Z našeho lidu/Hanna

Z našeho lidu Františka Stránecká
Pazderák	Hanna	V hájovně

Údaje o textu
Titulek:	Hanna
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 40–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tam v údolíčku, kde potůček pomálu teče mezi lukami, strmí šedá skála na pahorku mezi sosnami. Viděti odtud dvě dědiny. Jedna rozložena v levo na kopečku, druhá v pravo zastíněna hustým listím ovocných stromů v údolí.

Nedaleko mlýn nad hladinou vodní, širokého stavu. Palaší a puškvorec se kolébá nad vodou a mnohý žlutý kosatec se mezi vysokými listy pyšní. Všude hojnosť květů.

Po lukách na sta motýlků poletuje, na tisíce včel bzučí, v malém háji ptactvo prozpěvuje, na strání v žitě křepelečka volá.

Zahleděla jsem se po údolí, zabrala se do myšlení, když tu slyším zvučným hlasem zapěť:

„Kde ses holuběnko, kde ses holuběnko toulala,
že jsi sivá pírka, že jsi sivá pírka zrousala?“

Toť jistě Hanna! A věru — již obchází oklik u lesíka, šat její se bělá, nosíváť vždy světlý šat; zpěv se údolím rozléhá.

Podivuhodno, jaký zvučný hlas, a Hanna již je žena výše padesáti.

Pěkné, jemné, modré oči upřímně hledí, líce jsou zrůměněné, nesvraštělé, taktéž čelo nevysoké. Postavy je neveliké, dosti silné, pohybuje se zvolna a pěknými ústy pohrává skoro vždycky úsměv. Viděť po ní, že by ani mravenečka nezašlápla, ani mušky nezmařila, je to dobrá žena.

„Dobrý večer, Hanno!“

„Dejž vám Pánbůh také, kam pak jste si to sedla? Zrovna na tu skálu. —“

„Vždyť je tu viděti po celém údolíčku — kdybyste jen věděla —“

„Ach vím, vím, vždyť jsem tam víc než na stokrát sedala, ale tomu je již dávno, když jsem byla mladá.“

Povzdechla, sklonila hlavu a pomalu kráčela do kopečka. Za chvíli se octla vedle mne, košík opřela o sosnu, usedla, ruce zaklesla okolo kolen a hleděla po údolí.

„Jak se časy mění,“ počala po chvíli, „nyní mi žádný nebrání usednouti tuto a patřiti na naše údolíčko. Arciť, že sedím tiše, nezpívám — vidíte takhle zaschne hlas v hrdle, když člověk stárne.“

„Vždyť jste před chvíli zpívala.“

„Zpívala? Ba tohle již zpěv není — zpívala jsem někdy, zpívala, až se hory zelenaly. Vstávajíc, léhajíc jsem zpívala a při práci celý den a to bylo mé neštěstí. Ale rozkažte potůčku tu v doly aby se zastavil, ptactvo aby nezpívalo, trávě aby nerostla. — V tom je vůle Boží — a to oni nevěděli, když mne tu honili jak tu zvěř, když mne tu lapali jak toho ptáčka zpěváčka, aby mne strčili za mříže. Ale což vy víte, vždyť jste ještě ani na světě nebyla, když se to stalo. Nebylo to nic divného, nic nadpřirozeného, ale chcete-li, přec vám to povím, vždyť je slunečko ještě na horách, půjdeme pak pospolu domů.

Vidíte tamhle mlynáře, obchází stav, zda-li vše v pořádku; tenkráte byl tovaryšem ve mlýně a okřikoval je — Pánbůh mu zaplať — když mi svazovali ruce, nohy. — Inu — povím vám, jak se vše událo.

Byla jsem děvče k světu podobné, ani lidí ani práce jsem se nebála a celý den jsem zpívala. Chasa mne měla ráda, scházívala se u nás ve svátek děvčata a to jen pro zpěv; já jsem předzpěvovala kde kterou písničku jsem věděla a chlapci stáli pod okýnkem, poslouchali a někdy zpívali s námi. Žádný nám toho nebránil; někdy se zastavili i hospodáři, usedli na tarásek a zazpívali také.

Tu koupil domek ve vsi cizí hospodář. Měl syna, chodíval k nám také, zpíval, seznámili jsme se — do roku byla svatba.

Práce obvyklá, nelenila jsem ani tenkrát, ale zpívati jsem při práci musila; na trávě, při spravování ve chlévě, u ohniska, při prádle u potoka, na senách, ve žních, na dříví, v chalupě, na zahrádce, na roli, v lese, zpívala jsem všude.

A to se mému omrzelo.

