Z našeho lidu/Jak si náš lid pomáhá

Z našeho lidu Františka Stránecká
Stavila se na otčenášek	Jak si náš lid pomáhá	Vyslyšená prosba

Údaje o textu
Titulek:	Jak si náš lid pomáhá
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 83–99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nad skalnatým svahem stojí chaloupka, bídná, nízká, jak na ploše horní bývají, kde ty žulové hrudy leží po rolích roztroušené, jakoby někdy tu byli obrové zahrávali si v kamínky, oves a to žitečko řídké jen tyto skály obtáčejí.

Pastviska porostlá jalovcem a nizoučkou, hustou, mechovitou trávou rozkládají se až k těm zamodralým lesům borovým. Místy v úžlabinkách spatříš sítí zelené jako brčál, mezi ním v bařině několik plochých kamenů. Toť značí stezku, po které o třetí, čtvrté hodině ranní se vrací chudí lidé z boru, těžké nůše na bedrách, uschlou smrčku nějakou vlekouce za sebou, je-li počasí vlhké, též v opásané zástěře uzel hřibů nesouce.

Jak chudičká ta krajinka, jak neveselá a přece poutá srdce v ní zrozené mocným poutem lásky k sobě a zasteskne se mu v městech, v bohatých krajích, v krásných a úrodných rovinách po šedých skalách, po tmavých borovinách, po kostelíčku na vrchu osamělém, po malém potůčku vrbím obrostlém aneb temnolistými olšemi.

A i já stávala mnohdy z rána, když se vonná pára z lesů zdvihala a jasné paprsky sluneční ji prorážely leskem skvoucím a spočívaly na pastviskách zarosených, jako okouzlena. Zdála se mi ta prostá krajinka tak krásnou, tak milou, že bych byla tu půdu domácí pod nohama zulíbala, kdybych se nebyla obávala, že zaplaším třasláčka na bařině, trpělku lehce poskakující na skále v pokraj pole aneb skřivánka právě nade mnou ze žita se vznášejícího.

A co teprv ty lesy přede mnou, ty krásné lesy! —

A Bože můj, tak jsem se zabrala v upomínky, že bych málem byla zapomněla, co chci dnes vyprávěti! — —

Ano tedy, nad svahem stojí malá chaloupka, zastíněna starou, košatou hruškou planičkou.

Okénko jediné hledí pošmourně do zahrádky, to jest do kouta tmavého, porostlého žíhavkami, bodláčím, hořkým lupenem, heřmánkem a blínem. Vzadu se vypíná nad tyčkovým plotem hubená, uvázaná koza z malé prkenné, rozhroutěné boudky, z „chléva“ totiž a toužebně hledí na tyto lahůdky, které nikterak podosáhnouť nemůže; žrala by chuděra všecko, co by se jí namátlo, ale provaz nepovolí; mečí tedy hladem pronikavě, aby někoho přivolala, ale žáden nejde, aby ji opatřil.

A v učazené jízbičce také nářek. — — — V kolébce leží dítě několik týdnů staré v strakaté peřince zavinuté; vyzáblé nožky vyčouhají ven, tělíčko vklouzlo pod povijan, hlavička v shrnuté peřince trčí jako hříbek v mechu, dítě sípavým hlasem již jen křičí ústečkami zamodralými, je zimou skřehlé, hladem zmořené, neb mu též „cumílek“ ze zemáků byl z úst vypadl, když plakať započalo a odvar z nezralých makoviček již došel, kterýž babička do zásoby navařila, proto že sama churavíc dítě její péči svěřené chtěla upokojiti. Přestal tedy i spánek nepřirozený po léku tom — upokojujícím.

Spaloť dříve ubožátko dva dny, dvě noci ani „cumla“ nepožadujíc.

A leželo snad ještě posud v té samé plénce, v té jeho jediné peřince jistotně, zádečka červená, mokrem odmočená, a křik jeho neuslyšel žádný, ani otec v lese, ani nejstarší sestřička osmiletá vedle kolébky. Hlava jí byla sklesla v tvrdém spánku na příčku postele, v kteréž ty čtyry „mladší“ spaly, přikryté starou kazajkou otcovou a ještě starším šorcem matčiným.

