Z našich hor/V našich horách

Z našich hor Stanislav Řehák
	V našich horách	Šťastný nápad

Údaje o textu
Titulek:	V našich horách
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá prvá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1885. s. 5–19.
Licence:	PD old 70

Čechy krásné, Čechy mé!
Duše má se touhou pne,
kde ty Vaše hory jsou
zasnoubeny s oblohou.

Je-li jaká krajina zajímavou, tichou, klidnou, malebnou a tudíž zkrátka krásnou, pak je to krajina hornatá. Krajina bez hor jest asi jako koláček bez medu. A ký tedy div, že horal nesešel by se svých hor ani za cely svět. Ani úrodná a snad vším požehnaná rovina pádská, ani krásou slynoucí a do nebe vychvalovaná rovina provansalská, ba ani ten démant všech měst — Neapol, a snad ani ta matička naše, stověžatá, slovanská a zlaťoučká Praha nevylákala by do středu svého obyvatele vísky šumavské nebo krkonošské. Mocí kouzelnou připoután on jest k těm nebetyčným horám, k těm dolinám v tiché kráse své, k těm lesům zpěvorodným plným všeliké nádhery. Horal tak lne ku svému místu rodnému, že ve srdci svém nemá než hory a zase jenom hory, v duši pak jen myšlénku na ně. S horami on rozpráví, s nimi vřelé a stálé juž od svého narození přátelství uzavírá, pouze na nich život jeho kotví, na nich jen hruď jeho sladce dýchá, po nich on touží, vzdychá, ba i stůně. Ale není on jediný, jenž po horách vzdychá a stůně! Věrně druží se k němu bratr jeho krajánek, jemuž osud nedopřál zroditi se na horách, jemuž nedopřáno na nich život svůj tráviti, ale jemužto vykázáno místo k obývání v pusté, nedozírné rovině.

Leč i ten obyvatel roviny nejúrodnější, nejmalebnější zatouží často po horách. Sotva pak na hory pomyslí, juž blouzní:

Letí jarní vánek
v lůno českých hor,
já za jarním vánkem
ve svůj svatobor:
což tu bude písní
z ptačích hrdélek,
což tu bude léku
ze šumících řek.
Což tu bude hodu,
hostí ode všad,
což tu bude vůně,
což tu bude vnad!

Heyduk.

Měl-li pak příležitosť je již jednou spatřiti, tu srdce jeho neustále svírá jakási tesknota, rodný kraj jeho zdá se mu býti těsným, k jeho bytí nedostatečným, duše jeho po něčem touží, někam zalétá, a dojde teprve tehdy ukojení, pak-li ocítí se mezi velikány horskými. A ocítiv se mezi nimi, radostně počne pěti:

Oj hory, milé hory,
když na vás pohlédám,
hned plno kypré vůně,
ve zkvetlém srdci mám;
hned plno zpěvných ptákův
a plno luzných krás —
o hory, milé hory,
jak blaženým jsem zas!

Heyduk.

Mnohé krajany, zejména měšťáky pudí však ještě jiná příčina do hor. Vědí oni předobře, že jsou města sice středištěm veškerého veřejného života, ale také všeho toho, co zdraví jejich naprosto neprospívá, škodí. A proto zamilovali si hory nejen pro jejich malebnosť a zajímavou přírodu na nich, ale zvláště pro jich vonný, čistý vzduch. A kdeže by se také vzaly v našich horách: dusivý kouř, škodlivý prach, výpary z rozličných kanálů a ze všeho toho povstalý těžký až ku krájení zhoustlý, vším, jenom ne vůní zapáchající vzduch! O všech ostatních a nikoli nepatrných přednostech, jimiž se honosí naše hory oproti velkým městům, obyčejně v rovinách se nalézajícím, dále řeč rozpřádati nebudeme. Páni z města je dobře znají, proto také tak po horách našich toužívají a nám horalům je závidí. Že pak je horal na ty své hory hrd, netřeba se diviti, vždyť může on směle světu hlásati:

Ó jsme to páni na horách,
my co je štěstí víme,
vždyť s hvězdami si každou noc
vesele rozprávíme.

