Z pamětí krevních písařů/I. Po smrti Ludvíka krále

Z pamětí krevních písařů Josef Braun
Vstup	I. Po smrti Ludvíka krále	II. O berni na korunovaci

Údaje o textu
Titulek:	I. Po smrti Ludvíka krále
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 5–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když za dnešního sobotního odpůldne ku rathouzu zdejšího královského města tři jezdci cvalem přiklusali a po primasovi na pilno se ptali, všimnul si toho hrubě málokdo. Tací rejthaři přijíždívají přečasto. Jednou poslali je krajští hejtmané, podruhé komora království českého, po třetí dvorská kancelář a jindy jiní úřadové, ba někdy i sám král J. Mť.

Ale když dnes primas se vší svou vážností je přijal a vyslechl, náhle pobledl, rukama sprásknul nad hlavou a teprve když již na koně vsedali, vydralo se mu sevřeným hrdlem: „Poslové Jobovi“.

A v malé chvíli otřásal vzduchem velebný chorál všech zvonův i zvonečků veškerých městských věží, jejž byli zvykli slýchati málokdy — naposled před desíti lety, kdy král Vladislav J. Mť. na hradě budínském v Pánu byl dokonal — a jejž nazývali hranou královskou.

Lidé náhle byvše vyrušeni, z domů vybíhali, na placích a ryncích se kupili, v krčmách a piternách se shlukovali. A mluveny věci všeliké, z nichž podivná každá a veselá žádná.

A nazejtří, o neděli v děkanském chrámě obsazena každičká lavice a i mezi lavicemi ani jablko by nepropadlo. Steré zraky tkví na ústech důstojného kněze, jenž na kazatelnu vyšed, hlasem chvějícím se a přece všechny přítomné jímajícím až do nejvnitřnější útroby, v kázání zvěstuje o přehrozné ráně, která jest dne dvacátého a devátého právě minulého měsíce Augusti všecko věrné křesťanstvo z dopuštění Božího potkala. Neboť dne toho vojsko křesťanské u Moháče v Uherské zemi od neznabohů Machometských ukrutně jest poraženo. A král sám, mládček nadějný a s ním mnozí Čechové věrní, vlasti ozdoba, hanebně jsou potraceni… Ó té rány přehrozné pro křesťanstvo všecko a zvláště pak pro toto slavné království…

A davové hrnou se z chrámu. Jedni s očima sklopenýma a s hlavami k prsům přikloněnými jako by v těžkém hoři; druzí se zrakem rozjiskřeným a se rty i pěstěma pevně zaťatýma…

A hle, na placu před samým kostelem kýs člověk podivný, jejž bradatá, zjizvená tvář a meč po boku vojákem, hůl kterou v pravici třímá a zaprášené, otřelé roucho choděcí, poutníkem vyznačuje.

A slyš, podivný ten muž hlubokým hlasem jakous píseň zanotoval:

„Kdo jste milovníci věrní pána svého
z Ouher i z Moravy, království českého —
politujtež smrti tak hanebné jeho —“

A davové hustě nakupili se nyní kolem podivného zpěváka.

„A kdo že ty jsi —“ znělo z několikamecítma hrdel najednou.

„Posel smrti — bojoval jsem po boku Ludvíka krále. A jestli v lebkách všech vás a konšelů vašich dosti rozumu staročeského, v prsou odvahy a v šijích nepoddajnosti a vůle vlastní — pak, pak jsem poslem života lepšího, nového a slavnějšího, jakého v království tomto jen lysohlaví staříci jedinými pamětníky. Budu o tom nejprve mluviti s vašimi konšely a potom s vámi —“

A ve všech přítomných utajil se dech, když neznámý muž v písni své pokračoval:

„Nikdá neslýcháno, aby tak který král
jsa od svých opuštěn mrzce se z světa bral
neb příčiny žádné svým jest k tomu nedal — —

Ač jest v své mladosti spravovati neuměl
však tím arcibiskup s jinými jest vinen
kteří sú jim vládli víc nežli on jimi — —“

„Jmenem pánů konšelův a z jich poručení béřu tebe, člověče cizí, pod toto právo —“ A „právo“ rychtářovo, jenž se svými biřici davem ku zpěvákovi se dral, v skutku hrozivě vztýčilo se nad hlavami posluchačův. „Rušíš klid dne svátečního, bouříš lid, půjdeš do vězení —“

Poslední slova rychtářova zanikla v bouři nevole.

Zpěvák pojednou se vzpřímil, v očích jeho se zablýskalo a hromovým hlasem promluvil: „Přátelé a bratří! Máte-liž pevnou vůli svoji vyslechnouti z úplna žalostící píseň mou?“

„Máme!“ zahučelo davem.

