Z dějin české literatury/Česká filologie a Slovensko

Z dějin české literatury
Vliv Rudolfa Mayera na Jar. Vrchlického	Česká filologie a Slovensko

Údaje o textu
Titulek:	Česká filologie a Slovensko
Autor:	František Bílý
Zdroj:	In: Z dějin české literatury : Sborník statí věnovaný Jaroslavu Vlčkovi k šedesátinám od jeho spolupracovníků a žáků. Praha : Laichter, 1920, s. 340—351. Online na Internet Archive
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70

Po staleté rozluce může opět zavzněti po českých vlastech radostný hlahol: Jsme svoji ! Ano, jsme svoji: Čechy, Morava a Slezsko se Slovenskem jsou jednotným a samostatným státem, — a bohdá už nás nikdo nerozdvojí.

Tím velikým činem dějinným změnily se v základech svých všecky naše poměry a tedy také vědecké. Nám Čechům a stejně také bratřím slovenským tím radostným sňatkem nastaly a nastanou nové, vážné a vysoké úkoly i povinnosti, zrovna tak jako manželům do nedávná sobě třebas cizím, v novém, doživotním spojení, kde pak ve dvou tělech má sídliti jedna duše.

Dlouhé rozloučení a příslušnost k dvěma různorodým státům způsobily mezi námi jakési odcizení, odlišný vývoj, odlišné snahy. A aby toto odcizení bylo čím dál hlubší, o to se u Slováků poctivě snažila maďarská vláda. Naše působení proti tomu mohlo býti skoro jen literární, jako bylo naše úsilí po vzájemnosti. Vědomí příslušnosti k Uhrám nebylo lze Slovákům vyrvati.

Nyní vše se náhle převrátilo: staletí nutno vymýtiti z duše slovenské, většinou neuvědomělé a převratem překvapené. Musí se jí vštípiti pevné vědomí odvěké sounáležitosti a rychle vzklíčiti má to, co po tisíc let bylo dušeno a deptáno. Toho si musíme býti dobře vědomi. V každém oboru by měly býti vytyčeny úkoly, které nám uložila dobrá Sudička. My tu chceme načrtnouti, čím je Slovensku povinna česká filologie.

Slovensko pro českou filologii doposud bylo skoro temnou pevninou. V umění výtvarném odhalil nám krásu lidu a kroje slovenského Josef Mánes a vtělil tu milou prostotu, upřímnost a dobrotu podtatranské duše do ladných tváří dívek a šohajů i všeho postoje jejich. Józa Úprka zahýřil si v pestrých barvách svátečního kroje, jímž slovenský lid rozkochává kde koho, div zrak nepřechází a Franta Úprka v kámen vtěluje radost i žal svých krajanů a krajanek. Dumavou i plesnou píseň slovenskou vyvážili z hloubi národního ducha a svět přiměli k obdivu jejímu Ant. Dvořák a Vítězslav Novák. Líbezností pohádek slovenských okouzluje stále mysl mládeže B. Němcová, — ona také první podrobila lid a jeho život, kraj a kroj lidovědnému prozkoumání a osvětlení, což však tehdy ještě narazilo na neporozumění. Básnicky se přiblížil Slovensku Vítězslav Hálek svým Goarem a Děvčetem z Tater, ale nikoliv s tím rozžhavujícím vznětem, s tím burácejícím hněvem a vzdorem, s tím životoplodným teplem, jak o pět let později v Cymbále a huslích Adolf Heyduk, který však již r. 1859 Cikánskými melodiemi a Růží povážskou zaťukal pro Slovensko na brány českých srdcí. Etnografické zření ke Slovensku s K. Chotkem obrátil a věrné mapy vyhotovil Lubomír Niederle; jeho poesii a prózu, minulou i přítomnou, líbezně zvážil a zhodnotil, jejich dělníky boží pak do pravého světla postavil Jaroslav Vlček; folkloristicky zvábilo Slovensko řadu odborníků (s Jiřím Polívkou v čele) k vědeckému probadání a vypsání, Umělecká i Moravsko-slezská beseda zvláštními publikacemi nám osvětlily Slovensko se všech stran — jenom naše česká filologie stojí chladně opodál. Od Šemberova zdárného záběhu, podniknutého r. 1864 v „Základech dialektologie českosloslovenské“, z českých vědců až za čtvrtstoletí zase teprve Fr. Pastrnek zasáhl do této studnice — ovšem hloub a důkladněji nežli Šembera — ještě za své docentury vídeňské, studií Beiträge zur Lautlehre der Slovakischen Sprache in Ungarn, vydanou od vídeňské akademie věd r. 1888 (také Šemberovi Základové vyšli její pomocí), zvláště pak zevrubně a soustavně ve „Slovenských pohFadech“ turčanskomartinských r. 1893—95. Z omladiny vědecké Kamil Suchý se vyznačil jazykozpytným zájmem pro slovenštinu, probrav část nářečí západního v rozpravě Der Dialekt der Marchebene in Ungarn, uveřejněné ve Věstníku Král. české společnosti nauk r. 1916, a Slovenskou mluvnicí r. 1919 v Praze u Buršíka a Kohouta vydanou.