A nebohá hlídačka si byla přivázala poviják obklesnutý kolem kolébky hodně krátce k ruce, aby každé hnutí dítěte ucítila. A nyní spala tak pevně, že by ji byl ani hluk hořící se chalupy ze spaní neprotrhl.

A kde byla matka ubohého dítěte bledých líček v kolébce? Snad ji Pánbůh povolal? Odměnil ji trampoty vezdejšího žití bídného v tom nebeském ráji? Posud ještě ne. — —

Matka odjela do Vídně a kojila tam dítě bohatého žida. — A když to dítě v čistotě chované k prsu přikládala a viděla, jak denně sílí, roste, tak zpomínala na své, babičce odevzdané a představovala si je ještě tlustší, ještě hezčí, ačkoliv mu tak skoro přinucena byla „kozu“ dáti, ale vždyť platila matce za opatrování a na „teplé mléko“ synáčkovi „čtyry stříbra“ měsíčně. A dále počítala stále, mnoho-li „jednušek“ přiveze domů, až odkojí, jak se všecka bída, všecka nouze odstěhuje z chaloupky nad svahem.

Žena ve Vídni snila o krásné, bezstarostné budoucnosti a muž se vracel sténaje pod těžkou nůší roští z lesa. — Což byla ta rosa dnes tak mrazivá? Kosťmi mu to probíhalo, celé tělo se chvělo a bledý obličej byl opuchlejší než jindy. „Zatěkal“ již čas, ještě než žena do Vídně odjela, nohy byly těžké jako stupy, ale trochu pálenky je zas vždycky posílilo. — — Ne že by si je byl mastil pálenkou, co by to ale zpomohlo — zahřál si jí žaludek a ona mu posilnila celé tělo. — — — Dnes se jí sotva dočekal a neměl žádné doma, musel až do městečka pro ni — a Bože můj! — vždyť zapomněl nasbírať hřibů v lese, zač ji koupí? A chleba také nemají a kdož jim svěří?

No, snad ještě jednou pantáta žid, co ženě půjčil na cestu; však on je dobrý člověk.

A tu se blíží k chalupě a zaslechne slabý křik dítěte, mečení kozy, všechnu sílu napne a čerstvěji vykračuje.

Praští roštím na dvorek, budí děvče, klade ohýnek na ohnisku, ale co uvaří? Ani nejmenší drobet mastného v chalupě není! Lžička černé mouky kdesi v almárce ještě bude, uvaří „praženou polévku“, ale co nadrobiť? Snad že by již ty zemáky dozrávaly?

A když budou trochu vodnaté, trpkavé, co uškodí, vždyť upraží mouku na polévku, pak to neznať. Ale vždyť to dítě ještě křičí, zapomněl podojiť kozu. Běží dojit — koza hladná, mléka nemá, hodiť jí ničeho nemůže, však ji později děvče zavede na pastvu.

Jen co by nyní kapku mléka nadojil pro to dítě.

A podaří se mu. Co děvče chlapcovi po lžičečce mléko dává a tento dychtivě do sebe ssaje, uchmatne otec motyku a chvátá na záhonek pro zemáky. A jsou ještě drobné, zelenavé, budou ještě peprné, ale co naplat? Však je děti snědí. Hůř je s ním. Jak se dostane bez peněz pro pálenku? A dnes by jí více potřeboval jak kdy jindy. — Přiběhne domů, přikládá na oheň, rozfukuje a pak oškrabuje zemáky.

Děvče zpívá dítěti, uspává je opět. A nyní zemáky opral a chce je hodiť do vařící vody a jak se vzpřímí, cosi ho píchne u srdce, přitiskne levou ruku k srdci a pravou již se zachycuje police, klesne k zemi, zasténá a ten bídný život jest ukončen. —

Dnes nemusí chodiť pro pálenku, ani kdy jindy. — Chlapec spí, druhé děti se probouzejí, jedli by všickni, nejstarší se odváží do kuchyně nahlídnout, zda-li tatínek dovařil polévku.