„A dovedete-liž tuto pevnou vůli svou také prosaditi jako to umívali předkové vaši?“

„Bohdá že dovedeme!“

A v několika okamženích z davu vytištěný rychtář i se svými biřici ubíral se v malomocném hněvu k rathouzu. A muž neznámý dále prozpěvoval:

„Tak jsou šikovali se svými radami,
aby král náš s svými byl vzhůru bradami,
známeť rady vše, kteréž se shledaly.

Trvalo dlouhou chvíli, nežli zazněly tyto dvě sloky:

Kdo jste milovníci zemského dobrého,
přičiňtež se snažně o krále jiného,
neb juž teď prvního nemáte živého.

Prostež Pána Boha, ať vám ráčí dáti
domácího krále, kterýž spravovati
mohl by a všecky upřímně poznati.“

„Odstuptež! Či mám krajskou hotovosť povolati?“

Steré zraky upjaly se na hněvnou tvář páně primasovu, jenž od rathouzu s rychtářem a biřici sem přichvátal. Ale mužové stáli kolem zpěváka jako skály — jako by byli neslyšeli.

„Již jsem dozpíval; vštěptež to do své paměti. Teď půjdu s panem primasem! Toť má pevná vůle. Nebojtež se — nezkřiví mi bohdá ani vlasu; nezdržujte se a pusťte mne —“

A podivný muž skorem násilně vyvinul se z davu jej zdržujícího a kráčel vážným krokem k primasovi. A již za několik chvil měla obecní temnice nového hostě, jemuž tu bylo bezděky mnoho dní protráviti, nežli jej nahoru na soud povolali.

„Čí že jsi člověk?“^[1] ptal se vážně pan primas, když jej byli konečně přivedli do rady dvanácti.

„Vašeho práva. Znávali jste přece rod Čmelákův, jehož já výhonek poslední?! By byli za dětinství mého poručníci moji s prokuratory zboží mé neprosedlali, mohl jsem dnes býti vaším sousedem. Ale cizina rozum ostří, služba vojanská lebku utvrzuje a po boku nejedněch znamenitých synův a věrných milovníků země této zbystřil se mi zrak, že tuším lépe prohlíží, než celá rada vaše, páni konšelé — —“

V soudných stolicích ozvalo se hlasité reptání.

„Jsi ty jak jeden z rajtarů zlé pověsti či jako z těch jiných odpovědníkův.“

„Ani jedno, ani druhé, pane primase. Odpovědníkem jsem jen lidem takovým, kteří dobrého příkladu předkův svých zapomenuvše, vlastní vůli svou provésti neumějí. A lidí takých přibývá u nás valem. Kde že ta vůle staročeská, kterou otcové naši horami otřásli? Vizte doklad z nedávných dnů z míry žalostný. Byl jsem ve vojště Ludvíka krále, když Machometci se blížili. Naši stáli na tom do boje se nepouštěti; ale Maďaři je překřičeli. Ó by byli před těmi Maďaříky lehkomyslnými si dupli a vůli svou rázně provodili — mohlo být jináče…“

Tváře pánů konšelů podivně se měnily. Brzo bylo na nich znáti cosi jako úžas a podivení, a brzo za pohoršení zjevné, že člověk beze zboží, sběh snad vojanský, jenž tu za obžalovaného má státi, jim tu tak směle rozkládá — —

„Znáš-li se k tomu, žes dne svátečního rušil, lid podivným zpěvem nepokojil, neřku-li pobouřil?“ znova vyslýchal pan primas. „A zdali z návodu?“

„Ba že ne. To byla vůle moje. Provedl jsem ji jinde a jinde, až v samém rodišti mém jste mne jali. Toť přece jasné nad slunce: budete vy městští s druhými stavy voliti nového krále. A o to se starati — —“

„— náleží panu purkrabímu!“ zabouřil pan primas v největším hněvu. „A ne lidem smělým a sprostým jako ty! Rozumíš-li?“

„Zdeňku Lvovi?! Také že vy byste mu byli padli do sítí nastražených? Také že vy byste chtěli podříditi svou vlastní vůli jeho záměrům!? Čmelák div neosípěl. „Toho jsem se obával nejhrozněji! Ohmatejtež, páni konšelové, sobě lebky: jsou-li pak ještě dosti tvrdy a máte-li v nich vlastní vůle a vlastního smyslu pro obecné dobré? Víte-liž, jak se předkové naši cizoty štítili? Což —“

Ale další slova Čmelákova zanikla v prudké bouři nevole. Teprve za dlouhou chvíli mohl pan primas promluviti: „Písaři, piš dictum: Vypovědín z města našeho —“ Načež ku Čmelákovi se obrátiv, dodal: „A ty buď rád, že k tobě jináče nesáhneme. A víš-li, jaká pokuta v právích městských vyměřena tomu, kdo vypovězen byv, do města se navrátil?“

„Hm, na tolik také vím: hrdla ztracení. Ale já hrdla svého ku zlepšení obecného dobra dáti nikterak bych se nerozpakoval —“

A druhého dne z rána oživily se ulice zdejšího královského města nevídaným ruchem — to Jíru Čmeláka rychtář a biřici městští z městských bran vyváděli.

