Záhuba pohanův na Litvě/VI.

Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski
V.	VI.	VII.

Počínalo jaro, slunce dobře přihřívalo. Na dvorci v Binaufeldě po zimním odpočinku panoval ruch i činnost neobyčejná. Starý Ditrich, jenž byl podobnější ke pracovitému sedláku nežli k rytířským předkům, jimiž se chlubil, v krátkém kožiše, v botách po kolena, v beraní čepici na lysé hlavě, s proklínáním v bezzubých ústech ohýbal se s čilostí nad svůj věk rozjařenou, popoháněje nejen pacholky, nýbrž i dva syny, jinochy vyrostlé, silné a ne méně než on sám v hospodářství přičinlivé.

Vesna postupovala velmi kvapně, sotva že bylo možná ji postačiti. Bylo potřebí naspěch seti, role přeorávati, louky opatřovati, škody vodou Nogatu učiněné opravovati, ploty strhané znova vztyčovati a upevňovati.

Byl to zvláštní člověk, ten starý Ditrich von Binau, který se byl kdysi přistěhoval sem od Rýna, přišed doma o svůj otcovský statek a nucen jsa opustiti vlast za příčinou ustavičných svárů. Povahy jsa ohnivé v ničem neznal míry a ve všem zabíhal do krajnosti. Mládí strávil velmi bouřlivé, loupil ns silnicích, vězil kupce, tloukl se se všemi sousedy, ženy dobyl si s mečem v rukou, násilně ji na veřejné silnici urvav z vozu. Řádil tak, že konečně všichni proti němu se spikli, držíce hrad jeho jak v obležení; on však nicméně nepřestával z něho vybíhati na lup a se sousedy se rváti.

Naposled i jemu samému znechutilo se to bídné živobytí. Zchudnul, sestárnul, a kdyby nebyl měl ženy a synův, nejspíše byl by se někde mnichem stal. Nevěda již co počíti uslyšel o řádu, o dobytých zemích, které dávány v leno za skrovnon daň a službu, i nedalo mu to pokoje, on za každou cenu zbavil se zbytku sveho statku a táhl do Prus. S sebou měl poručné listy těch, kteří se z domova zprostiti chtěli svárlivce. Příchozí z Němec. byl křižovníkům vítán, on byl jeden z prvních, který se hlásil, a dle postavy jeho bylo viděti, že se neleká ničeho a že ke všemu jest ochoten; i udělen mu značný kus pozemku pod Malborgem.

Jak vzteklým někdy býval Ditrich co loupežný rytíř, rovněž tak náruživě vrhl se nyní na hospodářství. Čeho z počátku se nedostávalo, to poskytoval řád. On i synové jeho s několika švábskými tuláky s nimi přišlými jali se zakládati nový Binov. Půda byla panenská, úrodná, vděčná; hned v prvních letech vydávala plodu zázračnou hojnosť, a o prodej nebyla nouze. Neočekávaný nadbytek povzbuzoval ku podnikavosti. Dva synové Ditrichovi, pravá krev jeho, pomáhali mu statně.

Ale kromě toho, co přinášelo do domu nějaký groš, nebylo v Binaufeldě slyšeti o ničem. Stará matka se starou služkou skládaly veškeré obyvatelstvo dvora. Ty též měly mnoho na práci, a na rytířské obyčeje bylo jim zapomínatí. Večer, když obyvatelé Binova a Jiří s nimi zasadli k velikému stolu, nemluveno o ničem jiném, nežli o polích. klučeninách, obilí, setí, dobytku, a jenom zřídka o honbě. Synové Petr a Pavel, podobni otci svému, časem si pohrávali se psy, ale jen tenkráte, když neměli již nic jiného na práci neb na dohlídku.

Pracovití Binauové jedli a pili také jako pacholci. Obyčeje panovaly ve dvoře hrubé, klení a láteření slyšeti bylo dost a dost. Starý, přišel-li z pole domů rozzloben, neostýchal se hněv svůj mimo čeládku schlazovati také na ženě, která nebyla skoupá na odpověd. Synům, jakkoli dorostlým, dostávalo se časem holí. Klidu v domě nebylo nikdy, a ve dni sváteční, věnované odpočinku, bývala zábava mnohdy horší nežli nejtěžší práce, a nejčastěji končila se obžerstvím a pranicí.

Binau, povinnován za novou existenci svou řádu, vážil si ho jako pána, jehož manem byl. Když mu Bernard oznámil, že mu odevzdán bude churavý jinoch, chovanec řádu, k zotavení, Ditrich zaříkal se, že ho bude opatrovati jak vlastní dítě — což mnoho neslibovalo — a mimo to přisáhal, že stará musi ho krmiti nejlepšími kousky a že se mu ničeho nebude nedostávati. Petr a Pavel slibovali, že jej budou baviti. Vykázána mu světlá komnata, dáno pohodlné lože… slovem, mělo mu tu býti jako v ráji. Šventas ponechán u něho jako dozorce.