I pane Bože, vždyť oni tu usnuli a oheň uhasl! Toť podivné, zemáky jsou ještě syrové.

„Tati, vstaňte! Já dovařím snídani, nemohu takhle pro vás k ohništi!“

A otec neodpoví, otec spí pevněji, než děvče chápe. Vyspává bídu celého žití svého nuzného a děvče ponejprv zří zrak věčného spánku před sebou.

* * *

Otce vynesli do nového bytu na hřbitov a k dětem se přistěhoval podruh jeden s ženou a třemi dětmi; dostal kdesi výpověď, proto že ty čtyry „jednušky“ ročně nikdy sehnať nemohl. Však ale je to také zpozdilé, tolik nájemného požadovať od rodiny, co je na své ruce živa! — Jako by ty peníze na roli zrály. — U sedláků krátký bývá výdělek, nenajmou kromě ve žních nádenníků, takto dřou sami, aby ušetřili. Kam se tedy ten chudobný člověk obrátí? — Chodí na „panské“, ale mnoho-li tam vydělá? — Když se — s odpuštěním — hnůj nakládá, nebo po polích rozhazuje, dostává muž 25 kr., žena pak 20 kr. beze stravy denně. Na řepách neb při sázení a vybírání zemčat dostávají též tolik, leda že na senách plat o 5 kr. se zvýší, když svatojanské plíště hrozí aneb přívaly z hor.

O takový výdělek aby čert dbal, co z toho pozná? A když si takto někdy ulehčí a požaluje, hned se ještě žena vadí, aby se Pánubohu nerouhal a připomíná mu, že ve žních dostal po 40 kr., někdy i po 50 kr., krom svačiny a chleba a konečně on sám se poohlédne, nestojí-li někde „panský dráb“, aby se někdy za takové pohrdání na něm nemstil, až bude „sháněť“ lidi. Kdo je na bídě zrozen, i psotě neuteče! Co naplat!

A nyní se ubytovali v chalupě nad svahem. Žena bude opatrovať to „nejmladší“, až se hospodyně z Vídně vrátí, jistě že se jí dobře odmění.

Co ona jen těch „panenek“ přiveze, vždyť vzkázala po Tekluši Cikánkově, že jich dostává 12 na měsíc. To se zrovna penězi zasype! A to jídlo! do piva prý by si chleba drobiť mohla. On by si to takhle přál jenom jednou za rok, na posvícení.

Inu, všeci lidé všeho nemají — on se zatím bude živiti s ženou a dětmi tady u chalupy. Ta zemčata na záhoně snad dostačí, než se hospodyně vrátí, ona může s tolika penězi zásobu na zimu hotovými zaplatiť.

A také snad si někdy trochu zavdá, vždyť se žena také může hlásiť u „babičky“ o náhradu na teplé mléko, vždyť babička bere „čtyry stříbra“. A kdyby ženě jen polovici dala, za dva zlaté může on míť bavlněnou kazajku a ještě trochu „truňku“, a to děťátko mizerné se lehce nějakým cumlíčkem uživí, co pak potřebuje mléka. To takhle až bude někdy — uživí-li ho Pánbůh — běhať, může pak jídať mléčnou polévku s kroupama.

Zatím prohlídá podruh „ty hadérky“ po nebožtíkovi, jestli by se mu tam nehodily nějaké nohavice, jeho jsou po těch žních zcela rozmlátěny.

A žena si „vypůjčí“ nějaký šátek na všední den a zástěru hospodyně. Ta myslím se bude juž těm selským hábům vyhýbať, kdoví, jaké drahé šaty si tam odtuď přiveze! — A kdož ví, jaké ještě jiné pěkné věci! Takhle je to na tom světě, za někým se jen štěstí sype. — A podruh toto hrozitánské štěstí hospodyni hodně závidí.

Štěstí! Muž její pohřben, dítě na úmor a skrovňoučký majetek v podruhových rukou!

