Záznam Emila Háchy o jednání v Berlíně 15. března 1939

Údaje o textu
Titulek:	Záznam Emila Háchy o jednání v Berlíně 15. března 1939
Autor:	Emil Hácha
Zdroj:	OTÁHALOVÁ, Libuše, ed. a ČERVINKOVÁ, Milada, ed. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. (II), Spolupráce československé emigrace na západě s domácím odbojem, její vztah k tzv. protektorátní vládě a germanizační politika okupantů. 1. vyd. Praha: Academia, 1966. Dokument 344, s. 420-422. (jen v NK ČR). Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1966
Licence:	PD old 70
Související:	Rozhodné kroky k naprostému sjednocení

1939, březen 20., Praha. – Osobní záznam E. Háchy, v němž popsal svou cestu do Berlína dne 14. března 1939 a jednání s A. Hitlerem dne 15. března 1939, která měla za následek okupaci českých zemí.

Dne 14. března 1939 na nádraží anhaltském očekával mě státní ministr Dr. Meissner a vyslanec Dr. Mastný s chotí. Po vojenské poctě před nádražím, při níž mě provázel kromě státního ministra Dra Meissnera generál, jehož jméno jsem si nezapamatoval, doprovodil mě Dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byly pro mne a moji družinu reservovány velmi splendidní místnosti a kde pro moji dceru byla odevzdána kytice od říšského kancléře a velký karton bonbonů od ministra Meissnera. Kytice měla být odevzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla uložena v hotelu.

O 24. hodině navštívil mě v průvodu ministra Dra Chvalkovského říšský ministr zahraničních věcí von Ribbentrop, s nímž jsem vyměnil několik zcela povšechných vět, při čemž zmínil jsem se o obtížné situaci malého národa, vklíněného do sfér národa velkého. Dotkl jsem se také nesnadného poměru Čechů ke Slovákům. Po odchodu Ribbentropově mezi 1—2 h. noční dostalo se mi sdělení, že říšský kancléř mě v říšské kanceláři očekává.

Na hotelu Adlon byl vedle praporů říšských vyvěšen prapor v našich státních barvách.

V říšské kanceláři, kam mě doprovázel, kromě státního ministra Meissnera, ministr Dr. Chvalkovský, byl jsem v nádvoří přijat s vojenskými poctami a ihned potom říšským kancléřem, který přišel mně vstříc a jemuž jsem řekl, že si vážím osobního setkání s nejmocnějším státníkem naší doby. Říšský kancléř pozval mě pak, abych po jeho pravé straně usedl ve velkém kruhu předních osobností říše, mezi nimiž byli: polní maršálek Goering, ministr von Ribbentrop, generál von Keitel a mimo jiné státní ministr Meissner.

Zahájil jsem svůj projev slovy, jimiž jsem omluvil svou hlasovou indisposici způsobenou cestou a uvedl, že, osoba v politickém životě dosud neznámá, pokládám za vhodné, abych se představil jako bývalý správní soudce, který přijal funici hlavy státu, když bylo rozhodujícími činiteli apelováno na jeho národní a občanskou povinnost. Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opodál politického života našeho státu a že s představiteli dřívějšího režimu neměl jsem jiných styků než ryze oficiálních a že zejména nebyl jsem s nimi v intimnějších vztazích. Po té přešel jsem k otázce slovenské, jejíž stav jsem až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno zjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. Bližší myšlénkový styk byl toliko se Slováky evangelickými, kdežto s katolickými Slováky se nepodařilo nalézti hlubšího smýšlení. Potom odmítl jsem slovenské výtky, že propuštěním slovenské vlády a jmenováním vlády nové na Slovensku dopustil jsem se neústavního činu. Řekl jsem, že jsem příliš právník a příliš starý soudce než abych byl neústavního aktu schopen. Můj postup, že byl v plné shodě s ústavou, kterou v podstatě formulovali Slováci sami. K tomu jsem poznamenal, že jsem přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti.

V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost („Ihr tiefes Verständnis für das Volkstum“), v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a aby se vyžil.

Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a že nejde mu o jeho odnárodnění („keine Entnationalisierung“). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6. h ranní překročí říšské vojsko naše hranice a že narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek že nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: „Meine Entschlüsse sind unabänderlich“.

Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře.

Po té byl rozhovor přerušen a já jsem s ministrem Chvalkovským odebral se do vedlejší místnosti, odkud jsme dosáhli telefonického spojení s ministrem národní obrany a později s celou vládou. Za mého pobytu v této místnosti dostavil se ke mně osobní lékař generála poln. maršálka Goeringa prof. Dr. Morel, který mě požádal, abych mu dovolil vyšetřit můj tep a shledav, že je nepravidelný, nabídl mně injekci. Zprvu jsem odmítl, poněvadž jsem necítil žádné potřeby lékařského zákroku, ale k morelově opětovnému naléhání jsem se konečně podrobil, načež mi Morel dal injekci z hroznového cukru. Při tom bylo nám nabídnuto občerstvení.

