Z Čech až na konec světa/Kapitola III.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
Kapitola II.	Kapitola III.	Kapitola IV.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola III.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

»DOST MNĚ BYLO TENKRÁT SMUTNO,« vypravoval starý zeman na tvrzi mezihorské, když zaveden hovor na tento čas, kdy ještě jsa panicem bral se do Plzně, aby se tu přidružil ke svému pánu. »Smutno dost, věřte, nebyltě jsem ještě nikdy na světě.

Ale jak jsem vám přijel do Plzně, jak jsem přišel mezi nastávající druhy cestovní, když jsem viděl, jak jsou připraveni a všichni dobré mysli, tatam byla má tesknota. Ba, já se pak už nemohl ani dočkat, kdy vyrazíme. Ale to nešlo hned, neboť bylo nám čekati, až se všichni sjedou, a sám pan Lev ještě scházel.

Byli tam už pan Burian ze Švamberka se služebníky svými, pan Pětipeský, pan Bořita z Martinic, každý se svými; nazejtří přijeli vladyka Kovarský, Miroš, Drslav, Vratislav, samí to lidé šlechtičtí a většinou mladí a statní. Krásný lid! Radost vzpomínat. A druhého dne přijel sám pan Lev z Rožmitálu a s ním jakýsi Frodnar a Němec Kraffenberg, aby v Němcích tlumočil, nebo my německy neuměli, leda pan Lev trochu, ale ne hrubě. Zato latinsky hovořil jako nějaký mistr učený a hbitě řečňoval. S ním také ještě přijel Jan z Kolovrat, jak jsme mu všichni Žehrovský říkali. Ach, toho našeho hrdiny!

Ach, braši milí, takových lidí statečných už dnešního dne není. Ten byl vpravdě náš Achilles a všude byl nám pro čest, nám i všem Čechům.

Tak jsme se vám v Plzni sjeli; bylo nás všech přes čtyřicet a koní jsme měli přes šedesát.

Co ještě bylo nutno, nakoupilo se, nakoupené urovnalo, na dva vozy naložilo nebo do tlumoků na koně a mohli jsme hned vytrhnout. Ale zůstali jsme ještě jeden den, a ten den jsme byli většinou v kostele na modlení. Také jsme se vyzpovídali, tělo Páně přijali, a pak se známými se rozloučivše, vytrhli jsme na úsvitě, ba ještě za tmy, z Plzně.

Bylo v úterý ten čas po sv. Kateřině L. P. 1465; mrzlo již, ale naholo, dobře si pamatuji.«

Když tohle starý vladyka Mezihorský vypravoval, ptal se ho jeden ze sousedních šlechticů, nač že pan Lev podnikl takovou dalekou a nákladnou cestu, zvláště když tenkráte v Čechách nebylo nejvolněji a mohl švagru svému, králi Jiřímu, lépe posloužit.

»Zdálo by se, zdálo,« odpovídal starý vladyka. »A já tentokráte sám a se mnou skoro každý se divil, a pamatuji se dobře, jak starý Lhotský, vladyka v Plzni, tenkráte se hněval, když ode mne uslyšel, že se pan Lev strojí do světa, aby poznal cizí země. ‚Tak, tak,‘ volal starý Lhotský, ‚po dobrodružstvích se shání a bude utrácet peníze v cizině a nedbá, co se děje doma! Krále pohnali do Říma před soud, jako by se byl něčím provinil, ano do klatby ho dali a poddaným vyhlásili, aby ho neposlouchali, aby byl proklet každý, kdož by mu pomohl. A to všechno proto, že nechtěl ustoupit od přijímání podobojí, jak je sbor basilejský schválil, že nechtěl lid přimět, aby od toho upustil, čeho si krvavými boji dobyl!‘

Ano, tak to bylo, jak starý Lhotský povídal, a ještě horší nátisky se dály králi a všemu národu českému, neboť papež poslal svého legáta ke všem předním knížatům a králům, aby na krále Jiříka u nich žaloval, aby zrušili s českým králem všechny přátelské svazky, aby byl sám jako sloup, aby spíše se pak poddal! A pan Lev ho tu v takové chvíli opouštěl a s velikou družinou jel do světa po dobrodružstvích.

Přemnozí to měli panu Lvu tenkráte za zlé a mně samému to bylo divno: než já byl ve službách páně Lvových a nezbylo než poslouchat. Ale jak jsme byl ještě mladý, nezkušený zajíc, jedno mně přece bylo divno: že král sám švagra hojně na tu cestu podporoval, penězi i listy mnohými, o čemž ovšem věděl málokdo. Ale abych zkrátka pověděl: pan Lev nejel do světa pro svou kratochvíli, ale aby mařil dílo papežského legáta, to jest, aby u knížat a králů hleděl zachovat přízeň a dobrou vůli králi Jiříkovi, a kde ji ještě neměl, aby ji pan Lev získal. Nebyl to snadný úkol, ale věřte, pan Lev pořídil jak náleží. Všaktě byl obratný a hladký jako úhoř, když bylo potřeba, dvorný, výmluvný, a vtipu měl. A udatnost přitom vtělená. A rádi jsme ho měli. Do ohně bych byl pro něj skočil.

Tentokráte jsme ovšem nevěděli, jaký má úkol před sebou, nebo o tom věděl asi jenom on sám, jeho sestra králová a Jeho Milost král Jiří. Ale což, já se tenkráte, mladý člověk, valně o to nestaral. Mně jen o to běželo, abych hodně viděl a hodně užil, a nějakého boje a dobrodružství jsme se také nelekal, ale těšil se na ně. Tak abych o té cestě pověděl.

