Z domova/Za Janem Nerudou

Z domova Karel Václav Rais
Na Bílé hoře	Za Janem Nerudou	Na vyšehradských rovech

Údaje o textu
Titulek:	Za Janem Nerudou
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Z domova: verše. Praha : Unie, 1918. (Raisovy spisy; sv. 17).
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Dlaň chvěje se a srdce v prsou bolí,
duch rozechvěný stále nevěří,
že pravdou je, co kleslo v šíro polí,
v ruch měst a vísek tiché zášeří,
čím bor se zachvěl, který doly vroubí,
čím zabouřila proudů koryta,
a zaplakala nenadále z hloubi
ta země, jež je hložím ovita.

Jas opět jednou šlehal v luhy ztemnělé,
kam oko hledlo - záře sluneční,
však dnes je teskno jako po kostele,
kde bolně znějí zpěvypáteční;
vlast v hoři vidí puklé srdce Tvoje
a rukou lomíc v českou volá pláň:
„Kde větší žalost jest než žalost moje?“
a k tváři tvojí šerou chýlí skráň.

Byls vyrván z rukou věrných českých lidí,
jež dobře vědí, kdo je vždy měl rád,
jichž pouhé slovo třpytné neošidí,
však lásku splatí nastotisíckrát;
již v úpalu a horku práce denní
to dobře vědí v jizbách malých chat,
kde lásky, citu pro ně vůbec není,
však kde zas vroucně znají milovat.

A Tys byl jejich - milovaný všemi -
ať slzu horkou lil jsi do očí,
když zazpíval jsi o milené zemi,
kde s křížem těžkým lid se plahočí,
ať důvěru jsi rozněcoval živou,
že také u nás léto zadýchá,
a teplé vánky váti budou nivou
té zádumčivé země kalicha.

A Tys byl jejich - milován tak sladce
ne u starých jen, také u dětí,
vždyť droboť malá verše o Tvé matce
i matičce své říká z paměti,
když pak v té básni přijde o uzlíčku,
i Tatík zdvihá k očím těžkou páž,
a kde kdo kolem, slzy stírá víčku
a všickni řeknou: „To byl člověk náš!“

Tak staral jsi se o lid milý stále,
ať denní chlad ho tolik nezebe!
Ó, proto nyní v každé vísce malé
ti mladí, staří pláčí pro Tebe,
a jak spíš tiše v Libušině hlíně,
pláč národa Tě ve sny konejší -
ó, není, není v české domovině
nad takovou smrt smrti krásnější!

(Osvěta 1891.)