Z našeho lidu/Bednářův študent

Z našeho lidu Františka Stránecká
V hájovně	Bednářův študent	Stavila se na otčenášek

Údaje o textu
Titulek:	Bednářův študent
Autor:	Františka Stránecká
Zdroj:	STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 1882. s. 53–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pantáta bednář byl poctivý a přímý člověk a ani kdyby nebyl z Halenkova pocházel, nebyl by nikdo o tom pochyboval, když mu do těch prostodušných očí pohlédl.

Byl „podvalitý a tělný“, člověk prostřední velikosti a právě jak vážně a odměřeně vykračoval a svalovitýma rukama pohyboval, tak se měl i k řeči: mluvíval odměřeně, důrazně, nepřetržitě a — rozvážlivě.

Nejmilejší rozprava mu arciť vždycky bývala ta, v níž zabočiti mohl k nějakému porovnání a takové porovnání započínalo pokaždé takto: „Já, což my Halenkovští, my“ — atd. a ta chvála Halenkovských, jež v případech takových z pantátových rtů splývala, ta zrovna omamovala.

Panimáma bednářka se tehda jen lehce pousmála a každý znamenati mohl, že jí lehčeji připadalo městský mrav sobě přispůsobiti a na ten zvláštní ráz venkovského žití zapomínati. A věru kdo panimámu v dlouhých městských šatech vídal do kostela kráčeti, a sám se očitě přesvědčil, jak jí ten krajkový čepec s modrou stužkou sluší, ten by sotva byl hádal, že někdy by byla též v kroji selském chodívala; ona se každé městce a k tomu každé hezké městce vyrovnati mohla; byla vysoké, štíhlé postavy a „drobných“ lící.

„Přeměštila“ se výborně a při tom své vrozené dobrosrdečnosti neztratila.

Tito manželé žili vždy ve svornosti a kdyby se kdy bylo cos „neurovnaného“ přihodilo, jak se v každém i v tom nejsvornějším manželství přiházívá, poněvadž prý nikde nebývá kostelíčka, aby v něm nebylo kázaníčka, pantáta bednář, jakožto „povážlivý“ člověk vždycky „uhnul“ neb říkával, že se Halenkovští každému chlapu postaví, ale hašteřiví že nikdy nebyli.

Někdy se tímto vyjádřením panimámina výmluvnosť zarazila, někdy ještě rozpoutala, dle důležitosti věci, o kterou se právě jednalo.

Lásku neobmezenou věnovali oba jedinému synáčkovi, jemuž bylo Jan, neboť tak si byl přál pantáta, aby jej pokřtili, poněvadž je v Halenkově mnohým Jan a toto jméno jej pak připomínalo na mnohého synka Halenkovského, s nímž někdy ořechy louskal a v neděli pivem zapíjel.

Jan sdělil úplně postavu po otci, povahu pak po matce a protož každého, kdo otce znal a tu nápadnou podobnosť syna s otcem rozvážil, náramně překvapila čerstvosť v pohybování těla tak silného a zavalitého.

I v mluvě nikdy neváhal a vyhrknul přímě se vším, co myslil; byl odvážliv, rozhodný ve všem a rád se nechť i v žertu s druhými hochy sepral. —

Již za dětství všechno nápodoboval a rád se učil. Pro velkou zručnosť jeho přál si otec aby ho v řemesle následoval a rád mu zhotovoval malé náčiní bednářské, jímž malý Jeník ruče vládl. —

Matka to nerada viděla, že jej dostává „na svou stranu“; měla tetu a tato dala synka svého „na studia“.

A kdo pak by jim byl mohl, jim lidem „možným“, zabrániti Jana též dáti „na studia“?

Vždyť uměl v slabikáři říkať jako když bičem mrská, proč by mu to bylo s těmi „ostatními“ knihami také nešlo? Promluvila s pantátou dobré slovo a dokazovala mu, že jejich Jan není horší Otravilova Frantíka.

