Z českého světa/V české expedici

Z českého světa Josef Flekáček
	V české expedici	Ze života českého komedianta

Údaje o textu
Titulek:	V české expedici
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 3–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Matěj Kramerius
Související články ve Wikipedii: Česká expedice

Bylo před svatým Janem r. 1807. Ze všech krajin české vlasti chystaly se k matičce Praze průvody a procesí. Nynější „pouť“, kdy poutník na železné dráze za několik hodin veliké množství mil ujede, kdy pohodlně v uhánějícím vlaku sedí, ani vzdáleně nelze přirovnati k poutěm doby tehdejší, kdy po železnicích u nás ani stopy nebylo. V tehdejší době zakusil zbožný poutníček v pravém smyslu „břímě dne i horka“, po tvrdé, zaprášené silnici ubíral se za horka a větru, deště i prachu zvolna dále a dále, po cestě hlasitě se modle nebo zpívaje, spokojuje se kouskem okoralého chleba a klutem vody někde u studánky nebo u pumpy. Ba, mnohý i to za znesvěcení pouti byl by považoval, nejedl po celé cestě, nedal dříve do úst ani sousta toho okoralého Božího daru, pokud z dáli se mu neokázala památná věž Svatovítská. Tu všichni poklekli, zanotovali se zdvojenou nábožností svatou píseň, a povstavše rozradostněni, potěšeni, jako novými silami osvěženi, ubírali se blíž a blíže ku stověžaté Praze. Tu teprve mnohý, když v myšlenkách kynoucí věž velechrámu Pražského pozdravil a tedy jaksi první modlitbu, abychom tak řekli, před tváří Prahy a královských Hradčan vykonal, dovolil ústům často již notně lačnícím skrovný kousek pokrmu — suchého chleba.

Chalupník Korálek z Habartic blíže Klatov chystal se letos též na Svatojanskou pouť do Prahy. Bylť se již smluvil se švakrem Václavem ze Slavošovic, že se v určitý den v Klatovech sejdou. Měloť procesí vyjíti z děkanského chrámu Panny Marie o páté hodině ranní; procesí záleželo z obyvatelů širého okolí kolem Klatov, a vedl je osvědčený a zkušený vůdce Peregrin Pelikán, rodák z Bezděkova, Klatovský dlouholetý „literák“ na kůru v chrámu Páně Marie Panny, počestného cechu soukennického mistr.

K chalupě Matěje Korálka v Habarticích scházívali se sice často sousedé a sousedky, ale nyní — před odchodem „na pouť“, bylo tam zvláště živo. Scházívali se tam často, pravili jsme: příčinou toho byly knihy a říkání Korálkovo, na čemž si též velice zakládal. Však, pane, býti prostým chalupníkem a míti tolik knížek kratochvilných i poučných, a to knížek českých, to bylo v oné době řídkou vzácností! A jak uměl Korálek čísti! To se poslouchalo, že’s ani nevěděl, jak ten čas utíká, byl bys seděl kolik hodin domnívaje se, že posloucháš sotva hodinu. V zimě nelitoval Korálek nějakého krejcaru na světlo, a v létě čítával pod širým nebem. Jako každý člověk má své zvláštnosti, tak i Korálek měl tu, že nižádné své knihy nepůjčil do cizího stavení.

„Kdo chce věděti, co v těch knihách jest, ať přijde ke mně, když to čtu. Říkám to dosti nahlas a pomalu, že tomu každý porozumí. Ale s půjčováním jsou jen hněvy a mrzutosti. Dám knihu čistou, dostanu špinavou, půjčím celou, vrátí mně ji rozdrchanou, pomačkanou, listy vytrhané, zamazané; teta půjčí kmotře, kmotr švakrovi, strýc strýcovi, a já se s tím více neshledám. Hněvejte se nebo ne; nepůjčím.“

A lid si tomu znenáhla zvykl; kdo chtěl, mohl přijíti ke Korálkovům do chalupy, každý byl vítán, jen když poslouchal a mlčel, když Korálek četl.

Chalupník byl by běžel za knihou kraj světa, jak říkáme. V tehdejších časech zvolna a znenáhla počínalo se zase k životu probouzeti zanedbané písemnictví české, a mělo-li se mu dobře dařiti, bylo nejen třeba osvícených mužů, kteří by knihy sepisovali, ale i vlasteneckých lidí, jako byl Matěj Korálek, aby je kupovali, rozšiřovali, četli a krajanům doporučovali.

Jakmile v Habarticích doslechli, že chalupník letos jistě půjde do Prahy na pouť, přemnozí k němu spěchali se žádostí, aby jim v Praze něco obstaral, koupil a domů přinesl.

„Rád vše udělám,“ prostosrdečně povídal Korálek, „ale, lidičky, to víte: vůz ani trakař s sebou nemám; nebude-li toho mnoho, abych to unesl, přinesu to, a co bych nepobral já, vezme švakr Václav. Jsme sousedé, a posloužím vám rád — půjdete-li někdo, dá-li Pán Bůh, do Prahy na přes rok, však mi to oplatíte.“

A těžkou rukou zapisoval si Korálek do objemné tobolky německou literou, jak tehdy panovala, co komu z Prahy přinésti má, a vedle připisoval, kolik si na to kdo dal peněz.

