Z dob poddanství/O lovu Vácslava krále/VI.

Z dob poddanství — O lovu Vácslava krále Josef Braun
V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Z dob poddanství. Praha : F. Topič, 1893. s. 41–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V prostorné, křížově klenuté komnatě hradu Křivoklátu, obklopen svými důvěrníky, za dlouhým, zeleným suknem pokrytým stolem seděl král Václav. Od té doby, co jej byli z dědiny Přebojovy na tento hrad přenesli, uplynulo drahně téhodnů. Však léto chýlilo se již ku konci. Králova levice dokonale již byla pozdravena, ale oku jeho tělesní lékařové pomoci nedovedli. Rozneslo se po vůkolí, že král odňal jim za to plat ze čtyř dědin, kterého dosud užívali. Králova pobytu bylo tu již na mále. Čeleď hradská zvěděla od purkrabího, že do dvou, do tří dnů odjede do Prahy.

Vysokými, dokořán otevřenými okny proudil svěží ranní vzduch z protějších lesů. Králova tvář byla zachmuřena a černá páska, přikrývající oko, jež nikdy již nemělo prohlédnouti, dodávala jí přísného, v té chvíli skorem odpuzujícího rázu.

„Vytrhli z hradu v pravý čas?“ obrátil se král k panu Ojíři. A obdržev přisvědčující odpověď, dodal: „Toť tu už věru mohli dávno býti! Napadá mne již netrpělivosť —“

Na štěstí netrvalo dlouho a zazněl roh hlásného. Reimar ze Zwetru, přistoupiv opatrně k oknu a pohlédnuv ven, do závratné hlubiny, hlásil potom králi: „Již jsme se dočkali, Milosti Královská, jsou to oni —“

Za nějakou chvíli vešel vousatý vůdce hradské posádky do síně.

„Milosti Královská,“ mluvil hlasem stísněným. „Odbojce nepřivádíme. Našli jsme ho samotného na návsi dědiny, rychle, jsme ho zajali a uháněli k lesu. Avšak někdo zahlédl nás, a než jsme několik honů v lese ušli, zakročili nás rozzuření Drslavici u veliké přesile a vladyku nám vyrvali. Dost krve bylo při tom prolito — ale na štěstí žádný z nás nepadnul —“

„Protože jste baby a utekli jste!“ zabouřil král. „Hle, oni se bojí sedláků! Dám vás všecky za to pozavírat po všech svých hradech! Kliď se mi s očí a čekej, co nakážu!“

Vůdce posádky pochýliv hlavu odešel. V komnatě rozložilo se ticho hrobové. Nikdo z pánů neodvážil se ani hlesnouti. Bylo slyšeti, jak na protějších vrších lesy se rozšuměly ranním větrem, a jak dole u veliké hloubi pod okny pozedný křičí na zedníky, aby si s prací pospíšili, i jak na chodbě před komnatou stráž odměřenými kroky přechází.

Král, zvednuv se se sedadla, přecházel drahnou chvíli po komnatě.

„Blesky a hromy!“ vypuknul konečně, což ten chlap odbojný má kouzla u sebe, že nové a nové zločiny proti důstojnosti královské páše a moci mé uniká?! Což mám odejeti do Prahy, aniž jsem ho soudil? Ojíři!“ obracel se k tomuto, chtěje mu něco rozkázati. Leč v tom ozval se na chodbě hluk a rázem dvéře se rozlétly. V jizbě stanul ten, o němž tu byla řeč — vladyka Přeboj. Král kvapně usedl na své místo.

„Přicházím jasný pane, z dobré vůle,“ promluvil, zamračeně vzhlédaje bez bázně v královu tvář, v jehož jediném oku čísti mohl nezkrotitelnou zášť. „Chci zvěděti, od které doby král této země nechá svobodné vladyky, kteří o nic horší nejsou nežli praotec králův, v poutech vléci k sobě bez soudu pořádného a odsouzení —“

„Od té doby, co z vladyků zbojcové se stali!“ zahřměl král. „Nejen proti vznešenosti osoby mé jsi se prohřešil, ale proti míru zemskému. Ty jsi předevčírem vytrhl na cizí osadníky a krvavou řež jsi způsobil —“

„Ano, nepřu toho,“ zvolal vladyka. „Vyhnal jsem je ze svého statku, z vlastní bučiny. Neměl jsem jiného již prostředku. Což jsem, králi, před krátkou dobou nepřišel sem, abych ti oznámil, že Němci znova majetku mého mi ujímají? Což jsi mne nekázal z hradu vyhnati? Což jsi nezakázal komorníku půhončímu, když chtěl jsem jej vyzdvihnouti, abych při svou vésti mohl dle pořadu práva, jakékoli služby mně? Ano, vybil jsem Němce, ale to si před soudem sněmovním dokonale zodpovím. Tam sedí dosud většina mužů ctných, nakloněných právu a bratřím rodného jazyka. Ale zde ten soud nezasedá. Přišel jsem z dobré vůle, abys snad znova žoldnéře na dědinu mou neposlal, a s dobrou vůlí také odejdu —“

„Ani s místa se nehneš!“ vzkřiknul král, nevšímaje si hluku, který z chodby se ozýval. „Tys prohřešil se proti mně, budu tě na místě souditi. Jsem tvůj král! Mohu tě zašlápnouti jako červa ve prach zevně —“

Váda před dveřmi síně vzrůstala. Všickni se bezděky ohlédli, slyšíce zvenčí pronikavý, ženský hlas. Reimar ze Zwetru jakožto nejmladší z pánů rychle se zvednul a pospíšil ven. Jak se podivil, když uzřel tu Mílu, ana pláčem, hrozbami i prosbami snaží se pohnouti stráž, aby byla do vnitř vpuštěna.

