Z Čech až na konec světa/Kapitola XII.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola XI.	Kapitola XII.	Kapitola XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

KDYŽ PŘÍŠTÍHO DNE za prvního soumraku starý vladyka Mezihorský usedl do křesla poblíže krbu, jehož oheň mile hřál a šerou jizbu osvětlil mlhavou září, snášeli panicové i Lidunka o překot své stoličky bez lenochu a usadili se na nich u nohou dědových.

Starý pan Šašek Mezihorský, těše se z jejich dychtivosti, pravil: »Milé děti, prve nežli vypovím podivnou tu příhodu, jak jsem vám včera slíbil, poslechněte něco málo o něčem jiném, abyste pak mému vypravování jak náleží porozuměli. Před šedesáti lety, když jsem byl ještě malým chlapcem, byly v Uhrách také boje o královskou korunu. Hlásil se o ni také český král Ladislav Pohrobek, však jsem se již o něm také zmínil, a polský Vladislav. Ladislav byl ještě pacholátko a bojovali za něj namnoze samí Čechové s panem Jiskrou z Brandýsa. Ten mu hájil severní Uhry. V ostatních Uhrách vládl Vladislav, Polák rodem, jenž umluviv načas příměří s Janem Jiskrou z Brandýsa, vypravil se proti Turkům. Nejprve nad nimi znamenitě zvítězil; v jeho vojsku sloužilo také dosti Čechů. Turci sami žádali za mír; i byl umluven a přísahou královou utvrzen. Než král Vladislav, zanedlouho přísahu tu zrušiv, vypravil se nanovo proti Turkům, byl však u Varny, až u Černého moře někde, na hlavu poražen, on pak sám zmizel v boji beze stopy.

Dlouho nechtěli v Uhrách a v Polsku ani uvěřit, že by byl zahynul. Mnoho se vypravovalo, že útěkem vyvázl nebo že se dostal do otroctví. A na toho nešťastného krále uherského Vladislava Varnanského vzpomněli jsme si daleko ve Španihelích, jak jsem děl, když jsme putovali z Olmeda do Salamanky.«

»Byl tam snad nějaký bojovník, jenž ho znal, s nímž jste se smluvili jako s tím rytířem?« mínil Václav.

»S tím v Burgosu, míníš? Nikoliv, milý synku. Z Olmeda jsme přijeli nejprve do města Mediny, odtud do jakéhosi městečka, jméno jsem už zapomněl, a tam nám vypravovali, že nedaleko odtud poblíže nějaké vesnice živ je poustevník, jenž někdy byl králem. Toť se ví, že jsme se tomu divili nemálo. Pan Lev zevrubně se na všechno vyptával, a tu mu vypravovali, že z bitvy uniknuv do světa, až sem do těchto končin se vydal, aby tu daleko od své vlasti těžko se kál, protože dopustiv se křivé přísahy, způsobil tím království svému a tisícům nevinných lidí mnoho hoře, utrpení i záhubu.

Pan Lev žasl a my s ním, neb to vše se shodovalo s osudem krále Vladislava. To bylo, milé děti, tenkráte, když jsme meškali v tom španihelském městečku, ve dvaadvacátém roce po oné nešťastné bitvě u Varny. Co do času mohl to býti král Vladislav, jen shodne-li se vše jinak, tak jsme pomýšleli. Pan Lev byl velice žádostiv, aby spatřil toho tajemného poustevníka. Chtěltě se předsvědčiti, je-li co na tom vypravování pravdivého.

I vypravili jsme se na jeho rozkaz do té vesnice, poblíže které žil ten královský poustevník. Když jsme tam dojeli, poručil pan Lev družině a veškeré čeledi, aby jela napřed do Salamanky, a jen si nechal u sebe pana Jana, jako Kolovrata Žehrovského, Frodnara, onoho brabantského hlasatele a nyní našeho tlumočníka, mne a jakéhosi poutníka Poláka.«

»O tom jsi nic nevypravoval,« mínil Jaroslav.