Hned v prvních dnech znamenali Binauové, že nesmělý, mlčelivý jinoch v jich způsobu zivota žádného zalíbení nenachází, a čím pečlivěji snažili se jej obsluhovati, tím více stával se roztržitým a zádumčivým. Po tichém živobytí klášterním bylo toto peklo Jiřímu skutečně nesnesitelné; a mohlo-li něco vzbuditi v něm nenávist k Němcům, byl to způsob tohoto domu, ve kterém zlé i dobré vřelo neustále jako v hrnku.

Marně usilovavše po nějaký čas přichýliti k sobě Jiřího a skloniti jej ku přijetí jejich způsobů, konečně plachost jeho přičítali jeho chorobě, a dali mu pokoj. Nechána mu téměř úplná svoboda a to bylo jediné, čeho potřeboval. Přicházel, odcházel, vyjížděl se Šventasem kdy a jak se mu zachtělo. Pohlíželi naň zvědavě a s podivením, ale co nejopatrněji pečovali o to, aby se mu nic nedálo na příkoř.

V neděli a ve svátek někdy šeropláštníci vykrádali se z Malborgu do Binaufeldu na pitku a kostky: také Jiřího zvali na takové zábavy, ale on přicházel nerad.

Šventas, vykonav svou službu při koních, po celé dni sedal na prahu u Jiřího, jejž učil potichu litevské řeči. Šeptem radili se spolu co počíti, aby se vybavili z nevolnictví.

Zatím minula zima, i nastávalo nové jaro. Na začátku bylo nestálé, ukázalo se a zase zmizelo. Jiří používal každého jasnějšího dne k vyjíždkám. Šventas jel někdy s ním, někdy jej pouštěl samotného. Jinoch zajížděl v rozličné strany, jakoby chtěl poznati okolí, a někdy osměliv se zatoulal se dosti daleko. Nejdéle netroufal sobě na blízko k Malborgu, na nějž každodenně hleděl a kam nejsnadněji dostali se mohl, ale bránil mu jakýsi strach. Bál se, aby ho nikdo nespatřil a neudal, by nebyl opět vzat na hrad.

Během zimy Bernard chtěje se přesvědčiti, jak se vede jeho vychovanci, zajel si několikráte do Binaufeldu. Spatřil Jiřího zdravějšího, avšak rovněž jako dříve smutného a mlčelivého, i dovolil mu ještě dále zvolna okřívati na venkovském vzduchu. Za doby zimní všichni tři Binauové měli ho více na očích, z jara málo kdo zůstával ve dvorci. Jiří a Šventas požívali úplné svobody mohouce se zanášeti čím chtěli.

To však, po čem nejvřeleji toužili — vybaviti se z rukou křižovníků — bylo i při zevrubné Šventasově známosti kraje tak těžko provésti, že na to ani pomýšleti nemohli. Šventas sám byl by se na to mohl odvážiti, neboť dle zevnějšku jeho bylo mu snadno v přestrojení se vykrásti a ze zajetí vyklouznouti nebo se vylhati. Jiřího mladosť, postava, nesmělosť, živosť obracely naň pozornosť a podezření.

Samotnosť se Šventasem na dvorci Binaufeldském působila na jinocha tak, že stával se vždy žádostivějším a netrpělivějším viděti Litvu, nenávisť pak jeho k Němcům vypravováním společníka jeho každým dnem vzrůstala a více se rozjitřovala. Jiří doléhal na něho stran útěku, ale Šventas všelikým způsobem věc protahoval a odkládal.

Stav dobytých krajů pruských činil pocestným pobyt v nich velmi obtížným. Útěk Jiřího byl by v tu chvíli musil býti pozorován, a vsem komturům ihned nařízení dáno k jeho stíhání. Starých obyvatelů, Prusů, bylo málo, po cestách, městech a tvrzích němečtí kolonisté. Za příčinou vyzvědačů, vluzujících se z Polska, válčícího se řádem, a z Litvy, pasoucí na dobrou příležitosť k nájezdu, provozována bedlivá i přísná dohlídka na tuláky a přechody. Při všech cestách stály dobře hlídané tvrze křižovníků, a projíti lesy bezcestnými bylo nebezpečno pro loupežníky pohany, jichž nedobitky se v nich toulaly.

Šventas, jakkoli nespouštěl se naděje, že přece naskytne se vhodná příležitosť k uprchnutí, odkládal a vymlouval se. Jiří tesknil, sám dobře nevěda po čem; ustavičně měl v srdci a na očích Litvu, mladosť pudila ho k činům, život bez účelu byl mu trapným.

Jednou pod večer, nalézaje se v takove rozčilenosti, umyslil si sám jeden sobě vyjeti koňmo. Šventas stojící u vrat tázal se, kam zamýšlí jeti. Jiří rozhlížel se kolem, nevěda co odpověděti. V dáli viděti bylo věže zámku Malborského. Zastaviv koně rozmýšlel se chvíli, pak skočiv s něho podal uzdu Šventasovi. „Půjdu pěšky,“ pravil nevrle, „bude mně volněji.“