„Dal-li jste málo,“ usmíval se, „přidám ze svého, a pak se srovnáme. Dal-li jste mnoho, vrátím vám přebytek, a tak bude všude dobře.“

V tobolce měl již poznamenáno: mladé kovářce na dvě zástěry, výměnkáři Pasekovi novou dýmku, šafáři čepici (měl hlavu právě tak velikou, jako Korálek), hodný Tomáš Zárubův přinesl tajně uspořené groše mamince na dlouhý, převésný šátek, aby nikdo nevěděl; sedlák Medlín si přál míti novou hůl, dědeček Kytkův chtěl překvapili babičku modlitbami, a chvějící se rukou sázel na dubový stůl peníze, a konečně přišel i rychtář a žádal, aby mu Korálek koupil nové, hodně široké a veliké „paraple“ (deštník), aby již něco vydrželo, když tak stále po těch úřadech choditi musí a každé chvíle promokne.

Chalupník prohlížel, co vše má koupiti, a kýval si spokojeně šedou hlavou.

„Nu, ještě to není tak zlé. Medlínovu hůl a rychtářovo „paraple“ sváži motouzkem a ponesu v ruce, do Zárubčina šátku dám kovářčiny zástěry, Pasekovu dýmku, šafářovu čepici; modlitby pro starou Kytkovou ponese švakr — tomu dám knihy; ano, ten mi je ponese.“

Při vzpomínce na knihy zaplanulo Korálkovo líce blahou září. Však on nemínil jenom sousedům ochotně kupovati a přinášeti, měl za lubem i své plány, co koupí sobě. Toto „sobě“ zde znamenalo, že to bude vlastně dar pro celé Habartice i okolní sousedy. Chalupník se z celé duše těšil, co českých knih si v Praze koupí, těch milých, drahých mu pokladů — ale věděl také, kam, rovnou cestou — jen co na Hradčanech upřímnou pobožnosť vykoná — si pro ně zamíří!

Což, takový čtenář jako Korálek, vlastenec pravého zrna — ten aby nevěděl, kam si má v Praze zamířiti pro české knihy!

Vždyť Václav Matěj Kramerius, Korálkovi dobře známý Klatovský rodák, týž, jenž v Praze české kalendáře a české noviny vydával, spisovatel velepilný a národa svého milovný, měl po dlouho let již v Praze svou knihtiskárnu a výpravnu českých knih poučných i kratochvilných. Říkalo se tomu „česká expedice“ — jako bys chtěl říci „výpravna českých spisů a knih“.

Korálek věděl, kde říkají „U zlatého půl kola“ na Starém městě, těšil se, jak si tam zajde, s Krameriem pohovoří a knihy si vybéře. Kalendáře české, které tehdy byly něčím docela novým — právě proto, že byly české — měl všechny; vydalť jich Václav Matěj Kramerius v letech 1787—1798. ročníků celkem dvanáct, a bylo v nich čtení výborné. Též měl Korálek jím r. 1786 vydanou „Křesťansko-katolickou užitečnou domácí postilu“, výklady to sv. evangelií na celý církevní rok, z níž vždy v neděli napřed čásť předčítával, nežli se dal do čtení světských spisů. Ba i nejedno číslo českých novin, tehdy převzácných, dostalo se Korálkovi do rukou, a nemeškal je sousedům předčítati. Vycházelyť od r. 1791 v Praze pod názvem: „Krameriusovy cís. kr. vlastenské Noviny“ — a dnešní čtenář věru ani nedovede již pochopiti, jak tehdy český kalendář, české noviny, české knihy nad zlato byly vzácnější!

„Vida, vida!“ usmívával se chalupník Korálek, když tak Krameriova díla krajanům předčítal, „kdož by to byl řekl, čím se nám ten pan Kramerius stane. Však nejdu v Klatovech ani jednou podle „Černé růže“,^[1] abych si naň nevzpomněl. Pamatuji ho také dobře jako studenta, když chodil do latinských škol.“

„Pan Kramerius je mladší než vy?“ ptali se sousedé.

„Jak pak ne,“ povídal Korálek; „mně bude o sv. Barboře šedesát pět, Kramerius je o dobrých sedmnácte let mladší. Narodil jsem se r. 1742, pan Kramerius r. 1759; právě dva roky po bitvě u Prahy a u Kolína — panečku, do zlých časů přišel ten náš Klatovský krajan.“

„Však není dosud lépe,“ povzdychl kovář; „teprve nedávno přestaly ty strašlivé vojny ve Francii, kde lid odpravil hodného krále a královnu — a od té doby žijeme v samých válkách.“

„Ba,“ dotvrdil dědeček Kytka, „co se počalo mluviti o Bonapartovi, je s námi zle, a od té doby, kdy je Bonapart císařem, je teprve hůř a hůře. A věřte mi, sousedé, teprve budeme věděti, co je zle!“

