Z Předehry

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z Předehry
Autor: William Wordsworth
Původní titulek: The Prelude (část)
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 82–83.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

To letní večer byl. Já našel jsem
svůj malý člun u vrby přivázaný,
pod střechou skály, kde se vždycky skrýval.
Já řetěz odvázal a skočil doň
a odstrčil jej od břehu. To tajný
ples úzkostný byl. Echem provázen
hor vůkolních spěl člun můj po vodách,
a za ním jako po obojí straně
se v luny svitu táhly malé kruhy,
až v jednom proudu všecky smísily se
ve moři jisker. — Jak kdo vesluje,
rád, že to umí, cíl chce dostihnout,
ve přímé čáře, upřel jsem svůj zrak
na příkrou výšku skalnatého tesu;
jenž poslední stál na obzoru, kolem
jen hvězdy plály, čisté nebe nad vším.
To elfů člun byl, čile pohroužil
jsem vesla svá do tiché vody kol
a jak jsem zved je, plula moje loď
jak labuť létla podel proudů v dál.
Tu náhle přede mnou nad skalným tesem,
byv zraku posud ukryt, hlavu zved
jak o své vůli nový skalný tes.
Dál vesloval jsem a on rostl výš,
svou podstatí byl jako hrůzný stín,
jenž mezi mne a hvězdy sebe týčil
a s úmyslem a jako z vlastní síly
se pohyboval v taktu jako živý
a přímo ke mně. Obrátil jsem v strachu
běh člunu vesluje zpět tichou vodou
až ku úkrytu svému ve vrbách.
Zde v přístavu jsem ukryl svoji loďku
a zpátky šel jsem luční pěšinou
ve přísné dumě. Však po zjevu tom,
jejž viděl jsem, dál trápil se můj mozek,
dnů několik obrazy pochmurnými
o cizích bytostech. Nad moje dumy
se závoj zavěsil, ať samotou
ať opuštěností jej jmenuji.
Co luzné prchlo, vody jako nebes
tvar jediný mi v duši nezůstal,
ni zeleného pole světlá barva,
jen tvary příšerné, jež nežijí
jak lidé žijí, kalily mou duši
přes celý den, ba hatily mé sny.

(Kniha I.)

To byl ten hoch; vy znali jste jej, skály
s Winandu ostrovy! — Jak často večer,
když první hvězdy zableskly se nebem,
a na pahorku svahu třásly se
teď výš teď níž, — on vždycky stál tam sám
na mořském břehu o strom opřený.
Své prsty skříživ, dlaně k sobě spjal,
je k ústům zved jakoby nástroj byly,
sov nápodobil křik, aby je vzbudil,
by odpověď mu daly. — Vzbudily se
a volaly tím tichým dolem vod
na jeho hlas svým dutým povykem,
táhlými tóny, které zdály echem
se dvojnásobit jako divý zápas
jak plesný hlahol. Ale když v tom náhle
se pausa smála jeho umění,
on zastavil se v ticho naslouchaje,
tu horské bystřiny mu tichý ševel
až v srdce sáh, tu nevědomě v duši
mu trysklo vše, co viditelné kolem,
ten slavný obraz s chmurným věncem skal,
ty lesy kolem s neurčitým nebem,
jež v tichém jezeru se zrcadlily...

(Kniha V.)