Pacholek nic nemluvě ujal koně, Jiří pustil se k městu. Poněkud byl v něm ode dávna povědom, neboť jednak i s Vysokého zámku pohlížíval do něho, jednak mu ledakdy bývalo dovoleno s někým je navštíviti. Kterak právě toho dne přišla mu myšlenka zajíti do města, sám nevěděl. Cesta dosti blativá, podle níž rostly zakrnělé vrby a rozličné křoví, vedla do předměstí. Byla v tu dobu pusta, a Jiří rychle kráčeje mimo nadání ocitnul se u prvních dřevěných domů, stojících uprostřed zahrad. Pořádně vytknutých ulic nebylo tu ještě, každý stavěl a rozkládal se jak chtěl. Za dvorci kolonistů rolníků pomalu začaly se objevovati kovárny, byty rukodělníků, dílny, domy s krámky, jichž okenice sloužily za víka k vykládání zboží na prodej. Oblek Jiřího, který měl na sobě prostý černý kabátec beze všeho odznaku, jaký tu byl něco obyčejného, neobracel na sebe pozornosť. Mohlť se směle pustiti dále do města, na trh i ke kostelu.

Co Jiřího do města vedlo, k tomu snad ani sám sobě nechtěl se přiznati. Vypravování Rymosovo o domě paní Gmundy a o krásné Baniutě, na kterou byl ode dávna žádostiv, vedlo ho v tu stranu, kde stál dvorec její. Měl jakousi naději, že snad spatří litevskou dívku. Znal polohu domu, a Rymos mluvíval o fortně, u které stával. Zdaleka obcházeje přišel Jiří až k ohradě a spatřiv tu koně a pacholky počal hledati Rymosa. Byltě jist, že ho tu musí nalézti. Mládí mívá někdy neomylné tušení.

Skutečně ležel Rymos pod parkánem, nachýlen k němu, ale Jiřího ani neviděl aniž ho poznal nebo se domyslil, když se přiblížil. Příchozímu zachvělo se srdce, když zaslechl píeň litevskou potichu zpívanou. Hoch na zemi ležící ani svým očím věřiti nechtěl, když Jiří udeřiv ho po pleci jménem ho zavolal.

Vzchopiv se na nohy, když spatřil před sebou kunigasa, hlasem přitlumeným zavolal dříve otvorem v parkánu na Baniutu: „Kunigas!“

Za ohradou něco zašustělo a v tom okamžení již děvče na parkán se vydrápavši zvědavýma očima hledalo ohlášeného, o kterémž bylo tolik slyšelo. Jiří pudem pozvedl hlavu a v tu chvíli, kdy Baniuta v plném lesku panenské leposti své, s věncem na skráni, s ruměncem na lících ukázala se nahoře, již oči kunigasovy ji hledaly. Oba spatřivše se na dlouho se odmlčeli. navzájem jeden druhému se obdivujíce. Ani Baniuta nespustila zraku s Jiřího, ani tento nemrknul okem. Chtivě opájeli se jeden druhým… a Rymos dívaje se na ně zdola taktéž stál jako sloup, poněkud zaleklý, snad i závistiv.

Na Jiřího ta živá bytost, s jakou ještě se nesetkal, jakou ještě nikdy tak zblízka nespatřil, ta sestru pokrevná, tak zázračně krásná, učinila dojem nevýslovný. Zdálo se mu, jakoby už někde ji byl viděl, jakoby mu byla bývala zaslíbena — nějaká neodolatelná moc táhla ho k ní.

Baniuta rovněž byla jim uchvácena, radost odrážela se jí v očích i v úsměvu. Jako dítě, které klamati neumí ani nezamýšlí, ruce k němu vztáhla… naklonila se, a jakkoliv nic neuměla, celá její postava pravila: „Pojmí mne, pojďme!“

Při Jiřím záchvat se mísil se strachem, mráz ho procházel, on ohlížel se kolem. Připomínal si obrazy všech svůdných dcer Satanových… ale to byla Litvinka, polodítě, sirotek, vypovězenka.

Rymos dlouhým mlčením obou polekán zatahal kunigasa za kabátec. Baniutě ukázal parkán i místo, které nedávno byl zaujímal a kde sobě udělali otvor, jímž mohli spolu hovořiti a zpívati. Tam ji mohl Jiří viděti zblízka. Nejprve tomu porozuméla dívka a s mrštností ještěrky svezla se dolů. Jiří čekal už na ni. Rymos pojav koně své pokorně ustoupil s nimi několik kroků.

Díky Šventasovi, Jiří mohl s ní rozmlouvati po litevsku. Zapomenutý jazyk jako zahrabané zrno dobýval se z jakýchsi hlubin, kde byl spočíval. Kdož dovede opakovati tu rozmluvu, podobnou vrkání mladých holubů? I byla-liž to rozmluva? Nevím. Byly to smíchy, polovýrazy, zvuky jako ptačí, pění sotva lidské, pohledy zastupující hudbu slova. Byloť cosi divokého, snad zvířecího v této výměně dojmův polosmyslných, poloduševních, nezadržované ničím kromě panenské stydlivosti a nesmělosti nezkušeného jinocha. Děvče vzpřímilo se, vztyčilo hlavu, nachýlilo se jako pták na větvičce sedící… bílé zoubky, blankytné oči a ty pohyby ladné, pro Jiřího nové, okouzlující, zastupovaly z počátku slova…

„Kunigas!“ opětovala Baniuta.

