Záhuba pohanův na Litvě/VII.

Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski
VI.	VII.	VIII.

Malborský zámek ukazoval nyní každodenně přicházejícím bojovníkům kříže zcela jinou tvářnosť nežli před několika týdny. Klidné, truchlivé a zasmušilé jeho zdi přijaly na sebe jakýsi sváteční oděv. Pečováno učiniti je k vůli cizozemcům úhlednějšími, než byly ve všední den. Zedníci dali jim častvý povlak, brány blyštěly se vyleštěnými hřeby a kováním, špatné a rozměklé cesty a stezky posypány kamením, náspy deštěm rozryté a vyhloubené vysypávány a utloukány. Na vížkách Rabí a Černé vlály prapory velikého mistra i řádu.

Stráže ve branách dostaly lesknoucí se krunýře a nové sukně. Na dvorech bylo všude čisto a zameteno jako ve světnici, a chasa, která se tam objevovala, všecka byla vystrojena jako v nějaký svátek. Ale netoliko lid služebný, nýbrž i všecka staršina, kterouž zde onde viděti bylo v oknech a křížových chodbách, oděna byla svátečně v šaty nové, obličeje pak její měly výraz slavnostní, zářící, veselý.

Na středním zámku, kde byla veliká síň besední, ve které velmistr obyčejně hostí přijímal a kde o výročních svátcích, v čas kapitol a porad, shromažďovali se komturové, staršina, zasloužilí rytířové, připravováno vše k veliké hostině — na způsob neřeholní.

Vedle starého pravidla první špitální rytíři domu Jerusalemského požívali jenom třikráte v témdni masité potravy, třikráte za týden dovolena byla jídla mléčná a vejce, v pátek postili se o chlebě a vodě. Ke stolu zasedali rytíři za starodávna po dvou, poslouchajíce mezi jídlem čtení životů svatých; zbytky s jich stolu dostávaly se chudým spolu s desátou částí všeho, co se strojilo a peklo… Dříve odměřováno i pivo i víno… mlčky a krátce požívali i sprostých pokrmů… nyní!

Nyní docházely na jejich stůl z celého světa nejdražší kořenné přípravy, které se objevovaly pouze v knížecích kuchyních, po sudech dodáváno jim nejvzácnějších vín sprosté nádobí klášterní zastupovaly stříbrné a pozlacené mísy, hlínu drahé sklo benátské; stoly pokrývaly bílé ubrusy dle vzorků vyšívané.

To všecko dálo se pod záminkou, aby řád důstojným hostem každého roku mu na pomoc přicházejícím ukázal, jak jest mocným a zámožným. Jmenovitě od té doby, co veliký mistr přenesl sem sídlo své, nádhera vzala vrch. Náčelník řádu rovnal se téměř panovníkům. Přísná řehole obmezena na polobratry, na šedopláštníky, na služebnou čeleď a chasu; na vysokém zámku žilo a hostilo se po knížecku. Takovému živobytí staršina přivykala, ono stalo se potřebou, což omlouváno tím, že řád německý musí svět oslňovati svou mocí, jinak že by nikoho k sobě nevábil u nedomohl se oné důležitosti, jakou míti má.

Množily se výboje meče a směny, rozšiřovaly se hranice držebností válkou i zabráním nabytých, poklad naplňoval se lupem, řád skutečně stával se mocností jse representantem německé chtivosti zemí; mnišský habit pomalu spadaje s jeho ramen odhaloval železné krunýře a zkrvavené ruce.

Stráže špitální vzrůstaly na loupezné vojsko křesťanské, nazývajice se ctiteli Marianskými, sluhy Kristovými, poddanými apoštolské stolice, kdežto v samém skutku měli v srdci a na mysli germanskou myšlenku výboje.

Střídavě kořili se hned císaři, hned papeži; onomu zakazovali se věrností, kdykoliv tento v kázeň je bral, — k tomuto se utíkali, kdykoliv císař spory jejich nerozhodoval jim po vůli. Z celého počínání řádu bylo již zjevno, v čí prospěch pracoval ve jménu víry a pod zástěrou obrácení pohanů.

Besední síň, ve které od rána se prohánela četná čeládka, byla tak vystrojena jako celý zámek. Scházely pouze ženy, aby mohla pokládána býti za královskou. Sedadla kolem stolu opatřena byla opěradly a měkkými polštáři, podlaha pokryta východními koberci, stůl bílým ubrusem s vyšívaným lemováním. Podél stěn na dubových vyřezávaných policích leskly se veliké džbány, mísy mistrovské práce, číše utvářené od zlatníků v podoby fnntastických zvířat. Ode stropu už dolů celá část stěny byla jimi zakryta i tak hustě zastavena, že oku nebylo lze rozeznati polic.

