Z našeho lidu/Pazderák

Z našeho lidu Františka Stránecká
Monika	Pazderák	Hanna

Údaje o textu
Titulek:	Pazderák
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 33–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tmavá noc se rozložila po krajině, vše utichlo ve vsi, světélka poshasínala, ještě u mlýna zaštěkl psík a pak se rozhostilo ticho tak tichounké, že bublání potůčka z dola až na náves slyšeti bylo. —

Tu pojednou v panském dvoře počala se světla kmítati, hlasy se ozývaly, řetězy zařinčely, zarachotil vůz a stanul u dojníku.

Dvéře se rozevřely a šafář ptá se: „Chlapci, jste tu? Je vše připraveno?“

„I ano pantatínku, pojedeme?“

„Jak jinak? Pojedeme. Proti vůli Boží těžko se brániti.“

„Přece je jich škoda!“

„A co je dělati, když je tak, nemůže býti jinak.“

„Nebylo jim nijak pomoci!“

„Ba že nebylo, však víš bláhový, že jsme koření vařili, nalévali, kouřili a také zaříkali.“

„Ale já jsem slyšel, že pohodný v Brodě pomáhá. Tamhle Buršovi —“

„Inu, Buršova kráva dojila krév, to je jiná; co jedno koření pokazí, může druhé napraviti, ale tohle —“

„Ale pantatínku, však to tuhle také po dobrém není, kráva jako válec, bujná, žrutná a za pět dní tuhle — na káře a ještě k tomu dvě!“

„Mně je těch krav tak líto, věřte, kdybych se Pánaboha nebála — vždyť mi tohle Bůh mi odpusť! připadá jak nějaký funus —“ ozvala se šafářka.

„Ještě když ten řezník to hovádko odvádí, když ta kráva zamručí naposled a ty druhé se ohlížejí a také mručí, není mi toho tak tuze líto.“ —

Však on ten dobytek také ví, že se něco neobyčejného děje, slyšíte, jak řetězy trhá?

„A Bože, tohle řívání co provádí!“

„No chaso, raděj s Pánembohem dál, co je to všechno platno. Lucerny máte?“

„Máme, pantatínku.“

„Švihni do koní, Josefe. Zavřete dojník, zhasněte světla. Ženské, běžte spat. S Pánembohem!“

Josef pobídnul koně, lucerny se zakmitly několikrát ve tmě a ztrácely se za kopečkem.

V dojníku ještě světla nezhasnula, když se vztýčila postava schoulená za tarasem šafářovy zahrádky.

Byl to muž štíhlý, vysoké postavy.

„Kam pak jedou? A myslím, že do lomů.“ Naslouchá. — „Dobrá! však on se Pánbiček o nás chudé lidi také stará.“

Jako kuna rychlým, tichým krokem slízá s kopce, jde přes hráz u rybníka, vylízá na stráň a octne se mžitkem u pazderny.

Otevře branku a jde přímo k loži.

„Stará, vstávej! Vem si plachtu, trochu chvojí zavaž do ní, máme na spěch, pomalu bude k půlnoci, aby nás nezastali, až půjdou na trávu. Já nabrousím zatím nůž a donesu s půdy provaz.“

Stará neotálela ani se neptala, stará jen chystala co muž rozkazoval, ne snad proto, že všetečna nebyla, nebo že slepě provozovala, co muž si přával, stará říkávala, že dobré chvíle člověk musí použiti, chce-li něco vydobýti — zvláště člověk chudobný.

Při slabém svitu kahánka v síni lze se podívati na obličej Pazderákův.

Malá pěkná hlava, vysoké čelo, oči zelenavé těsno přiléhající ku tenkému, sehnutému nosu, úzké rty, špidlatá brada, tenký krk, to vše mu dodávalo podobnosti ostříže.

Nůž byl nabroušen, motyka, lopata pohotově, zavěsili branku na řetízek, shasli světlo a rychle se ubírali přes louky zarosené.

„Kam pak půjdeme, tatínku?“ ozvala se žena.

„Do lomů.“

„Do lomů, tak snad ta ovce řezníkova —“

„Ach co ovce! V panském dvoře zapřahali, jeli do lomů.“

„I pro pána krále! Toť snad nějaká kráva?“

„Dvě.“

Obcházeli rybník, blížili se druhou stranou lomu přímo přes roli. Pazderák lehl na mez a vztýčil krk, žena usedla.

„Chlapci, ozval se hlas šafářův, nezapomeňte toho kolu vraziti do země, abychom s jistotou měli místo naznačené, kdyby nám bylo — Pánbůh však uchovej — novou jámu kopati.“

Pazderákovy líce přelétl lehký úsměv.