Jiří přisvědčil hlavou. Znaje jméno její šeptal je zticha. Ona smála se jménu svému v jeho ústech. Zarděvši se nevěděla co počíti… tu přišla jí myšlénka a ona polohlasem jala se zpívati litevskou píseň.

Jinoch poslouchal u vytržení.

„Tam v zahrádce kvete mateřídouška, tam v zahrádce zkvétá dymiánek; kam se obrátila naše sestra, tam vyrostly nejsličnější kvítky.
Po zelené louce kráčí dívka, dívka drží věnec v bílých rukou. Ty můj vínku tmavý, věnečku routový, daleko ty odtud se mnou půjdeš, daleko!
Buď mi, matinko má, buď mi zdráva. Buď, můj tatínku, buď, otče, zdráv! Zdrávi buďte, milí bratři moji! Milovnne sestry, buďte zdrávy!“

Zpívajíc tu píseň děvče vzlykalo. Jiřímu zahořelo v hlavě.

„Žádné loučení,“ zvolal; „vraťme se k nim!“

Baniuta pohledla na něho. „Nikoli,“ vzdychla; „nám jest tu zahynouti v jejich spárech!“

„Já vás vysvobodím od nich!“ vpadl Jiří s mladistvou sebedůvěrou sám nevěda, co mu dávalo tu jistotu spásy.

Baniuta přiklonila se k otvoru v parkáně. „Kterak?“ šeptala.

Jiří nachýliv se k ní pravil: „Uprchneme; já vás odtud unesu.“

Tato slova vyřknul s takovou jistotou, že na tváři dívčině vyvolal úsměv i paprsek štěstí. Baniuta pozdvihla ruce s výrazem vděčnosti.

Rozmluva byla by se snad živěji rozproudila, kdyby Rymos nebyl dal výstražné znamení sykotem. Jiří se vzchopil se země a spatřiv blížiti se Siegfrieda s dvěma rozveselenými společníky musil co nejrychleji hledět zmizeti za rohem ohrady.

Baniuta zmizela, křižovníci prozpěvujíce sedali na koně, Rymos jim držel třmeny. Nadcházel vecer, hvězdy začínaly ukazovati se na obloze. Jiří musil si co nejrychleji pospíšiti, by se vrátil v čas do Binaufeldu.

Na cestě se cítil silným jako nikdy, plným života a jakýchsi nevýslovných, blahých nadějí. Jako člověk, jenž dlouho se dívav do slunce jest jím oslepen a nese v očích pohlcené jeho paprsky, tak on ustavičně před sebou měl obraz krásné Baniuty. Byltě novým životem naplněn. Včera ještě snil o tom, kterak sám by uprchl; nyní musil pomýšleti na vzetí s sebou toho pokladu. Bez ní čímž by mu byla svoboda?

Ani nevěda kterak, dostal se předměstím zase na cestu a kvapným krokem pospíšil do dvorce. Jakkoli zdvojnásobňoval kroky, byla již noc, když konečně ocitnul se v Binaufeldu, kde Šventas nepokojně na něho čekal ve vratech, když v jizbě právě zasedali k večeři, s křikem, jak obyčejně, uvažujíce možnosť, že jinoch, jenž pěšky vyšel a tak dlouho se nevrací, snad někde zabloudil. Obáváno se nějaké nehody.

Kdyz Jiří ve vratech se objevil, mladí Binauové uvítali ho radostným smíchem, staří broukáním a vyptáváním, co se mu přihodilo, že se nevrátil v čas. Mladík dosti neobratně hleděl se vylhati. Že byl v městě, k tomu na žádný způsob nechtěl se přiznati vymlouvaje se, že v houští mezi bařinami zabloudiv nemohl nalézti cestu nazpět. Možná že mu hrubě nevěřili, ale Ditrich nechtěl na něho doléhati, mladí šibalsky se usmívali, a Jiří zasedl s nimi k večeři.

Hovor přešel brzy na záležitosti hospodářské, na voly a koně, a host mohl nepozorovaně vytratiti se do své komnaty, kde ho netrpělivě očekával Šventas. Ani jemu Jiří nezamýšlel svěřiti se s tím, co byl viděl, a jaký dojem na něho učinilo děvče; řekl pouze, že u města potkal Rymosa.

„Poslouchej, Šventase,“ pravil; „je-li tomu tak, co mně každodenně povídáš, že teskníš po svých rodácích a že mne chceš dovésti k nim, nespouštěj se tě myšlenky, rozjímej o tom, jednej; jinak dopustím se nějakého šílenství hotov jsa i život nasaditi.“

Šventas povzdychl sobě zhluboka.

„Pokud meškám zde na dvorci.“ Jiří dodal, „je mi snadněji uprchnouti. Kdybych opět jako dnes někdy večer se nevracel, budou na mne dlouho čekati, potom pošlou mne hledat, zdali mne někde divoké zvíře neroztrhalo. Že bych byl uprchl, to jim tak hned na mysl nepřijde, a my budeme mít dosti času uraziti kus cesty. Později, až nás opět na zámek vezmou, tam i kdyby se nám podařilo uniknouti, ihned by nastal povyk a pustili by se za námi.“

Šventas přisvěděoval, ale lomil rukama. Zabývalť se ode dávna myšlenkou, kterou však dosavad netroufal si vysloviti. Dříve chtěl konati přípravy a rozhlížeti se, zdali by nebylo možno ji provésti. Útěk po suchu naprosto nebyl možný, a Šventas pomyšlel na veliký člun, ve kterem by noční dobou možno bylo se pustiti Nogatem do moře a tam podél břehu se plavíce dostati se do Litevské země.

