Zásady moderní zoologické zahrady

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zásady moderní zoologické zahrady
Autor: Jiří Janda
Zdroj: Národní listy, roč. 64, č. 33, str. 11 a č. 40, str. 9
Vydáno: 02.02.1924 (I.), 10.02.1924 (II.)
Licence: PD old 70

I.[editovat]

Účelem zool. zahrady jest:

1. Umožniti pohodlný názor na zvířata domácí i cizí nejširším vrstvám.

2. Tímto názorem rozšířiti obsah vědění neodborníka.

3. Poskytnouti vědeckým pracovníkům materiál jinak těžko dosažitelný.

4. Buditi obecný zájem o živočišstvo z mravního stanoviska a objasniti pravý jeho poměr ke člověku.

5. Zaopatřiti nejširším vrstvám zábavu, jejíž průběh nepozorovaně přináší poučení.

Jím jest stanoven úkol, jenž přináší řadu otázek.

Hlavní z nich zní:

Jak umožniti pohodlný názor na zvířata? Na správném řešení této otázky záleží úspěch zool. zahrady.

Zvěřinec dávnověkých panovníků a velmožů — předchůdcové našich zool. zahrad — málo se staraly o účelné řešení této otázky. Jich zakladatelům jednalo se jen o to, zvýšiti lesk a zajímavost jejich dvora, zvýšiti lesk a slávu panovnickou a nanejvýš ještě ukojiti svou i svých poddaných krvežíznivost pořádáním zápasů zvířat mezi sebou. Zde byly potřeby zvířete respektovány jen tak daleko, pokud toho bylo třeba k účelům shora uvedeným. Materiál se lehko sehnal a úbytek neměl významu. O soucitu se zvířetem nebylo tehdy řeči. O poučení pak vůbec nešlo.

K našim moderním zařízením přistupuje však nová otázka, týkající se potřeb zvířete samotného. Je tedy úloha dvojí: Jak umístiti a opatrovati zvíře, aby jednak co nejsnadněji mohlo býti pozorováno a jednak aby nalezlo v zajetí podmínky svým potřebám životním co nejpřiměřenější. Oba tyto požadavky se ve většině případů staví příkře proti sobě.

Starý klecní systém, který vládl v dobách prvního bujného rozvoje zahrad zool. v polovici minulého století, už celkem upadl a jeho ztrnulé formy viděti můžeme dodnes na př v Schönbrunu. Teprve ke konci minulého století počal se uplatňovati zdravější názor, vznikaly boudy pro býložravce a bahňáky, rybníky s okolím pro vodní ptactvo, ale jádrem výstavek byly přece jen nahloučené přihrádky bez jediné větvičky zelené, těsně zahražené zdivem s malými okny a přesahující střechou, jež zvláště v zimě, v době intensivního topení a nedokonalého větrání působily dojmem odporným.[1] O ilusi zvířete žijícího ve svém prostředí není arci ani památky. Jsou však případy, kde v našich chladných polohách musíme sáhnouti k zavřenému systému. Vlhký, teplý vzduch pralesní musí být vyroben, jako se vyrábí mořská voda pro mořská akvária, v zavřeném, umělým systémem větracím opatřeném prostoru. Tropické rostliny, arci od dosahu chovanců vzdálené, musejí dodávati kyslík a pohled na ně musí vzbuzovati v chovancích uklidňující a opět povzbuzující vliv jich bývalého prostředí. Co jim nemůžeme dáti, jest zářící bohatství světla tropického. V našich končinách kritickými dobami jsou pro tropické cizince chvíle nejnižšího stavu slunečního, jež obyčejně provázeny bývají i mlhami poslední zbytky světla ještě pohlcujícími. Náhrada poskytovaná světlem elektrickým ukázala se nedostatečná, neboť není to jen prosté kvantum světelné, ale spíše s ním přicházející dar paprsků slunečných, jak světelných tak tepelných, tak i jinými nám dnes ještě nevyjasněnými vlivy k probouzení energie životní působících. Do skupiny těchto nejchoulostivějších živočichů náležejí na př. lidoopové, jejichž života v našich šířkách bývá z pravidla na mále. Pokusy o aklimatisaci na volném vzduchu skoro bez výjimky smutné skončí, jak ukázal jasně případ osmi vzrostlých šimpanzů zahrady berlinské. Z exposičních důvodů umístěni byli přes léto v otevřené kleci, opatřené jen malým topitelným domkem a do budoucího jara zbyl jediný. A to ještě byly opice alespoň částečně aklimatované na Tenerife. Do vzorně upraveného tropického domu v Hamburce nebyla poslána ani jediná. Shoduji se s ředitelem Voxlerem, že mohly být ještě dnes všechny na živu. Tento tropický dům zool. zahrady hamburské jest nejdokonalejším příbytkem pro nejchoulostivější živočišstvo horkých pásů. Princip jeho jest: co nejvíce světla, co nejvíce zeleň, regulovatelná temperatura, vlhký vzduch a vzorné větrání.