»Nebylo také co. Polský tento poutník přidal se k nám, když jsme ho dojeli za Olmedem městem. Putoval do Kompostelly. Byl rád, že jsme ho přijali, nebo jsme byli jako krajané. On mluvil polsky, my česky a dobře jsme si rozuměli. Byl hodný a pobožný člověk. Toho pan Lev proto nechal nyní také u sebe, aby mu, když král Vladislav byl rodem Polák, pomohl pátrati.

Jeskyně poustevníkova, ke které jsme se chtěli vydati, ovšemže pěšky, byla v pustině, vysoko v kopcích mezi skálami. Pan Lev najal průvodčího, jenž by nás tam zavedl. Ten však řekl, že cesta naše bude asi marná, nebo že poustevník návštěv rád nemá, a protože od poustevny vidí daleko do kraje, že pokaždé se schová, zhlédne-li někoho k poustevně stoupajícího.

Tu pan Lev najal ještě jednoho z té vesnice (před vesničany poustevník neprchal) a toho vyslal napřed nahoru, aby poustevníka v poustevně zdržel tak dlouho, dokavad bychom my tam nepřišli. Tak se stalo. I stoupali jsme kamenitou stezkou vzhůru do stráně, nejprve vyprahlým suchopárem a pak lesem. Unavili jsme se jak náleží, nežli jsme se nahoru dostali. I stanuli jsme na neveliké planince a zanedlouho jsme došli k nepatrné chaloupce u skály. To byla poustevna. Poustevník stanul právě mezi dveřmi, když jsme se přiblížili.«

»Jak vypadal?« ptali se vnukové vladykovi.

»Byl muž slušně vysoký, osmahlé tváře, černých vlasů, ale dlouhou bradu měl bílou jako sníh.«

»To vypadal tuze staře,« mínil Václav.

»Skoro jako sedmdesátník.«

»A jak král Vladislav?« ptal se nanovo Václav.

»Tomu, jak pan Lev už dole vypočetl, bylo by tenkráte dobrých čtyřicet let, nebo když bojoval u Varny, bylo mu něco přes dvacet let. Ale to pana Lva nemátlo, že spatřil muže zdánlivě mnohem staršího. Utrpením, zármutkem a přísným životem člověk naoko zestará a vypadá starší, nežli je. Druhdy lidem dosti mladým zbělejí vlasy a vousy před časem.«

»A jak byl oblečen?« ptala se Lidunka. »Měl na sobě dlouhou popelavou sukni a pod ní žíněnou košili. Dobře jsem ji postřehl, třebaže se snažil, aby ji ukryl. Jak stanul ve dveřích, pozdravili jsme jej a pan Lev nařídil tlumočníkovi, aby se ho otázal, kde je zrozen a jakého je národa.

‚Což záleží na tom pánu tvému, aby zvěděl, odkud přicházím?‘

Pak pan Lev promluvil sám nejprve česky, pak latinsky, ale poustevník neodpověděl. Polský poutník stál po všechnu tu dobu nehnutě a z poustevníka očí nespustil. Tu pojednou se obrátiv, prosil pana Lva, aby poustevník zul střevíce. ‚A nač?‘ otázal se pan Lev, žasna jako my. ‚Dle toho poznáme jej nejlépe,‘ odvětil Polák. ‚Má-li na každé noze po šesti prstech, pak je to on, náš nešťastný, milý král!‘

I žádal pan Lev poustevníka, aby se zul, což on učiniti se zdráhal. Nicméně posléze povolil. Jak jsme upřeně na něj hleděli, když střevíce sdělával! A hle – zul jeden a na noze – prstů šest! Zul druhý a na té noze také šest prstů!