On sám však jakživ plavectvím se nezabýval, o řekách a jejich spádech měl pouze dle cizího vypravování jakousi nedokonalou představu. A přece zdál se mu tento způsob — kdyby mu štěstí přálo, jakož se důvěřoval — nejvhodnějším, ano jediné možným. On sám ploval jako ryba a jako každý polodivoch, který se tomu nepotřebuje teprv učiti, pokládal též o Jiřím za věc nepochybnon, že také on plovati umí. Vždy tedy bylo možno dostati se na svobodu, a útěk po vodě nebylo tak snadno vystihnouti.

V takovém úmyslu chodil Šventas okolo Nogatu pátraje, kde by sobě mohl přivlastniti dobrou loďku; neboť o nabytí takové jiným způsobem nebylo ani pomyšlení. Dokud však nebyl svou věcí jist, nezmiňoval se ani o tom Jiřímu. I nyní ještě mlčel.

„Rymosa též musíme vzíti s sebou,“ pravil Jiří doléhavě, „pomýšlej též na něho. A kdo ví,“ dodal šeptem, „zdali nevezmeme s sebou ještě někoho jiného.“

Pacholek sebou trhnul. „Budeť jednomu těžko, kuuigasiku,“ pravil, „dvěma ještě hůře, třem naprosto nemožno, o čtyři pak se nepokusím.“ A smutně dal se do smíchu. „Mladík horká krev!“ mručel. „Nedosti na tom, že vlastní hlavy se odvažujete, kunigasiku chce se družiny, aby tím mocněji vyrazili a všichni rázem zahynuli.“

„Čím více nás,“ odvece Jiří, „tím snadněji se ubránime.“

„Až dojde na obranu,“ řekl úsměšně Šventas, „pak učiníme nejlépe, když hodíme sobě oprátku na krk a sami se oběsíme. Zachtělo se vám boje!“

Jiří mlčel.

„Nuže tedy Rymos,“ ozval se pacholek; „a kdo ještě čtvrtý?“

Jiří zarděl se neodpovídaje.

Zkušený staroch vyčetl z ruměnce toho všecko, co chtěl věděti; domyslilť se všeho, jakoby očitě viděl, o koho jde.

„Nechcete-li, nemusíte mluviti,“ řekl; „já to beztoho vím. Rymos vám toho namluvil plnou hlavu o té dívce u Gmundové, nebo jste ji kdesi též spatřil. Mladíkovi líbí se každá zástěra, v mých očích nestojí ženská ani za hluchý ořech, a já za žádnou ani bouli si nedám natlouci, aniž vám dovolím vydati se za některou v nebezpečenství.“

Oba sobě pohledli do očí; Šventas byl jist, že uhodl. „Sličných děvčat nalezneme na Litvě dosti,“ doložil.

Jiří nechtěje ani se mu přiznati ani s ním se rozhovořiti neříkal na to nic, teprv za chvíli odvraceje se pravil: „Tak nebo tak, ať jakýmkoli způsobem, ale na útěk pomýšlej. Nechceš-li ty, odvážím se toho já na zdařbůh.“

„Škoda vás, neboť to bude vaše záhuba,“ odvětil klidně Šventas. „Trochu trpělivosti, a staroch si něco vymyslí… Zítra,“ doložil, „půjdu na hrad.“

O tom, co by ho tam vedlo, nevyslovil se. Zamýšlelť vyptati se na to, kdy podniknuta má býti chystaná potají veliká výprava na Litvu. Předně chtěl o tom zpraviti své rodáky, neboť nyní tak horlivě zrazoval křižovníky, jako jim jindy sloužil; pak měl za to, že v tom hlučném ruchu, jenž povždy spojen býval s náhlýni vytržením do pole, snadněji bude jim nepovšimnutě se vytratiti.

Na výpravu tu očekávali se opovězení již z Němec a z Anglie hosté a rytíři. Potají činěny přípravy k jejich uvítání, a rytíři křižovníci těšili se na ně, neboť příchod cizinců býval vždy heslem nové svobody a naprostého uvolnění řehole řádové. Nynější mistr Luder sice naléhal na přísné její zachování; ale žádná vláda nemohla ve chvílích všeobecného nadšení šetřiti přísně forem, do kterých hosté nikterak vpraviti se neuměli.

Šventas věděl ze zkušenosti, jak bývalo na hradě v předvečer velikých výprav, když za stoly zasedli cizozemci a potom dvojnásobně podníceni k válce nábožnou horlivostí a opojením, jako včely z úlu vyřítili se smíšeni s rytířstvem řeholním na seč jako na nějakou besedu. Množství pacholků a čeládky různojazyčné, zaměstnaných přípravami válečnými, činilo všecku kázeň nemožnou, a hrad nevracel se tak brzy k nějakému pořádku.