Zajímavé pokusy, při nichž tropická zvířata skutečně přizpůsobují se našim poměrům, mají v sobě malý háček. Jedná se tu vždy o živočichy krajin s velmi proměnnou temperaturou, alespoň denní a noční. Zvířata otevřených stepí, kde přes den jest země rozžhavena na 50° C i více, musí býti připravena na ranní chlady, kdy kaluže zamrzají a na trávě se objevuje jíní. Lev, nosorožec, slon africký, zebra, některé antilopy, pštros afr. i čerstvě přivezení na několik hodin denně beze škody snesou naše mrazy. Papoušci afričtí byli v Anglii (kde mrazy nedosahují nikdy krutosti mrazů vnitrozemských) úplně aklimatováni. Vůbec princip, že tropické zvíře řádně krmené a případným útulkem (byť netopeným) opatřené — arci za stálého dohledu — je these teprve novější doby, ale nutno je, jako při všech dosti ještě nevyzkoušených pokusech, souditi jen od případu k případu a nelze to zevšeobecňovati.

Zdálo by se, že po hojných zkušenostech stávajících již zool. zahrad nalezen jest již bezpečný způsob umísťováni exotů tropických, ale není tomu, bohužel, tak. Individuální choulostivost či oddolnost jednotlivých exemplářů, jejich vhodná či nevhodná příprava před exposicí maří namnoze veškerá pravidla a opatrný pěstitel, obávaje se ztrát, které arci vždy jsou pak přičítány jeho neschopnosti, volí raději systém regulovatelné teploty a tím přikloňuje se arci soustavě uzavírací. Ještě jedna pohnutka vede pěstitele k tomu, aby své exoty zavíral. Jest to bezpečnost a poměrná levnost závěru. Otevřené prospekty vyžadují velikého nákladu stavebního, často většího, než zavřené budovy a nejsou tak bezpečné jako závěr. Za kulisami podniků dovídáme se teprve o obtížích, které vznikají volným umístěním zvířat. Opět zde hraje roli individualita a ne druh. Doma vyhlídaný lev ani se nenamáhá vyprostit se ze svého zajetí a postavíme-li mu třeba nepatrné překážky, spokojeně tráví ve vykázaném prostoru. Ale zvíře málo ochočené, nebo dokonce už v dospělém stavu chycené, použije všech svých na svobodě získaných zkušeností, všech svých vyvinutých sil a prostředků, aby se osvobodilo a obyčejně se mu to podaří. I naše medvědárna pod hradem, kde jsou přece jen naprosto ochočené a velmi dobromyslné exempláře, by leccos mohla vypravovati.