Armádnímu generálu Syrovému jsem telefonicky oznámil, jaká je situace a dal jsem mu přesný rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Po té informoval jsem telefonicky předsedu vlády a po nějaké chvíli dostalo se mi jeho odpovědi v ten smysl, že vláda, která se zatím shromáždila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí.

Potom byli jsme pozváni do úřadovny říšského kancléře, kde mně bylo předloženo k podpisu prohlášení, jehož jedno pare podepsané říšským kancléřem a šl. Ribbentropem se strany německé a mnou s ministrem Chvalkovským se strany naší, min. Chvalkovský přivezl do Prahy. — Koncept tohoto prohlášení byl mi ministrem Ribbentropem předložen ještě za našeho pobytu v sousedním saloně. V konceptu tomto bylo uvedeno, že činím své prohlášení jménem svým a jménem vlády, k čemuž jsem poznamenal, že ústavně nejsem oprávněn prohlášení činit také jménem vlády, s čímž ministr Ribbentrop — vyžádav si dříve souhlas říšského kancléře — se spokojil. Ještě dříve než jsme byli pozváni k podpisu tohoto prohlášení k říšskému kancléři, řekl mi Goering skoro doslovně toto: „Ich habe ein schweres Amt. Es würde mir ungemein leid tun, wenn ich diese schöne Stadt vernichten müsste. Aber ich müsste es tun, damit die Engländer und Franzosen wissen, dass meine Luftwaffe eine hunderprozentige Arbeit zu leisten vermag. Denn sie wollen es noch immer nicht glauben und ich möchte den Beweis hierüber liefern“. Řekl jsem, že nemohu zaručit, že veškeré posádky budou v krátké době, která nám zbývá, zpraveny o rozkazu, který jsem vydal ministru národní obrany. Goering na to odpověděl, že má na mysli organisovaný odpor naší branné moci a nikoliv sporadické akty bojové.

Když jsme pak v kancléřově úřadovně prohlášení podepsali, rozloučil se s námi říšský kancléř a páni jeho družiny, načež jsme mezi 5. a 6. h. ranní říšskou kancelář opustili.

Z projevu kancléřova vybavuje se mně ještě výrok, jímž prohlásil, že narazí-li na odpor, učiní konec — „dann mach’ ich Schluss“.

Po návratu do hotelu, kam nás doprovodil státní ministr Meissner, pokusili jsme se bez úspěchu o odpočinek a kolem 11. h nastoupili jsme zpáteční cestu zvláštním vlakem. Po zpoždění, které bylo delší tří hodin a bylo prý způsobeno sněhovými závějemi, odebral jsem se ihned do schůze ministerské rady, která se konala v bývalé velké knihovně na Hradě. Zde podali jsme s ministrem Chvalkovským zprávu o své cestě.

V průběhu jednání dozvěděli jsme se, že říšský kancléř dostavil se do Prahy a zaujal místnosti v přední části Hradu. Ministr Chvalkovský byl pak pozván k říšskému ministru Ribbentropovi.

Následujícího dne byl jsem kolem poledne pozván k říšskému kancléři, který v rozhovoru trvajícím asi půl hodiny prohlásil mi, že má ke mně plnou důvěru a opakoval svůj berlínský projev, že chce, aby český národ žil, aby se vyžil a projevil názor, že při loyálním chování dosáhne netušeného rozkvětu („einen ungeahnten Aufschwung“). Při tom mi přislíbil, že ve smyslu výnosu ze 16. března, který zatím byl již vydán a mně Ribbentropem v dopoledních hodinách doručen, bude jmenovati říšským protektorem vysokého správního úředníka hodnosti říšského ministra, který není osobností politickou a je znám svou naprostou objektivností. Jeho jméno ještě neoznačil.

Když mně byl říšský kancléř ještě připověděl, že mohu se na něho kdykoliv obrátit, kdybych to pokládal za potřebné, opustil jsem po rozhovoru obsahově méně významném říšského kancléře, načež byl bezprostředně po mně přijat arm. generál Syrový.

Dr Hácha 20. 3. 39^[1]

KPR, T 489/39; originál, strojopis.

---

1. Připsáno rukopisem E. Háchy. — Dokument byl také publikován ve sborníku „Mnichov v dokumentech“ II., Praha 1958, str. 392—395.