Na zvláštním stole pohotově stála umyvadla i nálevky z bronzu; vyšívané ručníky čekaly na ruce, jimž by posloužily při umývání před hostinou.

Stolník, číšníci, posluhové dokola obcházeli sestavené stoly pátrajíce, kde by co scházelo, co by se mělo přistaviti, čím přiozdobiti ještě a obohatiti na odiv stavenou nádheru řádu.

Vše připraveno bylo ku přijetí hostí, z nichž někteří byli již po komnatách ubytování, jiní očekáváni každou chvíli, neboť se byli již skrze posly ohlásili.

Několikadenní hostina předcházeti měla dle obyčeje výpravu proti pohanům, druh to veselého lovu, při kterém byli zvěří Rusové nebo Litvíni, někdy též pokřtění a dávno na víru obrácení Poláci. Nebyltě křest ochranou před křižovnickým mečem, pouze německé slovo a germanská krev.

Tentokráte byli hostmi řádu: Ludvík markrabí Braniborský, Filip hrabě Namurský, hrabě Henneberg, několik Francouzů rytířských bojů žádostivých, několik Rakušanův a jeden velmož anglický. Zástup ten, čítající již dvě stě nejpěknějších helmů, vzrůstal každým dnem.

Každý z těchto vznešených příchozích přiváděl s sebou hratku šlechty, rovněž jak on sám ozbrojené a statečné. Naproti pohanům polonahým, jenom nedostatečně ozbrojeným, železný rytíř od západu platil za deset, jsa jakýmsi strojem a takořka pohyblivou tvrzí rozrážející tlupy. Střely se ho nechytaly, o železnou zeď na jeho prsou rozbíjely se tvrdé palice. Výprava byla zábavou, porážka řídká; nešťastní pohané pak mohli se mstíti za své jenom tím způsobem, že skupujíce se v ohromné tlupy zasypávali protivníky své jako mravenci.

Toho dne již shromážděna byla část hostí v menší síni o žulovém sloupu kolem velmistra. Rozléhal se tu veselý hovor… různé jazyky mísily se tu jako u Babylonské věže. Čásť mluvila po německu rozmanitými nářečími svých krajin, ne vždy sobě dobře rozumějíce mezi sebou; Francouzové rozmlouvali se s některými po latinsku, mezi sebou pak mluvili jazykem jižní a severní Francie, příbuznými sobě ale rozdílnými; Angličan drmolil příbuznou němčinu, několik rytířů polyglotů chodilo od jedněch ke druhým sloužíce jim za tlumočníky.

Všichni hodnostáři byli již pohromadě čekajíce toliko na hraběte Namurského, který po včerejší dlouho trvavší hostině vyspával, když skromně a potichu vplížil se Bernard i stanul po straně. Nikdo si ho nepovšimnul, ačkoliv sličná jeho postava dnes odlišovala se od jiných výrazem zasmušilým, jakýmsi smutkem a bolem, zdajíc se uprostřed všeobecného veselí a šumu býti zde cizí a rušící, tak že první pohled na ni vyvolal otázku, co ten člověk přináší s sebou? Jakou nehodu, jakou zlou zprávu? Jakou hrozbu?

Větší čásť křižovníků zvyklá byla na neveselé vzezření bratra Bernarda, přísného zachovatele řehole a strážce jejího nad jinými, tak že pošmurná jeho tvář nebyla jim v celku nic divného. Odbývali ho jen zběžným pohledem, lhostejným úklonem, a nikdo nespěchal dát se s ním do řeči a tovaryšiti jemu, který zde obzvláště dnes uprostřed těch saturnalií byl jakousi nemilou disharmonií. Ten i onen vrhnul na něho zrak, ale rychle se odvrátil.

Hosté se zalíbením naslouchali pověstem křižovníků z časů prvního jich zde usídlení a prvních válek s nevěřícími. Doby ty byly již oděny v legendy skoro baječné, vyzdobené básnickými výmysly. Chlubeno se těmi předky, jichž prvním obranným hradem byl starý rozložitý dub, obehnaný parkánem a příkopem, jehož větve byly útulkem příchozím obyvatelům. Ve vypravováních rytířů líčen onen litevský lid, hrdinsky bránící svou zemi, bohy, obyčeje, svátosti dlouhými věky proslavené, jako divoch napolo zvířecí.

Starý Siegfried, jehož tváře zářily vzpomínkami z mladých let, docela srovnával se s přesvědčením většiny rytířů, že zrádných těch divochů naprosto není potřebí šetřiti.

„Křtíti je?“ pravil. „Což jest jim křest platen? Právě tak bylo by hříchem polévati svěcenou vodou nerozumné zvíře! Odvěčná slepota pohanská nikdy jim nedopustí uzříti světla… I z kolébky vzaté děti, když dorostou, hraje v nich krev a oni jako vlčata zabíhají do lesa. Jediný prostředek jest vyhubiti to plemeno… Já,“ doložil, „nikdy žádnému, který mně přišel pod kopí nebo meč, neodpustil; křtil jsem je mečem a krví… Ego te baptiso in gladio!“ Stařec smál se při těch slovech.