„Což to,“ mínil pantáta, „to já také vím, ale já — tento — myslím, že našeho chlapce by bylo na studie „škoda“; neboť takovou zručnosť jsem jaktěživ u takového „šprta“ neviděl a to ani v Halenkově ne.“

Panimáma byla chytrá žena, nevyklopila jak se říká, kaši s hrnce do popele, proto že byla horká, než odstavila ji s hrncem stranou a počkala, až vychladne.

Započala o téže věci kolikráte a pantáta vždy odporoval; ale konečně se přece octnul „na její straně“.

Oblekl sváteční šat a šel svého syna „předvést“ panu řediteli.

„Račte věděť, pane řediteli,“ rozhovořil se tam, „kdyby mé ženy ne, nikdy by zde na „vyšší“ školy mého Jana nebylo, vždyť je to chlapčisko, ač tak mladé, sám rozum, sám důvtip pro řemeslo, račte věděť, že jsem bednářem, mám pěkné náčiní, avšak přece jen bednářské, a tímto náčiním bednářským vám — račte dovoliť — to chlapčisko svedl tak čisté prkénko na „lukše“ i s válkem, že matka se až podivila.

Já myslím kdyby zůstal u řemesla, že by z něho mohlo cosi býti, ale ona jinak nedá!“

„No když bude pilným žákem, může se u nás také něčím státi,“ prohodil pan ředitel.

„Može,“ na to pantáta, „ale já na to „mutýrování“ hlavy málo dám. A abych nezapomněl — račte dovoliť — nyní prý se musí každý vyjádřiť, jestli se chce učit plovať a tělocviku. Já tento — račte dovoliť — svého Jana k tomu nedám. Za jedno plovať — nač pak plovať? Morava je arciť široká a hluboká a tehda nejhlubší, kdy z jara naši chlapci Halenkovští se na pltích po ní pustí, ale umí-li jediný z nich plovať? A přec je Pánbůh všechny zachrání a jedou po pltích až pod Hodonín. Tož s tím plováním bude to tak. — A s tím tělocvikem, jářku — tento — račte odpustiť — ale tím se jenom vychovávají — zloději. Ne snad, abych já myslil, že by kdy můj Jan se tak něčeho dopustil, Bože chraň — vždyť — račte dovoliť — je můj syn a jsem Halenkovský — ale k dobrému to nevede, a byť by jen u těch druhých nekáraných. Kradl by leckdy lajdák takový a nemůže když „loziť“ neumí, ale když ho tomu ve škole naučí, co by potom nekradl?“

„Milý bednáři, toť je mylný pojem o vychovávání mládeže a nemaje dnes času obšírněji s vámi o tom promluviti a vás poučiti připomínám vám toliko velkou výhodu, jež hochům našim z tělocviku vyplývá, když se někdy stanou vojáky.“

„Račte dovoliť — tento — nebude to také „onaké“; za starých časů naši vojáci se neučili tělocviku a neprohrávali jsme a nyní se učí a prohráli jsme proti Prusům; podle mého sprostého rozumu je chyba právě v tom, že je učí utíkať.“

Kdo ví, jak dlouho by byl pantáta bednář rozumoval, kdyby jej byl pan ředitel nepoučil, že i ti druzí čekají na zapsání; odcházel tedy a velmi se z toho těšil, že jeho Jan nebude ani „plovať“ ani „loziť“.

Ale člověk míní, Pánbůh mění.

Také „jakousi novotu“ tam páni v městě vymyslili, jezdili po malovaných „čajách“ oblečeni v modré kazaje, bílé čapky na hlavách a „plašili“ rybářům po Moravě ryby.

„Zmyslili si kterúsík“, že se budou „předjížděť“. Sešlo se lidu se všech stran, staří, mladí, měšťáci i venkované, vše se hrnulo po požehnání (bylo to v neděli) na břehy Moravy blíže mostu, aby uhlídali vzácné divadlo.

Hudebníci stáli na vyvýšeném místě za zábradlím chvojím otočeném a veselá hudba rozjařovala nejvíce mládež shromážděnou, tak že si mnohý synek v zástupu zavýskl, až se jen rozléhalo.