„To pěkně prorokujete!“ křižovali se sousedé, „jen kdyby alespoň v naší České zemi už bylo lip — trvá to s námi dlouho, že se nemůžeme vzpamatovati.“

„Dá Pán Bůh,“ řekl vážně Korálek, „musíme si své české řeči vážiti a ji milovati, a vše se napraví. Nenaříkejte, přátelé! Ono je přece lépe, než bylo. Před několika lety ještě, a za mých mladých let zvlášť, nebylo po českých knihách ani potuchy — leda po nějaké sto, dvě stě let staré, která se přese všechny ty hrůzy a bouře, které přišly na Českou zemi, zachovala. Ale nové se nesepisovaly, ani netiskly — povídali o nás, že prý jsme již vymřeli, vyhynuli, že českého jazyka už vlastně ani není. A teď, chvála Pánu Bohu, začíná to pěkně. Mně se ty naše české knihy, jak se tak jedna po druhé hezky na světlo vydává, zdají býti jako skřivánci, kteří, kdyby přišli i za nejtužší zimy, přece jenom jaro zvěstují a nesou. Bude lépe — věřte mi, naše děti i děti jejich se toho dočkají.“

Tak vlastenecky vřele mluvívalo se u Korálků, když chalupník shromážděným sousedům vzácné tehdy české knihy čítával.

Ten poklad měl býti nyní rozmnožen, a Korálek se tou myšlénkou stále těšil. Otevřel tajnou přihrádku v zelené, kvítky a ptáčky ozdobené truhle a odměřil si, kolik tentokráte mínil na knihy věnovati. Spokojeně pohlížel na peníze, a klidný úsměv pohrával jeho rty. Věděl, že až jednou zavře oči k věčnému spánku, nebude jeho knihovna po léta střádaná a pořádaná, rozmetána, ale že ji syn jeho Petr v uctivosti a vážnosti zachová — tak jej vychovával již od nejútlejšího mládí.

V ustanovený den shromáždili se poutníci do děkanského chrámu Páně v Klatovech, aby z rukou pana děkana přijali požehnání na cestu. Zkušený vůdce výpravy, dobrý zpěvák a soukennický mistr Peregrin Pelikán pečlivým okem přehlížel své věrné, usmíval se, obcházel si je, ruce jim podávaje nebo s jednotlivci hovoře. Mezi poutníky bylo zvláště hodně žen a dívek, stařen, ba, byli tu i výrostkové obojího pohlaví, nelekající se obtíží dálné pěší cesty.

Rázem páté hodiny zahlaholily na cestu zvony, korouhve zavlály, poutníci se pokřižovali, poručili se do ochrany Páně, Peregrin zanotoval zvučným a daleko se rozléhajícím hlasem, sbor vpadl mu do noty — a celá „pouť“ pohybovala se zvolna po silnici ke Štépánovicům, Koušínu a Švihovu, kdež se k ní poutníci i poutnice, na silnici u příkopu sedící a jich očekávající, zvolna přidružovali, tak že, nežli se přiblížili k Plzni, bylo jich asi dvakráte tolik, nežli když vyšli z Klatov.

Do Plzně dorazili po páté hodině odpolední, a vůdce Pelikán uznal, že po odpočinku půjdou dále, aby dorazili do Dýšiny, kdež měli nocovati — bylo jim tedy jíti ještě přes dvě hodiny cesty. Na nocleh došli asi k deváté hodině večerní a že tam byli již očekáváni — měli ve dvou stodolách připravený nocleh, v jedné muži, ve druhé ženy a dívky — ulehli ihned po namáhavém a dlouhém pochodu a spali až do bílého rána. —

Příštího dne, před samým večerem, dorazili k Berounu a ostali tam přes noc. Teprve třetího dne, ke třetí hodině odpolední, za střídavého zpěvu a hlasitého modlení došli do královské Prahy a rozešli se po známých, kde který koho měl, nebo po výsadních hospodách, kde za několik krejcarů společně dosti pohodlně mohli přenocovati. Někteří dali však přednost tvrdému lůžku na památném Karlově mostě, a tam přespali, skrovně večeříce a snídajíce ze zásob, jež si byli přinesli z dalekého domova.

Čtvrtého dne, právě o sv. Janě Nepomuckém, vykonal Matěj Korálek z hloubi srdce pobožnosť ve chrámě Svatovítském u stříbrného hrobu světce a všecek potěšen ubíral se po zámeckých schodech dolů do Prahy. Chvílemi stanul a díval se na krásný pohled, jenž se tu zrakům jeho jevil.

„Podívám se na tebe, Praho, podívám,“ povídal dobrácky sám k sobě, „však dobře vím, že už tě neuvidím. Kde pak! Teď je mi šedesát pět, a v několika letech — a snad i dříve, kdo ví, kde budu!“

A jakoby si obraz Prahy na dlouho, na vždy snad v duši vtisknouti chtěl, pohlížel hodnou chvíli na slavné naše město, a bylo znáti, že je pohnut. Koho by pohled na Prahu do duše nedojal a nerozechvěl!