„Co tu děláš, Mílo!“ ptal se v podivení.

„Jdu za svým dědem drahým, aby se mu nic nestalo!“ vzlykala dívčina. „Jest sice prudký, ale má dobré srdce, nejlepší ze všech lidí na světě.“

„S ním se zle poděje. Jemu nepomůžeš! Král jej dá usmrtiti. Má k němu zášť, že mu i druhé oko nevyhojil,“ krčil rameny Reimar.

„Jak že, pane Reimare?“ vypukla v pláč. „Probůh tebe prosím, pomoz mi jej vysvoboditi. „Ráda svůj život zaň položím, ráda všecko, všecko ti dám —“

Zpěvák, hnut jsa snad soucitem nad slzami sličné, nevinné dívčiny, promluvil: „Dobrá. Pamatuj, cos slíbila. Jedná se o to, aby vyplnění rozsudku královského bylo odloženo. Pros za to a rci, že postavíš se za rukojemství. Děd bude na čas propuštěn, ty však zůstaneš na hradě. Když pak král pozná, že dovedeš všecko pro děda obětovati, snad se umírní a tebe vyslyší. Ale nezapomeň, cos i mně slíbila —“

„Nezapomenu, pane, dokud živa budu. A králi také všecko chci vyplniti, půjdu tu na hradě mezi děvečky a budu pracovati za tři — třeba až do smrti —“

A již vešla Míla s Reimarem do komnaty. Zraky pánův s podivením, však oko královo s netajeným zalíbením upjalo se na štíhlou postavu a sličnou dívčinu tvář, zvláště když Reimar, pokročiv ke králi, něco jemu šeptal. Pak i hlavy ostatních ku králi se naklonily.

Té chvíle použiv, přistoupil vladyka k dívčině.

„Co tu chceš?“ tázal se přísně. „Mne nezachráníš a sebe uvedeš v potupu a v záhubu!“

„Nikoli, děde, udobřím krále, zůstanu tu za tebe,“ odvětila Míla rozhodně. „Co by se mi mohlo státi? Ale tobě hrozí záhuba, jsi prudký a králi nepoddajný. Budu tu i proti tvé vůli, jen abych tebe zachránila!“

„Jdi odsud! Kážu ti já, děd tvůj!“ a vladyka zaskřípal zuby.

Ale dívka, místo aby ku dveřím se vzdálila, přistoupila blíže k oknům.

Však v tom již promluvil král k Přebojovi: „Urazil jsi osobu moji královskou a neslýchaným způsobem odepřel jsi poslušenství. Rovněž tak lidé tvoji. Zasloužil jsi smrť a oni též. Ale že jsi mne druhdy léčil a na přímluvu tuto důvěrníků svých trestán budeš tak, jak již dříve jsem vyslovil: vystěhuješ se s rodem svým ze země do jednoho téhodne —“

„Toť ortel proti všemu právu!“ vzkřikl vladyka. „Chci soud zemský, sněmovní, řádně rozestavený! Jediné jemu chci se podrobiti. Neopustím svojí dědiny! Tak právo ve tvář hrubě bíti nesmí ruka královská!“

„Nuže, vy jste slyšeli, milí moji,“ mluvil dále král a hlas jeho třásl se hněvem. „Věz, vladyko, že máš míti tedy vůli postaviti se před soud sněmovní. Ale přísahám ti, že tolik vlivu mám, a že ho užiji, abys pak byl odsouzen k ztracení hrdla a tvoji lidé k vyhnanství. Vol sám do tří dnů, co raději chceš podniknouti. Jdi a rozmysli se. Aby pak se Drslavici nebouřili a aby k zjevné vzpouře i jiné dědiny nepobádali, ponecháme si tu rukojemstvím dívku tuto. Ty ji prý miluješ a nedopustíš tedy, aby vinou tvojí a tvých přišla o život —“

Načež obrátiv se k dívce, jež nedaleko otevřených oken stála všecka ustrnulá, tázal se: „Chceš-li dívčino, rukojemstvím na hradě zůstati?“

„Ona nesmí, já jí to zakazuji!“ a hlas ten otřásl klenutím.

Ale dívka, jak už si byla vědoma, že od jejího přivolení závisí život dědův, odpověděla pevně: „Ano, třeba proti vůli děda svého —“

„Já sám tu zůstanu! Učiňte se mnou, co chcete, jen dívku nechtě odejíti!“ vzkřiknul vladyka zoufale.