„Země prý pustne,“ mluvil vážně dále; „ale máme sami kým ji zalidniti. U nás rodí se dosti dětí, máme dosti lidí bezzemků. Kdekoli se našinec usadí, přináší s sebou korouhev císařskou a ujímá zemi pro apoštolskou stolici a Římskou říši. My tuto zemi dostali darem od papežů, králů, císařů, kterým po právu náleží veškerá zeměkoule; ona jest naším majetkem… nuže, vyhubme její uchvatitele…“

„Chtěli se na oko dát pokřtiti,“ přejal mu slovo Lamport z Mülberka, „aby nás odbyli s prázdnem. Obrátili se přímo do Říma poddávajíce se… ale nic nepořídili. Bylo pozdě… země jest naše.“

„Nepřestali na tom,“ pravil Hans Wirnburg; „počali stavěti kostely a volati k sobě mnichy, jimiž by se zakryli před námi… ale my těm břídilům odňali chuť nás klamati… Ha, ha! Já kazal kněží věšeti a kostely páliti.“

Nastalo ticho. Siegfried dodal: „Jací to tam mohli býti kněží od pohanů živení a jaké ty jejich kostely?… Božnice Baala! Hubiti, zabíjeti, páliti, dělati tabulam rasam, to jediný způsob,“ doložil. „Když se má zrno zaseti, potřebí rozdírati zemi bez lítosti, aby mohlo v ní vzejíti… Krev zúrodňuje…“

Bernard poslouchal zdaleka, na tváři jeho nebylo viděti ani známky souhlasu ani nevrlosti nebo odporu; podobné řeči ne ponejprv docházely k uším jeho.

„Dnes,“ ozval se veliký mistr Luder, „díky Bohu i přímluvě patronky naší Panny Marie, svatým ochráncům řádu, můžeme již pokojným okem hleděti v budoucnosť. My opanovali rozlehlé území až ke břehům mořským; a jakkoli s Poláky ještě dlouho potrvá vojna i spor, jakkoli s nimi začíná se spolčovati Litva, my stojíme již tak, že se jim oběma udržíme a země pro stolici apoštolskou a pro císařství dobyté jim ubráníme.“ Obrátiv se pak k hostem dodal pohlížeje na Ludvíka Braniborského: „S vaší laskavou pomocí. Všecky kraje křeatanské cítí, že nám povinny jsou pomocí svou přispívati, tak jako někdy podnikaly křižovnické výpravy do Svaté země. I zde jest věc kříže věcí naší.“

„Každý meč a každé kopí, které nám přicházejí na pomoc,“ pravil Siegfried, „jako darování církvi pozemku mílové rozlohy.“

„A kraj ten,“ ozval se Hans z Wirnburka, „dokonce není k zavržení, aniž tak nevděčný jak se zdá. Půda jest větším dílem úrodná, když ji převrátí německý pluh… Medu a vosku dostatek, lesy plny zvěře, řeky rybami oplývající. Zima ovšem bývá tuhá, ale kde chráněna od větrů, tam na úbočích i réva se daří.“

„Oho!“ rozesmál se jeden z Francouzů. „K vašemu vínu nemám veliké důvěry, ale ryb i zvěřiny vaší si vážím.“

„A já,“ ujal slovo Siegfried, „rád bych vám dal okusiti k obědu staré medoviny, se kterou nemůže porovnati se nižádný pigment…“

„Pil jsem ji a velice mi chutnala,“ odvece Francouz, „ale do hlavy je příliš těžká.“

„Však my také nemáme lehké hlavy,“ se smíchem ozval se starý Siegfried.

Bernard napořáde se držel stranou, i nezdálo se, že poslouchá. Oko jeho bloudilo po stěnách.

Povšimnuv si zachmuřcné jeho tváře maršálek přistoupil ku pohříženému v myšlénkách a oslovil ho: „Vy jediný stojíte tu jaksi zamračen, jest mi vás líto. Jaké to nové společné břímě uvalilo se na vás jediného? Svěřte se mně. Vám děje se vždy křivda, neboť zbytečně nastavujete ramen.“

Bernard ještě více svraštil čelo. „Tentokráte,“ ozval se záhadně, „netrpím za řád, což by mně útěchou bylo, nýbrž za vlastní hřích.“

„Hřích?“ rozesmál se maršálek nedůvěřivě na něho pohlížeje. „Vy poslušen svaté rady sám se ponižujete, abyste byl povýšen; já nevěřím, že byste se byl dopustil hříchu.“

„Přece, peccavi!“ odpověděl krátce Bernard, načež se odmlčel.