Po chvíli vytrhl se ze zamyšlení a statečně kráčel na Staré město.

„Jenom abych pana Krameriusa zastihl,“ myslil si, „rád bych si s ním přece pojednal — do Prahy snad již nepřijdu nikdy, a přece bych rád Klatovského rodáka a krajana viděl.“

V domě „U půl zlatého kola“ řekli chalupníkovi: „Tady už tři roky „česká expedice“ není; pan Kramerius se přestěhoval k „Červenému srdci“, a loňského roku koupil Hrabovský dům na Starém městě, č. 173. nebo dle starého číslování 232. — ale ptejte se jen po „Hrabovském domě a české expedici“, snadně trefíte.“

„Tak vida,“ prohodil Korálek, „pan Kramerius má knihtiskárnu ve svém domě, nu, toho mu věru přeji!“

Potkav slušně oděného pána, smekl uctivě čepici a ptal se ho, kudy přijde do Hrabovského domu do české expedice.

Pán si českého sedláčka změřil od hlavy až k patě a velmi zadrhovaně, přízvukem cizím, pronesl několik nesnadno srozumitelných českých slov, z nichž však Korálek přece poznal, že pán o tom praničeho neví.

Poutník šel dále, a druhý pán, jehož poníženě a uctivě se zeptal, odpověděl mu něco německy a šel dále; Korálek tomu nerozuměl.

„Jaká pomoc,“ usmál se; „ty, milý brachu, neumíš česky a já zase německy, to je pak nesnadné mluvení. Ale já se přece doptám.“

Tu viděl kráčeti vážného pána, přívětivého a veselého pohledu, vysokého čela a laskavého vzezření: na první pohled poznal, že je kněz.

„Ten to jistě ví, a česky také asi dobře umí,“ pomyslil si Korálek a již přistoupil k pánovi, a chtěje mu líbati ruku, prosil ho, aby mu pověděl o „české expedici“.

Neznámý však rychle vztáhl ruku vzhůru, aby mu ji poutník políbiti nemohl, a pravil jadrnou češtinou: „Právě tam také spěchám, a abyste se nemusil již nikoho ptáti, pojďte se mnou, rád vás tam dovedu. Máte tam zajisté s panem Krameriusem nějaké řízení?“ ptal se.

„Ano, prosím, milostpane, jdu k němu. Rád bych koupil v „české expedici“ nějaké knihy.“

Kněz pohleděl překvapen na chalupníka, a cosi jako radost objevilo se na jeho tváři.

„To jste hodný,“ řekl vřele, „to zajisté že rád čtete, viďte?“

Chalupník byl milou upřímností kněze příjemně dojat a odpověděl nelíčeně: „České knihy čísti, milostpane, je má největší radosť a potěšení, neznám jiné zábavy. Co koupím, to předčítám celé naší vesnici, a často přijdou i přespolní z Obytce, Kraslic, Plančic, někdy až z Kydlin, ba i z Bolešína. Ale teď, co mám, kříž na kříž jsme už přečetli, tak se na tu českou expedici těším, že zase něco nového dostanu.“

„Vidíte,“ podotkl kněz, „mluvím s vámi malou chvíli, a již vás mám rád. Ano, takových čtenářů a milovníků knih naše rodná země potřebuje! Ale tady právě jsme před „českou expedicí“ — pojďte za mnou, dovedu vás!“

Václav Matěj Kramerius byl doma a uvítal příchozího kněze jako dávného dobrého známého.

„Vedu vám horlivého čtenáře,“ usmál se duchovní, „ptal se po vás a „české expedici“, tedy jsem ho sem dovedl.“

„To jste nalezl výborného průvodce,“ podotkl Kramerius, obraceje se ke Korálkovi. „Svatojanský poutník, příteli, nemýlím-li se?“

„Ano, to jsem, pane Krameriuse, a ještě k tomu váš krajan, jsem z Habartic.“

„Z Habartic!“ zvolal radostně Kramerius a podával příchozímu ruku. To ovšem jsme krajané! Posaďte se — za malou chviličku jsem zde k vašim službám, jenom několik slov s velebným pánem promluvím.“

Korálek si usedl a rozhlížel se po skříních, na nichž všude bylo narovnáno plno knih. Na pultě ležely noviny, kalendáře, potištěné archy, ve knihy dosud nesrovnané — všude znamení čilého ruchu a života.

Za chvíli vyšel Kramerius z vedlejšího pokoje s velebným pánem, a kněz, potřásaje pravici Korálkovi, pravil: „Tak s Bohem, vlastenecký venkovane! Jen hodně z těch českých knih čítejte! Bude vám to ku cti a vlasti naší ku prospěchu.“ Usmál se přívětivě a odešel.

„Znáte ho?“ ptal se Kramerius, za odešlým ukazuje.