Žasli jsme velice a polský poutník, nemoha se již přemoci, padl na kolena, a objímaje nohy poustevníkovy, volal:

‚Tys to, tys opravdu náš nešťastný Vladislav král!‘

Poustevník byl zaražen, a shýbaje se pravil k poutníkovi, aby vstal, že nesluší se, aby před ním klečel.

‚Jsemť hříšný člověk,‘ pravil poustevník, ‚jenž pro mnohé své hříchy odebral se do této pouště, aby se tu kál, a jenž boha ustavičně prosí, aby jej sílil a v tom úmyslu zachoval.‘

To mluvil, velice jsa dojat, hlasem se třesoucím. a již se rozplakal, a zakrývaje si tvář svou, odešel rychle do poustevny.«

Starý vladyka se zamlčel. Posluchači na okamžik také ani nehlesli, ale pak jako jedním hlasem se ptali, jak bylo dále, zdaliž snad přece se poustevník přiznal.

»My ho již nespatřili,« odvětil děd, »neboť zadními dvířky ušel ven do skal, a my vědouce, že bychom se ho nedočkali, vrátili jsme se opět do vesnice. Ale ten polský poutník cestou se zaříkal, že to byl opravdu král Vladislav, neboť měl šest prstů na každé noze, a pak si také jeho podobu pamatoval, neboť jej byl zamlada viděl, a ne prý jednou.

Dlouho jsme, milé děti, o tajemném poustevníkovi rozmlouvali a sem tam uvažovali, ale jistého nic jsme se nedopátrali. Zůstalo vše a zůstane asi navěky tajemstvím, byl-li ten poustevník král Vladislav.«

»Já bych myslila, že byl,« pravila Lidunka zhluboka povzdechnuvši. Jaroslav s ní souhlasil. Václav však zvolal:»A já zase, že ne!«

»A proč?« ptali se všichni.

»Proto: Kdybych já byl třeba českým králem a stalo se mně jako králi Vladislavovi a já žil dvacet let v cizině, v poušti, a kdyby najednou znenadání přišli krajané a promluvili na mne česky a mluvili o Čechách, já bych snad také plakal, ale vykřikl bych radostí a výskl bych si.«

Starý vladyka za této řeči mile a spokojeně se usmíval a pak pravil:

»Byl-li ten poustevník král Vladislav, kdož ví, proč tak jednal. Ale to se mi líbí, že máš svou mateřskou řeč tak rád, i svou vlast. Tu lásku si zachovej a vy všichni po všechen život. Nebo není nad řeč vlastní, nám přirozenou, a nad rodnou zemi, věřte, neboť viděl jsem a poznal drahný kus světa i to, co je cizina a co vlast.

A nyní abych dopověděl. Když jsme se vrátili z poustevny, jeli jsme dále silnicí do Salamanky, kamž jsme šťastně dorazili. Pěkné město, výstavné, plno krásných kostelů, ale nejvíce jsme se divili vysokému učení tamějšímu, všude na slovo branému. V Praze je dosti studentů, ale to nic není proti valnému jich počtu v Salamance. Tam žáky a studenty vše se hemží. Mnoho slavných a učených mistrů a doktorů tam měli, kvůli nimž právě se studenti zdaleka široka hrnuli do toho města. Ze Salamanky jeli jsme na půlnoc a pak k západu, až jsme přibyli k veliké řece. Přes tu nás přepravili. Trvalo však dlouho, neboť na pramici nevešlo se více nežli dva lidé a nanejvýše dva koně. Když jsme se tak šťastně přeplavili na druhý břeh, stáli jsme již na půdě království portugalského.

Zpočátku se nám mile cestovalo; zanedlouho však nastaly takové svízele, že nebyly menší než ty, jež vytrpěli jsme v zemi kastilské. Brali jsme se divokými horami, strmými stezkami, takže jsme sotva dostali koně nahoru, sami pěšky se namáhajíce; často byli jsme v nebezpečenství nad hlubokými propastmi, v nichž dole divoké bystřiny horské šuměly a se pěnily. Ty byly po jedné straně, po druhé pak strměly srázné stěny skalní, zanikající ve výši v oblacích.

