Závěť (Zaříčanský)/III

Závěť Josef Zaříčanský
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Závěť
Podtitulek:	III
Autor:	Josef Zaříčanský
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Závěť. Povídka veršem. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 35–46. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bídný jest život žebrákův,
duch jejich vždy se rmoutí,
potěchy nikde nenajdou
na zemské, strastné pouti.

O hladu často, nahotě,
vlekou se ve nesnázi,
po hroudě zemské nouze jen
všude je doprovází.

Nelidskosť mnohé chuďasy
z rodné vsi vypuzuje,
nad nimi leckdy bohatec
ani se nesmiluje.

„Což, když nás doma neživí,
nedají skyvy chleba,
o ves dál půjdem, dostenem,
hladovým čeho třeba!“

S nadějí v svět se belhají,
ta vetché sílí údy,
neb jak lán cesty urazí,
jinde jim zmizí trudy.

Běda však, než-li do cizí
dědiny kterés vkročí,
strakatě sloup tu natřený
s nápisem zřejmým zočí.

Němý ten strážník zákazem
psaným vstup do vsi hlídá;
„Ústav zde chudých, žebrání
přísně se zapovídá!“

Smělosti hlad však více má,
výstrahy nedbá stráže,
ukázať světu bídu svou
nikdo jim nezakáže.

Spoleháť žebrák v dobrotu,
k ní že má právo, tuší,
nechce býť lidem obtíží,
soucitnosť hledá duší.

Od prahu když jej vyženou,
spokojen dále kráčí,
třeba mu při tom u srdce
k bolnému bylo pláči.

Bídný jest život žebrákův,
duch jejich vždy se rmoutí,
pláč jejich pozdě přestává
po bědné světa pouti! —

 * 

Pavlík stal se žebrákem,
jak to srdce bolí,
bloudit s hořem, trudy svými
mezi lidmi neznámými
širém po okolí!

Chodil s chorým stařečkem,
podpíral jej v chůzi,
byli dva to různí věkem,
lnoucí k sobě láskou, vděkem,
stejně bídní druzi.

Starci chlapec vděčen byl,
že se ujal jeho,
žal kdy vířil v ňadru vzdmutý,
kdy jej vyhnal otčím krutý
z domu otcovského.

Stařec chlapce miloval,
poklid tkvěl mu v tváři,
společník že jeho malý
sloužil mu a lehčil žaly
v smutném jeho stáří.

Rád už teď by umřel rád,
tlel v té zemi černé,
neb mu blaho v srdci plodí,
že jej k hrobu doprovodí
jedno srdce věrné.

Toho v každé modlitbě
vroucně ještě žádá,
by, než skončí žití muku,
chlapci našel strážnou ruku,
v to svou těchu skládá. —

Tak šli světem bez cíle,
jak žebráci chodí,
kam namíří ráno sobě,
k večerní se octnou době,
jdou, kam hlad je vodí. —

Mnohé přešli dědiny,
mnohá také města,
ale žebrák neví ani,
jak daleko břede v lkání,
kam jej vede cesta.

Někde jen mu ustelou,
z slámy lože dají,
víc však v roce schoulen kdesi
sen svůj dříme pod nebesy,
v pusté noci, v kraji.

 * 

Prchly bílé vánoce,
šťastně prchla zima,
oj slunéčko zas už hřeje,
radostný jas v duši leje,
půl jí hoře snímá.

Na řekách už rozsekal
svatý Matěj ledy,
sněhule se rozvíjely,
v jasný blankyt pohlížely
nevinnými hledy.

A ten zpěvák skřivánek
notil už si v poli,
zavířil si k nebi letem
rozhlédnout se širým světem
na hory a doly.

Přišlo jaro, šilo šat
každičkému proutku,
svěží zeleň zavoněla,
fialka se rozvíjela
něžná, skryta v koutku.

Uschly dětem pěšinky,
jak se po nich honí,
jar v tom běhu, klusu, reji
švitořivé hlásky znějí,
veselý smích zvoní!