Zakazovalť mi to, řka, že se na ženu nesluší více zpívati, to že patří děvčatům.

Pravím mu, že beze zpěvu nemohu býť, že mi žádná práce nejde, když nezpívám.

On, že to míti do konce nechce.

Ponejprv jsem tedy na trávě nezpívala — věříte mi, že jsem měla při tom srdce jako v kleštích? Zdálo se mi, že se mi dech krátí a při tom se všech stran se zdvíhali skřivánci a zpívali, div si hrdélka nestrhali.

Slzy se mi sypaly z očí jako hrách, plachtu jsem měla navázanou, chci ji zdvihať a padla jsem na ni, vyštkala se, však tam žádný nebyl než ti skřivánci a Pánbůh nade mnou — a ulevilo mi.

Myslím si však, vy Pánaboha velebíte a já bych nesměla totéž? I zapěla jsem z plna hrdla „Bože před tvou velebností“ a hned jsem byla potěšena. Vždyť to žádná „světská“ není, tím žádného neurazím — a pak v poli, kde mne žádný neslyší krom těch ptáčků.

Přestala jsem zpívať u ohniska — všecka radosť mi doma odpadla, bledla jsem, chřadla jsem.

Má jediná touha byla někam zaběhnouť, abych si zazpívala. A tuto skálu jsem si vyhlédla, tu jsem sedala a zpívala než kohout zakokrhal, tu jsem sedala i za tmy, když muž v hospodě pil.

A kdybych to byla nedělala, již by mne dávno nebylo.

Nebyla by sice škoda — ale to je na vůli Boží. Nevím kdo mne slyšel, kdo mne viděl, kdo to mému pověděl — čekal tu v křoví na mne — a tu mne ponejprv udeřil — — —.

Jak jedna padla rána, padaly brzo nesčetné. To nepoutá ženu k muži.

Jediné dobré slovo více spraví, nežli sto ran. A jistotně, že v tom vůle Boží byla — nemohla jsem jinak; opět a opět jsem se vykrádala z domu, abych sem docházela.

On to věděl, zuřil a dokonce, když zde na paloučku za lesíkem zastal tamhle mlynáře, domýšlel se i hříchu.

Aby mne Bůh nikdy na milosť nepřijal, jestli tohle pravda byla.

Ale co naplat; co jednou věřil, to věřil a kdyby to byl měl smrti tvrditi, snad by to byl učinil.

A tak to trvalo, až jsem jednou, když mne dobil, za vedne sem běžela rovnou cestou — přes potok. Pomatenáť jsem arciť trochu musela býť, neb se pamatuji jako ve snách, že jsem plným hlasem zpívala:

„Ach ouvej bída mně,
hory přikrejte mne.“

Co je to za píseň pro poctivou ženu?

Ale tomu neodoláte, co v těch žilkách v lebce hraje, to ještě žádný lékař nevyskoumal.

Musila jsem tu zpívati a zpívala jsem. —

Zpívala jsem, ale hrozně, že se lidé sbíhali, že mne, smyslu pozbavenou, hnali údolím až sem. Mžitkem jsem stála tu, kde vy sedíte a hleděla dolů na ně.

A tu mne obstavili jako zvěř —.

U této sosny stál jeden a vztáhl ruku po mně, a já — skočila tu mezi kameny —.

Zůstala jsem ležeť, neb jsem zlomila hnát — tato jizva na čele je také památka.

A pak se shrnuli jak sršani, svazovali ruce, nohy provazy — a já se bránila do krve. — A co může slabá žena proti tolika mužům? — Omdlela jsem. —

Když jsem došla paměti, seděla jsem na okně za železnou mříži, bylo to v blázinci v Brně.

A již jsem tam byla dlouho a nevěděla jsem. Vlasy mi ostřihali, když na mne studenou vodu lili. Vykládali mi, že jsem tak zpívala, až jsem si žíly na hrdle povytáhla, vidíte — tuhle —.

Nemoc chvála Bohu přešla, chtěli mne poslat domů, a já pro Boha prosila, aby mne tam nechali.

Vlídně se mnou nakládali, pracovala jsem v zahradě, v kuchyni, měli mne tam rádi — a doma byl on. — Tu mi sdělil lékař, že on před rokem již zemřel. A já — Bůh mi odpusť! — hned jsem zazpívala:

„Když umřel ten tam,
mé nožičky sem tam.“

a od těch dob je to má „nejmilejší“.

Zařídila jsem si ten malý obchod s vejcemi, jak víte, a žiju tu spokojeně, až Pánbůh na mne zavolá.“

„Setmělo se, pojďte domů.“

Scházela dolů a já mlčky za ní.