A že jsme nebi nejblíže,
tož sladké ptačí tluky,
jež s jarem s nebe přilétly,
my máme z první ruky.

A kdo by medle nepřisvědčil původci těchto veršů, K. V. Kaisovi! Jsmeť my na horách opravdu pány (třeba neměli jsme peněz a jiného bohatství); neboť máme, co nám údy sílí, co dech nezkracuje a plíce neotravuje, máme čistý, vonný, zdravý vzduch, jehož se po vůli nadýchati můžeme. A to, tuším, je lepší nad zlato a drahé kamení. Co na tom, že nevíme, „co je to radosť v zlaté síni“ — jak Heyduk povídá — a že nevíme, co „je v purpur přioděná lež“, jen když víme, „že v lese jenom, jenom v lese rozkoší se nitro třese, kudy těkáš, kudy jdeš.“

A vidíte! Ve městech mají páni tolik radovánek, tolik zábav, tolik rozkoší a tolik veselostí, a přece spěchají raději do hor. A kterak potom v horách otevírají ty své ospalé oči, kterak se podivují té přirozené kráse!

Heyduk nám to nejlépe poví:

Jsem na horách, nač duch se rmoutí?
Kdož by to, milý Bože řek’,
že do nebe lze dosáhnouti,
dám-li si pod nohy v té pouti
jen cestovní svůj raneček.

Jsem na horách a nížím hlavu,
jak v posvátném bych chrámě byl,
od říčky hovorného splavu
až tam, kde jedle stojí v davu,
kraj celý v kytku se mi svil.

Jsem na horách — ta vůně luhů,
ten smaragd hvozdů, jezer jas,
ten švehol skřivánčích mých druhů,
to kvítí seřaděné v duhu
a vísky bystřinový pás!

Jsem na horách, kde ňadro pučí,
kde mysl kvete, zraje zpěv,
kde srdce zlatým zvonem zvučí
a duši křídla rostou ručí
a v ňadru stará mládne krev.

            Jsem na horách !

Dokud páni z města neviděli hor na vlastní své oči, tu myslili, že jednoduchá a nestrojená krása za nic nestojí; ale kterak se zmýlili! Zahrada s nejstkvostnějšími druhy květin, s těmi co nejlépe upravenými cestičkami, obrubami a ploty, s koulemi nejohnivěji zářícími, rybníkem nejumělejším, vodotryskem, sochami atd. atd. neokouzlila je tak jako ten park^[1] přirozený — nepatrný horský lesík s bublavým ručejem. V horách teprve poznali, že nic padělaného nevyrovná se přirozenému. A ty hory tak je okouzlily a k sobě upoutaly, že se nikdy ani léta dočkati nemohou, by si do hor jen na nějaký čas zajíti mohli. A když to léto nastane, tu nelze jim vydržeti juž doma a oni z ňader plných touhy, volají:

Na hory chci, kyne čas
— — — — — —
tamo k nebi vzlétnu zas,
zde jsem chor a bíden,
zde kol hlavy sivý lem
tajné ruce pletou,
ale v horách pod sněhem
zlaté růže kvetou.

Heyduk.

V horách pak lehají na měkké, zelené, přirozené to koberce nebo pod košaté lípy; docházejí ke bublavým potůčkům až do toho nejtmavějšího boru, kde ten smavý pramének svůj domov má; hltají do sebe tu sílící pryskyřičnou vůni z jedlí, smrků i borovic; žvýkají léčivé byliny; věří více babě kořenářce než všem lékařům, co jich je; chvějí se při každé vichřici jako osika; před bleskem nebo dravým ptákem skrývají se do jeskyň; aby si plíce hodně rozšířili, lezou po příkrých stezkách na vysoké stráně zhluboka oddychujíce; pro zábavu honí bázlivé koroptve a zajíce, někdy také osmělí se i na srnce… Ah, kdeže by se toho nabrali ve velikém městě! A což teprve, když