Uschly cesty poutníkům
v teplém, jarním vánku,
jak se jim to kráčí mile,
všude kynou kratochvíle
ve přírody stánku! —

Co už krajů zvroubili,
ale nikde stání,
dál a dále putovali
staroušek a Pavlík malý
dolinou a plání.

Konečně se octnuli
po své dlouhé cestě,
nevěří, snad zrak jich klame,
v srdci Čech, to v Praze samé,
stověžatém městě.

V oku slza radosti
poutníkům se třpýtí,
ach že mohou starodávné,
českých králů sídlo slavné,
krásnou Prahu zříti.

S Vyšehradu, nejprv kde
stanula jim noha,
v moře domů zraky noří,
v červáncích tam zlatem hoří
palác, chrám, věž mnohá.

Řeka městem široká
obloukem se vine,
Vltava to stříbropěnná,
slunka září ozlacená,
v snivém šumu plyne.

Praho, zlatá matičko,
kdo tvou uzřel krásu,
v sladkém mysli zadumání
podivu se neubrání,
radostnému žasu.

Němé děd a pachole
stojí, krásou jati,
se mohyly české slávy
kol zrak teka bez únavy,
slasť jim srdce chválí.

Večerní zní klekání,
ještě chvíli prodlí,
obnaží své hlavy tiše,
hlas jich v nebes vstoupá výše,
teď se oba modlí.

Tak v hluk města vstupují
se zbožnými vzdechy,
z mysli starosť ztrácí sterou,
řadou ulic dál se berou,
v srdci plni těchy.

Však žal, na chvíl’ ztracený,
brzo zas je stihne,
s chuďasem cit blaha pravý —
slasť se dlouho nezastaví,
letem jen se mihne.

Na stupních hle chrámových
našli útočiště,
nebýť kterés duše přejné,
kterés ruky dobrodějné,
zhynuli by jistě.

Tu jim dárku někdy přec
dobrá duše skytne,
žalnou prosbou nepohrdne
mnohé srdce milosrdné,
sousto podá sytné.

Než i sem se neblahý
osud po nich pídí,
všude vyslídí je stráže,
všude hlas jim přísný káže,
z města ven je klidí.

Jdou, jak jim jest veleno,
z hlučné města vřavy,
víc si ruchu nevšimají,
jdou a bolesť v srdci tají,
smutně sklání hlavy.

Náhle chorý stařeček
zastaví se v kroku,
vysílen kles’, zsinal v tváři,
zdrtil hlad to vetché stáří,
žár mu hasne v oku.

Ale ještě na chlapce
upírá zrak mroucí,
hlesne ještě: „Až sem tebe
provodil jsem, střež tě nebe,
Pán Bůh všemohoucí!“

Pavlík pláče, objímá
starce ubohého,
právě u vrat sirotčince
ztrácí svého dobrodince,
kdož se ujme jeho!

Z domu vrátný v lidí dav
na ulici kvapí,
chlapce zří, jak stále, znovu
mrtvolu zde žebrákovu
proudem slzí skrápí.

Žebrák v ústav dopraven
ku rozkazu správy,
provodí jej dítě chudé
jen, jak přál si, až mít bude
pohřeb beze slávy.

Však už v zemi spočívá,
bědy zbyv se v žití,
dokonal pouť ve myšlénce,
že zachránil opuštěnce,
v pokoji můž’ sníti.

Prozřetelnosť vyšší jen
cíli ku šťastnému
dovedla jej v okamžení,
v němž i velké utrpení
ukončila jemu.

Pavlík v sirotčinci dlí
ve sirotkův sboru,
kterýchž lidskost ujímá se,
člověčstva stkvost, zbylý k spáse
opuštěných tvorů.

 * 

V samotě zatím ve dvorci
sběhly se divné změny,
nemoh’ tam hoře snášeť víc
s vnučkou děd opuštěný.