„Vy jste vzbudil mou zvědavosť,“ upřel na něho zrak maršálek.

„Ale zde není místo, abych ji ukojil,“ dí Bernard. „Nechci vám kaziti veselou chvíli.“

Zaražen tonem, jakým slova ta byla pronešena, pojal maršálek Bernarda za ruku. „Povězte mně krátce, co pro mne na žadný způsob nesmí zůstati tajemstvím. Věc jest důležita…“

„Pro mne a moje svědomí,“ odvece Bernard; „pro řád jest méně vážna.“ To pověděv ustoupii několik kroků nazpět, jakoby se chtěl vyhnouti další rozmluvě.

Maršálek déle na něho nenaléhaje provázal ho zraky svými. „Divný to člověk, ten Bernard,“ pošeptal blížícímu se Hansovi z Wirnburka. „Otravuje si život starosti všech na svůj vlastní účet bera… Co asi mu dnes jest?“

Hans naklonil se k uchu maršálkovu: „Nejspíše cítí se vinným,“ smál se, „že se nesrovnával s dobrými zásadami našeho Siegfrieda… Máť za své…“

V tom obrátil se k maršálkovi velmistr osloviti ho chtěje, ale již oznamoval zvonek, že v síni hostina jest připravena. Čeleď otevřela dveře a mistr zavedl do jídelny nejprve markrabí Braniborského a hraběte Namurského.

Jak svátečně vypadala ta společnosť rytířů, kteří tohoto dne zbroj odloživše ustrojili se v nejdražší své šatstvo, v nejpěknější šarlatové obleky z aksamítu, východních hedvábných tkanin zlatem a stříbrem krumplovaných. Uprostřed různobarvé té tlupy bílé pláště křižovnické, jimiž staršina toho dne se byla přioděla, a těžké zlaté řetězy vynikaly důstojností a prostotou. Hrabě Namurský vyznačoval se obzvláštní nádherností obleku svého, jehož umělecký kroj, vyšívání, lem a pestré odznaky činily ho předmětem obdivu, u mnohých snad i závisti. Blíže u něho sedící prohlíželi si ty hedvábné obrázky na jeho prsou i rukávech s důvtipnými nápisy.

Kníže Braniborský, bohatě oděný, s jakýmsi úšklebným pohrdáním hleděl na vyfintění sousedovo, křiklavé, ale více ženské. Snad i jiní zjevněji byli by se posmívali Francouzovi, kdyby tento na pohled útlý, bílý človíček nebyl býval jedním z nejstatečnějších rytířů, který podal již důkazy, že dovede zvítěziti v boji s takovými silnými obry, jakými byli jeho spoluhodovníci. V posledním turnaji, na dvoře středního zámku beze všech příprav na ručesť uspořádaném, překonal hrabě všecky protivníky své neobyčejnou obratností. Při stole byl to nejzábavnější besedník, a veselá jeho mysl i volnosť v obcování nedávaly mu nikdy zapomenouti na vážnosť, nestíraly s něho jisté sebevědomí a vyžadovaly úcty. Pohlíženo na něho jako na nějakou bytost výminečnou, zvláštní a nepochopitelnou, on zase hleděl na společníky s lahodným úsměškem. Oni představovali sílu zvířecí, on důvtip i svrchovanou obratnosť uhlazeného člověka.

Pokračováno v rozmluvě o válce s pohany, s tím rozdílem, že starší, kteří slýchali o vojnách se Saraceny, porovnávajíce je se zdejšími nevěřícími nazývali tyto takořka polozvířaty, čímž ospravedlňovali ukrutenství, s jakým je hubili. Jeden z bratří dokazoval, že divoké takové stvoření, byť i z kolébky vzato bylo, ani ničemu se naučiti, aniž ke člověku podobným státi se nemůže.

Ke stolu zasednuto v ten způsob, že každému ze vzácnějsích hostí přidán byl rytíř, který by ho bavil a všelikou službu hostitele mu prokazoval. Starý Siegfried přisednouti měl k německému hraběti, když pachole do jídelny přikvapivší dalo mu znamení. Odvolání v této chvíli bylo něco tak neobyčejného, že křižovník se mu chtěl opříti, leč poslyšev, co mu do ucha pošeptáno, poněkud zaražen pospíšil jiného na své místo posaditi, sám pak nepozorován vykradl se ze síně.

Gmunda si stěžuje Siegfriedovi na útěk Baniuty.