Slováci sami se obmezili na mluvnické toliko předvedení spisovné řeči (Martin Hattala, Josef Viktorin a také Fráňo Mráz) a na slovníkovou pomůcku (obsažný trojdílný Slovník maďarsko-slovensko-německý od Jos. Lossa, vydaný v Pešti r. 1871).

S takovou by nás málem zahanbili vzdálenější Rusové a Švédové. Profesor Timofej Dim. Florinskij v II. části své známé rukověti slavistiky (JleKuin no cjiaBHHcKOMy H3biK03HaHiio), Vydané r. 1897 v Kijevě, a švédský filolog Olaf Broch ve dvou pracích: Studien von der slovakisch-kleinrussischen Sprachgrenze im ostlichen Ungarn a Weitere Studien (vyd. v Christianii r. 1897 a 1898) podávají bohatý materiál a sytý dialektologický obraz řeči neb raději řečí slovenských, jakož i přehled práce na tom poli již vykonané, takže české ztlumočeni jejich spisů by znamenitě rozšířilo naše poznání celého jazykového stavu na Slovensku a stalo by se najisto vhodným podkladem a vděčným podnětem naší práci domácí, třebas by musila v nejednom směru vystoupiti polemicky, zvláště proti některým naukám Florinského.

Bude třeba osvětliti nebo rozřešiti přemnohé otázky, počínajíc od té, byl-li jazyk český a slovenský původně jednotný a pokud zachoval toho stopy doposud. Neznáme podoby slovenských nářečí z dob starších, nejméně ze stol. 14.— 16. Prozkoumání glosovaných slovenských zpěvů církevních od Václava z Bzence (z r. 1385), probadání archivů a knihoven biskupských, šlechtických a městských vynese najisto bohatou žeň jazykozpytnou ; objeví se nové, neznámé posud listiny a památky, o kterých zatím nemáme tušení.

Neboť biskupové, magnáti, zemane i města měli svoje chvíle záliby v pěstování umění a slovesnosti a záliba ta sahala až ke dvoru královskému. Byl to na př. potomní biskup pětikostelecký Janus Pannonius, který uvedl první z Itálie do Uher staroklasické básníky a našel štědrého mecenáše v Matyáši Korvinovi, jehož knihovna tehdy slynula nade všechny ostatní středoevropské bohatosti spisů. Jest i vůbec známo, že v Budíně byla založena něm. humanistou Konr. Celtisem, jenž také v našich českých zemích cestoval a z Prahy pro uráženi podobojích utéci musil, učená společnost Sodalitas litteraria Hungarorum (později Danubiana přezvaná), která sdružovala v sobě učence i přátele a příznivce umění a věd z Uher a sousedních zemí a měla mocný účinek na celou zemi a zejména též na hornouherská města.

