Z našich hor/Pruský pochod

Z našich hor Stanislav Řehák
Na panském lovu	Pruský pochod	Původ vísky „Starkoče“

Údaje o textu
Titulek:	Pruský pochod
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 26–29.
Licence:	PD old 70

Před válkou rakousko-pruskou zalíbil se mládeži naší vojenský život tak, že právem mohlo se říci: co chlapec, to voják. Alespoň u nás na Náchodsku, kde očekávali jsme nepřítele z první ruky a kde neustále vedli jsme potyčky s chlapci ze sousední říše, tomu tak bylo. Život druhdy tak tichý, klidný, ničím nerušený, proměnil se pojednou v ryk válečný. Hry, jež nám před válkou mnohou milou a blahou chvíli způsobily, ustoupily hře na vojáky, tak že po válce nikdo na ně již ani nevzpomněl. Každý toužil raději po hlučném a okázalém životě vojenském a hra na vojáky byla vždy první na denním pořádku našich her; jí věnováno nejvíce času. A nedivte se, přátelé! Ve městě neustále prodlévaly od jisté doby vojenské posádky, ne-li císařské, tož pruské, kterýmžto vojenským posádkám věnovali jsme zvláště my, desíti- až čtrnáctiletí chlapci, jak to již bývá, velikou pozornosť, snažíce se je i ve skutcích věrně napodobiti. A odtud tedy ten zápal, ta touha po životě vojenském.

A věru, bylo se na nás radosť dívati! Zdravím jsme překypovali, bujnosti a statečnosti nikdy nám nescházelo, obratností slynuli jsme široko daleko a chytří konečně byli jsme jako ty horské lišky. Když totiž nemohli jsme nikterak zvítěziti a nepřítele na hlavu poraziti, což však stalo se jen zřídka kdy, poradili jsme se s Vaňkem.

Inu, co je pravda, to je pravda, chlapíci jsme byli! Zvláště, když jsme se ozbrojili pádnými šavlicemi a zkázonosnými kušemi! Ký div, že nebylo nikoho, kdo by si nás aspoň nevšimnul a pochvalně o nás se nezmínil. Věru, nebylo.

Denně konávali jsme namáhavé pochody po lesích a stráních, denně cvičívali jsme se dle všeobecných vojenských pravidel ve zbrani, denně tužili jsme těla svá, bychom jen všem svízelům a trampotám odolati dovedli.

Zejména několik dní před válkou chodívali jsme přes tu chvíli na výzvědy, zastupujíce tak dostatečně přední stráže, bedlivě obzírajíce krajinu a z daleka nakukujíce za hranice, nehrne-li se již do Čech lítý nepřítel. A ku podivu! Toužili jsme po něm tak, že nemohli a nemohli jsme se ho již ani dočkati. Inu, mládež je mládež! Mysliliť jsme si: Jestliže naši tatíkové, jak se všeobecně říkalo, zaženou ho pouhými čepičkami, proč nemohli bychom jej zahnat i my šavlemi a ostrými střelami? Aspoň na pomoc, a to pomoc vydatnou, na každý způsob jsme pomýšleli. Kdo za to může, že jsme se hodné zmýlili, že dopadlo všechno naopak. Však neutíkali jsme před Prušáky sami, utíkaliť i naši tatíkové, ba i sami páni vojáci, kteří přece měli opravdové pušky, ocelové meče, bodáky, píky, děla a jiné a jiné zbraně smrtonosné.

Ale jinak přece jen vyznamenávali jsme se mnohými činy hrdinskými, jež dělaly česť netoliko nám, ale i všemu městu a veškeré krajině.

První takový pamětihodný skutek vykonala armáda naše zrovna toho dne před vtrhnutím Prušáků do Náchoda.

Nevím již, komu tehdy z malých hrdinů-vojáků připadlo v jedné vojenské poradě navrhnouti, aby šlo se asi k desáté hodině večerní pochodem skrze město od jednoho konce až ke druhému a při pochodu aby pískal se na flétnu pruský vojenský pochod, jejž měl i tambor doprovázeť. Jak pravím, nevím opravdu již, kdo to spískal z kamarádů mých, ale s jistotou potvrzuji, že s návrhem tím všecka armáda do jednoho muže souhlasila a jej s velikým jásotem přijala. Zvláště našemu flétistovi líbil se návrh ten nad míru.

A tak stalo se, že dne shora již jmenovaného, totiž 25. dne měsíce června r. 1866., sešli jsme se v plné zbroji a v plném počtu na rozkaz velitelův na tak zvané „Skalce“, kde stojí nyní městský pivovar.

Bylo asi k osmé hodině večerní, když zazněl mohutný povel vůdcův: „Seřadit!“ a kdy četa s tamborem, flétistou i praporečníkem hnala se směrem k Montaci, aby tam provedla svá obvyklá cvičení. Všechny obraty, všechny zápasy šly tenkráte ku podivu dobře, jako na drátkách, a hodina minula, ani jsme se nenadáli. Právě odbila ve městě na věži devátá a zvony rozhlaholily se ku večerní modlitbě. Vůdce náš zbožně velel kleknouti, čapku smeknouti a se modliti. Bylo to velebné okamžení a nám zdálo se, že chystáme se k rozhodnému boji na život a na smrť. Leč chvíle ta netrvala dlouho. Vůdce povstal a postavil se v čelo čety. I poručiv pískati pruský pochod, zamířil z lesa ven ke Skalce a odtud po mostě přes Metuji ku městu.

V Náchodě právě nastal obvyklý večerní klid, když tu pojednou vítr tam zanesl zdáli náš pruský vojenský pochod a za krátko i ustrašené volání: „Prušáci jdou, Prušáci jdou! Utecte, spaste se, kdo můžete!“

I nastal ve městě zmatek nemalý. Každý chtěl zachrániti aspoň čásť svého majetku, ale nešlo to, poněvadž Prušáci blížili se rychlostí nevídanou. Proto obyvatelstvo uzavíralo jenom příbytky své a hledalo spásy v rychlém útěku. Kdo nemohl již ulicí a městem, ten skákal přes ploty a utíkal po zadu zahradami. Všechno pak hrnulo se ke Starému Městu a dále ke Skalici.

Statečná armáda naše zatím dorazila až do města, kde stanuvši provolala třikráte „Sláva“ a „Na zdar!“ Potom prošedši ještě krajskou ulicí a poznavši, jaký zmatek ve městě způsobila, jako rtuť rozprchla se ke svým domovům.

Došedše domů a spatřivše opuštěné příbytky, zarazili jsme se a statečnosť naše proměnila se v bázeň a lítosť. Strachy se třesouce, notného očekávali jsme trestu.

Nezbývalo nic jiného, než pustiti se za milými otci, matkami, bratry, sestrami, strýčky a tetičkami našimi a pověděti jim, kdo to vlastně ti Prušáci byli, jakož i prositi jich za odpuštění. Učinili jsme tak hned.

Konečně pozdě v noci vrátili jsme se i s prchajícími zase domů.

„A jak to s námi dopadlo?“ tážete se zvědavě.

Inu, strachu jsme měli sice dosť, ale byl zbytečný; neboť hned časně z rána dne příštího utíkalo obyvatelstvo Náchodské, a my ovšem s ním, před skutečnými Prušáky, kteří toho dne překročili hranice. A tu ovšem na trestání ani kdy nebylo.

A po válce? Tu jenom s úsměvem toho vzpomínáno.