Konečně i názor zde trpí. Pozorovatel přeje si přirozeně viděti zvíře i hodně z blízka. Krásný obraz volného výběhu, kde se nám jeví zvíře skoro jako na svobodě, jest sice velmi přitažlivý, ale plně neuspokojí, nemůže-li pozorovatel prohlédnouti si živočicha v největší blízkosti. Jsou sice takové volné výběhy, na př. lvi ve skalní sluji[2] opatřeny ochrannými klecemi s druhé strany prospektu, ale právě tyto klece bývají velmi omezeny, ba ještě, více než prosté lví závěry. V nepříznivých dobách jsou arci zvířata odkázána právě jen na tyto úzké prostory, jež jim nikterak nejsou příznivy, poněvadž slunečné strany využije se k volnému výběhu. Rovněž nebezpečí, které i při nejkrotších šelmách při převádění hlídačům hrozí, nelze podceňovati, neboť některé kusy odolají každému lákadlu, aby se dobrovolně navrátily do vězení.

Princip maskovanými příkopy ohrazených a skalami po boku a nazad krytých výběhů bez mříže jest původu amerického a v Evropě poprvé užit Hagenbeckem ve Stellingách, kde pak přeháněn až do teatrálnosti. Odtud každá téméř nová zahrada vykazuje se takovou umělůstkou. Stejně z Ameriky přišly i opičí ostrovy. Známé nechuti opic k brouzdání se vodou nebo dokonce plování užito tak, že na umělou či přirozenou skálu, otočenou jezírkem, vysazeno hejno opic, což se skutečně pěkně vyjímá. Skála obsahuje i vhodně položené jeskyně k ochraně před nepohodou. Užívá se k tomu v našich šířkách menších druhů paviánů, hlavně těch, které na skalách žijí a do hor stoupají a tedy chladnému klimatu snadněji vzdorují. Ale při všem skutečně pěkném vzhledu exposice vyskytují se přemnohé obtíže. Předem je velmi těžko pak zmocniti se určitého kusu (nemocného, zlomyslného nebo přebytečného) a pak — ve krátkém čase v teplé době roční přemnohé opice příliš láká okolní zeleň. Brzo odváží se některá za cenu volnosti přeplavby a denně jest pak hlídačům sháněti uprchlíky po stromech, kde arci řádí po svém způsobu. Mnohdy natropí citelných škod (poškrtí na př. ptáky), ba i návštěvníkům jsou nebezpečny a není-li útěk hned zpozorován, zmizí i z obvodu zahrady.

Mnohem snazší úlohou jest vytvořiti interieury velkých býložravců. Zde arci nelze užíti příkopů, které by musily být velmi uměle zařízeny. Zde pomůže nenápadná a nepříliš vysoká síť drátěná, co nejvíc z venčí maskovaná. Jest se rozhodnouti pak pro jedno z dvojího. Buďto dovolí se zvířatům styk s porostem, nebo se vhodný porost chrání nenápadnou sítí. V prvém případě musí být ohrada značných rozměrů, osadníků málo, a dobré louky k pastvě, sic porost, brzy vezme za své. Při nejmenším činí ubohý dojem. Ve druhém případě neubráníme se nikdy jakési násilnosti a příkrých nepřirozených rozdílů ve skupinách rostlinstva. Ovládání osadníků velkých ohrad jest obtížnější než malých. Ba dokonce stává se pro ošetřovatele nebezpečným. Zvlášť některé antilopy, pak lamy mění se po delším zajetí v hotové fúrie a číhají jen na příležitost, aby ošetřovatele napadly. Se starou šavlorohou antilopou zahrady berlínské musí být nacházeno jako se šelmou a kozorožec (kříženec) drážďanský je životu nebezpečný úkladník. Zajímavo jest, že právě ti největší jako zubr, bison, gajal, buvol jsou právě ti nejmírumilovnější. Vzhledem k obrovské síle posledních nutno užívati nízkých sice, ale pevných plotů ze železných prutů, před nimiž vyhází si nehluboký příkop, aby zvíře vůbec plotu svými zbraněmi nemohlo zasáhnouti. Nízký plot nepřekáží volnému pozorování, z nevelké už vzdálenosti takřka mizí a dá se snadno maskovati zevním křovím. Ochranu při špatném počasí skýtají nenápadné kolové neb trámové chýšky. Není většího nevkusu a nepřirozenosti stavět pro tato zvířata společné domy, z nichž paprskovitě se rozbíhají výběhy.

