Zátorská kanonie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zátorská kanonie
Podtitulek: Črta z Haliče
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: Národní listy roč. 43, č. 25. str. 9
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 25. 01. 1903
Licence: PD old 70

Zátorští kanovníci měli vlastní strážníky, kteří střehli v noci i ve dne celou kanonii, nosili psaní do okolí, vůbec zastávali důležité místo v dějinách kanonie.

Posledním takovým mužem byl slavný Tadeáš Boruński.

Pravím, slavný, neboť za takého jest také považován v celém okolí.

Nikdo tam neřekne: „Když byl kanovníkem Jan Morzewski, žil tam strážník Boruński Tadeáš.“

Každý řiká: „Když žil v kanonii strážník Tadeáš, byl tam kanovník Morzewski.“

Však byl po celém okolí rozhlášen.

Boruński nebyl jenom strážníkem, Boruński šil též kontuše.

Ty kontuše — to byla ušitá poesie. Bílé jako sníh v horách, knoflíky na nich jako pěst, modré, černé, žluté, zelené, červené, jak si kdo přál, a podšívka byla rudá, jako když na podzim zapadá slunce za údolí řeky Skawy.

Malá, zavalitá postava Boruńského stávala v neděli ráno na nádvoří kanonie vedle sochy svatého Vendelínka, ochránce stád, ke kterému chodili se modlit sedláci z okolí, když šli s dobytkem na trh do Podgórze u Krakova, a nabízela jim kontuše.

Od toho se jeho pověst šířila.

S kanovníkem Morzewským byl Boruński jedna ruka. Kanovník málo kdy se s ním zlobil, nebo ho napomenul. Obyčejně mu sice říkal: „Tadeášku, vy jste osel, ale já to tak nemyslím!“

Jednoho dne však mu neřekl „já to tak nemyslím.“

To bylo tehdy, když se dověděl, co předešlou neděli vyvedl Tadeáš za podivnou věc.

Stál jako obyčejně u sochy sv. Vendelínka a nabízel ke koupi kontuše.

Přišel jeden sedlák a chtěl kontuš pro svého syna, který však nebyl přítomen.

Na otázku, jak jeho syn jest vysoký, ukázal s posvátnou úctou na sochu.

Tadeáš Boruński se dlouho nerozmýšlel. Přinesl několik kontušů, oblékal jeden po druhém na sochu, až který se hodil, vybral.

Sedláci se divili a kroutili hlavou, jak to pěkně sv. Vendelínkovi slušelo.

Ale kanovník Morzewski řekl k Tadeášovi stručně: „Osel, oslovský, oslovská.“

Dlouho se však nehněval. Konečně se tomu zasmál a pravil: „Vlastně, když se to uváží, nebyl osel.“

V městském hostinci pak večer již se zcela usměvavou tvráří ptal se Boruńského, jak to bylo, když hasil před 25 léty oheň ve Stanislavově.

To byl Tadeášův koníček, vypravovat o svých dobrodružstvích.

Celou společností zahlaholil smích, jakmile jen se rtů Boruňského splynula první slova: „To bylo takhle zcela jistě, jed na to vezmu.“

Pak vypravoval, jak zachránil 93 osobám život a vynesl 20 pokladen sám ze 62 hořících domů, a na konec z toho vyšlo, že vůbec ani tehda ve Stanislavově nechyť kus dřívka na ulici.

Někdy vypravoval o své ženě a největší veselost vzbudilo, když napodoboval, jak se spolu hádají.

Napřed, jak je venku přede dveřmi, jak si říká, že bude s ní zle, jen aby se opovážila. Teď prý jest doma. Nyní napodobil jeji ostrý, ječivý hlas: „Dám ti na hřbet, lumpe, darebáku, naučím tě, kliď se, kliď hned, ale rozumíš, hned, nebo…“ On prý na to: „Ale, ale Kasieńko, Kasieńko, pro rány boží, pamatuj se, prosím tě, jak tě živ…“

Společnost se smála a Boruński se smál též.

Jednoho dne však se přestal smát.

Večer, když kanovník odcházel z městského hostince, pravil Boruńskému, aby zejtra odpoledne k němu přišel, že si s ním promluví o chytání ryb v řece Skawě.

