Z pohádkového kraje/O bílém psíku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: O bílém psíku
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 43–51.
Licence: PD old 70

V daleké zemi Atlantis žila před časy mladá královna, jménem Apollina. Byla velmi moudrá. Vše uměla rozsouditi, všechny rozepře urovnala a každé blížící se neštěstí odvrátila. Lid ji proto velice ctil a miloval a byl by za ni i život obětoval.

Ač byla královna bystrého rozumu, přece nebyla by takové dokonalosti dosáhla, kdyby jí byl neradil její psíček. Bylo to zvířátko útlé, po všem těle bílé; jen špička ohonu byla barvy černé.

Královna zdědila psíčka po otci. Když ho její otec dostal, měl psík ocásek úplně černý; však postupem času více a více bělal. Psík ten vyhlížel jako jiný; ale měl tu výtečnou vlastnost, že uměl mluviti a že zvěděl o každém tajemství v zemi královnině. O psíku však nikdo nevěděl, jenom důvěrná královnina společnice Zaida. Královna považovala ji za svou sestru a netajila před ní ničeho. Zaida stavěla se, jakoby byla královně upřímně oddána; však v černém její srdci skrývala se nenávisť k Apollině.

V sousední zemi panoval mocný král Laurus. Ten již ode dávna měl zvláštní choutky na království Atlantis. Všemožně snažil se, aby dobyl té země; však úsilí jeho bylo marné: mělať královna svého psíčka. Toho se často tázala: „Pověz, co děje se v mé zemi?“

A psík jednou odpověděl: „Nepřátelské vojsko blíží se k našemu městu.“ Večer opět ptala se královna: „Pověz, co dělá nepřítel?“ — „Právě večeří. Sečkej, milostivá paní.“

A když nastala noc, zase tázala se Apollina: „Pověz, co dělá nepřítel?“ Tu psík vyskočil a zvolal: „Jest pohřížen ve tvrdý spánek, pošli na něho své vojsko.“

Královna tak učinila. Vojsko její udeřilo na nepřátely a pobilo je; jediný král zachránil se útěkem do své vlasti.

I psal jednoho času družce královnině, s níž byl již dávno spolčen: „Poraď, co mám dělati? Vojsko mé jest poraženo a nenáviděná královna jásá. Pomoz mi ji odstraniti, odměním se ti skvěle.“

Zaslepená Zaida úplně zapomněla na dobrotu královninu a odvětila Laurovi: „Moc královnina spočívá v bílém psíku, jenž ví o všem, co se děje v naší zemi. Jakmile ztratí královna psíčka, bude zbavena vší moudrosti a potom ji snadno přemůžeme. Jest však nutno, abys to zvíře sám odstranil, neboť nikdo z naší země nemůže se ho zmocniti. Přestroj se tedy za pocestného pěvce a navštiv náš hrad.“

Pln radosti, že dojde cíle, vzal král na se šat, jaký nosili potulní pěvci, přehodil přes rameno kytaru a ustanoviv ve své zemi zástupce, samojediný odebral se do světa. Chodil od vesnice k vesnici, od hradu ku hradu, a všude zpíval a za zpěv dárky vybíral. Tak dostal se až k zámku královskému. Tu postavil se pod okna a počal pěti líbezným hlasem.

Královna právě seděla ve své komnatě se Zaidou a se psíčkem. Zaslechnuvši zpěv, chtěla vyhlédnouti oknem; ale psík zvolal: „Královno má, nevěř zpěvu zrádnému, nezjevuj se žádnému!“

Apollina uposlechla a obrátivši se ke společnici, řekla: „Milá Zaido, podívej se dolů a zavolej sem pěvce, ať nás trochu pobaví.“

„Nečiň tak, má královno! Skrytě zráda k tobě kvapí, dravým spárem tě polapí. Nevolej sem žádného!“ opět varoval psík.

Zaida hněvivě se obrátila. „Snad bychom se nebály nepatrného pěvce? Ubožák jistě zimou se třese a touží po občerstvení.“

Apollina se zamyslila; po chvíli řekla: „Máš pravdu, Zaido; zavolej ho tedy!“

Sotva to dořekla, otřásl se zámek hromovou ranou. Psík žalostně zavyl. „Paní má, co jsi učinila? Proč jsi neposlechla mé rady? S Bohem, paní má, měj se dobře!“

A vyskočil oknem.