Ideálem arci takové exposice byl by systém farmový. Veliká pásma stepní či lesní, smíšené různě staré porosty, střídající se s lučinami, protkané rybníky a struhami, oživené podle povahy zvířat buď malými hloučky či velikými stády určitých druhů. Nehledě ani k tomu, jak těžko a za jaké prostředky (u velkého města je to vůbec nemožno) sehnal by se podobný terén, bylo by na pováženou pustiti návštěvníky do nitra těchto obor a to z několika příčin. Jednak, že by se četnou návštěvou živočišstvo příliš plašilo a zlomyslníky bylo ohrožováno (dozor by byl velmi obtížný), jednak byli by návštěvníci naopak zase vydáni útokům zvířat (říje, zlomyslná individua, krotkosti ostychu před člověkem pozbyvší), jednak by vlastního účelu návštěvy často nebylo dosaženo, neboť zvířata méně krotká by se před návštěvníky kryla[3] Co však by za vhodných okolností uviděl návštěvník, rovnalo by se jistě nastrojenému obrázku z přírody a proto snaží se každá moderní zahrada alespoň dle možnosti něco takového návštěvníkům poskytnouti. U některých, zvlášť v Americe, připojuje se k vlastní zahradě blíže velkého města ležící ještě farmové příslušenství ve větší vzdáleností na venkově umístěné. Doufejme, že i k naší zool. zahradě benevolencí zámožných příznivců bude co nejdříve něco podobného přiřaděno. Malá ukázka bude i ve stávajících rozměrech zařízena.

Nechci se dlouho šířiti o známých zařízeních rybníkových, která jsou velmi vděčná a nevyžadují mnoho péče a důmyslu. Ale i zde platí pravidlo: co největší prostor a co nejpřirozeněji osazený. Vážnou překážkou jsou opět býložraví vodní ptáci (husy, labutě). Ježto však ničení porostu nesáhá až do křovin a stromů, a ježto drobné rostlinstvo rychle se opět vzpamatovává, dá se těmto škodám, zvlášť na rozlehlejším terénu, snadno čeliti. Mimo křídlovaný materiál[4] možno snadno vychovati i létající osadníky, kteří, pokud arci nepřišli o život v okolních honitbách nebo při stěhování, věrné se vracejí k místu, kde byli vyrostli a kde i ve špatných dobách nacházejí potravu.[5]

Ježto však i pták většinu svého života trávící na zemi nebo na vodě nepodá úplný obraz svého života, neobjeví-li se občas alespoň ve vzduchu a jelikož mnozí z těchto obyvatelů země a vody nejraději nocují a hnízdí na stromech a skalách (volavky, čápi, kormoráni), nutno i zde sáhnouti ke drátěné síti. Ve snaze pak podati i v tomto uzavření výsek přírody, objevily se v čelných zoologických zahradách obrovské voliéry, oživené velkým ptactvem, jehož zájmy životní se nekříží. Taková „mamoth bird-cage“ zahrady v Novém Yorku má délky 50.6 m, šíře 25 m, výšky 18 m. Železná oblouková konstrukce tohoto kolosu, která nese spousty drátěné sítě, nedá se arci zamaskovati, ale musí být přijata jako jediná možnost, abychom pohodlně zblízka uviděli létati a hnízditi plameňáky, ibisy, čápy, volavky a pelikány. Biologické obrázky v takovém hospodářství, přibližujícím se poměrům na svobodě — volí se ptáci společenští — mají nepopíratelnou cenu vědeckou i populárně-vzdělavací, nehledě ani k momentu zábavnému a esthetickému.

Zde konečně mohou se naši umělci výtvarní dověděti, jak opravdu vyhlíží otevřené křídlo ptačí a zjistiti, že nohy ptačí nejsou zapíchnuty ani do krku, ani do ocasu.