V úterý jsme z Plzně vyjeli a první nocleh byl v klášteře tepelském. Druhý nocleh byl v Chebu a třetího dne překročili jsme hranice našeho království. Když jsme vám stanuli na samých hranicích a pokleknuvše tu se modlili a naposled do své vlasti hleděli, tu mě zase napadla divná tesknota a já živě si vzpomněl na domov, a zvláště na matku. Pak, jak jsme vstali a hranice překročili, byli jsme již v Němcích. Tu jsme ustavičně před se jeli, přes Payerrayt, až jsme se zastavili v Normberku a tu jsme se zdrželi, aby si naši koně odpočinuli.

Sami jsme si to velké a dobře hrazené město pilně prohlíželi, zvláště císařský hrad a kostely, kdež nám ukazovali mnoho vzácných ostatků svatých a také meč, střevíce, škorně i ostruhy někdy císaře Karla Velikého, a na hradě a na radnici mnoho kusů střelných, hrubých i menších houfnic, tarasnic a všelikých jiných potřeb válečných.

Z Normberka do Anspachu jsme zaměřili a tu nás markrabí Albrecht Achilles přijal velmi poctivě a tu byl první turnaj, kterého se naši účastnili. Pan Jan Kolovrat Žehrovský, jak jsem už řekl, vjel v okol a proti němu vladyka Miroš, také z naší družiny. Tentokráte ještě nezápasili se žádným cizím, nýbrž jen mezi sebou, ale velmi statečně na podiv všem cizím.«

»A jak vás v Němcích uvítali a jak s vámi jednali?« ptal se jednou jeden z paniců, když starý vladyka Mezihorský zase vypravoval o své cestě.

»Ach, všelijak. Byliť jsme všude rozkřičeni jako nejhorší kacíři. Někde se nám vyhýbali, někde se nás štítili nebo černě na nás hleděli, a kdyby byli směli, zle by nás byli vítali. Ale skoro všude pak obrátili, když nás poznali, když viděli, že jsme pobožní jako oni a ještě pobožnější, že nejsme divocí lidojedi, jak o nás o Češích všude předtím, o těch vojnách husitských, rozhlásili, když se českých husitů tak báli.

A panu Lvovi se také dařilo. Markrabí braniborského v Anspachu si tak získal, že ho nechtěli ani pustit, a když jsme se na další cestu vypravili, dal mu markrabí listy na doporučenou a dal nás vyprovodit. V Anspachu jsme se měli tuze dobře a pak v Rejně Kolíně.

Tam jsme plavali po lodi po řece Rýnu a dojeli jsme tam zrovna prvního dne měsíce ledna L. P. 1466 za tuhé zimy. Kurfirst tamější, Rupert se jmenoval, přijal nás velmi vlídně a lid kolínský, který zpočátku na nás Čechy divně hleděl, pak také jednal s námi přátelsky.

Ukázali nám vše, co měli památného, z čeho si pamatuji, že nám ukázali hrob sv. tří králů a sv. Heleny, matky císaře Konstantina.

Nám na počest odbýval kurfirst velký turnaj a po něm byla velká hostina a pak se tančilo. A tu jsme také ukázali, že něco umíme. Tamější paní a slečny ptaly se pana Lva na náš český tanec, a zvláště na pochodňový, o tom že ledacos slyšely a že by ho rády viděly. A tu pan Lev, jak byl dvorný, ihned jim přislíbil, že jim ten český tanec ukáže. Ihned svolal nás všecky z družiny a přibral některé panice a rytíře tamější, až nás bylo čtyřiadvacet párů. Polovice jsme byli v brněních a ti bez brnění byli za paní a slečny, když jsme žádných neměli, které by se v tom tanci vyznaly. To jste měli, milí zlatí, vidět, jak ti Němci a zvláště jejich paní a slečny na nás hleděli, jak se divili, když my po dvanácti párech proti sobě v šiku a s planoucími pochodněmi v ruce jsme vykročili.

Jedněm sám pan Lev v čele nádherné, krumplované sukni a v lesklém pancíři, druhým pan Bořita také tak vystrojený. A my všichni byli v nejlepším oděvu, všecko se na nás svítilo a třpytilo, zvláště když ty pochodně hořely.

Jakživi to ti Němci neviděli a nějak oči otvírali, když my, jak hudba hrála, pěkně proti sobě lehkým krokem, když jsme se ukláněli, proplétali a províjeli, že světla pochodní byla tu jako květ, tu jako krásná figura a pořád jiná a jiná: a v to pak když jsme zbraní zařinčeli a zvučně zazpívali! Až se do tleskání dali všichni, kteří kolem stojíce nás pozorovali.

Pak už teprve jinak na nás hleděli a pan Lev se jim všem tak zalíbil, že ho šli houfem vyprovodit, páni a i paní s nimi, když se na svou hospodu ubíral. Já to viděl nejlépe, protože jsem byl s ním. Ach, ani bychom se nebyli nadáli, že nám tak v Němcích půjde. Nám se dobře dařilo a pan Lev u kurfirsta také dobře pochodil, neboť se zanedlouho zastal krále Jiříka u samého papeže.

Celý týden jsme se omeškali v Rejně Kolíně a bylo nám, jak bychom tam sotva den strávili. Osmého dne jsme se všemi rozloučili a přes Cáchy jsme pěkně zamířili do zemí vévody burgundského.«