Královna chtěla ho zachytiti; však zahlédla jen ohon, který byl úplně černý. Počala zoufale bědovati. Tu se k ní přiblížila úlisná Zaida a jala se ji těšiti: „Nermuť se, velitelko, netruchli! Za jednoho psíka dostaneš deset. Dovolíš, abych zavolala toho zpěváka? Jistě potěší tě ve tvém zármutku.“

Královna svolila.

Blesk radosti vyšlehl z očí Zaidiných; ochotně spěchala dolů. Přiblíživši se ku pěvci, ohlédla se opatrně a zašeptala: „Pospěš, králi, máme cestu volnou. Psík již není u královny, království je tvoje.“

Potom ubírali se oba ku komnatě královnině. Zpěvák pokloniv se před panovnicí, počal pěti lahodným hlasem veselou píseň.

„Děkuji ti, že jsi mne obveselil; hojná odměna tě nemine. Jsi unaven?“ obrátila se královna ku zpěvákovi, když dokončil.

Ten se uklonil. K pokynu královny přinesla Zaida pokrmy a nápoje. Všichni tři posadili se k jednomu stolu.

Brzy zazvonily číše. Pěvec však nepozorovaně vsypal do sklenice královniny bílý prášek. Sotva se královna napila, zbledla jako mrtvola a bezvládně sklesla na pohovku.

„Teď jsme u cíle!“ zajásal Laurus a pohleděv na královnu, řekl: „0dkliďme ji někam!“

S pomocí Zaidinou zdvihl královnu a odnesl ji do odlehlého pokoje, vyloženého jasnými zrcadly. Tu položili ji do rakve, již přinesla Zaida z rodinné hrobky a zamknuvše dvéře, odešli.

Příštího dne rozhlásil Laurus, že královna Apollina zmizela; přišel prý si pro ni zlý duch, jenž jí ve všem pomáhal. Lid tomu uvěřil a zvolil Laura svým panovníkem.

Zaida byla skvěle odměněna, leč přese všechno bohatství necítila se spokojenou. Vzpomínka na královnu v zrcadlovém pokoji hryzla ji dnem i nocí. Svědomí jí vyčítalo, že se dobrotivé paní špatně odměnila.

Jedné bouřlivé noci ozval se slabý klepot na okno pokoje, v němž spala Zaida. Ta se probudila a netušíc nic zlého, otevřela. Jako šipka vletěl do pokoje malý bílý psík s ohonem jak uhel černým. S ustrnutím poznala v něm Zaida bývalého královnina miláčka.

„Rci, bídnice, kde jest královna? Viděl jsem tehdy, jak jste jí namíchali prášku a jak mrtva klesla k zemi!“

„Proč se ptáš?“ osopila se Zaida, nabývajíc srdnatosti. „Královna zmizela, aniž ví kdo kam.“

Psík žalostně zavyl a zmizel.

Příští noci bylo opět zaklepáno na okno. Zaida neotvírala. Tu zařinčelo sklo a do pokoje vrazil pes. Dnes byl mnohem větší a všecek černý.

Stanuv u postele Zaidiny, zahřměl: „Kde jest má ubohá paní?“

„Nevím,“ koktala Zaida.

„Kde je?“ ptal se pes podruhé a potřetí. Zaida však vždy odvětila vyhýbavě. Pes děsně zavyl a zmizel.

Následujícího dne dala Zaida do oken své ložnice zasaditi železné okenice a ke dveřím postavila trojnásobnou stráž. Když přiblížila se půlnoc, bylo opět zaklepáno na okno. Nikdo neotvíral. Náhle zablesklo se silně, hrom rozrazil okenice a omráčil všecky vojáky. Do pokoje vřitil se černý pes, rostl a rostl, až dosahoval ke stropu.

„Rci, bídnice, kde jest královna?“ zahučelo síní. Již chtěla Zaida pověděti, kde královna se nalézá; však proti své vůli slabě promluvila: „Nevím.“

„Nevíš-li ty, bude věděti jiný!“ zahlučel pes, a uchopiv Zaidu, roztrhal ji na kusy.

Král slyšel ve své ložnici strašný hřmot. Uchopiv pádný meč, vyběhl z pokoje a vrhl se na psa. Ten však odhodil jej do kouta a zvolal: „Tak stane se i tobě, nepovíš-li, kde jest královna.“

„Nevím,“ šeptal ustrašený král.

Pes uchopil ho zuby za límec a zahučel: „Veď mne ku královně!“

Chtěj nechtěj byl Laurus nucen uposlechnouti. Přišli k zamčeným dveřím. „Otevři!“ kázal pes.

Král smáčkl kliku a dvéře se otevřely. Pes vběhl do pokoje slabě osvětleného; rázem proměnil se v malého bílého psíka s černým ohonem, a skočiv k rakvi, v níž ležela Apollina, počal hlasitě naříkati.