Starodávné, skutečně vězeňské kobky velkých dravců opeřených zaměněny jsou v moderní zahradě zoologické podobnými vzdušnými stavbami. Není smutnějšího pohledu nad otupělý klid orla, dřepícího v kobce, kde není mu ani popřáno perutě otevříti. Úžasná oddolnost tochto ptáků dovolí sice, aby i v takovém vězení žil bezradostným životem 40 až 50 let, ale to není víc jednotka přírodní, to je ubohá mumie, která zachovala ještě dva výkony: točit bezradně hlavou po útržku nebe, které vidí ze svého vězení a seskočit s bidla ke své porci koňského masa. Ukázalo se — proti obavám z dřívějších dob — že velcí dravci jsou velmi mírumilovní mezi sebou, ba dokonce, jsou-li dobře živeni, i k jiným živočichům, jež na svobodě pokládají za svou kořist. Viděl jsem první pokus toho druhu před téměř 40 lety ve vídeňském Tiergartnu.[6] Na vysokých trámech napjatá síť obepínala skalisko a několik okleštěných stromů a pod ní umístěno několik supů bělohlavých, hnědých, skalních orlů, dva orlosupi a — párek srnců. Pozadí klece, za níž tyčily se vídeňské činžáky, „vyzdoben“ byl jakous malovanou karikaturou alpských velehor — ale přece byl to už závan volného větru ve způsobu výstavy živých zvířat. Do dnes živě se pamatuji, jak na mne tehdy působilo zakroužení orla, jehož ve volné přírodě do té doby jsem ještě nebyl viděl. Po té době už leckdes objevila se dravčí voliéra a posledně i v Drážďanech (roku 1920). Krásnou podívanou poskytuje systém: přiřaděný voliér dravců na návrší v Kolínské zahradě. Zde přestává veškerá snaha po volném umístění, velké dravce můžeme vystaviti pouize za sítí, jako vůbec veškeré schopnosti letu nezbavené ptactvo. O poutání na řetízku nechci se vážně ani zmiňovati.

II.[editovat]

Exposice drobných dravců netěší se téměř nikde ani valné pozornosti návštěvníků, ani přemýšlivé péči ošetřovatelů. V nevelkých voliérách, ne-li v malých klecích nelze jim, převážnou většinou umělcům pohybu vzduchem, ani leteckých schopností užíti, ani jiné zajímavé zvyky uplatniti. Nevhodná potrava — obyčejně koňské maso — ničí jejich živost a po desítkách je odpraví do budoucího jara. Inu — myslí si uesvědomitý pěstitel — materiál je laciný, obyčejně darem docházející a návštěvníky mnoho nezajímá. Tak nesmí se díti, máme-li dosáhnout cílů, jež svrchu jsem vytknul. Vůdčí myšlenkou zool. zahrady nesmí býti choutky nejširších vrstev. Jsou návštěvníci, a je jich celá legie, pro něž neplatí jen tygr, lev a slon, a kteří nekončí prohlídku u klece opic. Odborně zařízená, dostatečně veliká a zelení obklopená voliéra drobných dravců, zvlášť společenských (poštolky), může se státi nejen ozdobou, ale i atrakcí zahrady.

Stejně špatně to dopadá s drobným ptactvem. Ještě hrstka pestrošatých exotů trochu poutá, exposice drobného domácího ptactva jsou obecenstvem i správou zanedbávány. A přece je jedním z úkolů zool. zahrady seznámiti návštěvníky s domácím živocišstvem. Je sice pravdou, že vystaviti názorně a při tom úhledně naši ptačí drobotinu setkává se s mnohými obtížemi. Vyžaduje to důkladných zkušeností přírodovědeckých a ptáčnických a zároveň trochu vkusu a umění. Doufejme, že v naší zahradě právě tento bod bude se ke svému prospěchu lišiti od toho, oo vidíme jinde.