V takovýchto dnech snadno bylo použiti příležitosti a vytratiti se nepozorovánu tak, aby za to míti se mohlo, že ti, kteří se pohřešují, odešli s jinými do boje. Šventas spoléhal se na to, ale znepokojovalo ho, že jednou byl zaslechl, kterak Silvester Bernardovi radil, aby vzal jinocha s sebou na příští výpravu.

Na hradě bylo ještě bedlivě v tajnosti chováno, kdy mají přijíti hosté u kdy výprava má býti podniknuta, ale starší lide hádali z jistých známek, že se tak musi státi co nejdříve. Nařízeno, aby pohotově byl oves v pytlech, nasolená masa stála odpočítaná v bečkách, číšníci již točili medovinu a víno do soudků na cestu. Ve středním zámku mylo a poklízelo se v hostinských pokojích. Veliký mistr skoro každodenně přijímal rozličná poselství, cizí lidé přicházeli s písemnostmi a odznaky. Toho ruchu celkem většího, nežli býval obyčejně v té době, dobře povšimnul si Šventas.

Záminkou příchodu jeho na hrad byl jakýsi výstroj koňský, jejž pro Jiřího vydal mu pomocník šatníkův. Zvěděv co chtěl chystal se Šventas k návratu, když na cestě potkal Bernarda, neustále po hradě i všech koutech jeho se plahočícího.

Ten velice se podivil návratu pacholkovu, i zastavil ho. „Kterak směl jsi opustiti svého pána?“ tázal se ho.

„On sám poslal mne,“ odpověděl klidně pncholek ukázav nové udidlo.

Bernard pohleděv na něho zamračil se. „Však jste mohli na ten čas ještě dobře užiti starého,“ pravil; „neboť za krátko vás opět vezmu na hrad Jiří je zdravější a silnější?“

„Což já vím?“ odpověděl pacholek. „Vida ho každý den neznamenám při něm žádné změny. Starý Ditrich si stěžuje, že není na něm pozorovati žádného polepšení. Nemluvný, zádumčivý to mrzout… jakým býval, takovým je podnes. S ním nedočkáme se žádné radosti.“

Bernard nevrle ho vyslechl. „Viděti, že i tobě v Binaufeldu se zalíbilo,“ pravil s úšklebkem.

„Jakoby mně,“ odvece nevolník, „mohlo býti někde lépe nebo hůře.“ Pokrčil ramenoma. „Rozdíl jest pouze v tom, že jiná ruka v týl bije.“

Křižovník popošel několik krokův. „Vyřiď svému pánu,“ pravil, aby se brzy vrátil na hrad. Měl již dosti svobody, a u Binauův ničemu dobrému se nenaučí.“

Šventas usmíval se. Se zlou novinon pospíšil si do dvorce, ale tam Jiřího nenalezl Ten od nedávna častěji, obzvláště v podvečer, vycházel pěšky. Pacholek měl ho v podezření, ale mlčel.

Toho dne vrátil se Jiří za soumraku více než jindy unaven, udýchán a rozčilen. Šventas ležel u prahu čekaje na něho, spatřiv ho vzchopil se s obvyklým u něho šibalským úsměvem.

„Přináším vám pozdravení od Bernarda,“ pravil. Koho člověk nerad vidí, s tím zajisté nejspíše se setká. Tak i mně se přihodilo. Ptal se na vaše zdraví; já povídal, že jste churav, ale to asi nepomůže, a vy budete v krátce musit na hrad se vrátiti.“

Jiřímu zajiskřily se oči. „Šventase,“ zvolal, „nežli na to dojde, dělej co dělej, já musím uprchnouti.“

Šventas na všecko připraven mlčky na zemi se položil, skrčil ruce pod hlavu a zhluboka si vzdychl.

„Slyšel jsi?“ opakoval jinoch.

„Kunigasiku,“ zumručel nevolník, „já i to slyšel, co jste nepovídal, a vy myslíte, že bych si nevšímal toho, co vy zbytečně tak nahlas vykřikujete? Starý Šventas učiní, co může, a vy jděte spat.“

Druhý den ráno nebylo Šventasa ve dvoře, nevrátí] se k obědu, neobjevil se ani do večera. Jiří, jakmile jen počalo se smrákati, pustil se k městu. Chodil tam nyní každodenně, tak aby za soumraku dostavil se ku parkánu. Baniuta vždy tam na něbo čekala, někdy přicházel také Rymos, a tenkráte cítili se nejbezpečnějšími, neboť v ten čas míval on stráž u formy.

V tichých rozmluvách s dívčinou Jiří už všecko jí byl pověděl, co měl na srdci a co zamýšlel. Oba v dětinské domýšlivosti své umínili si prchnouti, a to co nejdříve, ana Baniuta se slzami v očích žalovala na drzé chování se k ní hostí, před nimiž Gmunda nejenom ji nechránila, nýbrž když sobě stěžovala, plísnila ji a hrozila jí bitím.

Jiří připadal na nejodvážnější myšlénky, jak zachrániti Banintu. Ani vlastní útěk již ho tak nezabýval, jako osud modrooké, zlatovlasé Baniuty. Byla to první náruživosť v jeho živobytí, prudká, s ničím porovnati se nedající. Jen pomyšlení, že by někdo mohl uchvátiti ten poklad, popouzelo ho ke vzteklosti a šílenství.

