Přeskočit na obsah

Z pohádkového kraje/Oběť

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Oběť
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 88–91.
Licence: PD old 70

Kolem jistého města tekla široká řeka. Voda její byla jako křišťál čistá a průhledná, a mrštné rybky prorývaly její vlny.

Avšak řeka tato byla ve zlé pověsti. Již od několika let neodvážil se nikdo plouti přes ni ve člunu anebo koupati se v ní. A našel-li se některý odvážlivec, jenž vydal se na řeku, nevrátil se nikdy; dravé vlny ho pohltily.

Velice tím trpěly obchod i průmysl ve městě, jež postrádalo všeho spojení s protějším břehem. I slibovali obyvatelé jeho veliké odměny tomu, kdo by dovedl pomoci; — avšak nikdo nepřihlásil se.

Jednoho dne zavítal do města šedý stařeček, jenž zjevil obyvatelům, že zmaří zlé kouzlo, jež vládne řekou. Radosť z toho byla po všem městě veliká a slibováno stařečkovi vše možné. Ale ten zavrtěl hlavou a pravil:

„Nežádám odměny, pomohu vám i bez ní. Má-li se však zrušiti zlá moc řeky, jest třeba, aby obětoval se někdo z vašeho středu. Řeka žádá usmiřující oběti. Dosáhne-li jí, bude opět klidnou a bezpečnou jako před časy.

Ve shromáždění nastalo ticho. Po chvíli odešel jeden, předstíraje nutnou práci, za ním druhý, třetí — každý na něco se vymlouvaje, až stařeček osaměl. Rtové kmetovi stáhli se trpkým úsměvem a v oku jeho zaleskla se slza. „Vždyť jsem věděl,“ zalkal žalostně, „že nenajde se nikdo, jenž obětoval by se pro obecné blaho. Každý přílišně lpí na svém životě, na svém majetku; nikdo nechce rozloučiti se s pozemskými radostmi. — Pošetilci, co z vás bude, zastihne-li vás ledové rámě smrti? Potom bude veta po všem bohatství, slávě, rozkoších!“

Nedaleko stařečka ozval se slabý hlásek: „Ach, milý dědoušku, nehněvejte se! Já to vykonám!“ Udiveně ohlédl se kmet a spatřil děvčátko, ano spíná k němu něžné ruce.

„Zlaté dítě!“ zvolal radostně a políbil děvče na čelo. „Chtěla bys to skutečně podniknouti?“

„Ano, dědoušku, ráda nasadím svůj život, jen když osvobodím naše město.“

„A což tvoji rodiče — svolí-li k tomu?“ vyzvídal stařec.

Dívka sklonila hlavu a slza skanula jí po líci. „Nemám již rodičů! Přede třemi roky pohltila mi oba dravá řeka, když převáželi se přes ni.“

Stařec vzal dívku za ruku a kvapil s ní ku břehu. Zde zatleskal rukama a hle, k němu připlul zlatý člun. Stařec pokynul dívce, by do něho vsedla a sám uchopil se stříbrného vesla a již uháněli do proudu. Když byli asi uprostřed reky, přihnala se veliká vlna a srazila člun do hlubiny. Stařec vzal dívku do náručí a hbitě s ní ubíhal po lesklém písku, jenž pokrýval dno řeky. Tak dostal se ke křišťálovému paláci, jehož četné síně vyplněny byly množstvím mramorových stolů, plných mrtvol.

Dívka zatím vzpamatovala se a s hrůzou pohlížela na bledé tváře, na nichž bylo dosud zříti smrtelnou úzkosť.

„Jsme na místě,“ pravil stařec hlubokým hlasem. „Jest úmysl tvůj dosud pevný, chceš obětovati se? — Jest třeba krví tvou potříti mrtvoly, aby vrátily se zase k životu. Nuže, rozhodni se!“

„Chci zemříti za spásu těchto ubožáků!“ zašeptala dívka.

Stařec vyňal lesklý nůž a řízl dívku do ruky. Ihned vyskočila z rány krůpěj krve, kterouž počal stařec natírati mrtvoly. Když byl s prací hotov, kýchnul třikrát, a rázem vyskočily mrtvoly a hrnuly se ku své osvoboditelce.

Jaká byla radost dívčina, když mezi vzkříšenými spatřila také své drahé rodiče!

Nyní přistoupil k ní stařec a podávaje jí skříňku vzácných perel, pravil: „Vrať se opět na svět a užívej moudře těchto pokladův!“

Přihnala se ohromná vlna a ta vyvrhla všechny lidi na břeh. Každý spěchal k domovu, aby uzřel tváře svých milých.

Po městě rozléhal se radostný jásot, jenž vzrostl, když spuštěný člun přeplul šťastně řeku na druhý břeh.