Čaje projížděly vodu šípem, diváci vřele se účastnili závodu, provázeli nejen veselým zrakem čaje po proudu letící, než hrnuli se podél břehu až k místu ohrazenému, kde se ceny rozdělovaly a když jasný hlas zvonku oznamoval, že první čaje přistála, nastal po přivítání plavců tak bouřlivý pokřik pochvalný z obou břehů, že mnohému uši zaléhaly.

Nejvíce zajímala rychlá plavba shromážděné rybaře; bedlivě zpytovali každý pohyb pánů v čajách, chválili, hanili a ani oka z nich nespouštěli, nechť veslovali vespolek na velikých vorech, nebo jednotlivě v lehkých čajkách; ale kdož vysloví radosť jejich, když je páni vyzývali, by nyní i oni se závodu ve svých obyčejných čajách vystrouhaných súčastnili!

Toť letěla kazaja, toť oplečko, tam širák a matky, ženy a sestry jen jen že je spochytaly. Veslo do ruky, skok do čaje a toť rybáři ve svém chlebu, t. j. uprostřed Moravy.

Když jonáci hudebníci „tuš“ odehráli, výskot chasy se trochu utišil, zakvíčelo cos pronikavě přes Moravu a hle, již vyzdvihují páni cenu rybářskou a je to červeně „zapantlené“ ušípané na bělounko okoupané a tlusté jako cval.

Ozýval-li se dříve výskot, nyní zrovna jásot ohlušující, smích, výkřiky a na to když hudba zanotila jen tak polehounku „Černá vlna na bílém beránku“, jednotlivé poznámky ze břehů srozumitelně zaznívaly.

„Janku, drž se!“

„Florišu, nedej mu!“

„Zaboč v pravo — vyhni v levo — stakva napřed!“

A nyní všeobecné udivení, ze všech stran zaznívá:

„Kýho kata! — Bednář!“

A věru toť on uprostřed čaje veslo v ruce, udýchaný, upocený, červený jak pivoňka, usmívá se blaženě, oči jiskrou zasvítají, čaje letí mžikem za druhými, halenkovská krev se v něm byla pobouřila a i tučné prasátko láká.

„Nedoženete jich, strýčku, předjeli vás o kus.“

„Však se Cyril zařekl, že ušípané jeho bude.“

„Štěpáne, jak Cyrillovi v bok vjedeš, kdysi křivák na tě vytasím!“

„Vavrušu“, slibuje kmotr, „dostaneš-li ušípané, vědro piva zaplatím a mamulka navařijú zelí.“ —

„Bednáři, fryško, Cyril předčí —“

„A což pak nejsem Halenkovský!“ na to bednář a šmik veslem jednou, dvakrát a několikráte po pravém boku, čaje se nachýlí příliš v levo, narazí o pilíř a škobrtúc leží bednář pod ní.

Hlučný smích se rozléhá po břehu, páni chytají bednáře ve vlnách a zatím zazní zvonek, zašramotí tuš a Cyril uchytil ušípané za zadní nohu. —

Když se jásot trochu utišil, Cyril ušípanému všechny nohy svázal červenými trhačkami, přesmekl je na prsa a ušípané mu na plecích leželo, byli již páni bednáři vylovili. Z nohavic mu voda crčela, v botech mu mlaštěli raci, jak lid říkává, klobouk ještě ploval po Moravě a panimáma bednářka litovala svátečního šatu.

„Nuž co bednáři,“ popichují staří známí, „hen, jak se potí Cyril a pachtí s ušípaným a vy jste se aspoň okúpal, ochladil, nemusíte mu záviděť, však jste Halenkovský.“

Bednáři není do řeči, rozpačitě se usmívá a odpoví jen ledajak: „Což okúpať jak okúpať, ale té vody se mi odnechtělo píti, pivo je přec chutnější!“

V hostinci propíjeli Cyrilovo ušípané a pantáta bednář seděl sám jediný doma za stolem, vrtěl hlavou, bavčil ale z dýmky nerozžhaté a neznamenal to ani, že nezapálil a že tabáku neubývá; což on dnes dbal o tabák a o kouření, vždyť on byl Halenkovský, a tento — hm — hm!