Josef zatočil bičem, zakmítla se několikráte světla a juž rachotil vůz pod pahorkem.

Nastala Pazderákova práce.

Než dívky ze vsi na trávu se vybraly, Pazderák odvaloval veliký kámen v stráni za pazdernou a ukládal do malé sluje dvě čtvrtě tučného masa.

„Vidíš stará — a tohoto krásného masa se lidé štítí a ještě k tomu byly krávy doraženy.

Ti doktoři čemu rozumějí! Kdyby to mělo býti škodlivé, dávno bych byl zahrabaný. A churavěl jsem jaktěživ, co? Nad maso nic nejde!“

„Jen tak nekřič tatínku a potom — kdybys se podnapil, dej si pozor na jazyk — víš, jak ses ondy prozradil?“

„A co, drž ty raděj za zuby a pozoruj na děti, ani co by o zub zavadilo nedostanou, když jen které hlesne!“

„O to já se postarám.“

„Tak pojď.“

„Ale jak pak ses dozvěděl?“ pátrala ještě žena. —

„Inu, již jsem po několik dní viděl šafáře choditi jaksi skroušeného, obcházel jsem dvůr, obcházel jsem lom a k večeru jsem viděl Frantu kopati jamu — a tak víš vše.“ — —

Byl zlý rok, padla ruda s nebe, zakalila vodu, stonala drůbež.

Nebyl platný ani sklený prášek, ani hřeby v nápoji, pavouk křižák s čerstvým máslem od úplavice také nepomáhal; byl to smutný pohled, hejna hus a kachen padly smrti v oběť, ráno chutě žraly, do večera jich nebylo.

Truchlivým hlasem, všecka ustrašená volá šafářka: „Běžte pro pazderáka!“

A on přichází s měchem pod paždí, pěkně pozdraví a praví: „Co dělati panímámo, musíme se vzdáti se vším do vůle Boží. Mám jíti na dvůr, panímámo?“

Šafářka mlčky přisvědčí a pazderák jde pod kůlnu.

Stojí tam běčička připravena a on započne práci. Zapálí maličkou dýmečku a škube husy.

Peří odkládá do bečičky, husy sobě klade do mécha.

Není to jeho vinou, když to některé pírko ze starších husí nechce ani hnouti, co by si dřel prsty?

Stará má však přepodivnou šikovnosť, ta ta pérka jak tak pozvytahá, podouško jich přece bude.

Musí-li též nějaký morák (krocan), nebo kohout takto se světa, pazderák se také nehněvá, nejpěknější, nejdelší péra pozorlivě vybírá, nastane brzo zima, ostatky budou pak co neviděť a pazderák vede jako vůdce celý průvod. Jde, či jede vlastně před hudbou.

Ulánku na hlavě, péra za ní, zelený kabát samo šněřování, přilepené kníry, šavlu v ruce, sedí na řičici, kterouž mistrně umí vyšňořiti, že se koníku podobá; krásný ohon z žíní uschovává od roku k roku.

Koník cválá, hlavu shýbá, poskakuje, náhle bujností nohou hodí a ťufne některého z diváků, kterého si pazderák vybral.

Velký smích a jásot lidí, koník se děsí, vzpíná, vůdce chlácholí, avšak marně, juž vráží koník do zástupu, opět křik, smích a jásot lidu následuje.

A to vše provozuje šedesátník s takovou lehkostí, jak by jej nohy nikdy nebrněly.

Tak v čas veselosti. Ale vždy nás Pánbůh nevelí, navštěvuje i někdy křížkem, bychom na něj vzpomínali.

Ve žněch přišly plístě, prší den ze dne, žitečko vyrostá, nastává bída.

Chlebíček je trpký, zamodralý, samý brus, lidi chytá závrať z něho, hlavy bolí, těla mdlejí, vypukla horečka.

Otec leží, máti choruje i dítky.

Kdo jim podá vody, kdo je bude opatrovať?

Sousedka zpraví pazderáka.

Pazderák přichází s krátkou dýmkou v ústech, ještě si ji byl doma nacpal, u nemocných snad nebude kdy.

Donese čerstvé vody, octem míchá, chorým podává, tu nadzvihuje nemocného, tu přikrývá, tu překládá, tiše, hbitě.

Povolá-li Pánbůh koho, obnáší hromničkou, poslední lože stele, z domu jej vypraví, pozůstalé těší.

Okřejou-li, rozveseluje, vypravuje šprýmy, hraje s nimi v karty, vyhovuje všude, vaří, krmí, ošetřuje.

Dostane-li čtvrť žita, měch zemáků, zvolá vroucně „Zaplať Pánbůh!“ a čeká v pazderně, až ho jinde zavolají. —