To byl pro pana Tadeáša choulostivý předmět rozmluvy.

Chytání ryb v řece bylo jedině právem kanonie a on měl každou noc dávat pozor, by nikdo nechytal ryb.

Měl se snad každou noc nejméně hodinu vláčet po hustě zarostlém břehu mezi bahnem a rákosím? Kanonie nespadne, myslil si, když si někdo nějakou tu rybičku chytí. Proto zůstával klidně v noci doma, když přišel z hostince, trochu šil a pak spal.

Ale co teď?

Celé dopoledne žil v úzkostech. Jak to s ním dopadne. Posledně dával pozor u řeky v noci před čtrnácti léty. Těžká věc!

Již stoji před kanovníkem, třese se, otáčí nervosně čapkou a čeká, jak mu kanovník vmete ve tvář, že je člověk nešlechetný, spolčenec zlodějů ryb, šibeničník a zkrátka lotr.

Zatím však kanovník promluvil k němu vlídně: „Víš, proč jsem tě zavolal? Vím, že ty své těžké povinnosti dostojíš vždy, vždyť se známe již hezkou řadu let. Jistě se namáháš a pátráš na místech dosti vzdálených a tu pod samými okny kanonie každou noc chytají ryby.

„To jest neuvěřitelné, neodvážil jsem se ani na to myslit, lhal s rozveselenou tváří Tadeáš Boruński, všude jsem byl, v černém dolu, u převozníka, a nikdo.“

„Inu, již jest tomu tak,“ pokračoval kanovník. „Včera v noci bolela mne hlava. Otevru tedy okno a vidím, jak pěkně při měsíci řada lidí sedí na břehu s pruty. Víš co, nejlepší bude, někoho trochu skoupat. Voda jest nehluboká, po kolena, nemůže se nikomu nic stát, než to, že by se umokřil. Zejtra vezmeš sebou kuchaře a vozku, a o jedenácté hodině můžeš jít na obchůzku sem pod kanonii. Za každého zvláštní odměna. Koho uvidíte, jen s ním do vody. Po druhé mu nenapadne. Rozumíš?“

„Rozumím, pane dobrodinče.“

„Dobrá!“ S tím byl propuštěn. Jak mu bylo lehce u srdce. Někoho skoupají, ještě plat za to, a hlavně získá si trochu větší vážnosti. Všude řeknou: ten náš pan Tadeáš, to je přece jen chlapík, před tím všecka čest! „Jen s každým do vody!“

Byla noc. Měsíc jenom chvílemi se objevoval v přetrhanýeh mračnech a vody Skawy proudily tiše mezi rákosím.

Po břehu kolem jedenácté hodiny kráčel lehce Tadeáš s kuchařem a vozkou.

Dával jim po tichu rady. Jak někoho uvidí, dolů s nim. Došli až k zahradě kanonie.

Právě na břehu, naproti zahradě, černala se jakási postava, která se rozhlížela chvílemi kolem sebe.

„Ten chlap něco větří, podívejte se, jak se rozhlíží kolem, šeptal Tadeáš do ucha svým průvodcům. Rozčilením se třásl. „Teď jen se k němu tiše přiblížit. Uvidí.“

Tiše plížily se tři osoby k osobě na břehu.

Již je dělí jen úzký pás rákosiny. A teď!

Dva páry svalnatých rukou chopily se osoby, stojící na břehu, která pak s malým obloukem a s velkým hlukem dopadla do nehlubeké čisté vody Skawy, odkud pak se po chvíli ozvalo úpěnlivým hlasem:

„Pomoc, já jsem kanovník Jan Morzewski…“

Ubohý kanovník šel se podívat, jak plní Tadeáš jeho rozkaz a stal se obětí jeho horlivosti.

Když ho zděšeni hlídači vytáhli, vypadal velmi špatně, ale horší byl pohled na Tadeáše Boruńského, tak že kanovník setřásaje se sebe vodu, usmál se: „Ty nejsi vinen, kdo jinému jámu kopá…“ Větu nedořek', neboť Tadeáš Boruński vida se kanovníka usmívat, vyhrkl ze sebe: „Ale odměnu dostaneme?…“

Druhého dne dostal kanovník rýmu a Tadeáš Boruński nedostal nic. Štastní lidé!