Šventas otálel, Jiří byl hotov odříci se ho a sám s ní a s Rymosem uprchnouti do lesů… ale oo potom? Na to neuměl sobě odpověděti. Ještě téhož večera Jiří umínil si doléhati na Šventasa, aby staň se co staň ustanovil den k útěku. Nevolník vrátil se velmi pozdě všecek zemdlen, a na první oslovení kunigasovo položiv prst na ústa zašeptal: „Co nejdříve!“ Více pověděti nechtěl.

Opět uplynulo několik dní. Jednou odpoledne, když ve dvorci kromě ženy Ditrichovy a slunžky nebylo nikoho, najednou se objevil ve dvoře koňmo Bernard, který, že neměl s sebou pacholka a všichui lidé byli v poli na práci, ani se nikoho dovolati nemohl, kdo by mu podržel koně. Stará Ditrichová vyšla s poklonami a s bědováním omlouvajíc, že všichni jsou na poli, a mladý křižovník a jeho pacholek že taktéž někam odešli. Bernard svraštil čelo. Nechtěl jiz ani slézti s koně zastihnuv stařenu samotnu, a toliko jí rozkázal vyříditi Jiřímu, aby zejtřejšího dne vrátil se na hrad. Obrátiv se odejel.

Jiří, který tou dobou vracel se z města do dvorce, poznav zdaleka Bernarda musil se ukrývati v křoví, aby se vyhnul potkání. Srdce mu tlouklo jakousi zlou předtuchou. Co nejkvapněji spěchal ke dvorci. Ditrichová sotva ho sputřivši jala se již zdaleka na něho volati, aby vykonala obdržený rozkaz.

„Mladý pane,“ pravila, „přijel sem pro vás bratr Bernard; zejtra se máte vrátiti na hlad. Ano, zejtra již, tak zní rozkaz, jakož mi pomáhej Bůh a svatá patronka Barbora. Zejtra se máte najisto dostaviti.“

Jiří stál jako přimrazen, do srdce vstoupil mu hněv, to naléhání stařeny dráždilo ho, i pravil napolo s úšklebkem: „Již zejtra? A dobu nenaznačil?“

„Nenaznačil; ale výslovně řekl zejtra, a při tom se škaredě mračil. Tedy zejtra, čím dříve tím lépe.“

„Rádi byste se nás zbavili,“ pravil Jiří.

Stařena pokrčila ramenoma. „E což,“ dala v odpověď, „vy jste nás málo obtěžoval. Doma vás bylo málokdy viděti. Což divu? Takové svobody zase tak brzy nezažijete, neboť na hradě jest vězení.“

„Tak jest,“ zamručel Jiří.

„Tedy již zejtra,“ pravil v duchu sám k sobě vcházeje do své světničky a zoufanlivě sepjal ruce. Šventasa nebylo tu ještě, přivlekl se až pozdě. Již na dvoře oznamovali mu se smíchem pacholci, ze se s ním zejtra rozloučí, vypravujíce mu obšírně o příjezdu a rozkazu Bernardově. Zarmoucen vstoupil do komnaty kunigasovy dávaje mu rukou znamení, že již všecko ví.

Jiří nepotřeboval mu teprve povídati, co se bylo přihodilo, i pohleděl na něho zoufale. Nevolník stál zarmouccn, ale úplně klidný.

„Mluv,“ zvolal jinoch, „co si počneme?“

V Litvínovi naproti té nedočkavosti probudil se vzdor. Mlčel úmyslně tra sobě hlavu a uši; teprve po chvíli zamumlal: „Tedy půjdeme na hrad.“

Jiří odskočiv zlostně zaťal pěsti. „Zrádce!“ zvolal.

Litvín mlčel.

„Mluv!“ opětoval mladík.

„Kunigasiku, když vás opanuje takový knížecí hněv, zdaliž, dovedete mne vyslechnouti, i kdybych něco rozumného mluvil? Dříve se upokojte.“

Mladík zastyděv se snažil se ukazovati tvář klidnou.

„Nuže tedy, kunigasiku můj,“ podal Šventas, „pojedeme poslušně na hrad… neboť zejtra prchnouti bylo by tolik, jako položiti hlavu na špalek… Ale nebojte se, my uprchueme, a uprchneme bezpečně, až Šventas mrkne a řekne: ‚Teď jest čas‘.“

Jiří na žádný způsob neměl chuti vrátiti se ze dvorce na hrad, tak že v zoufalosť uvedený Šventas musil mu dopřáti času, aby hněv jeho se vybouřil. Nepochyboval o tom ani dost málo, že jednalo se o to děvče. Chvílemi šeptal mu pro potěchu:

„Kunigasiku, ze hradu upláchneme, jakmile vše bude připraveno, třeba ve třech, a třeba ve čtveru…“ Při posledním slově chytře na něho pohlížel s úsměvem. Jakkoli nezasvěcen v tajemství, věděl již najisto, že Jiří svobody své použil k seznámení se s dívkou u Gmundy.