Po dva dni chodil „jako kdyby svůj nebyl“, nemluvil, nekouřil a na třetí den oblekl zase sváteční šat (kmotr krejčí jej byl „za vlhka“ vyžehlil) a odebíral se loudavě před „vyšší“ školu, předstoupil před pana ředitele a — tento požádal nesměle, by jeho Jana naučili — plovať.

Snad to byla těžká chůze pro něho, neb došed domů poslal pro máz piva a posilnil se.

Tož Jan už ploval a snad by bylo ještě i na to „lození“ došlo, kdyby se nebylo něco neočekávaného přihodilo. Janův spolužák přiběhl jednou z rána do dílny k pantátovi a zvěstoval: „Pantáto, Jan přibil hřebem synu páně hejtmanovu ruku ke stolici!“

„A kýho ďasa robil?“

„Udělal mu pěkný domek na chrobáky, chtěl ještě jedno prkénko přibít, než pan profesor přijde, ponáhlil, nevšiml si, že ten tam strčil prsty a přibil mu je.“

„No nechť se těší chlapčisko nepleché, nabiju mu do pánbíčka!“

Hned pantáta odešel do bytu a předhazoval matce: „Nuž vidíš co z toho máš, že’s jej dala do školy, přibil hejtmanovu synku ruku ke stolici, co z toho vykvete? Tam staví domky a přibíjí ruce — doma by mohl šikovný škopek setloukať a kdyby co přibíjel, přibil by ruku on sám sobě. — Co z toho pojde?“

„A co by sešlo? Neměl on juž, když z hompačky sletěl, ruku vyvrácenu hoře dlaní a nezhojilo se to zas? A což když „rachetle“ pouštěl na císařův svátek, neopálil si druhou ruku, až se mu s koží maso svlékalo? Což je on z jiného těsta než ten hejtmanův? Zhojilo se našemu, zhojí se i tomu, vždyť mu to rád neudělal.“

„A to pantáta uznal za pravdu.“

Vždyť mu to rád neudělal! S tím se pantátův hněv umírnil, již na to nemyslil, že by mu nabil do pánbíčka, ale takhle prach z kazaje že by mu vyšvihal, aby si ve škole nehrál.

Vyhledal kdesi vrbový proutek ne příliš silný a hezky ohebký a „vyhlídal“ pomalu Jana u okénka, vždyť musil se brzo objeviti, zvonili právě poledne.

Poledne odzvonilo, odbila jedna čtvrť, odbila druhá — panimáma přišla se nesměle optat, má-li misku s polévkou na stůl postaviti a pantáta mrzutě pravil:

„Chtěl jsem hojen polechtať tím proutkem, zrovna jenom — aby čert za zlé neměl — proto že mu to nerad udělal, ale nyní vydrží — pravím vydrží — proč pak se někde toulá a nejde v čas jíst —“.

„Snad se bojí“ — prohodila panimáma, „vždyť můžeš zatím pojísť sám, co pak bys naň čekal?“

„Ba právě, co bych čekal? Půjdu jíst, však mu mohu vybíti a i po jídle.“

Ani polévka, ani báleše s trnkami pantátovi nechutnaly, naslouchal k věži, odbila jedna čtvrť na druhou a Jana tu ještě nebylo.

Panimáma utírala oči zástěrkou a sousta nepožila.

Pantáta kroutil hlavou, zastrkoval proutek za lože a sliboval: „však já mu dám, až přijde, však já mu dám!“

Až přijde! Ale Jan nepřišel. Večer již plakala panimáma hlasem, pantáta kroutil hlavou, odkašlával a hovořil polohlasitě:

„Hm — tento — jářku — kdyby on takhle — je nerozvážlivý — ale ne, to neudělá; — ještě dříve, ale nyní, když se učí plovať — ne, kdo umí plovať, ten se topit nepůjde. Ale kde je? Kde je?“

Celičkou noc oka nesklopili, než slunce vyšlo již jej hledali, ptali se, běhali, ohlašovali až do slunce západu a Jana nikde. Již jeden druhému výčitek nečinili, oba bědovali, oba hledali od rána do večera.