A ruch ten neutuchl úplně ani v dobách následujících. Třebas tu ovšem vévodila latina, možno se domnívati právem, že v těch knihovnách se uchovaly také věci české, listiny, privileje, dopisy a jiné památky ze styku zemanů, obcí a měst mezi sebou i s pány nebo s kanceláří královskou a vůbec s úřady rozličnými. Vždyť čeština se v Uhrách stala dokonce řečí diplomatickou a tož jednak působením slavného Jiskry z Brandýsa, který v polovině 15. století ovládl všechny župy slovenské, jednak vlivem kolonisace husitské a českobratrské na Slovensku ve stol. 15. a 16. Sám král Matyáš Korvin psal některým městům po česku a král Vladislav II. dokonce zahájil r. 1492 sněm v Budíně česky a r. 1490 poslal bratislavským konšelům český list. Takových listin a listů jest najisto hojně, zvláště mezi zemany vyměněných.

Jaká asi byla čeština v nich? Přesná spisovná, či jeví-li se v ní vlivy slovenské?

V století 16. vzniklo množství slovenských a latinsko-slovenských škol, namnoze účinkem reformace Lutherovy. Literárně pak se nám zachovaly hojné duchovní zpěvy, jež skládali kněží a učitelé, tak na pr. Jiří Banovský, Jan Sylván, Jan Táborský a j., a to jazykem českým. Ale zase zůstalo doposud neosvětleno, jaká jest ta čeština jejich a nehlásí li se v nich ke slovu slovenský původ a jaká byla učenost oněch škol a působení jejich ve směru jazykovém.

Totéž lze říci o skládáních mnohem hojnějších ze století 17. Jan Benedikti z Nudožer, skladatel nejlepší mluvnice české 17. a 18. věku, projevil v ní podle Vlčkových Dějin literatury slovenské] „bystrý smysel pře tvaroslovné aj syntaktické zvláštnosti a dialektické rozdieíy češtiny a slovenčiny i horlivou snahu prehĺbiť a rozšíriť u rodákov svojich znalosť řeči materinskej“. A miláček zbožného lidu, útěcha v utrpení, posila v pokušení a samotě, bez jehož kancionálu „Cythara sanctorum neb Žalmy a písně duchovní staré i nové, kterých církev evangelická užívá“, nebylo staroslověnské domácnosti ani dívčí výbavy, Jiří Třanovský ve svých skladbách „rečou vo výrazoch i veteni blíža sa k mluve svojho slovenského ľudu, ač forma zostáva česká“ (Vlček, tamt. na str. 11). Rovněž Daniel Horčička ve spise „Neoforum latino-slavoniciim, Nový trh latinskoslovenský“ má hojná přísloví a pořekadla slovenská a v jich výkladech užívá hojně slovenštiny. Týž zjev lze pozorovati u všech spisovatelů slovenských 17. věku, mezi nimiž jako zvláštnost vyniká zeman Petr Benický, veršovec maďarský a zároveň česko-slovenský v jedné osobě, jehož plody r. 1652—64 složené vyšly tiskem teprve po dvou stoletích (r. 1873) v „Archíve starých československých listin, písemností a dějepisných póvodín“, vydávaném Maticí slovenskou.

Prozkoumati všecky tyto vytištěné již nebo ještě rukopisné památky hláskoslovně, tvaroslovně a skladebně, ale též lexikálně, snad nebude práce naveskrz vábná, protože Múza tu byla skoupá s básnickým posvěcením jich původců, ale pro dějiny vývoje jazyka bude nevyhnutelná.