„Můj ty Bože, jakž bych ho znal! Potkal jsem ho na ulici a myslil jsem, že jako velebný pán přece bude česky umět. Proto jsem ho poprosil, aby mi pověděl, kde je česká expedice.“

„Ten pán,“ vysvětloval Kramerius, „je Jan Bohumír Dlabač, slovutný spisovatel, vlastenec, správce znamenité knihovny v klášteře na Strahově.“

„To je pan Dlabač?“ opakoval Korálek a rozpomínal se. Nu, jméno jeho je mi dosti povědomo, ale teď honem si nemohu vzpomenouti, kdy a kde jsem je slyšel. Velebný pán Dlabač… Dlabač… Již vím!“ zvolal radostně. On též psal do „Hlasatele“ a „Dobrozvěsta“, není-li pravda? A pak jsem něco od něho četl v „Čechoslavu“!“

„Výborně!“ pochválil Kramerius. „Chystá nám mnohá a veliká díla, která teprve tiskem vyjdou; teď právě dokončil dějiny kláštera Strahovského. Jan Bohumír Dlabač, příteli, již od roku 1783., tedy plná dvacet čtyři léta, sbírá pomůcky, aby mohl sepsati a vydati veliký slovník o všech umělcích a učencích českých; vyjednával též již s pány stavy českými, aby náklad na velikolepé dílo toto nesli.^[2] Knihovnu Strahovskou obohatil několika tisíci knihami, rukopisy, obrazy a jinými vzácnostmi. Mimo to je i výtečný hudebník a řídil po několik let chrámovou hudbu na Strahově.“

„To jsem věru rád, že jsem ho poznal,“ těšil se Korálek. „A jak vy, pane Krameriuse, se pořád máte? Vždyť vás pamatuji jako studenta, když jste v Klatovech do latinských škol chodil! Tomu ovšem jest již dávno přes třicet let! Prosím vás, jak jste se stal vydavatelem českých knih? Jestli vás nezdržuji — chci koupiti několik knih potom — prosím vás, řekněte mi to!“

„S radostí, milý krajane! Ale zde, v expedici, byli bychom vyrušováni — odejděme do vedlejší světnice. Sem se pořáde trousí lidé.“

„Václave!“ zvolal na jinocha asi patnáctiletého, „obstarej zatím koupi a prodej a nezapomeň ničeho zanésti!“ Mladík se usmál a kývnul hlavou.

„To je můj syn,“ podotkl Kramerius, představuje hocha Korálkovi.

„To už máte tak velikého syna?“ divil se chalupník. „Můj ty Bože, jak ten čas utíká! Člověk ani sám neví a nepozoruje, jak je stár! Ale hezký hoch, urostlý jako panna — můžete z něho míti radosť!“

Ve vedlejší světnici pohostil Kramerius poutníka krajana a jal se vypravovati:

„Když jsem přišel z Klatov z latinských škol do Prahy, počal jsem studovati práva, chtěje býti právníkem. Tehdy seznámil jsem se s některými vynikajícími vlastenci českými, učenci a spisovateli: i počal jsem, rovněž jako Pelcl, Procházka, Dobrovský, Ungr a jiní starati se o zvelebení a pozdvižení velice kleslého a zanedbaného jazyka českého. Četl jsem staré knihy české, a tu jsem, milý příteli, poznal, jak krásná, ku všemu vzdělání a ku všech myšlének vyjádření způsobilá jest řeč česká, i byl bych málem hlasitě plakal, když jsem si vzpomněl, jak je ponížená, že prý by jazykem českým ani nebylo lze sepsati povídku nebo snad dokonce báseň. Chybí prý nám významy, slova, naše řeč prý je pomíšena na polo s němčinou, a každý rozumný člověk prý se dávno vzdal myšlénky, že by s českou řečí daleko dojíti mohl. To vše mě bolelo, i umínil jsem si pevně, že se věnuji toliko českému spisovatelství. Práv jsem docela nechal, a pan Dobrovský mi opatřil místo u rytíře Jana Neuberka, kde jsem důležité staré české listiny přepisoval a byl jsem tam správcem veliké a rozsáhlé knihovny.“

„O panu Neuberkovi jsem četl ve vašich „Vlastenských Novinách“,“ doznával Korálek, „a pamatuji se, že to byl jen hlas chvály.“

„A to zasloužené,“ dotvrzoval Kramerius, neboť pan Neuberk byl upřímný milovník jazyka a národa českého, a nyní jeho syn rovněž ve šlépěje hodného a nezapomenutelného otce vstoupil. Sem scházívali se všichni tehdejší vlastenečtí spisovatelé a učenci, a se všemi jsem se seznámil. Bylo mi blaze, ale netrvalo to dlouho. — Pan Neuberk r. 1784. zesnul, a bylo po mém krásném a bezstarostném opatření.“

„A pak jste počal vydávati noviny,“ řekl rychle Korálek; „to vím.“

„Ano, ale nebyly moje. Byl jsem ve službě pana Šénfelda, vždyť se pamatujete, že noviny ony se jmenovaly „Šénfeldské cís. kr. poštovské Noviny“; první číslo svých vlastních novin vydal jsem dne 7. července r. 1789; a od té doby vydávám je stále. Mám tedy nyní, jak vidíte, knihkupecký a novinářský obchod — jen že ovšem neprodávám toliko knihy, nýbrž sepisuji je též.“

„Děkuji vám, milý pane Krameriuse, za vaše vypravování; já přišel koupit nových knih a rovnou k vám do „české expedice“. Abych se vám přiznal, já nečtu ani knihy, nevidím-li na ni vytištěno: „prací a nákladem Krameriusovým“ — to již vím, že se člověk neošidí, že je to něco pěkného a dobrého.“

„To mi tuze lichotíte,“ děkoval mu Kramerius, „a jsem potěšen, že mám tak dobrého přítele. Kéž bych jich měl ještě více. Tak prosím, pojďme do expedice, a vybéřete si, co vám libo.“

Korálek všecek blažen těkal zrakem po knihách, z příhrady na příhradu.