„z chvoje, z křovin všech i vřesu
plno písní, plno plesu
ozývá se v stráň i pláň —“

nebo když takový měšťák, který myslí, že brambory rostou na stromech, vidí, jak „kol v perlích lučiny se třpytí a zrosené mladé smrčí“, tu zajisté také domnívá se, že jsou to skutečné perly a drahé kameny, sahá chutě po nich, ale ty se mu před očima rozplynou jako bublina, on pak hledí na to zrakem vytřeštěným. Ale ještě vytřeštěnějším a ztrnulejším zrakem dívá se, když tak v těch horách a skalách do opravdy zahřmí a ve mracích zahalené velikány horské silný blesk na okamžik osvítí; něho když jarní bouře

„svadlé listí metá ven
a pod bukem v nízké trávě
prvosenka střásá právě
s hlavinky svůj zimní sen“ —

ó tu se mu až mžitky před očima dělají. A tak z divů a zázraků ani nevychází. Neboť jest-li čidlo zraku unaveno, že takřka službu vypovídá, tož opět stkvěle zastane je sluch, jehož lahodně dotýká se opět hrčení bublavých zdrojů v kapradinách lákavě skrytých, nebo

„hlahol zvonců
kol neviditelných stád“ —

Také zdá se mu, že tu

„kdes vysoko pasáček zpívá
a s ozvěnou dvojzpěvy skládá“ —

anebo konečně slyší, kterak

„z neviditelných rukou
zní sekery pádné rány,
a daleko v lomě skály
hřmí s rachotem roztrhány.“

I domnívá se býti v tajemné jakés dílně, a po hodné teprve chvíli vzpamatuje se a roztouženě zvolá: „Ó Božská přírodo! — načež nepřestává velebiti tvůrce toho všeho — Boha všemocného.

Inu hory jsou přece jen hory! Zvláště pak ty naše české hory! Kdož by před nimi nesklonil svou šíji? Kdož by s úctou nenazíral na jich hrdé témě? Kdo nezatoužil po jich tmavých borech? Kdo neprošel by rád ty statné pohraničně bašty, jež ostrahujíce stále a věrně své vlasti, byly kdysi největší její pýchou? Ach, komu medle nezarosilo by se oko při pouhém pohledu na ty zbytky dávné slávy — zbořeniny četných hradů? Ó krásná minulosti! Není ani té nejmenší stopy po tobě ve srdcích hrdinných potomkův. S chloubou sice ale tajně jenom vzpomíná Čech těch blahých dob milé svobody a báječného rekovství. Ó pryč jsou již ta mrtvá těla, ty mohutné kmeny, ježto statečně odolávaly cizákům. Vše juž vymýtěno, shořeno, vše ve spánek věčný pohrouženo. Pouze nepatrné hromady kamení něho zeď s rozhořeným cimbuřím upomínají na ty naše bývalé slavné hvozdy české, o něž rozbíjely své lebky tisíce sveřepých nepřátel. Leč my žijeme rádi i v té blahé zpomínce, těšíme se i těm nepatrným zbytkům, jež, uvádějíce nás do čiré skutečnosti, naplňují nás zároveň velikým podivem a neobmezenou úctou ku předkům mileným.

Jako líbily se ty hvozdy, ty pohraničné přirozené hradby starým Čechům, rovněž tak vtiskly se do srdce našeho hory české v nynější podobě. A jak by ne! Vždyť je v nich tak krásně, tak blaze, zvláště v létě, kdy vše v plné kráse, v plné síle. Leč horalovi líbí se lépe jaro, kdy Vesna čarovať počíná, kdy bílá barva po všech horách a kopcích mění se nejprve v šedou, pak ihned v zelenou. Tu srdce jeho naplní se nevýslovnou radostí a útěchou. A třebas v roklinách a na stráních bělel se ještě sníh, třebas foukal ještě vítr mrazivý: horal nedbá toho. Jen když oko jeho spatří zelenati se tu a tam travku a zaběleti se nějakou tu ranní chudobku, nebo když jen uslyší zajásati skřivánka; ó pak už ví, že jaro nedaleko, že se příroda co nevidět v celé kráse své probudí. A když konečně obalí se květem také některé keříky a stromy, chlapci píšťalky otloukati a ještěrky a hadi na slunci se ohřívati počnou, tu mu to nedá: vyleze ze své do nedávna ještě zasněžené chýže a chutě stoupá na strmé stráně, na vysoké kopce, na nichž má své políčko. Zde pak hrdě a s veselou tváří rozhlíží se kol a kol, po těch vrších, po těch údolích a nízkých chatách, a velice libuje si v té výši až skoro u oblak. A div nedá se do zpěvu s tou dětskou drobotinou, kterou slunéčko vylákalo až sem, aby tu horám, vezmouc na pomoc pěknou Raisovu písničku, takto zapěla:

„Oj ty naše hory,
to jsou velcí páni,
v kraji houby víte,
netušíte ani!

Ó ty naše hory
hrdá máji čela,
na temeni bílá
čapka se jim bělá.

Ani toho slunce
hned se neuleknou,
až je v plné slávě,
teprv čapku smeknou.“

A tak záhy z jara hemží se po horách nejen plno zvířeny, ale i plničko bujaré mládeže a bodrého lidu českého, majícího na rtech jenom píseň, v rukou pluh a v srdci něžnou, upřímnou lásku. Ó, co tu potom veselí, co radosti! Co chvilku jiná radovánka.

Také staré zvyky a obyčeje, jež se na horách dosud věrně zachovávají, mnohá poskytují veselí. Jaká to jen krása, když o sv. Janě vzplanou na všech kopcích veliké ohně! Jak uchvacující to pohled na četné řady po vrších rozestavených chlapců s ohnivými košťaty, tak zvanými čarodějnicemi! Věru město se všemi svými radovánkami toho nenahradí.

Avšak vedle těchto radovánek i bídy a nouze, rozličných trampot a slot bodrý horal zakusí. Pojďte se jen podívať z jara do Krkonoš, když sníh taje a kry plovou. Tu často zaslechli byste jakýsi temný hukot, pak uviděli byste, jak s vrcholu hory valí se balvan, z počátku ovšem malý, který však roste, nabývá rozměrů vždy větších a větších, až konečně nesmírnou rychlostí řítí se dolů niče a hubě vše, co jest mu v cestě. Mnohdy zasype taková lavina i celou chýži horalovu a pohřbí v ní všechny obyvatele její. Mimo to velká voda, lijáky a vichřice velikých škod nadělají. A což té klopotné práce s polem, na něž těžce dovážeti nebo donášeti musí mrvu, by alespoň něco sklidil a na zimu zásobu si udělal! Také nebezpečné kácení dříví často horala o život připraví nebo z něho mrzáka udělá. Ale syn hor odhodlaně snáší všechna břímě osudem na jeho bedra vložená. Když pak srdce jeho přece hluboký žal svírá, tu písní sladkobolnou ulehčí on sobě:

„Jak krásné jsou přec jen ty hory naše!
Ač v klínu jejich bída krutým hostem,
hle, spokojenosť v živobytí prostém
jak s veselím se v štěstí pojí plaše! —
Ba, dokud jenom svoje písně máme,
my v horách svých jsme šťastni, nezoufáme.
A věřte mi, že nikdo za svět celý
mne s jejich stínem více nerozdělí.
Já poznal jsem v tom strastiplném žití,
jak srdce zmírá po jich sladkém ráji,
jak oko často zapláče si v taji
po šumných lesích, po jich vonném kvítí,
jak duše v posled těžkou touhou stůně
v hrob složiť tělo v jejich rodném lůně — …“