Osmnácté století postaví českou filologii již před otázku rozkolu. Zahájil jej pavlán Alexander Máčaj r. 1718, vydav svá kázání nářečím trnavským. Jezuitům všecko české vždy bylo více méně kacířské a proto jim ta odluka jazyková přišla vhod. Trnavští jezuité postavili se jí v čelo a jali se hned vydávati modlitební a jiné knížky tímto novým různořečím, které bylo smíšeninou češtiny s trnavštinou. Katolíci vůbec stáli za touto novotou — snad také z antagonismu náboženského — a drželi se jí po celé století. Koncem jeho pak kněz Josef Ignác Bajza a po něm i proti němu Antonín Bernolák utvořil spisovný jazyk určitého rázu,po něm nazvaný bernolačinou, podporován jsa hlavně Jiřím Fándlim, jenž také proň získal přátele v několika župách trnavské blízkých. Jeho spisy, ale zvláště Slovár slovenskí česko-latinsko-německo-uherskí (první, co odstranili Bajza a Bernolák, byl rozdíl mezi i a y) bude podrobiti pozornému prozkoumání jak po stránce slovní a frastické, tak po stránce dialektické.

Ale Bernolák při prohrál přes to, že se mu dostalo opory v básníku tak neobyčejné potence, jako byl Jan Hollý; prohrál ji také druhý voj rozkolníkii (J. M. Hurban, Lud. Štúr a Mich. Mil. Hodža), který utvořil novou spisovnou řeč slovenskou z mluvy středních žup, a prohrál ji přes to, že Štúr založil na její podporu zvláštní časopis: Národnie Noviny (r. 1845). Spisovný jazyk slovenský by byl utonul v rozhárané změti a neústrojnosti, která se jeví také v korespondenci zmíněných mužů a jich následovníků z těch let, nepřijíti Martin Hattala se svou Grammatica linguae slovenicae (1850) a Krátkou mluvnicí slovenskou (r. 1852), ve kterých položil nové mluvě spisovné, z nářečí zvolenského utvořené, pevný podklad vědecký.

Jest tedy vlastním tvůrcem jazykové a literární samostatnosti slovenské — této desáté spisovné řeči slovanské — Martin Hattala, třebas se mu nechtěli podříditi mnozí současníci a podnes není přísné shody a jednoty jazykové mezi spisovateli slovenskými.

Ani k tomu ke všemu ani k dalšímu vývoji slovenštiny česká filologie nezaujala ještě kritického a analysujícího stanoviska. Pěkná mluvnice slovenská od Kamila Suchého nechce býti více než toliko mluvnicí, nikoliv dějinami vývoje mluvy, ani vědeckou pitvou její. Jest třeba zhodnotiti dílo Hattalovo i dílo jeho následovníků: faráře Josefa Viktorina, jinak obhájce jednoty spisovné mezi námi (Grammatik der slovakischen Sprache r. 1860, troje vydání) a profesora báňskobystřického Fráňa Mráze (Slovenská mluvnica pre gymnázia, reálky a praeparandie, 1. vyd. ve Vídni r. 1864, 2. vyd. v Pešti r. 1872), co znamená vůbec pro českou filologii; jest dále třeba probrati poměr českého jazyka spisovného ke slovenskému zvláště nyní, kdy zřízením university v Bratislavě vstoupila otázka slovenštiny jakožto tlumočnice vědeckých nauk do popředí, a pokusiti se po případě o jakési sblíženi uplatněním české terminologie vědecké. Snad by při tom bylo dobře vzpomenouti slov největšího slavisty našeho, Slováka Pavla Jos. Šafaříka, která pronesl roku 1846 y Hlasech o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, podle nichž by^ Slováci „mohli dále pokračovati zvláštní, poněkud od Čechů rozdílnou cestou“, tak aby „v lexikálném a v jistém smyslu i syntaktickém ohledu čili v látce jazyka více na krajany své Slováky nežli na Čechy ohled měli“. Ba ve spisech obecnému lidu určených, Šafařík míní, že by se mohlo „snad o krok nebo dva i dále jíti.“ Ale ovšem chtěl Šafařík také, aby spisovatelé slovenští na druhé straně šetřili „podle možnosti přijatých od starodávna gramatických forem“, aby se tím nerušila žádoucí jednota.