Sešed na dvůr krokem kvapným zamířil ke bráně a dostav se mimo stráž ven ze hradu počal se nepokojně ohlédati. „Při sám bůh!“ broukal, neslýchaná věc, drzá opovážlivosť, nedati mně pokoje ani v takovou hodinu! Bába k nevystání ale dostane za to!“

An takto se kasal, spatřil ob roh zdí hradebních přicházeti v plášti řeholnic polosester křižovnických starou Gmundu, která shlednuvši ho zrychleným krokem pospíšila mu vstříc, všecka udýchána a rukama lomíc. Dříve ještě nežli Siegfried ji mohl osloviti, nedočkavá žena volala již na něho: „To litevské děvče mně ukradli… utekla!… Já nemám, koho bych poslala ji stíhat. To je věc vašich knechtův. Ta daremná svévolnice! Podaří-li se jí útěk, bude celému světu vypravovati, co u mne se děje, bude pomlouvati a kdo ví jaké nesmyslné řeči vésti. Potřebí ji stíhati, pošlete za ní lidi!“

Tak mluvila sotva dechu popadajíc. Siegfried poslouchal s tváří zamračenou.

„Výborně jste ji střehli!“ zvolal. „Mělať dosti času i místa seznamovati a umlouvati se s knechty, kdežto našim bratřím často ani číši vína přinésti nechtěla! Dobře jste ji vychovali!… Vyslati za ní lidi? ale kam?… Máte nějakou stopu? Víte který a čí knecht?… Ó toť pravý boží trest!“

„Kdož pak se toho mohl nadíti? Kdo to mohl předvídati?“ volala Gmunda. — „A čím pak já jsem vinna? Kdož ubrání se vaší čeládce?“

„Kdy se to stalo ?“ tázal se Siegfried.

„Kdy! kdy!“ opakovala stařena třesouc se hněvem a netrpělivostí. — „Musilo to býti celé spiknutí. Před několika dny přistihli ji ráno v zahrádce s jakýmsi knechtem. Honili ho, chytali… on ušel. Dala jsem ji mrskati, aby vyzradila svého milovníka… ani slova necekla. Zavřela jsem ji z trestu při chlebě a vodě, počala žloutnouti a padati se, až mně líto bylo, ne jí, ale její krásy. Pustila jsem ji a kázala pilně stříci. Dnes ráno povídali, že churava jsouc šla ulehnout… Teprv okolo poledne děvčata šla k ní přihlédnout, ale již nebylo po ní ani nejmenší stopy.“

„A odkud víte, že uprchla s knechtem?“ osopil se na ni Siegfried.

„Když ji s ním přistihli…“

„Nižádné stopy? Viděl ho někdo?“ vyptával se křižovník.

Gmunda se dala do pláče, mluvila cosi nesrozumiteluého, škubala sebou, naříkala na svůj osud. Siegfried, jenž by se rád byl vrátil ke svým, byl též netrpěliv i mručel: „Poslati za ní? kam? koho? což naši knechti jsou zde k tomu, aby honili sběhlá děvčata?“

Tak mluvil křižovník, ale přece bylo viděti, že by rád Gmundě pomohl. Hrozba, že by děvče mohlo po světě roznášeti, co se v jejím domě děje, nebyla též jemu lhostejna.

Ve bráně stál vrátný, člověk starý a otylý, zvědavě pohlížeje na Siegfrieda a Gmundu, snad i poslouchaje rozmluvu jejich. K němu přistoupil křižovník jako k důvěrnému sluhovi s posteskem, že knechtové svedli služku jeho sestry, paní Gmundy.

Vrátný, osvědčený po dlouhá léta ve službě hradské, potřásal hlavou. „To se podivně shoduje,“ zabroukal. „Vaší sestře ztratilo se děvče, a nám téže noci utekl ten hoch, jejž choval bratr Bernard, sirotek… i také ten ničemný mamlas, ten pes Litvín, kterého bych já dávno byl dal pověsit, ale Bernard jej ochraňoval, krmil a užíval jeho služeb.“

Siegfried se zarazil. „Jest to jisté?“ zvolal.

„Což bych si to dovolil říci, kdyby po nich nebyli již prohledali všecky kouty a celý hořejší i dolejší zámek? Vždyť i mne vzal Bernard do výslechu a broukal i trhal se, že jsem je pustil z brány. Já! u mne se ani kočka nedostane ven bez povolení… Ale z dolejšího zámku, kde okolo špitálu a stájů tolik lidí se hemží, vchází a vychází, možná vyvésti sto lidí, aniž by kdo zvěděl o tom. Byli by hloupí jíti tudy, kde já bych jim v oči hleděl, a ne tudy, kde jsou vrata otevřena.“

Siegfried zamyslil se, nechtěje před vrátným projeviti své myšlenky, i vrátil se ke Gmundě potichu naříkající.

„Jdi domů, jdi! co bude možného učiní se. Té noci uprchli odtud dva. Jest stopa po nich; musili utéci najednou, a najednou také budou polapeni, neboť Bernard zajisté nezaspí.“

To pověděv rozloučil se Siegfried se sestrou a vrátil se zrychleným krokem do jídelny.