Druhého dne z rána Šventas již poslušně se chystal, koně sedlal, tlumoky naplňoval a se služkou i s pauholky se loučil, když zpozoroval, že Jiří zmizel ze dvorce. Odběhlť, jakmile nastal den, kamž jinam nežli do města.

Celou noc byl přemýšlel o tom, jak by ještě jednou spatřil Baniutu a jí oznámil, že buď jak buď musí pojmouti ji s sebou, až nadejde doba k útěku. Jakmile počalo se šeřiti, popadnuv prostou oponči^[1] a nemoha se déle udržeti vyřítil se ze vrat. Sotva že ve městě počalo byti živo a v kovárnách, dílnách a krámcích sotva že okenice se otvíraly, Jiří doběhl již k prvním domům. Podařilo se mu, že nepozorován dostal se ulicí až přes náměstí, kudy nábožní lidé ubírali se do kostela na ranní mši, až k domu Gmundinu, z něhož zamýšlel vyvolati Baniutu k rozmluvě. Plášť, barvou i krojem prozrazující člena řádu, měl usnadniti mu přístup; ale ještě bylo příliš časně a vrata zamknuta.

Na štěstí pobožná Gmunda sama je otevřela jdouc do kostela a Jiří nepovšimnut vkradl se do dvora. Tam u studny bylo několik děvčat, která vážila vodu anebo šátky prala, ale Baniuta nebyla mezi nimi. Ukryt za bezovým keřem dlouho netrpělivě čekal, až také ona se džbánkem v rukou přišla ke studni. Když druhé dívky odešly, Jiří dal jí znamení, že by s ní rád promluvil. Baniuta v nezvyklé té době ho spatříc zalekla se zprvu, ale pak běžela k němu.

Tvář ubohého kunigasa jevila nepokoj. „Baniuto,“ zvolal, „já musím na hrad, dnes, hned! Nemohu se tam vrátiti nespatřiv tebe.“ Při těch slovech pojal ji za ruku.

„Zavrou tě?“ tázala se.

„Já se jim vyrvu a uprchnu. Buď hotova! Bez tebe nepůjdu, nezůstavím tě v jejich drápech!“

Baniutě očka se zasmála. „Hleď si pospíšiti, kunigase!“ pravila šeptem. „Jinak přijdeš pozdě a jen mrtvolu mou najdeš někde za plotem. Oni usilují o mou záhubu, já každodenně musím se brániti silou a chytrostí, a konečně obojí nestačí. Kdyby tak daleko došlo, otrávím se jedovatou bylinou, abych nepřežila svou hanbu.“

To slyše Jiří zabořel strašným hnévem, i zapomněl se tak daleko, že ruku dívčinu tak stiskl, jakoby ji chtěl rozmačkati. Baniuta bolestí zbledla. Nyní teprve poznal kunigas, že milence působí muku, ačkoli rtíky její vždy na něho se usmívaly. Pustiv ztrýzněnou ruku její přiskočil k milené dívce a objal ji za šíji. Ona obě ruce sve zavěsila na jeho ramena, a horoucí jich dechy slily se v prvním pocelku.

„Pomni!“ šeptalo děvče.

„Pomni!“ řekl rozjařený kunigas.

V objetí tom zapoměli se, když za nimi se ozval sykavý, zlostí soptící hlas, sypoucí se na ně jako hromobití.

Baniuta a Jiří.

„Ke mně! Sem! Chopte se ho!… Knechta sobě přivedla stydlivá dívčinka, co se tak bojí posluhovati rytířům… Chopte se ho a odveďte na hrad!“

Baniuta odskočivši od kunigasa uprchla do zahrady. Jiří cítě již, kterak ho chytají za plášť, vší silou vyrval se napadajícím ho sluhům a zahaliv si tvář pospíšil ke vratům, jichž dvířka na štěstí byla otevřena. Za sebou slyšel křik ženštin a stíhajících ho pacholkův, již chytal ho někdo za konec sukně… ale Jiří byl silný a obratný. Vyřítiv se na ulici, dříve než stihatelé jeho mohli spatřiti, v kterou stranu se dal, skryl se za roh ohrady. Odtud rozcházely se tři úzké uličky k domkñm předměstským, skrytým napolo v hustém, svěžím listí sklánějících se nad ně větví střemch, divokého bezu, višní a bříz. Jiří vběhl do nejprvnějšího z nich spoléhaje na to, že zmizí s očí svým pronásledovatelům dříve nežli poznají, kam se poděl.

Čeled paní Gmundy nepřestala ho honiti, ale kunigas přeskočiv plot skryl se v zahradě do trávy, kdež slyšel mimoběžící lidi, stíhající ho se smíchem a výhrůžkami jako zloděje.

Teprv kdyz utichl shon, jinoch vzchopil se, ohledl se opatrně a opraviv si zcuchaný plášť pospíšil okolo předměstí k Binaufeldu. Kráěel jako jenom napolo živý, zarmoucen a starostliv o Baniutu a sebe. Co asi očekávalo ji od paní Gmundy a co na hradě jeho samého, jestliže někdo poznal v něm drzého odvážlivce?

---

1. Opończa, staropolský plášť pro déšť.