Jiná bolestná stránka zool. zahrad jsou papouščí domy. Papoušci jsou skupina tak jednolitá, že je jí těžko vystavovali roztroušeně mezi jinými esoty. Ničivá schopnost jejich zobáku, skřeky, v nichž dostihuje je jen málo jiných ptáků (drongo), vysoká inteligence, velmi různá oddolnost ke změnám temperatury a k nízkému jejímu stavu, ostatek, až na některé skupiny (Trichoglossa), neobyčejná vytrvalost po řádné aklimataci, to vše nutí ošetřovatele ke zvláštním osobitým zařízením. Na trvalé umístění ve venkovských společenských voliérách není pomyšlení a mimo to jen některé druhy smáši se s jinými ptáky. Tu a tam jen možno přidati vyzkoušený pár, či malé hejnko. Nezbývá než společná exposice v teplém domě se zevními voliérami, při čemž možno řádným osvětlením a vhodným umístěním exotických rostlin docíliti překvapujících efektů. Kasárnické seřadění malých klecí, kde intelligentní tito obyvatelé se smrtelně nudí, příčí se soucitu se zvířetem a z exposice činí ptáčnický krám.

Nuda jest těžká kletba zool. zahrad. Trpí jí osamocená inteligentní zvířata, obzvlášť stádová. Tisíceré zábavy i trýzně, vyplývajicí z boje o život na svobodě, rázem zmizejí a místo nich nenastoupí nic, co by je zvířeti nahradilo. Potrava je po ruce, okrsek pohybu cizí a nedostatečný, draždidla smyslová zmizela, sousedi nedostižní a všude jen ta protivná lidská tvář. Zvíře zavře se do sebe, přestane namáhati smysly, přestane se pohybovati, nemá touhy než po nasycení a účinek toho počne se jeviti v nedostatečném oběhu krevním, ochabnutím svalů, porušením zažívání, nedokonalou transpirací, sklonem k nastydnutí a přístupností nakažlivým, náhodně zavlečeným chorobám. Propadá namnoze chorobné dráždivosti pohlavní a za nedlouho hyne. A to při vší obezřelé péči o potravu a čistotu.

V umístění slona, nosorožce a hrocha staly se v posledních letech jen malé změny. Trochu víc světla, vzduchu a menší strach z nízké temperatury, toť vše. Ukázalo se, že slon africký, zvlášť z hornatých krajin snadno snáší naše mrazy, má-li dostatek pohybu a hojnou stravu, že ani indický není tak choulostivý, za jakého byl pokládán, že hroch, který se stal už takřka domácím zvířetem, snáší ledový škraloup na vodě a plemení se, dávaje statná, života schopná mláďata, ve vodě třeba jen 17° C teplé. Ale naše kraje s velmi proměnnou temperaturou a mrazy časem velmi nízkými nutí přec k jakési opatrnosti. Byť bychom poskytli těmto obyvatelům horkého pásma sebe více svobody na volném vzduchu, musíme přece jen dbáti o dobrou topenou stáj. Rozumí se, že nenápadná, v zeleni skrytá budova je daleko účelnější, vkusnější a lacinější, než bombastické „paláce“ maharadžů s jejich komickou vnitřní výstrojí, kde vedle malovaných gobelínů narazíme na masivní mříž, za níž pestří se stopy ve velkém trávících a odměšujicích býložravců.

To vůbec musíme si učiniti zásadou při zakládání naší zool. zahrady: co nejméně staveb a co nejúčelnějších, co nejvíce zeleně a co nejpřirozenější. Máme pozemek, jenž by vzbudil závist všech odborníků. Skály, jež jinde draho a nepřirozeně se budují, rovinu, svah i náhorní větrné prostranství a především starý romantický porost. A to vše v amfiteátru směřujícím k poledni. Buďme vděční za to, co nemají jinde a ukažme, až bude čas, že si dovedeme vážiti toho, co nám přinesla šťastná náhoda.