Tam již první číše na lačné žaludky a hlavy tak mocně působily, ze pro hluk a šumot nebylo svého slova slyšeti. Břinkáno v poháry, bouřlivý smích rozléhal se, vůně silných kořenných příprav naplňovala síň. Sluhové již odnášeli první vyprázdněně mísy a pospíchali nahraditi je druhým přínosem. Ohromné čtvrti zvěřiny, hromady pečeného, vařeného i smaženého ptactva, plovoucí v hustých omáčkách, každý rukama i noži rozrýval, a myslivečtí psi prali se pod stolem o kosti jim házené.

Siegfried hledaje pro sebe prázdného místa nenalezl jiného, než na konci stolu, kde se byl usadil bratr Bernard, vždy skromný a vyhýbající se veřejné pozornosti. To přišlo mu právě vhod. Bernard, maje hlavu o ruku opřenou, neměl se k jídlu, nýbrž seděl v myšlénky pohřížen. Vše kolem něho se smálo, on mračil a ošklíbal se. Siegfried nachýlil se k jeho uchu.

„Slyšel jste? víte již?“ tázal se ho. „Váš vychovanec prý zmizel, utekl s nějakým klučinou… A k tomu také Gmunda přišla si mně stěžovat, že jí naši knechti unesli děvče. Nikdo jiný nežli oni.“

Bernard přisedl k němu. „Měla Litvinku na vychováni?“ otázal se živě.

„Tak jako vy…“ ale nedokončil svou řeč. Bernard včasným znamením připomenul mu, že původ chlapcův je tajemstvím.

„Uprchl tedy váš zastavenec?“ tázal se.

„Zmizel… nevím,“ zamručel opatrný Bernard. „Špitálník poradil mně, abych ho dal na dvůr k Binauům, by se uzdravil — tam se musil dáti někomu zbalamutit. — Pacholek… litevské zvíře,“ doložil, — „polodivoká bestie… ale zrádcem nebyl, sloužil u mne dlouhá léta. Věc nepochopitelná…“

„Poslali jste za nimi?“ zamručel Siegfried.

„Bez hluku vysláni honci,“ pravil Bernard; „ale netřeba to rozhlašovati. Všecko ještě může se vysvětliti hloupým výletem za dívkou. Mne ten útěk dívčiny od Gmundy trochu potěšil. Jinoch mladý, krev horoucí… uchvátiv ji musil se skrýti kdesi na blízku Binaufeldu. Prohledají houštiny a najdou ho. A pacholek zajisté v čas útěku se dopátrav neuprchl, ale bezpochyby hledá hocha.“

Siegfried pozorně poslouchav poněkud se upokojil. „Myslíte?“ tázal se.

„Mám za to, že jinak ani býti nemůže; neboť utéci… kam?… jak?… to nepodobá se ku pravdě!“ řekl Bernard. „Chlapec posedí si o chlebě a vodě, děvče potrestá Gmunda…“

„Teď ticho!“ skončil Siegfried maje se k jídlu.

Bernard, jakkoli hleděl sám sebe upokojiti, zůstal zamyšleným a zasmušilým. Rozeslav na všecky strany honce i špehy na zvědy očekával každou chvíli nějakou zprávu, a každé pachole do síně vstupující pronikavě očima měřil.

Ale po celou dobu co trvala hostina nikdo k němu se nepřiblížil, nižádně zprávy nepřišlo. Konečně, když na stůl dávána již sladká jídla, přiběhl k Bernardovi Tomchen, jeho pachole. Ale nebylo mu viděti na očích, ze by přicházel s dobrou věstí. Nachýliv se k pánovu uchu pošeptal mu: „Povídají, že zmizel i ten Litvák, jejž nazývali Romkem a jiní Rymosem.“

Bernardem tu trhlo. Počínalo mu býti vždy jasnějším, že všichni uprchlíci, jedné krve jsouce, musili se v čas dorozuměti a podniknouti společný útěk. Nermoutily ho ani tak sklamané naděje, jimiž se byl mámil Jiřího vychovávaje, ku kterémuž, sám o tom nevěda, s otcovskou láskou byl přilnul. Šlo mu též o to, co skrze něho zamýšlel učiniti pro řád; nyní však, když bylo patrno, že přes všecku ostražitosť cítil se Litvínem, a že zajisté neuprchl nikam jinam, nežli k svým rodákům, nyní trápila ho nevyhnutelná zkáza jeho vychovance.

Nepochyboval o tom ani na okamžik, že musí zahynouti. Kterak bylo by možná, aby vymknul se z rukou křižovníků, proklouzl bez trestu územím řádu? Viděltě před očima sličného tohoto jinocha, na kterého skládal tolik nadějí… s rozbitou lebkou, s prsoma zkrvavenýma. On sám již ani ho nelitoval. Jakmile stal se odpadlíkem, zasluhoval smrt. Hlásané před hostinou tvrzení některých bratří, že Litvu třeba zpustošiti a lid vyhubiti, nyní jemu samému zdálo se býti slušným.