České filologii bude nyní, kdy Slovensko je naše a tím nám připadla i všestranná o ně péče, převzíti i část práce a úkolů slovenských badatelů, zvláště pokud těchto tu zatím ještě není, a starati se o očistu jazyka od germanismů a jiných chorob jazykových. „Prstokazy osudu“ a podobné nešťastné přetvořeniny německé musí z mluvy zmizeti. Zvláště novinářská slovenština, nemajíc nepohodlných jinak brusičů a vůbec žádných strážců správnosti jazykové, ba neznajíc této ani pro nedostatek škol a příhodných spisů, hodně nasákla cizotou, což si snadno představíme a vysvětlíme, vzpomeneme-li jen novinářské češtiny naší. Zjistiti čistotu a správnost mluvy slovenské pokládáme za povinnost dnes zvláště naléhavou, ježto vliv její na češtinu nabude školami a úřady důsažnosti netušené.

Stojíme při tom na stanovisku Miklosičově, že čeština a slovenština jsou spolu v poměru nářečním, tvoříce jeden jazyk, a na stanovisku Jagičově, který se vyjádřil o poměru češtiny a slovenštiny nejednou a zejména v Archive fur slavische Philologie r. 1898 v ročníku XX po výkladě vzájemných odchylek slovenštiny a češtiny takto: „Tyto nemnohé, třebas důsažné odchylky slovenštiny od češtiny (při čemž dlužno ještě prohlížeti k rozmanitým přechodům, jevícím se na Moravě), k čemuž se druží stejnost přízvuku a poměrů kvantity, dávají vědě právo, pokládati slovenštinu za jedno křídlo vedle češtiny jako křídla druhého a celek za jednotný jazyk ve skupině slovanských řečí.“ Jest to stanovisko též Dobrovského a Šafaříka, k němuž se uchýlili definitivně po počátečním nazírání poněkud jiném.

Odpůrců toho stanoviska ovšem není nedostatek a mezi Slováky jest pořád ještě značný počet mužů, kteří pokládají za pravdu, co napsal už r. 1846 Ludevít Štúr a ještě určitěji vyjádřil Mich. M. Hodža r. 1848, „že slovenčina stojí uprostřed všech nářečí slovanských, že je v malém celá slaviančina“, nebo jak to prof. Florinskij učí, že jest staré slovenštině neboli staré církevní slovanštině ve formální a lexikální části pozoruhodně podobna, ba že jest přímou dcerou slovanského prajazyka a „slouží za spojovací most mezi všemi slovanskými jazyky a proto má opravdu zvláštní podobu“, a jest tedy samostatným jazykem jako polština, srbština nebo ruština. A šel-li známý dr. Samo Czambel ve spise „Slováci a ích reč“ (r. 1903 v Budapešti) ještě dále a popírá-li vůbec, že by slovenština náležela mezi západní větve slovanského kmene jazykového, a chce ji míti zařaděnu mezi jihoslovanskou větev a odtrhuje-li také příchod Slováků do tatranské vlasti od společného příchodu s Čechy do nynějších sídel a stanoví proň cestu samostatnou z krajin jižních: nepotkává se to u té skupiny mužů s odporem, spíše naopak.

Prof. Pastrnek i v tomto obojím případě podnikl šťastnou obranu našeho společenství kmenového i jazykového, ale nemohl zastaviti zmíněné skupině další šíření jejích názorů o svébytnosti slovenské; vždyť to lichotilo separatistům slovenským, když se mohli domýšleti dokonce i toho, že Cyril a Metoděj psali slovensky a že oni jsou se svou řečí středem Slovanstva.

Zde filologie česká opět musí promluviti klidně a určitě, tak aby i v cizině v tě věci zavládlo jasno, jazykovědné jasno, a aby důvody nezvratně přesvědčivými bylo znemožněno dále šířiti nauky bludné a nepravdivé.