Až do Halenkova zašli, rodinu oběhali, všude se ptali a nikde ani slechu ani vidu po něm.

Tu přiběhl posel ze stanice: Topič při vlaku Krakovském prý ho viděl a divil se, proč nebo kam odjíždí, on prý se mu vymknul, neodpověděl a tam ten, ale s vlakem tím prý tenkráte k Polsku odjel.

Tu vzplanula naděje v srdcích skormoucených, panimáma na nic nedbala, než hned běžela k matce Boží bolestné, vroucně poděkovala za dosť malou zprávu o dítěti svém jediném a pak šla hned na trh, koupila husičku malou, sněhobílou, (husička se čerstvěji vykrmí než houser) koupila půl čtvrtě kukuřice a počala krmiť, aby měla co Janovi uchystať až se — dáli Pánbůh — navrátí.

Od božího rána dopoledne do večera a někdy i v noci číhával pantáta bednář na dráze a čekal vlak Krakovský s číslem dva a padesátým.

Vlak zastavil, topič pozdravil a vykládal již několikráte, jak byl tenkráte Jana poznal, jak jej oslovil, jak se mu Jan vymknul a jak on přece viděl, že odjel Jan ku Krakovu a pokaždé sáhl bednář do kapes dlouhého kabátu a cosi topiči podával, někdy tabák, někdy koláč, někdy kus pečeně a jednou také „renšťák“. A za to pokaždé topič přislíbil, že se „cestou“ po Janu poptá. A jednou když vlak dva a padesátý přijížděl nazpět do Krakova stál topič jako na stráži podle sálající peci a nehleděl k ní, než hleděl ku stanici a tam stál bednář také jako na stráži, ač tenkráte právě z oblaků déšť se jen hrnul a topič zočiv bednáře mával čapkou v ruce a pantáta bednář kloboukem a oba sotva se dočkali, až se vlak zastaví.

„Již jej máme!“ volal topič.

„Kde je? Kde je?“ pantáta bednář.

„Inu, to já vlastně nevím, ale nebude daleko od Krakova. Když tenkráte s naším dvaapadesátým odjel, slezl na hranici a vstoupil v N. za učně u tamnějšího bednáře, tam prý dělá a mají prý ho rádi. Poptával jsem se cestou a brzo od onoho jsem se dozvěděl, co vím.“

Pantáta bednář div mu ruce nezulíbal a sotva že se zeptal kdy dvaapadesátý zase ku Krakovu pojede, chvátal k matce.

„Matko, již jej máme! Můžeš již tu husu zabiť!“

„Kde je, kde je?“

„To já vlastně nevím, ale myslím, že někde u Krakova. Zítra v noci se pustím dvaapadesátým za ním.“

Neptala se více, zaběhla k matce Boží, pomodlila se otčenášek a nabrousila nůž.

Husička již byla jako válec, byla již víc než půl čtvrtě kukuřice zažila!

Ráno se roznášela po celém domě přelíbezná vůně, v dolní troubě se pekla husa s kmínem a marjánkou, v horní veliký makovník.

Jan nejraději jídal makovníky.

Večer doprovodila bednářka pantátu na nádraží a vlékla těžkou nůši na zádech, inu Bože můj, musili též pamatovať na topiče. Než odbila dvanáctá, uháněl vlak dvaapadesátý s bednářem ku Krakovu.

Jako někdy bednář, tak chodívala nyní bednářka očekávat „dvapadesátý“; a tu již se zastavil, vidí manžela svého rozmlouvati s topičem, vidí jak mu ještě cosi podává, rukou mu potřásá a jí se přibližuje. Zamhlí se jí před očima, chmatá okolo sebe, by se něčeho zachytila a nic tam nestojí ani lavice ani lucerna, ale bednář ji zachytí a chvějícím se hlasem zavolá:

„Ale matko, co děláš?“

A ona se pamatuje, zašeptá: „Kde pak je?“ a ohlídá se kolkolem.