„Vždy ozývá se v nich ta krev i ten duch pohanský!“ pravil sám k sobě. — Jako děcko byl vzat, jazyku odvykl, slovem božím byl krmen, vlastního původu neznal, za Němce se pokládal… a přece Satan se po své oběti sápal a uchvátil ji, ačkoliv pro Pána vyrval jsem ji z jeho tlamy.“

Mezitím, co na jednom konci stolu Bernard tak smutně rozjímal, a Siegfried poněkud pozapomněv statečně jedl, aby si vynahradil co byl zanedbal, na druhém, hořejším konci, počaly se zvolna ozývati zpěvy… nikoliv nábožné, jak by slušelo řeholníkům, nýbrž světské, milostné, zertovné, veselé. Počínali je cizinci, a po nich opakovali je vzdychajíce ti, kteří dávno jich už neslyševše prahli po nich. Veliký mistr musil se stavěti, jakoby jich neslyšel, jim nerozuměl.

S jedné strany znělo polohlasem:

„Es ritt ein Fürst in frembde Land —
zu einer schönen Jungfrauen…“

S druhé strany jako navzdor ozýval se jiný hlas:

„Es flog ein klein Waldvögelein…
der lieben fürs Fensterlein,
es klopft also leise
mit seinem Goldschnäbelein:
Stand auf, Herzlieb…“

Jako na zlosť velmistrovi a stranou naň pohlížeje zapěl třetí:

„Zu Braunschweig stehet ein Castell…“

Jeden z hodovníků, vida že již nelze obejíti se beze zpěvu a že by milostné písně mohly nabyti vrchu, počal starou a všem známou píseň Hildebrandovu:

„Ich will zu Land ausreiten…“^[1]

která lépe slušela rytířstvu. Ta přehlušila jiné a směle povznášela se ku klenutí síně. Za ni se nikdo nepotřeboval styděti, a starodávné děje, které opěvala, každým srdcem hýbaly. Hrabě Namurský, uvyklý na jiné a sladčí písně, poslouchal zvědavě a spolu úsměšně. Angličané vynasnažovali se něčemu rozuměti.

Hostina byla skončena; velmistr vstal první, a vážnější jej provodili do jeho příbytku, kdežto nejčetnější část besedníků, pigmentu sobě dolévajíce a píseň po písni zpívajíce, zůstali seděti. Slavnostní den nedovoloval dbáti přísněji ani hodin ani práv stolu… hostinnosť nedopouštěla odepírati nápoje.

Otevřenými okny zavíval vonný, májový vzduch. Rytířstvo připravovalo se k nastávajícím bojům, a kdo by byl poslouchal mladších, jaké výboje sobě slibovali, byl by užasnul. Vínem opojeni rozhovořili se o bezuzdných ukrutenstvích, jakých schopna byla hovadská zběsilosť lidí od světa i rodin svých odervaných, opuštěností roznáruživělých. Šalbám těm sami mezi sebou se smáli, jedni druhým je vytýkajíce a vyhledávajíce v nich slávu.

Mezitím stál Bernard u okna hledě na dvůr… zdálo se, že přemýšlí o krocích proti uprchlíkům. Tomchena byl poslal pro knechty, kteří spolu se Šventasem konali službu při stájích, aby je přivedl na výslech. Jakmile Bernard spatřil je přicházeti přes dvůr, ihned pospíšil jim vstříc. O útěku Jiřího, Šventasa, Rymosa i dívčiny byl se dověděl teprv před hostinou a o ní samé, podrobností neznal žádných, i musil se jich teprv dopátrávati.

Ustrašená čeleď bázlivě očekávala jednoho z těch, kteří všem na hradě nejvíce hrůzy naháněli. Křižovník přicházel jako přísný soudce, i kázal mluviti jim, co vědí o Šventasovi a Rymosovi.

Z počátku nikdo nic nevěděl, nikdo ani nechtěl se něčeho domýšleti; všichni tvrdili, že uprchlého pacholka dávno již neviděli. Zatím z některých napolo prohozených slov na jevo vycházelo, že Šventas už po několik dní zdál se churavým, straně se práce a z kouta do kouta se plahoče. Dvakráte viděn byl pohromadě s Jiřím, rozmlouvaje s ním ve tmavé síni… Rymosa viděl kdosi ještě téže noci…

Kunigas po svém návratu z Binaufeldu nebyl již ubytován ve špitále, maje svou celi na chodbě nedaleké od Bernarda. V ní nalezena značnější část oděvu i zbroje, jakých řád propůjčoval bratřím k užívání; neboť vlastního majetku nikdo neměl míti podle práva, ano i tu sukni, kterou nosil, směl mu každou chvílí starší vzíti a za jinou vyměniti. Ale ve skutečnosti zachováváno se tak jenom k chudším a nižším, neboť bílá aristokracie vládla značnými vlastními sumami, — trpěno to a hleděno skrz prsty.