Byla tu také zvláštní podívaná na divoké stromy neznámé a nevídané, z nichž jeden měl pěkné listí, zvláště po dešti libě vonící. Mnoho nesnáze i nebezpečenství byly také pro četné hady jedovaté, štíry a divné ještěrky, kterouž havětí všecko se v těch končinách jen hemžilo. Ještě dobře že jsme měli od domácích lidí takový dryák, tím když jsme ránu, již hadí zub způsobil, natřeli, minulo nebezpečenství a jistě se každý pozdravil.

Posléze jsme i ty zlezli a po krkolomných stezkách dostali jsme se na dolinu, prošedše na svazích krásnými lesy kaštanovými. Na dole nám pak bylo jako v ráji. Tytam všechny svízele; cesty byly hrubě pohodlnější, krajina kolem krásná a úrodná, ovocného stromoví, mandlí, fíků, řeckého vína. Příjemná ta cesta netrvala ovšem dlouho a dostali jsme se zase do končin hornatých; než nejhorší jsme již přestáli, a tak za několik dní přibyli jsme do města Bragy.«

»Je-li to město královské?« ptal se Jaroslav.

»Není, ale toho času, když jsme tam přijeli, meškal tam portugalský král; Alfons se jmenoval a byl toho jména pátý. Ach, toho sličného města! Jaké mělo krásné okolí, všecko kolem samý vonný keř a vinohrad, samý strom, samá zeleň a v té zeleni plály pomeranče, limony a jablka granátová. A město samo jak bylo pěkné! Hradby a bašty nebylo téměř ani vidět pro samý břečťan, jenž je hustě porůstaje zakrýval jako tmavě zelený koberec.

Král přijal pana Lva i nás všechny nadmíru laskavé, choval se k nám přátelsky a pan Lev jistěže u něho jak náleží dobře pochodil. Jen jedno se nám na tom králi nelíbilo. Každého roku totiž přeplavil se s vojskem do Afriky, tam přepadl nějaký kraj, vydrancoval ho a pokaždé na tisíce zajatců odtud přivedl.«

»Vojínů?« ptal se Václav.

»Také, ale ještě více nevojínů, mládenců, žen i dětí. Ty rozvezli do portugalských přístavů a tam byli do otroctví prodáni.«

Panicové a Lidunka žasli.

»Vždyť to byl přece křesťanský král!« zvolal Jaroslav.

»A děti také prodávali?«

»Chlapce také?« tak se najednou ptali Liduška i Václav.

»Žel, milé děti, že to činil křesťanský král! A chlapce prodávali. Za takové, jako jste vy, platilo se dvanáct až třinácte zlatých, za dospělejší ještě více. A což nejsmutnějšího bylo, že malé děti brali matkám, matky do ciziny prodali, děti pak dány na rozkaz králův do města na opatrování. Teprve když dítky ty povyrostly, prodány také. Z toho měl král veliké důchody a bohatství.«

Mezihorší panicové a jejich sestřička trnuli; jmenovitě na tváři Liduščině bylo znát hluboký soucit s nebohými.

Děd pomlčel, za chvíli však pokračoval:

»Byla, milé děti, věru žalostná podívaná na trhu na otroky z mouřenínské země, jak s nimi hrubě nakládali, jak je od sebe, příbuzné a známé, začastné děti od rodičů odlučovali, jak nebožáci naříkali, ano se i bránili, ovšem nadarmo, ledaže za to mnoho ran dostali. Také jsem tam viděl otroky s omalovanými vousy, a to takovou barvou, že ji nebylo možno ani smýti, ani smazati.«

Vnoučata se ptala, proč to bylo. I vysvětlil starý vladyka:»To byli otroci proto tak znamenaní, aby každý věděl, že přijali víru křesťanskou. Ti za to nesměli do ciziny být prodáni, zůstali vždycky v zemi a měli se lépe. Sedm dnů jsme v tom městě pobyli a jinak se dobře měli. Osmého dne šli jsme se s králem rozloučit a tu on řekl panu Lvovi, že ví o něm, jakého je vznešeného rodu, a pročež že by ho rád uctil, aby si tedy řekl, čeho by si na památku přál.