„Nejdříve snad něco kratochvilného, aby se to hodně líbilo?“ radil Kramerius. „Tady máme některé“ — a vyňal z příhrady několik svazků: „Hrabě Rožmberk“, „Zdeněk ze Zásmuk“.

Korálek vzal obě knížky do ruky, obrátil několik listů a kvapně pravil: „Ano, ano; obě si vezmu.“

„Ještě některé?“ otázal se Kramerius.

„Inu ovšem!“ podivil se Korálek a dodal: „Pro dvě malé knížky přece nepůjdu z Habartic do Prahy.“

„„Arabské pohádky“, jsou vtipné a budou se vám líbiti; „Marau a Onyra“, východní povídka, potom knížka s názvem „Rozličné povídačky“ — přejete si?“

„Jen sem s nimi,“ zvolal rozjařený Korálek, „kdo pak ví, zda-li ještě někdy do Prahy přijdu — už sotva kdy! Ať mám tedy zásobu až do smrti!“

„Pak zde máme čtení o „Rybrcoulovi“ a „Čarodějnici Megeře“ a knížku o „Anežce, královně sicilské“…“

„To vše mohu potřebovati,“ hlásil se Korálek a již sám se probíral v jednotlivých příhradách, vytahuje z nich knihy, na nichž byly nápisy: „Básně o čarodějnicích“, „Skalní duchové“, „Ferdinand a Kalisto“. „Kolik jich to mám?“ počítal. „Jedna, dvě… osm, ano, osm jich mám. To bych snad měl kratochvilných dosti — ale, když jsem již tady, alespoň celý tucet těch kratochvilných si vezmu!“ A po těch slovech vybral si ještě: „Žert a pravda“, „Zazděná slečna“, „České Amazonky“, „Zrcadlo příkladů“ — knihy ne sice samým Krameriem sepsané, ale vlastenci jinými, jako byli: Šedivý, Rulík a jiní, kteří ku sepisování knih Krameriem byli vybízeni.

Korálek byl ve svém živlu a jen jen zářil. „Víte, pane Krameriuse, já si počínám takto: aby lidé měli ve čtení a knihách zalíbení, začnu čísti povídky a zábavné příběhy a historie, to se jim líbí a přijdou po druhé zas. A když se jim již v poslouchání zalíbilo, vezmu něco vážného, naučného a pak střídám kratochvilné s poučným.“

„Právě tak, milý krajane, i já jsem jednal a jednám. Náš lid dávno odvykl českým knihám a českému čtení. Máme-li v něm roznítiti chuť a lásku k tomu, třeba mu podávati napřed spisy kratochvilné, které baví, aby ho čtení těšilo, aby knihám tak zvolna přivykl a potom i vážné a poučné rád čítal.“ Tak vyslovil se i Václav Matěj Kramerius.

Korálek, jemuž bylo mezi knihami volně jako rybě ve vodě, prohlédl v rychlosti svou velikou tobolku, v níž měl peníze uloženy, a zvolal vesele: „Peněz, chvála Bohu, jsem si vzal dosti s sebou — budu tedy vybírati dále, rád to ponesu! A teď, pěkně prosím, nějaké ty poučné — z každého něco!“

I těch bylo v „české expedici“ dosti. Mezi jinými knihami toho druhu vybral si Korálek: „Večerní shromáždění Dobrovické obce“, „Dobrá rada v potřebě aneb vypsání života Davida Opatrného“, „Cesta do Arabie a země Svaté“, „Historické vypsání, kterak čtvrtý díl světa, Amerika, od Kolumba vynalezena byla“, „Přítel lidu“, „Cvičení dítek jednoho každého stavu“, „Veselí a smutní příběhové nezkušených dítek“, „Mravové šlechetných dítek“ a ještě mnoho jiných, tak že měl notný balík, jejž pěšky nésti z Prahy až do Habartic nebylo věru pražádnou maličkostí, což mu též Kramerius připomenul.