V komnatě Jiřího zůstalo tolik šatstva, jakoby byl odešel toliko v lehkém obleku a bez těžké zbraně. Ani on, ani společníci jeho nevzali s sebou koní. U žádných vrat strážníci neviděli je vycházeti; toliko Šventas, jehož nehlídáno, viděn byl předcházejícího dne, an s odkrytou hlavou, se džbánkem v rukou vyšel veřejně vraty u špitálu a více se nevrátil.

Navzdor pozdní době Bernard sám odebral se ještě do města, aby se pozeptal, zdali tam neviděli některého z uprchlíků. Z obavy, aby nebyli potahováni k dalším výslechům, anebo snad že skutečně nic nevěděli, odpovídali měšťané, že nikoho neviděli. Tomchen musil sednouti na koně a ještě téhož večera dojeti do Binaufeldu, zdali tou stranou některý se neploužil. Starý Ditrich a jeho synové přisáhali, že nikoho z nich neviděli.

U paní Gmundy stejně přísně vyslýchána služebná čeládka, ačkoliv nikoho nebylo možno míti v podezření bližší styčnosti a přízně s litevskou dívčinou. Neměliť tam v lásce hrdou a nepodajnou Baniutu, kterou žádné katování, ani hrozby, ani hlad nemohly skloniti k poslušenství. Spoluslužky její radovaly se, že se jí zbavily… mužská chasa ji stíhala… spolčenců tu vyhledávati bylo těžko.

V které době a jakým způsobem dostala se Baniuta přes parkán a z uzamčených vrat, nikdo nedovedl uhodnouti. Večer tu ještě byla, v noci nezavrzly žádné dveře, a když časně ráno děvčata ji šla hledat, nenalezla jí. Nebyloť jí skutečně za těžko třeba s podkroví se spustiti, parkán přelézti, na strom se vydrápati a odtud zmizeti. Lepších šatů, které měla oblékati k vůli hostem, děvče ani se nedotklo; ty zůstaly viseti, jak visely. Vzala pouze špatnou vlněnou sukni a ostatní nejsprostější šatstvo.

Přikvapivší noc nedovolila toho dne něčeho více se dopátrati, na nějakou stopu přijíti. Vyslaní lidé, kteří měli okolí procházeti a prohledávati, začali se vraceti teprve z rána. Ani na silnicích, ani ve dvorcích, nikde nenalezeno stopy po uprchlících. Všeliké vyptávání a hledání bylo marné.

Ráno městský ponocný, jenž za svítání na náměstí se vracel, vypravoval, kterak v noci na cestě do Binaufeldu přemknuly se mu jako nějaké stíny čtyři lidské postavy: jeden člověk napřed, za ním dva a na konec jako pachole. Mohli to býti oni, ale opětné prohledání porostlin i okolí dvorce zůstalo marné. Ale rybář, který měl na Nogatu veliký člun uvázaný ke břehu, stěžoval si, že mu byl minulé noci ukraden.

Bratr Bernard hned po ukončené hostině, když velmistr s kompanem svým odešel do své kaple a ložnice, ohlásil se u něho k slyšení. Přišed se smutným vyznáním své viny oznamoval uprchnutí Jiřího i ostatních zajatců litevských, kteří se nepochopitelným způsobem byli k tomu konci dorozuměli.

Luder přijal tu zprávu dosti lhostejně, i hleděl strápeného Bernarda tím potěšiti, že šílenci tito musí někde hladem zahynouti; a byť se i zázrakem nějakým dostali k rodákům svým, že přece nebudou moci řádu žádnou škodu způsobiti.

„Bratře Bernarde,“ pravil, „netrapte se proto ani nepozbývejte mysli, ale od té doby se toho pilně vystříhejte, aby žádný cizí živel do našeho řádu se nepřimíchal. Nesmíme míti ani sluhů, ani čeledi, ani knechta, který by nebyl čisté krve německé… Jest nás bohudíky dosti, a nepotřebujeme cizí pomoci…“

Tím skončil velmistr svou řeč, ale maje již pokleknouti k večerní modlitbě vrátil se ještě jednou k Bernardovi, jemuž zticha pošeptal: „Kdybyste je polapili, škoda živiti…“

Slova ta doplnil významným posuňkem ruku po šíji sveza. Bernard tomu dobře rozuměl… hluboko se pokloniv, když Luder ku klekátku přistoupil, zticha odešel.

---

1. Vesměs to staré, historické písně.