Živočišstvo chladných krajů přizpůsobuje se mnohem tíže, než krajů teplých, těžce se také rozmnožuje a úmrtnost jest veliká. Výjimku činí lední medvěd, který prospívá i za poměrů velmi stísněných. Ani domácí plémě soba, materiálu tedy tak snadno přístupného, neudrží se dlouho. Polární liška nebo rosomák jsou vzácností. Tur pižmový bývá na krátko zlatým hřebem exposic. Překážkou bývá — zvlášť u býložravců — méně klima, jako spíš nedosažitelná přirozená potrava.

Z předešlého vysvítá, že způsob exposice musí se nutně říditi potřebami zvířete i potřebami návštěvníka. Zde nelze předem stanoviti přesnou linii a jest jíti od případu k případu. Základem však, jak už svrchu bylo řečeno, budiž: co nejvíce vzduchu, světla, zeleně a co nejméně staveb.

Jiná otázka jest: Co vystavovati?

Zkušenosti více než sedmdesátileté ukázaly, že určovatelem exposice jest návštěvník. A přání 90 % návštěvníků zřetelně káže: veliké, nápadné, zábavné, cizí a mnoho! Říší živočišnou pro 90 % lidí jsou pouze obratlovci, něco málo členovců, nějaký ten měkkýš a červ a — dost! Drtivá převaha hmotná obratlovců zakrývá nepřírodopisci oprávněnost ostatních nižších skupin, kde rozměry jedinců jsou stále a stále menší. A proto obratlovci zvítězili při exposicích v zool. zahradách. A z nich opět ssavci a ptáci. Ostatek sotva ještě plazové, obojživelníci a ryby něco málo těší se obecné pozornosti, ale exposice těchto brzo ae odloučily v samostatné podniky: vivaria a akvária. Nerozumným vychováním stále ještě od pokolení k pokolení šířené předsudky o „ošklivosti“, „hnusných“, „prašivých“ a kdoví jakých ještě představitelích nižšího živočišstva odrazuje se prostý méně inteligentní a méně samostatný pozorovatel od bližšího styku s onou drobotinou, stejně vysoce zajímavou, stejně krásnou a stejně důležitou jako jsou skupiny vyšší. Kdyby existence zool. zahrad nezávisela na vstupném, vyhlížely by jinak. Ale i tak naskytuje se myslícímu vůdci takového zařízení tisíc množství, aby nenápadné přiblížil i tyto přehlížené skupiny, ale stejně důležité k pochopení celku nejširším vrstvám návštěvníků. Než převáží jednou spravedlivější pochopení, nelze než plouti s proudem a podrobiti se rozkazům existenč. podmínek.