„Pak by se Drslavici teprve pobouřili,“ usmál se chladně král, jako by se pásl na mukách starcových. „Ty musíš jíti k nim a užíti svého vlivu, aby vztek svůj krotili a rozsudku se poddali. Proto jest to rukojemství —“

„Mílo, pro Boha, odejdi —“ obrátil se Přeboj k dívčině, přistoupiv k ní. Hlas se mu třásl, v osmáhlé tváři chvěl se každý sval. „Oni tě chtějí zneuctíti k potupě rodu našeho —“

„Ale jak, děde můj!? Ty jsi rozvášněn, neznáš sebe,“ odvětila dívka klidně, „Já tu zůstanu; až se umírníš, poznáš, že to k tvému dobrému.“

„Mílo,“ a starcův zrak zalil se slzami. Rozkazoval, prosil, varoval tím slovem jediným.

„Ach, děde,“ a dívka také zaslzela, „neodejdu —“

„Nuže, lépe ti zahynouti, než býti potupenou k hanbě rodu svého —“ a stařec vzkřiknuv tato slova, vyzdvihl dívku obrovskou silou, jediný skok k oknu a vrhnul ji z otevřeného okna v závratnou hlubinu…

Král i jeho důvěrníci na mžik seděli jako zkamenělí. Nejdříve vzpamatoval se král, vyskočiv se sedadla.

V té chvíli zavznělo celým hradem troubení hlásného. Nikdo v komnatě si toho hrubě nepovšimnul. Vladyka s tváří zsinalou, ale odhodlanou a klidnou předstoupil před krále.

„Nuže, teď tu zůstanu. Suďte mne jako vraha, ale Bůh mne vrahem nenalezne, a krev má a dítěte toho padne na hlavu tvou!“

Než král mohl odpověděti, sám purkrabí s několika žoldnéři rychle vstoupil do jizby.

„Její Královská Milosť paní králová přijela do hradu!“ oznamoval.

„Zajmi tohoto vraha!“ vzkřikl král, „do nejhlubšího vězení a nejtěžší okovy!“

A teprve za chvíli krokem chvějícím se ubíral se uvítat královnu.

* * *

Asi hodinu po té stanula králova Kunhuta s králem Václavem v jedné z menších komnat hradových.

„Tolik záležitostí důležitých mám s tebou vyjednávati, královský choti,“ děla králová, paní s mírným, dobrotivým výrazem v přibledlé tváři, netající choroby, „tolik — a přece nepočnu s nimi dříve, dokud nebude ukončena záležitost jiná, v kterou sám Bůh zasáhnul, jak na své oči jsem se přesvědčila. Dala jsem se o všem zpraviti. Přiznej se, choti, sobě samému i mně, že jsi neprávě jednal s tímto starcem. Nedivím se mu, že vzepjal šíji — jest ještě ze starých, hrdých, svobodných Čechů. Právo jest na jeho straně, milý choti, celý svět to uzná. A hle, on svrhnul vnučku svou se závratné výšky; ale ona zachytila se šatem svým o lešení zedníků, kteří dole, hluboko pod okny novou omítku na zeď přikládají, a byla brzo vysvobozena. Bůh chtěl, aby byla zachráněna od smrti, neboť její děd jest muž prudký sic, ale spravedlivý. Či chcete upříti, že není v tom jejím, zrovna zázračném zachránění boží soud? Myslil jsi, choti, že stařec má mocná kouzla při sobě; já jsem přesvědčena, že ta kouzla jsou právo a spravedlnosť. Bůh nechtěl, aby byl vrahem — a ty chceš, aby na tvé slovo ztrestán byl jako odbojce? Pomni, milý choti, že všeho do času i života tvého i mého, a jen Bůh je na věky! Proto žádám tebe, propusť děda z vězení, když Bůh propustil vnučku od brány smrti — učiň mu pak za právo! Nepřátelé tvoji nebudou míti nového podnětu —“

V tom otevřely se dvéře a stařičký, přívětivý plebán hradní vešel do komnaty.

„Což dívka?“ ptala se dychtivě králová.

„Již jest jako ryba, Milosti Královská,“ odpověděl ctihodný kněz. „To sám Pán Bůh ji zachránil! Žádá nyní býti předpuštěna, aby prosila za děda svého —“

Král, jenž mlčky dosud královou byl poslouchal, náhle se zvednul se svého sedadla. „Nařiď v této věci, královská choti, po své vůli. Dej starci svobodu a cokoli, a bude jako bych já učinil. Ale ušetř mne mukou, abych ještě jednou musil pohlédnouti ve tvář té dívčiny či snad dokonce toho starce!“

*

Stalo se. Vladyka přičiněním králové, ale z moci krále propuštěn a bučina znovu přirčena jeho rodu. Míla hojně obdarována od šlechetné královské paní. A v Drslavicích ještě dlouho vzpomínali osudného lovu krále Václava.