Léto netrvá v našich horách sice dlouho, ale horal jest i s tím málem spokojen. Když pak nastane dumavá jeseň, tu i on často se zadumává, přemýšleje o prostředcích proti kruté zimě. A běda, jestliže neusmála se naň úroda, jestliže pohromy živelní zničily, co pilnou rukou zasil! Pak znovu a ještě klopotnější nastává mu práce, by rodinu svou uživil. Pracovati pak neustává, dokud ruce nekrvácí, dokud tělo neumdlévá, neboť práce jest jediným jeho údělem. Toliko neděle jest mu dnem odpočinku, na nějž těší se velice. V ten den pak vychází obyčejně do polí nebo do lesa a kochá se pohledem na zbytky prchlého léta. A jako těšil se dříve bujné přírodě, tak i nyní těší se: tomu světlejšímu lesu, jejž skrz na skrz prochází; těm sežloutlým stráním, na něž sice smutně, ale přece rád se dívá; těm chomáčům suchého listí, jež vítr a vlnky horských pramenů a potoků odnášejí Bůh ví kam; té ozdobě sadu, nyní ovšem již v komoře ukryté; těm zbytkům horské květeny, záležející z aster tu a tam u chaloupky a v zahrádce dosud se pyšnících, z měsíčků, umrlčích kvítků, naháčků na paloucích se vyskytujících a j.; ba i těm světélkům, jež nedaleko v bařinaté rokli svoje rejdy provádějí, jsouce malým a některým velkým dětem na postrach. On těší se všemu, ale při tom také pláče, truchlí s přírodou. A jak by netruchlil, když

„už se ptáče k spánku chystá
do smrčiny tajných míst,
zřídka jen a táhle píská
a pak na větvi se stiská
v měkce rozbujněný list.

Žloutne stromu listí v lese,
každý keř a každý peň
dumá, kývá, chví se, vadne,
listí šepce — brzo spadne —
jeseň bude slaviť žeň.“

Heyduk.

Tak pomalounku příroda na horách usíná, usíná, až usne na dobro, ovšem aby zase ve vší slávě své a nádheře probudila se ku novému životu.

Ale ani v době zimní nejsou hory naše beze všeho života. Bujará mládež, ač všecka zmrzlá, prohání se v závějích sněhových, staví sněhové panáky a s vysokých kopců s větrem o závod sjíždí po sáňkách, někdy i po jednoduchém prkénku dolů. U krbu pak milý, tichý život společenský nastává.

A jak ta víska vypadá? „Ticho, smutno, pusto vůkol — nepřehledná pláň sněhová… Jako černý had vine se po ní cestička tu přervaná závějemi, tu znova se vyskytujíc. Tu a tam černá se větev osamělého stromu nebo keře, tu a tam vyčnívá ze sněhu chýžka, z níž vystupuje malý dým. Chvilkami přerušuje smutné ticho krákorání havrana, jenž těžkým křídlem prorývá vzduch. Opozdělý chodec pracně kráčí ku předu. Mrazivý vítr duje mu v plášť, nohy zabořují se mu do sněhu, zanechávajíce stopy, jež v okamžiku zavěje příval sněhový. Těžko se mu jde, jest velice unaven a síly ho opouštějí — v tom oživne oko jeho blahou zpomínkou a posilněn kráčí dále… Tam v teplé světničce zasněžené chaloupky klečí na lůžku dvě dítky a modlitba jejich vroucí stoupá k nebesům, aby jejich anděl strážce provázel i otce k domovu, by ho nestihlo žádné neštěstí. V krbu praská oheň, matka sedí u kolovrátku… U zamrzlého okna stanul poutník, plná zář světla padla na jeho tvář, v očích zatřpytila se mu slza — slza radosti otcovské. A než dítky se domodli, budou v jeho náručí, a on tiskna je k srdci svému zapomene na všecku slotu obtížné cesty.“ Tolik o těch zasněžených chaloupkách v našich horách. Nelze ovšem vše vylíčiti, a proto pojďte, dítky milé, projděte ty hory samy křížem krážem, a lépe je poznáte, než kdybyste sebe delší a věrnější o nich popis přečetly. Stonásobný užitek přinese vám cesta taková. Poznáte ryzí povahu našeho lidu, poznáte důkladně svou rodnou zemi a naučíte se ji lépe milovati. Vždyť jest vaší povinností, především vlasť svou znáti a pak třeba i po drahém cestování v cizině zatoužiti. Vždycky však mějte ty naše hory a lesy rády

„a obraz jejich věrně v duši noste,
neb věřte mi, s čím srdce jednou sroste,
to celý svět vám nikdy nenahradí!“

---

1. park = anglický sad.