„Eh, co!“ řekl vesele a bezstarostně Korálek. „Je nás poutníků mnoho, a mezi nimi někteří, kteří rádi přicházejí do mé chalupy, když předčítám. Když rádi slyší, ať také rádi nesou! Ne, že bych sám nechtěl ničeho nésti, ale ať mi pomohou, přidělím jich každému několik, a poneseme to, jako nic!“

„Málem byl bych zapomněl,“ připomínal Kramerius, „upozorniti vás na knížku, která ještě sice úplně nevyšla — není sešita dosud, ale právě opustila tiskárnu. Mám zde všechny archy, a vy byste si to doma v Klatovech dal knihaři, viďte?“

Při tom sebral několik archů, položil na sebe, podíval se, zdali tak k sobě náleží, a podal je Korálkoví, jenž četl název: „Mladší Robinson“.

„Kniha ta je znamenitá,“ doporučoval Kramerius, „původně v anglické řeči sepsaná, a již před osmdesáti osmi roky poprvé na světlo vydaná. Do všech evropských řečí byla již přeložena, jen my jsme jí dosud neměli. Tu si vezměte, bude se vám líbiti!“

Korálek děkoval za upozornění, Kramerius mu archy „Mladšího Robinsona“ svázal silnou nití, a chalupník je přidal k ostatním knihám ve vaku.

Byl to skutečné první český „Robinson“, kniha mládeži i dospělým tak veleznámá a milá, a od té doby velmi často znovu a znovu vydaná. Zásluhou Krameriovou byla tehdy poprvé v rouše českém spatřila světlo světa.

„Tak, nyní, prosím vás, mi to vše spočítejte,“ žádal chalupník.

Kramerius vypočítal značný obnos a dodal s úsměvem: „Že jste krajan a odebral tolik knih, dám vám slušnou srážku, a táži se upřímně: chcete slevení na penězích, nebo abych vám přidal knihy?“

„Ty můj Bože!“ radoval se Korálek. „Toť víte, že knihy, vždyť do „české expedice“ jistě už jak živ nepřijdu! Knihy mají u mne větší cenu než peníze, a alespoň si budu moci vybrati ještě, nač jsem měl tady již chuť — víte, nejraději bych vám celou expedici odnesl do Habartic!“

Kramerius se zasmál a přidal k odebraným a zaplaceným knihám ještě hojně knih nádavkem.

Korálek zdvihl těžký vak, svázaný silnými provazy, děkoval Krameriovi a dávaje mu s Bohem, pravil: „Nu, a zdali pak vy se přece někdy také k nám a do svého rodiště podíváte? Měli bychom radosť, kdybyste přišel!“

Kramerius se zasmušil. „Chystám se rok co rok,“ odtušil, „ale vždy pro mnoho práce se to pak nestane. A rád bych, než umru, viděl ještě tiché a utěšené kraje, kde jsem žil první dětská léta u drahých rodičů!“

„I nepovídejte o smrti, takový mladý člověk! Inu, ovšem, Pán Bůh dopustí, a je konec, nejsme tu nic: ale schází vám ještě dosti do padesátky, a statný jste. Přijďte jen, přijďte!“

„Nevím, nevím! Pozdravujte ode mne Klatovy, Černou věž, na zvonici „Ondřeje“, jehož jsem tak rád slýchal, pozdravujte „Hůrku“ a „Křesťanský vršek“ i to krásné údolíčko, kde jsem tak rád prodléval… pozdravujte každý strom a kámen, každého přítele, který se na mne dosud pamatuje…“

A když se již Korálek ocitl na ulici, setřel kvapně slzy, aby jich nespatřil kupec, jenž právě pro nějaké knihy do české expedice přišel.

Korálek si postavil veliký balík na chodníku, aby si oddechl, a vyňav tobolku, počítal opatrně peníze, nehledě, že je na ulici. „Panečku, vydal jsem skoro vše, co jsem měl; co mi zbývá, tím jen tak tak uhradím dnes nocleh a nějaké to do huby dání, a přijdu domů jako po vyhoření. Ale což, nic neškodí, jen když mám knihy… A mám jich, chvála Bohu! více než nejbohatší sedlák, ač jsem jen chalupník…“

A prostrčiv svou sukovitou hůl pod provaz balík spínající, přehodil si drahocenné knihy na záda a putoval pomalu po ulici ku svému bydlišti, výsadní hospodě, aby tam ještě strávil jednu noc a ráno kráčel zase dlouhou a dlouhou poutí ku domovu.

„Dnes,“ povídal sám sobě, „nepůjdu už ani krok. Jsem všecek zemdlen tím chozením; odpočinu si a budu čísti, jinak bych ani nedošel. Je to kus země, z Prahy až k nám! Ale čísti nebudu, to si nechám až doma; ale budu se tak v těch knihách probírati a jimi se těšiti; na čtení bude času dosti!“

* * *

Toho dne po svatém Janě, o páté hodině ranní, měli se dle moudrého výpočtu a plánu zkušeného vůdce výpravy Peregrina Pelikána všichni poutníci sejíti na Smíchově před farním kostelem sv. Filipa a Jakuba, odkudž pak měli se vydati za hlasitých modliteb a zvučného zpěvu na cestu k domovu.

Scházeli se a byli skoro všichni pohromadě, když tu se přihnal Matěj Korálek se svým velikým balíkem knih.