Plně uznávám, že zool. zahrady mají v prvé řadě poskytovati co nejširší názor na živočišstvo vzdálených krajů. Tradice obrázková ještě do nedávna i u nás krmila zvědychtivé nejhnusnějšími výplody fantasie, neumělosti a nepochopení, přehnanými za účelem líbivosti nemožnými postavami a pohyby, spestřenými vymyšl. barvami. Teprve zool. zahrady rozehnaly z části tyto přehmaty na všeobecném vzdělání. Jsem plně přesvědčen, že zool. zahrada má podati především správnou představu o podobě a vlastnostech zvířat, jichž zmocnila se tradice lidová a jež do dnes obestřeny jsou gloriolou, někdy zcela nezaslouženou. Uznávám, že zool. zahrada musí mít své lvy, tygry, pardaly, slony, nosorožce, hrochy, opice a papoušky, ale mou vůdčí hvězdou bude snaha podati obraz živočišstva naší vlasti. Kulturou sežehnuté naše končiny dávno znesnadnily blízký styk i s těmi zbytky bývalého bohatství živočišného, kterým oplývaly kdysi naše nivy a lesy. Už havran, který navštíví v zimě naše města, hraje si na cizokrajnou raritu a naše mládež mimo vrabce, holuba a kosa nezná ptáků. Liška je známa pouze z výkladen kožišnických a medvěd z manéže varietní. Různé „záchranné“ spolky a společky prokazují svou činnost krmením obtížných vrabců a živí se nářky nad ochuzením našich lesů — ale jejich členové neznají ani jediného z těch „pronásledovaných“, za jejichž zájmy bojují. Naše žactvo je odkázáno na obrázky učebnic a mumie musejní a dospělý v tomto ovzduší vychovaný ztratí vůbec zájem na poznávání přírody. Titěrné polemiky o oprávnění, či neoprávnění člověka chovati živočichy v zajetí, odbývající se buď u pivní sklenice nebo v přecitlivělých kroužcích dámských, vycházejí z naprosté neznalosti duševních i tělesných potřeb živočicha a chybují především v tom, že anthropomorfisují. Ukládají do duše zvířecí touhy a potřeby lidské a mylně se domnívají, že ve volné přírodě zvíře tone v samé blaženosti.[7] Tito povrchní pozorovatelé vidí jen v záplavě květů a slunce jásajícího zpěváčka a nikdy neměli příležitosti slyšeti zoufalý skřek skřivana krahujcem uchváceného, nikdy neměli příležitost viděti tisíce vichrem do plání sněhových zaklíněných vlaštovek, neví nic o spoustách křepelek jedním nárazem smetených do moře a nikdy si nevšimli tisíců hladem znenáhla zhynulých drozdů, konipasů, červenek a skřivanů, když koncem března dostaví se sníh a mrazy (r. 1922). Nezazlívám jim toho a přeji si jen brzkého jich poučení v naší zool. zahradě. V zajeti řádně chované zvíře je všech těchto strastí zbaveno a při své mentalitě považuje svůj nový stav za zcela snesitelný, jak ukázali přemnozí z mých „zajatců“, kteří dobrovolně ze „svobodné“ přírody vrátili se do „krutého“ zajetí.

Proto vítejme konečné uskutečnění myšlenky, která všude jinde již dávno vtělila se v čin a která u nás dodnes tolik musila trpěti neporozuměním, odklady i náhodnými překážkami. Těšme se tím, že co se dlouho připravuje, mívá pevné kořeny.


  1. Mylné tvrzení, že i u nás před 12 lety mělo níco podobného býti zřízeno, bezpečně rozptýlí pohled na plány z oněch dob, uložené u obce pražské. Prirozeno, že na dané nepatrné parcele nebylo možno prováděti svstém farmový. Jednalo se tehdy o to, aby alespoň počátek byl učiněn. Tak se stávalo i v jiných městech (Kolín n. R.), kde později zahrada přenesena na místo volnější.
  2. Skalní sluj hodí se arci velmi málo ke znázornění volného života lvího. Lev jest obyvatel travnaté, lesíky nebo aspoň keři prostoupené planiny a zříditi takové ústředí vymyká se normálním prostředkům zool. zahrad, nečítaje ani, že by lvi v takovém prostředí chovaní prostě se zrakům návštěvníků skryli.
  3. Při své návštěvě v přírodním parku v Askania Nova (Krim), kde majitel Salz-Fein vyrobil skutečné kus ráje, osadiv značné rozlohy slepní i lesní přehojnou cizí zvěří a kde s prospěchem věnoval se především pěstování zebroidů (kůň zebra), za půldne jízdy šťastně jsem uviděl, a to z dálky, málo hejno klokanů a na obzoru několik zeber a velbloudů.
  4. Ptáky, kteří jsou dobří chodci (bahňáci, kurovití) nebo plovací, možno operativním odejmutím nepatrné části špičky křídelní se 3—4 brky učiniti letu neschopné (ztráta rovnováhy), aniž by byli zevně zohaveni.
  5. Viz kolonii kachní v sadech Vrchlického.
  6. Podnik, který měl skutečně dobré základy proti zkostnatělému Schönbrunu, ale zahynul brzo netečností Vídeňáků a snad i finančními malversacemi.
  7. Nedávno byl jsem volán před soudnou stolici takového spolku, abych se zodpovídal ze zločinu účastenství na zool. zahradě. Kdo četl alespoň jednu mou knihu, nebo kdo dokonce zná osobně můj vztah k živoucímu, musí se takové rekriminaci usmáti.