K tomu bude třeba důkladně poznati slovenskou řeč a všecka její nářečí. Bez znalosti nářečí nelze vyložiti mnohé zjevy a proměny hláskoslovné a tvaroslovné a nelze ani vývoj a postup jazykových změn sledovati časově, nejsou tedy možný přesné dějiny jazyka. Podnítiti a organisovati studium dialektů moderní metodou, to snad bude nejpilnějším a nejpřednějším úkolem české filologie. Každé váhání, každé oddalování této práce by bylo přímo hříchem. Ani vláda nesmí tu projeviti zdrželivost. Vedle poznání zachovaných snad, ale posud neobjevených a neprobadaných pramenů a památek z doby starší jest poznání dialektů slovenských pro veškeru činnost jazykovědnou nejnezbytnějším podkladem.

Nastaly na Slovensku časy a poměry nerušenému trvání dialektů nepříznivé. Zazářilo tam slunko osvěty. Školy, ústavy vzdělávací, divadlo, činnost lidovýchovná rozpjaly své zlaté sítě po celé zemi; co sto věků zanedbávalo, zvrtla doba nynější. Ale osvěta a vzdělanost jsou nepřáteli nářečního klidu, změny budou nyní vznikati a vnikati všady, a to rychle. Nové pokolení už bude jiné, než všecka posavadní. Proto třeba jednati bez prodlení, pustiti se do vsí a do hor, sbírati a zachycovati, co ještě zachytiti možno. Výbornou službu by při tom mohly vykonati gramofony. Dokud není dosti vyškolených odborníků, mohli by se vyslatl profesoři a učitelé s těmi nástroji, aby se do nich zachytil aspoň materiál pro další zkoumání. Při tom by se zároveň mohly a měly sbírati též národní písně, dříve než vymrou starší pamětníci jejich.

Střediskem té činnosti mohl by se státi slovenský seminář university pražské nebo státní jazykový ústav, po případě ve spojení s Českou, vlastně nadále Česko-slovenskou akademií naší a Maticí slovenskou i s literárním odborem Československé jednoty v Praze, ježto pak tyto instituce jsou bez žádoucích a potřebných prostředků, nezbude, než aby ministerstvo školství a nár. osvěty bylo požádáno za součinnost aspoň tím směrem, že by udělilo na sběratelskou práci stipendia studijní a cestovní, po případě i dovolenou profesorům a učitelům, poskytlo prostředků na zakoupení dobrých gramofonů a poukázalo úřady, všemožně podporovati vyslané badatele a sběratele a tuto činnost vůbec.

Dialektologie slovenská bude bohatší než moravská a studium a sběratelská činnost nesnadnější. Troje veliké pásmo nářeční na Slovensku: západní, střední a východní má tolikero různořečí, že jich dnes ještě ani přesně stanoviti nelze. Kromě toho však žije daleko přes čtvrt milionu Slováků na rozsáhlé dolině, Dolní zemí nazývané, která se prostírá od Matry až po Dolní Dunaj mezi Dunajem a Tisou, jejíhož nářečí se rýč vědy vůbec ještě nedotkl.

Bude vůbec málo zástupců vzdělanectva slovenského, kteří by byli procestovali celou oblast jazyka slovenského osadu za osadou. Již hlavní rozdíly mezi oním trojím pásmem nářečním v Horním Slovensku jsou značné; kdežto západní nářečí, sousedící s Moravou, jest vlastně pokračování slovenštiny moravské a dokonce i slabiky de, te, ne, vyslovuje tvrdě, nářečí střední má již zcela odchylný ráz a ukazuje hláskoslovné zvláštnosti spíše východoslovanské a jihoslovanské. Toto střední nářečí bude vyžadovati pro množství rozmanitých různořečí největší péče. — Východní nářečí pak se zase ostře liší od obou předešlých, nemajíce délek a kladouce přízvuk jako moravští Laši nebo Poláci na slabiku předposlední. Sousedství polské a karpatoruské jeví se mnohými tvary jazykovými, nejvíce pak tím, že se na hranicích jazykových vyvinuly zvláštní smíšeniny nářeční, které způsobují, že tady Poláci a tam Ukrajinci vyhlašují obyvatele takto mluvící za příslušníky své, čehož právě také jsme svědky na Horno-Oravsku. Pro sebrání písní a přísloví, pohádek a pověstí, rovněž hora ruit!

