Základní otázky druhé republiky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Základní otázky druhé republiky
Podtitulek: Rozhovor presidenta republiky dr. E. Háchy
Autor: Jako celek anonymní; podstatná část: Emil Hácha
Zdroj: Národní listy, roč. 78, č. 333 str. 3
Vydáno: 04.12.1938
Licence: PD old 70

President republiky Dr. Emil Hácha přijal v sobotu pražského zástupce říšskoněmecké zpravodajské kanceláře DNB na pražském Hradě a zodpověděl mu řadu otázek o poměru česko-Slovenské republiky k jiným státům, k menšinám, o vzájemném poměru spojených národů státu a o židovské otázce.

O příští zahraniční politice pravil, že bude důsledně sledovat ten směr, který v posledních týdnech zahájila. „Jsme si své nové situace dokonale vědomi,“ prohlásil president, „a musíme se tudíž snažit co možno nejdříve zjednat přátelské vztahy ke všem sousedům. Jsme rozhodnuti přispěti ve své oblasti podle nejlepších sil k usmíření. Učiníme vše, abychom dosáhli zlepšení hospodářských a sociálních poměrů. Zejména záleží nám na tom, abychom sjednali

dobrý poměr k říši německé.

Vedeni touto snahou, musíme a chceme se chovati zcela upřímně a loyálně. Jsem přesvědčen, že s obou stran bude se vážně pracovat na odstranění překážek, které tu snad ještě jsou.“

President pak pokračoval: „O vztazích Italie k Česko-Slovensku možno již dnes říci, že se vyvíjejí tak, jak to odpovídá upřímnému přání vlády a veškerého obyvatelstva. Naše sympatie k italskému národu, náš obdiv a naše úcta k jeho slavné kultuře jsou odedávna u nás hluboce zakořeněny. Domnívám se, že v tom spočívá spolehlivá základna příznivého vývoje vzájemných vztahů.

Naše obyvatelstvo je mírumilovné, touží po přátelském řešení všech otázek velké světové politiky. Toto přání vede nás k tomu, abychom se snažili udržovati také nejlepší vztahy k velmocem západu. Vedeni přáním pracovati konstruktivně v prostoru kolem nás, věříme, že takto posloužíme míru.“

Přecházeje na vnitropolitické otázky, poukázal president na to, že ve vnitřní politice je nejdůležitější úlohou zachovati pořádek ve státě a veškerému obyvatelstvu opatřiti práci. „Široké vrstvy očekávají rychlá opatření a viditelné činy. Jen tenkráte, nebudou-li v tomto směru zklamány, bude možno opět získati plnou důvěru lidu. Nejbližším cílem hospodářské politiky musí být uvést znovu všechna kola hospodářského života do pohybu. Proto musí býti co nejúčinněji podporováno soukromé podnikání. Blížící se zima je nám výstrahou. Známe nebezpečí, jež může vyrůsti z oslabení soukromohospodářských činitelů a chceme mu včas čeliti.“

O německé menšině v Česko-Slovensku zdůraznil dr. Hácha: „Poměr státu k naší německé menšině dostává svou zásadní směrnici od zahraniční politiky. Tato oblast vnitřní politiky musí se zcela přizpůsobit politice zahraniční. Je naším přáním, aby vzpomínky na minulost zmizely a nepůsobily nepříznivě na poměry německé menšiny v nové republice.

Pokud jde o maďarskou menšinu, pokládám za přirozené, že úprava jejích poměrů bude záviseti na tom, jak se vytvoří postavení Slováků v Maďarsku. Jsem však naplněn nadějí, že také tato otázka bude vyřešena způsobem, který přispěje ke klidnému vývoji vzájemného poměru.

Malý národ musí v kulturním ohledu pěstovat

především svou vlastní národní bytost.

Je však pochopitelné, že politická orientace státu má svůj vliv také na jeho kulturní vztahy. Duchovní vývoj, zejména u Čechů, má, byť se pohyboval na vlastních cestách, nesporně také mnoho co děkovat německým podnětům. Není pochyby, že také v budoucnosti možno spoléhati na kulturní spolupráci.“

O vzájemném poměru spojených národů státu řekl president: „Život autonomních dílů, českého, slovenského a rusínského ve společném státě je určen nedávno vytvořenými ústavními zákony. Zachování těchto ústavních zákonů musí býti pro všechny nositele státní moci určující. Jen tak možno zabrániti nedorozumění. Jen tak vytvoří se ovzduší dokonalé vzájemné důvěry. Dnešní nová úprava má své nesporné přednosti, neboť vylučuje podezření, že jeden národ, který obývá jeden díl státu, bude hledět nabýt nepřiměřený vliv na jiný díl, a umožňuje loyální spolupráci všech při výstavbě státního celku.

Pokud jde zvláště o Podkarpatskou Rus, je to díl ostatním ve státě zcela rovnoprávný. Jeho zařazení do Česko-Slovenska je plně odůvodněno, uvážíme-li, že Rusíni žili po staletí v bezprostředním sousedství Slováků. To nejdůležitější pro Podkarpatskou Rus je, aby jí bylo popřáno plného klidu. Pak bude s to pokračovati ve své výstavbě k prospěchu svého národního vývoje.“

Zvláštní zájem vykazují tyto vývody presidentovy

o otázce židovské:

„V Čechách a na Moravě — na rozdíl od Slovenska a Podk. Rusi — je počet židů v poměru k celkovému obyvatelstvu malý. Už před válkou byl téměř uzavřen onen proces, který znamenal osvobození české vesnice od hospodářské nadvlády židů. Jak v bankách, tak v průmyslu byla účast židovského živlu poměrně menší, nežli tomu bylo u sudetských Němců. Proto židovský problém v českých zemích byl jinak umístěn nežli jinde. Při řešení židovské otázky bude se nyní jednati o to, nalézti cestu, která určí úlohu židů v životě oněch národů, které jsou nositeli státní myšlenky.