Z našich hor/Štědrá Jarenka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Štědrá Jarenka
Autor: Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj: ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Z našich hor. Řadá druhá. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 12–14.
Licence: PD old 70

Povím vám něco o Jarence s kučeravou hlavinkou, červeně prokvetalými líčky a chrpovýma očima. Bude to příběh sice jen prostý, zcela jednoduchý, neboť v našich horách žijeme také jen prostě, jednoduše, ale zajisté příběh poučný a hodný povšimnutí mladých našich čtenářů. Znal jsem Jarenku tuze dobře, neboť naše chalupa stála zrovna vedle statku, který náležel rodičům Jarenčiným; s Jarenkou pak denně jsme se vídali, spolu si hrávali a později také do školy chodili. Což divu, že mohl bych Vám o ní mnoho a mnoho povídati. Vzpomenu však prozatím toliko jedné události.

Jarenka byla dívenkou nad míru tichou, a proto velice milou. Matka všechny hvězdy s nebe do klína byla by jí snesla, tak ji milovala. Otec rovněž tak. I ostatní známí velice měli ji rádi, zvláště pak lidé chudí a z těch zase ti nejchudší, totiž — žebráci. A jakby ne, když rodičové její, ale zejména dobrá její matinka, moc byli štědři a této štědrosti učili také svou milou Jarenku! Kdykoli rozdávali, tož rozdávali před Jarenkou, a šlo li to, pak složili vezdy dárek do malé ruky Jarenčiny, a tato malá ruka Jarenčina odevzdala jej teprve tam, kam náležel. Tak dělo se zvláště v pátek, kdy domácí chuďasové kliky sobě podávali.

Jarenka měla juž k tomuto účelu zvláštní svůj nízký stoleček, v němžto pro žebráky a chudé uschovány bývaly stále krejcárky. Z tohoto stolečku pak brávala Jarenka krejcárek po krejcárku a udílela, radostí při tom záříc, tem, kteříž o almužnu prosili.

Stalo se kdysi, že matinka majíc na spěch uschovala do stolku Jarenčina mnoho peněz — samé to zlatníky. Peníze ty ve stolku šťastně zapomněla a do města odešla.

Zatím, co matka ve městě meškala, přišlo do statku množství žebráků — byltě právě pátek, jejich to den — a Jarenka dle zvyku svého do stolku ihned sáhnuvši po penízi každému z nich udělila. Pozorovala sice malá Jarenka, že žebráci dárky přijavše jaksi nesměle, zaraženě na sebe a pak na Jarenku se dívají a vroucími díky až příliš plýtvají, ale kde pak by ji co napadlo, vždyť nebylo jí ještě ani šest roků. Také žebráci vidouce, že almužna udělena byla jim zcela obvyklým způsobem, přijali ji a s Pánem Bohem opět odešli.

Asi za hodinu vrátila se matka. Vstoupila do pokoje, a jala se vypravovati, co se jí ve městě přihodilo. Že totiž uschovala si peníze, jež s sebou do města vzíti chtěla, do Jarenčina stolku a tam také šťastně je nechala. Teprve když v krámě Jarenčin pláštík a ostatní věci, jež koupila, platiti chtěla, s ustrnutím shledala, že peněz nemá. V prvním okamžiku domnívala se, že je ztratila, ale pak přece vzpoměla sobě, že je zapomněla ve stolku Jarenčině.

Když tuto příhodu všem domácím, kteří se do pokoje sběhli a svou paní obstoupili, vypověděla, zamířila ku zmíněnému stolku, otevřela jej, ale kterak se ulekla, peněz v něm nevidouc!

„Kde jsou ty peníze?“ všechna polekána tázala se.

V tom chopí ji malá Jarenka za sukni a usmívajíc se, prohodí:

„Hečte, maminko, to tu bylo dnes moc žebráků! A já jsem jim všechny krejcárky, co byly ve stolku, rozdala!“

„A ty velké, stříbrné, ty dala jsi jim také?“ rychle vyzvídala matka.

„Takové pěkné, lesklé, tlusté, veliké a bílé, viďte maminko? Ty dala jsem jim také. A jej, to jste měla viděti, jak vám ti žebráci byli rádi a jak mně moc děkovali!“ radostně zvolala šťastná Jarenka.

Po tomto upřímném, a až příliš srozumitelném vyznání byli rodiče jako vyjeveni; nevěděli věru, mají-li se smáti či hněvati.

Otec však brzy vzpamatoval se a počal Jarence domlouvati a ji poučovati, že mu velikou škodu způsobila, že je sice dobře štědrým býti, ale že nesmí se rozhazovati, nýbrž spořiti a na sebe pamatovati, by člověk neschudl a žebrákem jen pro obtíž lidem se nestal.

Jarenka vyrozuměvši ze slov otcových, že chybila a rodičům velikou škodu způsobila, propukla v pláč a vzlykajíc připověděla, že nikdy již ty veliké, stříbrné krejcárky rozdávati nebude.

Rodiče Jarenčini, ačkoli nemile nesli ztrátu tolika peněz, těšili se tomu, že mají tak štědrou dcerušku.

Tato událosť pak naučila Jarenku tak spořiti, že stala se z ní bohatá paní, která však nikdy neodbyla žebráka slovy: „I zaplať Pán Bůh, nic nemáme!“