„Inu, kde by byl? Je v N. u mistra bednářského, vždyť víš.“

„A proč nepřišel?“

„Líbí prý se mu tam, nechtěl jíť.“

„A přec by byl mohl přijíť!“

„Tož tak, také si myslím.“

A po té již nemluvili. On hleděl smutně, ona ještě smutněji. A zase podle sebe seděli, vzdychali, matka plakala, otec bafčil a zase na prázdno.

Pojednou se jala bednářka hlasem plakati a spustila vyčítavou:

„Vidíš, vidíš, to mne přece mrzí a pokud živa budu, ti to nezapomenu —“

„A co pak to?“

„A ty se ještě ptáš? Tamhle se podívej!“

„No což? Co je tam?“

„Co je tam? Co? Hen v uzlu husa!!“

„Zpropadená husa!“ zaklel bednář a ve zlosti hodil uzel s pečení na zem, že to ve světnici až zadunělo! „Zpropadená husa!“

„Ba že zpropadená — nač jsem ji krmila? Nač jsem ji koupila? A ty za ním jedeš takový kus světa a nepopřeješ mu ani křidélka. Jsi ty otec? Zasloužil on si to? Víš jak vždycky jen s tebou chtěl spávať, když byl malý? Na mne nedbal, ale jenom vždycky „tatí, tatí“ to byla jeho řeč, a ty — a ty —“

„Ženo, mlč, nebo se zblázním“ — rozkřikl se bednář a vyrazil ze dveří ven.

Přišel k obědu, na misce ležela — husa. Ani se jí netknul, mlčky vstal a odešel.

Usedal večer ku stolu, žena nesla na míse — husu. Vyskočil, oblekl kabát a běžel do hostince na sklenici piva.

Za den, za dva chtěl promluviti k ženě. Cokoliv započal, ona na to „však ti toho bude někdy líto, takový kus světa a ani kousek husy mu nepopřeje. Už ti ulevilo, ani ty’s ji nesnědl ani on.“ —

A bednář sedal jako dub, zatínal zuby a mlčel. —

O několik týdnů později vrazil jednou pacholek do světnice: „Pantáto,, pantáto, právě dojel Jan!“

Bednář tak rychle vyskočil, až stůl převrátil, a bednářka se chvěla jako osyka a nemohla ze židle povstať.

A věru byl to Jan. Přicházelť skroušeně, zulíbal jim ruce a i zaplakal na matčině hrdle a potom vykládal, co ve světě zkusil. Jak přibil ruku hejtmanovu synku, jak uprchl na stanici, jak se vymknul topiči, jak na hranici v N. zůstal a učněm byl u mistra bednářského.

„A kams potom zaběhl, lajdáku lajdácký?“ zavolal otec, chtěl se mračiti a usmíval se.

„Kam potom? Zajel jsem si do Krakova, abych zdarma v Polště nebyl; kdož ví, jestli se tam víc dostanu.“

„A řekls v N. mistrovi kam půjdeš, co?“

„Nepověděl, co bych mu byl o tom říkal, však on mi na cestu nepřidal.“

„Slyšíš, matko? On mu nepověděl a já jsem tam byl a nevěděl jsem kudy kam, nevěděl jsem, kde se světem pustil a svět je tak daleký, tak široký; tobě jsem nechtěl přitížiti a selhal jsem raději, že je u mistra v N. a že se mu nechce domů. Tak, toť máš tu svou husu! Makovník jsem podal topiči, když jsem tebe na stanici spatřil, aby se’s mne neptala, proč to nesu nazpět a na tu zpropadenou husu jsem zapomněl. Ale přec jsem ti pravdu nepověděl, abych ti nepřitížil.

Tak, tož to byla ta husa!“

A panimáma sklopila oči, zastyděla se a zas radostí zaplakala a o příštím trhu koupila zase husu, ale neopomenula dříve u matky Boží se vroucně pomodliti a zanesla tam také svíci voskovou, že jí Pan Bůh zachránil ve světě synka jedináčka.

A od té doby měl bednář „po svém“. Jan na vyšší školu již nechodil, pracoval doma v dílně, ale také se pilně cvičil v plování. Možná, že se ještě příležitosť udá, aby se i „lození“ přiučil.