Po božím hodě vánočním,
naposled jejž tam slavil,
pozbaven smutku naděje
k Verunce vážně pravil:

„Podej mi, dítě, z koutku hůl,
vyjasni smutné zraky,
Pavel, vím, stal se žebrákem,
pojď, půjdem žebrat taky!

Zřeknem se prahu vlastního,
než by nás s něho hnali,
zde by nás brzo v chladnou zem
sklátily srdce žaly!“

Verunka chutě poslechla,
v malé pak na to chvíli,
s dědečkem vyjde z komůrky,
opouští dvorec bílý.

Z okna v tom z jizby slyšet smích,
jizlivě někdo hles tu:
„Aj také od nás za kloučkem?
Přejeme šťastnou cestu!“

A děd se ani neohléd’,
jako by pozbyl sluchu.
„Však to sám Pán Bůh rozsoudí!“
Dí na to jenom v duchu.

K čeledi pak, co stála tu
útrpně štkajíc v bolu,
praví děd: „My se mívali
rádi tak všichni spolu!

Nyní tu lásce bráněno,
nepřejnosť s hněvem dlí tu,
a kde ty jen se uhnízdí,
konec jest blahobytu.

Buďte tu šťastni vespolek,
dlíť mi tu bolesť nedá,
vzpomeňte někdy žebráků,
mých vnuků a mne děda!“

To děl a odšel s Verunkou,
k lesíku tam už kráčí,
přes dvůr sem chechtot ještě zní,
u vrat však lidé pláčí.

Nešel však dědouš daleko
žebrákův poutí bludnou,
v sousední, známé dědince
skončil tu cestu trudnou.

Ten dobrý z vísky učitel,
nedal mu v svět se bráti,
svého mu dopřál přístřeší,
s vnučkou kde muž’ se hřáti.

Dědoušek za to z vděčností
ještě se chápe díla,
lehkou rád práci zastává,
jak stačí k tomu síla.

Na Pavlíčka jen vzpomínka
žití mu chvíle trudí,
mlčívá, hlavu věsívá
k rozbouřené své hrudi.

Tu Verunka jej těšívá,
až mizí hled mu vážný,
k úsměvu vždy jej přiměje
andílek jeho strážný.

Odtud pak děd šel na hřbitov
navštivit drahých rovů,
tam, ač zlých útrap pozbaven,
rád zapláče si znovu.

Verunka v tom sem pospíchá,
hlavička jen se třese,
a sotva dechu popadá,
psaníčko jakés nese.

„Dědečku, milý dědečku;
nermuť své šedé hlavy,
dědečku, viz jak radostné
z světa nás došly zprávy!

Pavlíček žije v světě zdráv,
slyš obsah listu celý,
přečtu ti vše, teď přišel list
ten panu učiteli!“

Dědeček zrakům nevěří,
udiven k vnučce zírá,
poslouchá, ta co předčítá,
v radosti slzy stírá.

Na konci listu psáno pak:
„Tak popsal jsem vám krátce,
se mnou jak Pán Bůh naložil,
osudův lidských vládce.

Teď vy mne pane laskavý
zpravte, zda živ děd drahý
a Verunka, zda svésť mne můž’
okamžik s nimi blahý?

Zda tluče ještě srdce to,
k němuž bych rád se vrátil,
strasť jeho, péči veškerou
službou svou, vděkem splatil.

Mluviť-li s nimi můžete,
vyřiďte pozdravení
ode mne, že jim posýlám
srdečné políbení.

Krátká jen řada prchne let,
propuštěn odtud budu,
z ústavu, kde jsem zhostěn byl
těžkého srdce trudu!“

Dědeček štkal a něm tu stál,
když dočten list byl celý,
vysýlal vzdech jen k nebesům,
vzdech — a s ním dík svůj vřelý.

Slova jen prones’ po chvíli
zvěstí tou slastnou znaven:
„Ty Bože, vládce všemocný,
buď věčně věkův slaven!“