Z probadání nářečí slovenských vzejde nové světlo, mnohý zisk i českému jazyku. Neboť se pozná zejména také celá ta náplň slovní a frastická — což někteří jazykovědci pokládají za ještě důležitější než zisk hláskoslovný a tvarový — a po té stránce bude možno osvěžiti a rozhojniti i mluvu českou.

Již Šafařík ve zmíněném článku uvedl, že Čechové mohou ze slovenštiny čerpati „hojnost slov a průpovědí k dalšímu obohacování a šlechtění spisovného jazyka a zvláště k zapuzování německých způsobů mluvení.“

Na dialektologický slovník slovenský možno se těšiti již napřed. Bude nejen rozměrný, ale také na výsost zajímavý a dá našim filologům hodně příležitosti, aby si tu mohli lámati hlavu. Objasní se jim ještě dokonaleji vliv slovenský na maďarštinu, jakož i kulturní samostatnost nebo závislost Maďarů vůči Slovákům, nežli se to stalo známým spisem Miklosičovým.

Spojením národa česko-slovenského v jeden celek spojuje se i poklad slovní obou řečí, a chystaný Českou akademií veliký Slovník jazyka českého bude muset rozšířiti svůj program a přibrati také slovenské písemnictví do svého obsahu. Bude tedy třeba excerpovati také slova a úsloví ze spisovatelů slovenských. Tu zaujme vydatné místo zejména Hviezdoslav, jehož básně oplývají bohatostí výrazovou jako žádné jiné. Tušíme již napřed, co krásných slov a vazeb se takto dostane do mluvy naši.

Tímto pojetím celého souboru slovního do Slovníku českého osvědčí se také na venek naše jednota, resp. dvojjednota národní.

Doposud slovníkáři čeští se chovali v té věci nestejně: Josef Jungmann přese všecko horování pro jednotu jazykovou — či právě proto ? — značně slovenštině přivřel brány svého Slovníka. Byl by ovšem musil pak je otevříti také hanáčtině, laštině, valaštině a vůbec všem nářečím našim. Rovněž Fr. Kott v prvních dílech svého Slovníku česko-německého nechal slovenštinu stranou; teprve později k ní sáhl a hojně z ní čerpal, jako z nářečí moravských a slezských, takže u něho najdeme slova, kterých marně bychom hledali i v našich slovníčcích slovensko-českých.

Drobnější slovníky české, jako Dobrovského, Thamův, Franty Šumavského, Rankův, Herzrův, Štěpánův, Kunzův atd., majíce účel výhradně praktický, omezovaly se z toho důvodu na spisovný jazyk český a nemohly ani jednati jinak. Ale každý budoucí veliký slovník český bude povinen pamatovati a šetřiti toho, že jsme nyní jeden jazykový celek.

Čeká naši filologii tedy práce mnoho, ale práce ta bude radostná, jako jest vůbec radostné (byť i zároveň starostné) stvoření samostatného českého státu a sjednocení Slováků s námi. Zástupcové české filologie mohou se tu státi vzorem činnosti také oborům jiným v naší republice, ujmou-li se díla bez prodlení, s chutí a vytrvalosti tu nezbytnou. Ti pak z nich, jimž jest svěřeno odchovávání vědeckého dorostu, jistě budou míti o to péči, aby v srdcích svých posluchačů rozněcovali lásku k této práci a co nejúčinněji využívali jejich ohně, jejich sil i jejich celé duše pro krásné a milé Slovensko. Poměry na ně vložily velikou odpovědnost. Jest v zájmu společného dobra i v zájmu cti české filologie, aby tu stáli na výši doby.