Z notýsku českého Honzy z pohádky/Maminto, dáme si to na tajízet!

Z notýsku českého Honzy z pohádky
O dvou popech	Maminto, dáme si to na tajízet!	Pia fraus

Údaje o textu
Titulek:	Maminto, dáme si to na tajízet!
Autor:	Jan Urban Jarník
Zdroj:	JARNÍK, Jan Urban. Z notýsku českého Honzy z pohádky. Praha, nákladem vlastním, 1922. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Maminto, dáme si to na tajízet! Tak jsem téměř před plnými sedmdesáti lety oslovoval často svou matku. Ze věc sahá skutečně do doby tak dávné, toho důkazem mazlivá, nesprávná výslovnost hlásek k, l, ř, místo nichž jsem jako docela malý chlapeček vyslovoval t, j, z.

U nás t. j. nejenom v naší rodině, nýbrž téměř ve všech rodinách bylo tehdáž zvykem, že se polévka nedávala pro každého zvlášt na talíř, nýbrž všichni jsme nabírali lžící do společné mísy. Vžďyť se tak dělo s počátku i s kávou: nalila se do mísy, nakrájel se tam chléb a nabírala se lžicí právě tak jako polévka.

Mně se tento způsob kommunismu nechtěl od samého začátku libiti i žebroníval jsem na matce slovy právě citovanými. Matka, jak už matky jsou, si nemálo zakládala na tom, že má synáčka tak „fajnového“, pochlubila se tím nějaké té kmotřičce neb sousedce, tam to zaslechl některý z mých kamarádů a neštěstí bylo hotovo: začali na mne pokřikovat, citujíce výrok můj právě uvedený, já ovšem s brekem k mamince si stěžovat. Ta však, znajíc ducha dětského, mne vyplísnila, pravíc:

„Nevšímej si kluků, však oni přestanou, nebudeš-li se zlobit“ a skutečně měla pravdu.

Tato „fajnovost“ (ne snad nějaká zvláštní mlsnost, nýbrž pouze cit pro čistotu a pořádek) se u mne udržela i později, vlastně rostla i byla v pozdějších letech, po dobu mých studií gymnasijních a z části též universitních podrobena těžké zkoušce. O jedné se stala mimochodem zmínka tam, kde jsem vypravoval o polévce seminářské: tehdáž totiž jsem jako odměnu za posluhování při stole pánům majstrům právě tak jako mojí soudruzi-sklepníci směl ukájet svůj hlad zbytky jídel, jež zanechávali na svých talířích pro nás theologové: s pravidla přišlo 1 ½ majstra na jednoho z nás, jinými slovy po 3 majstrech na 2 sklepníky. Teprve tehdáž, když jsem v r. 1869 opustil Borromaeum, čímž jsem se vzdal také tohoto beneficia, byla po smrti dosavadní traktérky pí Peřinové zavedena změna, která by se i nám byla velmi zamlouvala: když se páni majstři naobědvali, sebraly se zbytky jídel, jež zanechali na talířích, vše se dalo do kuchyně, ohřálo, studenti-sklepníci si očistili jeden ze stolů, pokryli ubrusem, přinesli z kuchyně mísu polévky (kterou jsme my jejich předchůdci, nikdy neokusili), pak byly předloženy ohřáté zbytky jídel, zkrátka hotové table d’hôte, pravé hody. Změna ta souvisela ovšem se změnou osob: místo traktérky přišly školské sestry, které obstarávaly od samého začátku kuchyň v Borromaeu a poněvadž se osvědčily, byly uvedeny též do semináře theologického.

Ještě horší zkoušku bylo mně po této stránce prodělat na počátku mých studií ve Vídni; na štěstí potrvala pouze několik měsíců, pokud trval zimní běh. Tehdáž byly mé příjmy velmi nepatrné, doslechnuv tudíž, že jest na fakultě filosofické podpůrný spolek, jenž dává poukázky na obědy, přihlásil jsem se o ně a skutečně jsem jich něco dostal.

Patrně byli na tom tehdáž filosofové vídeňští podobně, jako tomu bylo a namnoze dosud jest u nás v Praze: poptávka po podporách v podobě poukázek na obědy velká, ale peněz málo. Spolek musil tudíž objednávali pro své klienty obědy tam, kde byly nejlevnější a to bylo v t. zv. vývarnách (Auskocherei), jež byly umístěny na t. zv. Brandstätte v bezprostředním sousedství dómu svatoštěpánského, kde nyní jsou nádherné paláce.

Nemluvím o kvalitě jídel, byla sice jiná, než jsem byl zvyklý z domova, ale tomu jsem brzy přivykl, co mně však vadilo, byla hrozná nečistota zejména při jídle: rozlitá polévka neb omáčka po stole, tamtéž hromada špinavých talířů a k tomu usedali studující vysokoškolští se svou porcí, kterou v rychlosti pojedli, aby udělali místo svým nástupcům.

Tento můj vrozený odpor proti nečistotě a nepořádku při jídle a ty mnou prodělané zkoušky byly příčinou, proč jsem se s velikou zálibou věnoval od samého začátku naší Mense akademické, dbaje zejména toho, aby to, co se v kuchyni uvařilo, řádně a čistě bylo podáváno a pojídáno. Tím se též vysvětluje, jak jsem byl zarmoucen, vida, že následkem ohromného návalu studentstva v době poválečné bylo znemožněno udržet pořádek mnou zavedený a přísně dodržovaný: každý nepředpojatý, kdo zná dosavadní místnost mensovní, uzná, že to nebylo možno, byl-li počet strávníků den co den téměř plných 2700!