Slavošovický švakr Václav, jenž noclehoval jinde u nějakého vzdáleného příbuzného, přivítal jej slovy: „Nu, jakž, švaře? Nezapomněl jsi nic?“

„Jak vidíš, mám knih dost a dost. Některé mi vezmeš, a ještě tuhle kmotr ze Švihova a Ostřetický Stodůlka také, ostatní již unesu.“

„Vidím, že se pachtíš s knihami,“ povídá švakr, „a rád ti je ponesu, ale nezapomněl’s rychtáři na paraple a Medlínovi na hůl? Máš jen svou hůl, toť bych přec viděl, kdybys to nesl.“

Po těch slovech Matěj Korálek zbledl a počal se škrábati za uchem.

„Vidíš!“ smál se švakr, „že jsi zapomněl!“

Korálek se tloukl do čela, jako když se viníme velikou zapomnětlivostí.

„Nu, co stojíš jako sloup?“ naléhal švakr. „Co se ti stalo, že nemluvíš?“

„Ach, švakře, to je nehoda! Já nezapomněl jenom na „paraple“ a na hůl, já zapomněl na všechno… a to v té „české expedici“, když jsem se tak pěkně s panem Krameriusem bavil a knihy vybíral… a co horšího, švakře: já v té ráži zapomněl, že mám u sebe cizí peníze… utratil jsem to do krejcaru za knihy, na věci jsem ani nevzpomněl… co teď?“

A ubohý kmotr přebíhal s místa na místo, jako činí v zimě ten, kdo dlouho stojí na jednom místě, aby se zahřál; jen že Korálkovi bylo při tom teplo až dost.

Rozhovor jejich poslouchali skoro všichni poutníci i vůdce Peregrin Pelikán. Ten pravil: „Pro všechny možné příhody brávám s sebou vždy několik zlatých, neboť všelicos se nám už stalo za ta léta, co mi pán Bůh dává zdraví, a já procesí o pouti vodím. Zapůjčím vám, pantáto Korálku; s prázdným do Habartic nesmíte.“

„Zaplať pán Bůh!“ radoval se Korálek; „mám v truhle trochu peněz a hned vám to oplatím, jak přijdeme. Měl bych nevůli a litoval bych Kytky i Kytkové, že jim nenesu modliteb, jsou staří lidé; a Paseka, dědeček výměnkář, těší se na dýmku… Kam jsem jen hlavu dal, já zapomnětlivý, roztržitý člověk!“

„Jdete tedy a kupujte, my zatím půjdeme, a vy nás snadně dojdete; jaká už pomoc! Nesmíte několika krejcarů litovati, když je to takové, až dohoníte na silnici vůz, sveze vás hodný kus za námi. Tady u Prahy to stále jezdí. Dorazíme dnes, pantáto, do Cehovic za Žebrákem, dá-li Pán Bůh, tam se sejdeme.“

Chalupník přijal od Pelikána peníze, kladl švakrovi a Stodůlkovi z Ostřetic na srdce, aby mu dobře opatrovali knihy, odevzdal jich čásť ještě staré Obrázkové z Drslavic, rozloučil se a pospíchal do Prahy, nakupovat věcí.

Korouhve se zdvihly, zavlály, Pelikán zanotoval známou píseň, a celé procesí hnulo se ku předu…

Než zvonili poledne, měla mladá kovářka na dvě zástěry, výměnkář Paseka novou dýmku, šafář čepici, Zárubka dlouhý, převěsný šátek, Medlín hůl, babička Kytková modlitby, a rychtář pořádné paraple, mimo to zbylo Korálkoví ještě z Pelikánovy půjčky tolik, že mohl koupiti něco své ženě i synovi z Prahy „pouti“…

„Tak vida,“ vykračoval si dlouhým krokem na silnici k Chrášťanům a Dušníkům, „každému vezu, čeho si přál, a knih mám, až radosť… Jen aby mi žádnou neztratili!“

Za Dušníky dohonil jednokoňský vůz s plachtou; za zpropitné vozka ho svezl, a večer shledal se Korálek šťastně s ostatními poutníky v Cehovicích.

Příštího dne noclehovali za Plzní, a třetího dne byli zase doma…

Téhož podzimu a zimy kynul čtenáři Korálkovi i posluchačům jeho vzácný požitek. Měli knihy, a jimi vracel se v ně český duch, české vědomí, láska ku vlasti a národu…

Ale Václav Matěj Kramerius do svého rodiště již ani na krátkou návštěvu nepřišel. Ani ne za rok po návštěvě Korálkově, ten týden po sv. Josefu, dne 24. března r. 1808. odnesen byl za velikého účastenství na svaté pole do Volšan.

Václav Matěj Kramerius sám o sobě kdysi pravil: „Vše, co od mladosti své jsem konal, psal, mluvil a podnikal, směřovalo jedině k tomu, bych krajanům svým vůbec prospíval, vždy a všude posloužil, a vše dobré mezi nimi rozšířil.“

Tato slova starého a zasloužilého vlastence měla by býti heslem každého Čecha!

---

1. Tak slul dům, kde se Kramerius narodil.
2. Slovník onen vyšel o třech svazcích v letech 1815—1818.