Štěstí jen pro ni, že jí to posuď nepsali; ale — času prý dosť na takové zprávy, až dojede domů, mohlo by se jí snad oulekem mléko zaraziť a mohla by se zvrátiť, než stráví vespolek, dá-li Pánbůh ve zdraví, ty zemáky.

* * *

Hospodyně odkojila, vracela se na Štokravu zpátky. Každý jen počítal, co si peněz veze, půl roku kojila, po 12 zl. měsíčně brala, tak tedy to dělá úhrnkem 72 zl.

Dva a sedmdesát zlatých! Toť je peněz, to si pomalu za ně chalupu koupiť může. —

„Ale chuděra ovdověla, co tomu bude říkati?“ polituje ji nějaká sousedka.

„Co by měla říkať?“ praví druhá. „Musí poručiť Pánubohu. Takového muže, jako byl nebožtík, ještě na ty peníze také dostane.“ —

A nebohá žena celou cestu jen čítá a počítá, mnoho-li jí z těch peněz zbude, až zapraví, co je dlužna. Předně chce zaplatiť dluh „mezi židy“. Pantáta vinopalník jí půjčil na cestu 4 zl. Pantáta kupec ji ošatil, neb jí Verunka Tichých sdělila, že tam otrhaná přijíť nesmí, sice že by místo žádné nedostala, ona ale juž ani dobré košile neměla, vždyť potřeboval muž prádlo a šaty do práce a ty děti také byly na polo nahé.

Vzala tedy na dluh u kupce kartounovou sukni, stála 3 zl., barchentovou sukni za 2 zl. 50 kr., na tři košile lehkého plátna 3 zl., dva šátky na krk, dva na hlavu 2 zl. 50 kr., pár vlněných punčoch 80 kr., dva páry bavlněných, stávkových 70 kr., na dva páry střevíců jí půjčil 5 zl., vlněná pléna stála 6 zl., kazajka sváteční i „s krejčím“ 4 zl. 50 kr., dvě kanafasové 3 zl., dvě zástěry 1 zl. a jeden fěrtoch 90 kr.

Co šatu má to ví, ale co ten dluh vynáší to chudera neví, neb se jí ty číslice jaksi v hlavě pletou a pak to brala „po něčem“, neb nechtěla většího dluhu na sebe uvaliť; ale když Verunka přišla a prohlížela šaty v uzlu k cestě do Vídně nachystané, vždycky jí zas připomněla, že ještě to neb ono schází, a Verunka Tichých tomu rozumí, neb tam již po druhé odkojila, arcižeť to bylo ještě za dřívějších dob. Nynější svět prý požaduje ještě mnohem víc, jak prádla tak šatů, lidé prý nyní drží více na čistotu nebo-li na „parádu“; ale co ona chudobná žena se bude držeť parády, ona jen tam poveze co Veronika za potřebné uzná, vždyť si tam zas může na sebe vyprať, když dítě usne.

Drží celou cestou peníze v šátek svázané křečovitě v rukou, jen když uvidí zdaleka nějakého otrhance, potajmu je za plenou do ňader strká cestou rozvažuje, jaká to výhoda, že nyní i Moravanky za kojné se hledají. A to teprv od té doby, co paní císařovna — aby jí Bůh potěšil — mladou Řehořovou z Luk vybrala sobe za kojnou jediného synáčka svého. Bůh ho chraň a opatruj!

Ale každé se nepoštěstí přijíť mezi panstvo — je ráda, když se dostane do domu bohatých lidí. A kdo pak má nynějšího času ještě peněz mimo panstva? Jenom židé, oni mají chytré hlavy k vydobytí majetku a potřebují mnoho kojných.

Povídali jí doma, že jsou ty vdané vzácnější, proto že málo která může domácnosť opustiť, ona ale — chvála Bohu — mohla odejíť, vždyť odevzdala dítě babičce a ty odrostlejší jsou pod dohlídkou otcovou.

Chudák ten se ale bude těšiť, až ty „panenky“ uhlídá!

