Z české chaloupky/Babička

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Babička
Autor: Josef Zaříčanský
Zdroj: ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Z české chaloupky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 39–45.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na vsi bylo posvícení,
plno hluku, veselení,
hudby hrály, kolovrátky,
byly hody, tři dni svátky.

Rozmilé to byly táčky
děti přišly na koláčky
do bohatých, velkých statků,
však i také v nuznou chatku.

V jedné jenom prosté chýši,
na kraji vsi ve zátiší,
o tom plesu ani zdání,
zapomělo štěstí na ní.

Zapomělo na babičku,
co tam žila po sprostičku
ze skyv chleba vyprošených,
po zvyku všech opuštěných.

V pondělí vše v krčmu chvátá,
bude hodinka tam zlatá,
jenom děti doma zbyly,
ukrátí hrou sobě chvíli.

A když hry je omrzely,
touží ještě po veselí,
na návsi tak slunko hřeje,
tam své další vedou reje.

„Pojďme k chatě,“ pravil kdosi,
„babička dnes sotva prosí, —
vím, že slza tvář jí zkrápí
a ubohou hlad že trápí!“

Děti zmlkly v okamžení
po tom vůdce proslovení,
a jak na povel jich řady
rozprchly se domů všady.

V krátké ale zas tu chvíli
byl jich hlouček jarý, čilý,
v kapsách, klínkách něco měly,
k babičce s tím všechny spěly.

Zaťukaly v dvéře chýše,
babička se ozve tiše.
„Otevřte nám bez prodlení,
neseme vám posvícení!“

Děti přes práh jizby kročí,
jaký zázrak tady zočí,
babičku tak nastrojenou
s podivem zří na stařenu.

Na hlavě čepeček bílý
přes šediny se jí chýlí
s velkokřídlou holubičkou
stuhou spjatý pod bradičkou.

Na kabátku manšestrovém,
staromodním, však jak novém,
pod krkem jí křížek svítí,
jako zlatým zdá se býti.

Na zelené sukni pasna
vyšívaná, jak jest krásna,
k střevíčkům jí skoro splývá,
z kapsy šáteček se dívá.

Tak tu sedí jako paní
v blahém jakéms zadumání
na mechovém, nízkém loži,
ku chvále se modlíc Boží.

„Nuž, co nesete mi děti,“
babička k nim mile větí
a pak namáhavě vstane
a zrak blaženě jí vzplane.

„Zdaž pak žebračku mne znáte,
ze mne radosť dítky máte,
zříce mne v tom zdobném šatě,
v krajkách, vyšívání, zlatě?

Jednou za rok též se mohu
vyšňořiti z lásky k Bohu,
v posvícenské naší době,
to jste nemyslily sobě!

Nu, jen neříkejte světu,
jak jste viděly mě v květu
v rouchu mladice se skvěti,
máte-li mne rády, děti!

Sic by tvrdil lid náš prostý,
že jsou hříšné tyto skvosty,
raráška že vězním v kleci,
jenž mi snáší drahé věci.

A mně zatím soustka mila
sporá, jíž mi uštědřila
dobrodějná lidí ruka,
kdy mne bědy trápí muka.

Ten šat, v němž mne zříte nyní,
někdy zdobil hospodyni,
mne, z velkého dceru statku,
odkud mám jej na památku!

Neštěstí vše když mi vzalo
a žebráckou hůl mi dalo,
tam ta truhlice, ty šaty
zbyly mi a ten křížek zlatý.

Křížek z ruky matiččiny,
na nějž dražší není jiný
dar mi mezi věcmi všemi
na plačtivé, širé zemi

Trýzeň radš jsem nesla hladu,
než bych byla od pokladů
památných těch upustila,
nevděčně jich promarnila.

S nimi také zhynu jednou,
až smrť na mne rukou lednou
sáhne a Bůh milostivý
hoře skončí, žal můj tklivý.

Z truhlice mé rakev bude
dosti dobrá duši chudé,
a jak jsem tu přistrojena
do ní chci být uložena.

Té mi svědčte ku závěti,
moje drahé, dobré děti —
a teď domů jděte zpátky,
zítra přijďte na pohádky!“

Babička se odvrátila,
slza zrak jí zarosila,
když tu věrnou, mladou chásku
zřela, jak jí jeví lásku.

Teď se klínky otvírají,
chutných soust jí podávají,
z kapes koláče se rojí,
to babičce snesly svojí.

Té co přátelí se s nimi,
baví je řekadly svými,
vypravuje věci krásné,
až duch nadšen v slasti žasne.

„Nermuťte, babičko, oka,
však my duše do hluboka,
co jsme zřely, utajíme,
žádnému to nepovíme.

A co jest vám velkým přáním,
vyplníme s radováním,
z lásky jen k vám přesrdečné,
jako dítky vaše vděčné.

A až smrť k vám přes práh kročí,
my vám zatlačíme oči,
v tom vás šatě pochováme,
na hrob samé růže dáme.

By svět věděl, že v něm dříme
ta, již po smrti též ctíme
za lásku, jíž plála k dětem,
již chcem slaviť vděku květem!“

S bohem babičce své daly
děti, pak se domů braly;
doma nedutaly ani,
jakou v chýši zřely paní.

A když bylo po slavnosti,
posvícenské veselosti,
babička jak dřív se nosí,
chodí v cárech, žebrá, prosí…

Vždycky není posvícení,
hlučné na vsi veselení,
víc tam práce, než-li stání,
o denní chléb pečování.

Také za vsí v sešlé chatce
nedýše se v nouzi sladce,
jenom když tam děti vchází,
po bídě jest, po nesnázi.

Ty krajíčky chleba bílé,
co štědří ty dušky milé,
nad ně soustrasť ještě dražší
babičce žal všechen plaší.

Ba už ani nejde z domu,
postesknouti má si komu,
to bylo, čeho si přála,
šťastně žila z toho mála.

Chudobna se dítkám vděčí
za jich lásku, chvalnou péči,
všem bude památkou na ni
jejich ctnostné vychování.

Mravné její průpovídky
v srdce vštípily si dítky
a tu radu její drahou
s každou spojily svou snahou.

Tolik dobra prostá žena
vykonala, tolik věna
velké ceny zanechala,
Bohu dítky odchovala…

Bylo zase posvícení,
ač ne hluk a veselení —
a lid ze všad spěchá k chýši,
žal jeho nic neutiší.

Nejvíc ale drobotina
ručky v bolu k nebi spíná
a žalostí pro babičku,
jež už dána ve rakvičku.

Co slíbily, vyplnily,
dítky zrak jí zatlačily,
daly památné jí šaty,
na krk lesklý křížek zlatý.

Bylo divu všude v lidu,
vždyť znal každý její bídu,
kde babička vše to vzala
každá ústa se tu ptala.

Až to pověděly děti,
čím se ona chtěla skvěti,
až jí zraky jednou shasnou,
v nebes vlasť až půjde krásnou.

Děti závěť vyplnily,
do hrobu ji vystrojily,
pochovaly, oplakaly,
na hrob samé růže daly.