Z Čech až na konec světa/Kapitola I.

Z Čech až na konec světa Alois Jirásek
	Kapitola I.	Kapitola II.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola I.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Z Čech až na konec světa. 6., v Albatrosu vyd. Praha : Albatros, 1971.
Licence:	PD old 70

TAKOVÉHO DĚDEČKA, jakého měli na mezihorské tvrzi, neměli zajisté po všem kraji Prácheňském, ba jistě ne široko daleko po všech krajích. Postavou se sice nijak obzvláště nelišil: byltě Václav Šašek z Mezihoře starý zeman, jakých bylo mnoho jiných, slušně na výsost urostlý, s hlavou poněkud dopředu pochýlenou, bílých, krátce střižených vlasů, bílých knírů; nosíval dlouhou staročeskou sukni, přepásanou pěkným pásem, úzké soukenné nohavice, škorně a na hlavě čapku kožešinou lemovanou.

Co však viděl a zkusil, co světa přehlédl, v tom se mu tak hned někdo nevyrovnal. Projeltě valný kus Německa, plul po moři do anglické země, ve Španělích byl a ve Vlaších i ve Francouzích a bůh milý ví, které končiny světa ještě zobroubil; ale nejdivnější bylo všem, že byl až na samém konci země.

Mnozí tomu nechtěli ani věřit, než pravda to byla, a zeptal-li se některý nevěřící mezihorského dědečka: »Nuže, milý vladyko, je-li pravda, žes byl na konci světa?«

Tu se starý usmál, kníry sobě pohladil a řekl:

»Brachu milý, byl, a na nejzazším konci.«

A ptal-li se pak dále ten nevěřící Tomáš, cože tedy je na konci světa, tu starý vladyka čtverácky odpovídal:

»Je — konec všeho, i nevěry —« a míval pak pokoj.

Ale jindy vážně o tom vypravoval. On vůbec rád vypravoval. Měltě o čem, na minulé časy rád vzpomínal, i paměť měl výbornou, třebaže již byl muž vysokého věku. Narodil se nedlouho po husitských válkách. Přečkal všecky zmatky v Čechách, nežli se stal správcem našeho království pan Jiřík z Poděbrad, žil za panování krále Ladislava Pohrobka, a když volili pana Jiříka, slavné paměti, za krále českého, bylo panici Mezihorskému asi osmnácte let. I tohoto slavného krále přečkal a dožil se za panování jeho nástupce, krále Vladislava Jagellonského, nového století, to šestnáctého. Zatím mu již hlava zbělela i kníry, ve tváři i na čele se vrásky vryly a v Čechách se zatím také mnoho změnilo, mnoho!

Starý vladyka Mezihorský rád povídal o těch svých časech minulých; povídal o nich sousedům šlechtickým, když se s nimi setkal v městečku, kamž do kostela jezdíval nebo i na trh, nebo když přijeli k nim na mezihorskou tvrz na lov nebo na »dobrou vůli«. Povídal také o těch zašlých časích rodině své, synu, u něhož žil, i vnukům svým a vnučce, Jaroslavu, Václavu i Lidušce. Z těch šlo Jaroslavu na patnáctý, Václavovi na třináctý rok a Lidušce bylo jedenácte let. Mnoho starý Mezihorský zažil, mnoho zkusil, byl ve vojnách, i krev za svého milého krále Jiříka proléval; ale nejvíce a nejraději vypravoval o svých cestách.

Všaktě to bylo za oněch časů, kdy málokdo se za hranice své vlasti podíval, kdy cestování bylo tak nákladné, drahé a nebezpečné, neboť začasté o hrdlo běželo, kdy bylo něco neobyčejného takový kus světa sjezditi!

Divil se tomu každý, kdo jen něco přeslechl, a nejeden moudrý vybízel vladyku, to že by stálo pro paměť budoucím, aby si, až dávno starého vladyky nebude, mohli přečíst, jak za jeho časů bývalo, jak za časů Jiříka krále se cestovalo a jak v cizích zemích bylo tou dobou.

Starý vladyka byl sám takového smýšlení. Proto nejednou se uzavřel do své komory, a vytáhnuv z výklenku veliké listy papíru, péro z vraního brku a kalamář, jal se psáti těžkou svou rukou.

Jezdila zvolna po papíře, zvolna malovala hranatá písmenka. Často ustala, to když vladyka pochýlil bílou hlavu a vzpomínal.

Tak ponenáhlu list za listem se písmem plnil, až byly všechny popsány, až z nich byla hrubá kniha.

Vladyka Šašek z Mezihoře dávno již zemřel, i ti, kteří ho rádi poslouchali a dětem svým i vnukům svým o něm a jeho cestách vypravovali.

Ale co sepsal, co bylo v té jeho knize, to zůstalo, a my teď, slyšte, dle ní zvíme, jak tenkráte před čtyřmi sty lety naši stateční a slavní předkové cestovali, jak bylo tenkráte na západ od našeho království, jak Šašek Mezihorský a jeho druhové na ten cizí svět se dívali, jaké i pověry měli a jakých divných dobrodružství na těch cestách zažili.