Pan Lev, nemoha takové nabídnutí zamítnouti, vyžádal si dva otroky.«

Posluchači starého vladyky byli překvapeni, ano zklamáni. Bylo zřejmo, že se jim volba páně Lvova valně nelíbila, a Václav přímo řekl, to že by on neudělal, aby takové ubohé lidi zaváděl.

»Považ avšak,« odvětil děd, »proč to pan Lev učinil. Ti otroci byli by se tak jako tak dostali do ciziny a bůh milý ví kam, a třeba by se tam měli tuze zle. U pana Lva však stali se jen služebníky, a ne otroky, jakmile se stali jeho majetkem. Tak tedy, abych dopověděl. Když pan Lev přání své oznámil, dal se král do smíchu, cože si český pán tak nepatrné věci přeje. I dal panu Lvu dva otroky a přidal sám hned ještě opici, řka žertem, že otroci i opice jsou zajisté v Čechách velmi vzácní.«

»A přivezli jste je do Čech?«

»Jak vypadali?«

»A což ta opička?« ptali se panicové a Liduška jeden přes druhého.

»Jeden z těch otroků,« odpovídal starý vladyka, »byl pravý mouřenín, černý jako kopt a lesklý, blýsknavých očí, velikých rtů a kudrnatých vlasů. Ten druhý byl více nám podoben, ale hrubě osmahlý, hnědý, skoro až do černa. Toho jsme do Čech nedovezli. Zemřel nám cestou a myslím, že samou tesknotou. Ten druhý mouřenín vydržel a pan Lev jej pak daroval s jinými dary svému švagrovi, nebožtíku králi Jiřímu, slavné paměti.«

»A opička?« ptala se nanovo Liduška.

»Ta, má kočičko, dostala se na blatenský hrad do hrubé veliké klece. Přivezlť pan Lev rozumné to zvířátko pro radost svému synkovi, nynějšímu nejvyššímu sudímu v našem království, panu Zdeňku Lvovi z Rožmitálu a na Blatné.«

Liduška i panicové měli ještě různé otázky stran tohoto u nás tak neobyčejného zvířete, a když je starý vladyka všechny, jak mohl a uměl, zodpověděl, pokračoval ve svém vypravování:

»Když jsme se ode dvora královského navrátili do své hospody, když měli již všechno na odjezd připraveno, nemálo nás a nejvíce pana Lva překvapilo, co jsme shledali. Čekaliť tam na našeho pána nejen oba otroci s opicí, ale také dva překrásní koně ceny veliké, které portugalský král k vyžádanému daru ještě přidal. Když pak pan Lev chtěl na hospodě za sebe a za nás platit, řekli mu, že všechna útrata je vyrovnána, že Jeho Milost královská všechno sám dal zapraviti. Tak jsme z toho krásného města Bragy vytrhli a dali se na půlnoc. Dorazili jsme pak k řece jménem Minho, přes kterou když jsme se přeplavili, stanuli jsme zase na půdě španihelské, a to v krajině, jež slove Gallicia. Tam je to slavné poutnické místo Kompostella. Za tím městem pak jsme už dorazili až –« Vladyka se usmál a zamlčel.

»Až na konec světa,« vpadli panicové najednou.

»Ano,« odvětil děd, »poněvadž však vypravování o tom bych dnešního večera neskončil, počkáme do zítřka.«

Panicové i Liduška to neradi slyšeli a začali děda prosit, aby dále vypravoval. Než když jim otec připomenul, že je dědeček unaven, umlkli a těšili se na zejtří, jak bude o tom konci světa.