Ona by byla sice ráda tu jednu ušetřila, co zaplatila formanovi ze Štokravy do Třebíče, ale kdyby se byla domů dostala, a ona juž nedočkavostí práhla, aby je zas všechny uhlídala. Přece jí ta cesta toli nestála, jako když tam jela. Bylo to skoro z jara, v ouvozích ještě sem tam sněhu a bláta — až hrůza.

Tenkráte musila i do Třebíče jeť, z Třebíče zaplatila 2 zl. do Štokravy, ze Štokravy jela po železnici. Cestou musila, když přišli na hospodu, všude prosiť, aby jí pověděli, kde která chudobná žena kojí a každá jí — Bůh jí zaplať — dovolila dítě přiložiť k prsu, aby se jí mléko nesrazilo. Dostala se šťastně až do Vídně, ale tam jí nastalo velké soužení, nemohla tam Anku Truhlářovu nikterak najíť.

Mnoho se nachodila, mnoho se naptala, než zastihla kdesi pána Moravce, který jí konečně vysvětlil, kde má vlastně ulici hledať, ve které Anka Truhlářova bývá. (Vždyť to měla na papírku napsané.)

Bylo již pod večer, když se k ní dostala a hnedle ji prosila, kdyby ji někam zavedla, kde by u bohatých lidí potřebovali kojné. —

„I blázínku, kde pak bych to věděla! Chceš-li, zůstaň u nás noclehem, dá-li Pánbůh zítra zavedu tě k nějaké dohazovačce, ta snad o něčem bude věděť.“

A žena byla všechna udivená; nyní byla ve Vídni, jela tam za kojnou a měla sobě hledať místo, to jí doma ani nenapadlo. Vůbec nevědělať, jak „ten svět“ mimo domácí ves vypadá; tak se odvážila s důvěrou takovou, jako malé dítě mívá, když se ponejprv „od lavice pouští“ do dálky a neměla nic jiného na mysli, jen ten plat, co bude dostávať a budoucí blahobyt.

Ráno šly k dohazovačce, Anka s ní promluvila a vrátila se vařit oběd, aby muž nezhlížel, ona pak šla s dohazovačkou k jednomu pánovi. Seděl v kanceláři, měl tam moc lidí a byl podobný židovi.

Ten si ji prohlédl od hlavy k patě, převracel dlouho lístky v jakési knížce, pak z ní něco vypsal na papír a podal jej, když si byl jméno její zaznamenal, dohazovačce. A tato ji zavedla na místo.

Za obstarání místa toho požadovala jen 1 zl. 50 kr., proto že prý ví, že je chudobná. Žena stála jak ohromená — zač pak to jen toli peněz? Snad ne za těch několik kroků? I za to by si nechali lidé platiť? To snad nemůže ani býť! A zcela skroušeně se dohazovačce přiznala, že již žádných peněz nemá.

„To nevadí,“ odvětila tato, „najmou-li vás, tak jak tak dostanete závdavek, který vám pak ze mzdy strhnou, z čeho by ste zaplatila „agenta“.“

„Co je to panimámo „agenta“?“

„Agent se jmenuje ten pán, co jsme u něho byly, co nás sem na místo posílá.“

„A tomu se musí také platiť?“

„I bláhová, jak pak ne?“

A v ženě se pomalu tajil dech, chtěla se zeptať, mnoho-li se platí a nemohla, hrdlo měla jako staženo. A přišli na místo, byla předvedena paní, pán se na ni také díval, radili se, pohlíželi na ni a konečně ji pán vyzval, aby s ním zajela k lékařovi, aby tento usoudil, zdali se hodí za kojnou. Ženě vyhrkly slzy z očí. Co to tu chtěli s ní? Jest-]i se hodí za kojnou! Cožpak neodkojila již svých pět dětí, a nebyly to silné, pěkné, zdravé děti? A nyní teprv chtějí usoudiť, zdali ona se hodí za kojnou! Tohle již tu jde o rozum!

Na štěstí jí ani na mysli netanulo, že by kdy mohl lékař říci, že se nehodí. Jeli tedy ku lékaři, přijali jí a podali jí z brusu novou „pětku“ závdavku.