Laurus, pozbyv strachu, plížil se opatrně k rakvi a ťal po psíkovi mečem. Ale psík proměnil se opět v ohromného netvora, a poraziv krále k zemi, přivázal ho ke sloupu silným zlatým řetězem, jenž zdobil stěnu. Zmenšiv se zase, skočil na rakev a strhl těžké víko. Uzřel královnu, jež ležela tu nehybna, majíc obličej bílý jako sníh. Náhle rozlilo se komnatou jasné světlo. Psík se ohlédnul. Hle! ze zrcadlové stěny vystupoval stařec v bílém rouše, s bílým vlasem a vousem.

„Nenaříkej, tvá paní se opět probudí,“ promluvil stařec velebným hlasem; „však jen tehdy, vykoná-li ten, kdo jí prášku namíchal, tři práce.“

A sehnuv se ke psíkovi, něco mu pošeptal; potom rozplynul se jako mlha.

„Vstávej!“ zahřměl pes na krále, stav se opět obrovským zvířetem. Vzal řetěz, jímž byl král spoután, do zubův a táhnul Laura na zámecké nádvoří. Tam stály již tři veliké měděné kotle a pod každým plál oheň. V prvém kotli byla voda, ve druhém mléko a ve třetím olej; tekutiny tyto nalézaly se v plném varu. Laurus nemohl pochopiti, kterak kotle se dostaly sem. Však dlouho nepřemýšlel. Pes uchopil jej za nohy a ponořil ho třikrát do vařící vody, potom třikrát do mléka a též tolikrát do oleje. Laurus svíjel se bolestí.

Po některé době namazal pes krále jakousi mastí; bolesť ihned přestala a král byl zdráv jako dříve. Potom přivázal jej pes ke sloupu. Nabrav z kotlů tekutiny do malé číše, odebral se do zrcadlového pokoje; opět byl z něho malý psíček. Vzal trochu tekutiny a potřel jí obličej královnin. Ihned zčervenaly její líce, tělo nabylo ohebnosti, oči se otevřely. Psík vylil zbytek smíšeniny panovnici do úst. Sotva ji královna pozřela, vydral se jí ze hrudi vzduch a posadila se. Uzřevši psíčka, radostně ho objala.

„Jsi opět u mne, drahoušku? A zachránil jsi mne? Děkuji ti srdečně! Kde jsi byl po všechen ten čas?“

Psík pohleděl na svou velitelku jasnýma očkama a počal vyprávěti: „Poslyš mé tajemství. Nejsem zvíře, nýbrž člověk jako ty — princ ze země Aleutů. Zlý kouzelník zaklel mne v tuto podobu na tak dlouho, až můj ohon zbělí. To však mohlo se jen tehdy státi, kdyby můj pán vždy řídil se mou radou. Nescházelo již mnoho k mému vysvobození; však ty jsi mne neuposlechla a proto jsem odsouzen setrvati v zakletí.“

„A není možno tobě pomoci?“ se slzami v očích tázala se královna.

„Jen tehdy byl by konec mému trápení, kdyby některý člen rodu královského dobrovolně se upálil.“

Královna se zamyslila…

Prošlo několik dní. Když jednou psík odběhl do zahrady, rozhodla se královna k oběti. Vystavěla na nádvoří hranici a vystoupivši na ni, zapálila ji. Vyšlehly plameny a hustý dým zahalil hromadu dříví.

„Ráda umírám, jen když bude můj ochrance vysvobozen!“ zvolala Apollina hlasitě.

Sotva dořekla, rozlila se nad zámkem růžová záře a před královnou stál stříbrovlasý kmet, drže za ruku prince.

Stařec vztáhl ruku a ihned plamen uhasl, a královna sestoupila neporušena s hranice.

Tu přiskočil k ní princ a líbaje jí ruce, pohnutě děkoval za své vysvobození.

Po té obrátil se princ k uvázanému Laurovi, jenž zděšeně pohlížel na obživlou královnu.

„Co s tebou, bídníku?“ zvolal princ hněvivě. „Hranice zasloužíš za své zločiny!“

Však Apollina prosila prince, aby Laurovi prominul. Tu promluvil kouzelník: „Ať bloudí stále v nočních temnotách; světlo denní budiž mu trápením a lidé ať ho pronásledují!“

To řka, dotknul se Laura prutem a hned stal se z něho netopýr, jenž — narážeje na zdi zámku — odletěl do dalekých lesů.