„Chcete-liž, přátelé milí, aby vůle vaše v království tomto platívala na tolik, jako za předkův našich bývalo?“ volal k lidem Čmelák bez bázně.

„Jak bychom nechtěli!“ zaznívalo z četných hrdel.

„Tož braňte předním svým, aby nepadli v tenata lidí, jež tuto nebudu jmenovati. Znáte-li je a rozumíte-liž?“

„Známe a rozumíme! Zdráv buď, brate náš!“ hlučel dav na rozchodnou, když k fortně přicházeli. A v tento hluk a šum zavzněly vroucí tony písně:

„Prostež Pána Boha, ať vám ráčí dáti
otcovského krále, kterýž zpravovati
moh’ by a vás upřímně poznati — —“

* * *

Za teskného, chmurného podvečera jednoho z pozdních dnů října měsíce o závod s větrem nad hřebenatými střechami zdejšího města letícím přicválal k děkanské budově radní poselka. Ssednuv, běžel nahoru, kdež na mazhauze zastal samého pana děkana.

„Přijíždíme z Prahy. Páni vyslaní budou tu co nevidět. Poslali mne na několik hodin napřed, tak, aby je hlahol zvonův uvítal. Zvolili nového krále, na trůn po Ludvíkovi osiřelý. Zvolen arcikníže rakouské Ferdinand. Radujtež se všickni!“

A nežli překvapený pan děkan se mohl blíže pozeptati, byl poselka ten tam.

A za malou chvíli zanáší podzimní vítr velebné zvuky zvonův daleko za městské hradby do prohnědlých polí, sežloutlých sadův a holých strání, kde všecka ta bývalá letní sláva v teskném umírání…

Před městským rathouzem vřava k nepopsání. Mladí, staří, muži, ženy, starci i děti přišli podívat se na pány vyslané, kteří právě z Prahy se vrátivše, k rathouzu vážně na koních se zatáčejí za hlaholu zvonů, za křiku, šumu a lomozu veškeré obce.

Pan primas, jenž mezi vyslanými na místě prvním, podzimního, sychravého větru nedbaje, snímá baret a koni svému pevně uzdu přidržev, kyne rukou zástupům na znamení, že jim chce zvěstovati znamenitou a radostnou zvěsť…

Vřava znenáhla se tiší, zraky tisíceré v horečném záchvatu podvečerním tím šerem upírají se na tvář primasovu. Již již chce promluviti, v tom hle, jaký div, muž jakýs vysoké postavy bere primasova koně za uzdu.

„Kamenovati vás všecky do jednoho! Vy lebky změklé, vy duše slabé, vůle vlastni nemající! Synové památky předkův svých nehodní!“ zní hromový hlas neznámého muže. A slyš, davové stonásobnou ozvěnou jako by opakovali; pěsti vzhůru nad hlavy vyvstávají — a koně pánů vyslaných vzepjavše se, plaší se, vbíhají do lidu, šlapou po těch, kteří v hrozné chumelici nemohli se zachrániti. Všechno ubíhá v zoufalém chvatu pod loubí i do svých domů…

A jen jeden kůň sebou nepohnul — ten, jehož uzdu ruka neznámého muže silou železnou tiskne, ač kůň supe, řičí, vzpíná se… Však za to muži neznámému divná odměna: v malé chvíli, když davové v zděšení byli odchvátali, beře jej mimo nadání rychtář s biřici svými…

*

A k řádkům, v nichž toto všecko několika kusými větami vypověděno, takto do slova krevním písařem připsáno:

„Jíra Čmelák potomně vzat na trápení a jest se ho dotazováno, zdali u věci té nějaké a jakékoli měl puntovníky či zdali z něčího návodu to jest spuosobil. Tak pány zemskými nakázáno. Dal za odvěť, že nikoli a že vše to jest činil z vlastní vuole své. A na tom jest umřel na kole v pátek po neděli Omnia Anno Dom. 1526. Nota. Takť lidé pro svú vlastní vuoli trpěti jmají. Nač však Bůh náš spravedlivý vůli k důstojnosti lidské přivlastnil, abychom od němé tváře se lišili? Bývalať v království tomto vuole jasná, pevná a odhodlaná v každém, kdož poctivým vůči lidem slouti chtěl. A vuole ta k ničemu jinému nesměřovala než k dobru obecnému země této. Předkové naši blahé paměti dovedli ji i cepy uhájiti. Slýchal jsem od pana otce i děda mého dobré paměti, ba i sám jsem vídával lidi samostatné vuole. Ale teď nějak v království našem slavném i na tomto schází. Jináče bylo, jináče je a jináče bude.“

---

1. Rozuměj: poddaný.