Dohazovačka čekala na výsledek a na peníze.

S povzdechem, se jí ptala žena, mnoho-li bude panu agentovi dlužná.

„Inu, za kojnou cenívá nejméně „pětku“!“

Ženě se dělaly mžitky před očima, dala se opět do pláče.

„I zpozdilá, plakať nesmíte, hnedle by vás propustili, to by uškodilo dítěti, to není jako na venkově. Ale víte co, že jste spořádaná ženská, mám také uznání, já vám těch 50 kr. spustím a pana agenta požádám, aby se spokojil se čtyrmi zlatými. Však bych to neudělala, pro nějakou „padlou“ zvláště ne.“

A žena poděkovala a závdavek odnesla dohazovačka. Nyní byla prodána skrze tu pětku, nechť již se jí tu líbilo, či nelíbilo.

A že byla dobrého srdce, již s Pánembohem toho půl roku tam vytrvala a nyní to zase vše na mysli rozvažovala, než zahlídla domácí krov.

---

Pod těžkým uzlem se prohýbá a vstupuje do síně.

„I pozdrav vás Pánbůh, mami!“ volá nejstarší děvče ze světnice.

„Co jste nám přinesli?“ volají druzí.

A matka stojí zaražena na prahu a pohlíží udiveně na cizí lidi v chýžce, již si tak po domácku počínají.

Na kolébku ani ještě nepohlédla a ptá se rychle:

„Kde pak jsou tatínek?“

„O, juž dávno u Pánbička v nebi, pane, těm je tam dobře!“

Chyžka se počíná kolem ní točiť — a ještě ani nepohlédla na kolébku a na to nebohé dítě v ní!

* * *

Pantáta kupec s ženou účtoval.

Kartounová sukně	3 zl. — kr.
Barchentka	2 ,, 50 ,,
Na tři košile lehkého plátna	3 ,, — ,,
Dva šátky na krk, dva na hlavu	2 ,, 50 ,,
Vlněné punčochy	— ,, 80 ,,
Dva páry stávkových	— ,, 70 ,,
Na dva páry střevíců	5 ,, — ,,
Vlněná pléna	6 ,, — ,,
Kazajka sváteční „i s krejčím“	4 ,, 50 ,,
Dvě kanafasové kazajky	3 ,, — ,,
Dvě zástěry	1 ,, — ,,
Jeden fěrtoch	— ,, 90 ,,
Úhrnkem	32 zl. 90 kr.

Ženy se chápe závrať.

Žádá, by jí pantáta připočítal ty čtyry jednušky měsíčně, co matce byla posílala, to jest za půl roku 24 zl., pak ten závdavek co dohazovačce a agentovi dala, ty čtyry zlaté co si od pantáty vinopalníka na cestu byla vypůjčila, těch 60 kr., co potřebovala z Vídně do Štokravy a ten zlatý, co zaplatila ze Štokravy do Třebíče.

A pantáta kupec počítal.

Svého požadavku	32 zl. 90 kr.
Matce	24 ,, — ,,
Závdavek	5 zl. — kr.
Na cestu	4 ,, — ,,
Na zpáteční cestu	1 ,,60 ,,
Celkem	67 zl. 50 kr.

Když tedy ještě těch několik grošů sčítala, co vydala za maličkosti „pro památku“, totiž matce růženec, mužovi dýmku, dětem po rohlíčku a cukrovém koláčku, když přičítala těch několik krejcarů za bochníček chleba, který si na cestu byla koupila, zbývalo jí z celého výdělku 2 zl. 80 kr.

Z toho měla zapraviti útraty pohřební a měla zásobiti zemáky na zimu, neb na záhonku již žádných nebylo.

A muž již nežil — a dítě bylo jako lísteček a to, které ona ve Vídni odkojila bylo jako cval.

A když bědovala, podruhyně jí těšila, řkouc: „I neplačte, alespoň jste se při tom ošatila!“ —

Ale i podruh se byl ošatil a i najedl s ženou i s dětmi. Tak si náš lid pomáhá od bídy!