Záhuba pohanův na Litvě/III.

Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski
II.	III.	IV.

U paty návrší ticho teče starý Němen; vyhloubiv sobě pohodlné koryto skryl se v něm, i jakkoli Vesna mu doleje vody, jakkoli deště potoky z břehů vyženou, on otec nevystoupí z ložiska, nezahněvá se na louky, nevyskočí na sousední pole. Toliko na povrchu jeho viděti rozryté vlny, točící se proudy, bílou pěnu, která jako tanečnice dokola se obrací a o kamení rozpryskuje; časem někdy voda povystoupí, jakoby hrozila, ale hned zase poslušně vrací se, spěchajíc obvyklou cestou k moři.

Mladší řeky bývají nezbedné, on nikdy, — jestiť milosrdný jako otec. Objal dokola písčitý náplav i pahorek jako pasem, a stiskl jej, jakoby se s ním chtěl pokochat a ho bránit. Neboť také na něm stojí starý pohraničný hrádek litevský, skoro tak starý jako otec Němen, který ho střeže. Teprv nyní co Němci do země se tisknou, stala se z mladého hradiska mohutná pevná tvrz.

Litvané viděli, jak stavějí Němci, a ledačemu od nich se naučili. Nikdy před tím nebylo tu potřebí takových hradeb a zdí, postačovalť násyp a ohrada z kolí — nyní proti železným útočníkům slabé jsou i kamenné tvrze. A kdo by tam zdil a stavěl z kamene, když Pánbůh dal dřeva tvrdá i hrubá, jak úlomky skalní?

Strašný jest zdaleka pohled na Pilleny. Toť obrové tam narovnali na sebe ty těžké klády zšíří člověka, svázané spolu jakoby byly srostlé. Tak vysokých zdí na Litvě nikdo posud se neodvážil povztyčiti. Deset lidí, kdyby se jeden druhému postavil na ramena, nedosáhlo by ještě vrcholku. Obcházeje pak zámek dokola nikde nespatřil bys brány, ani okna, ani skuliny. Všecko jak ulité z jednoho kusu.

Jenom z prostředku obrovské te spousty vystupuje do výše obrovský sloup dřevěný, s něhož na míle dokola viděti louky, pole i lesy i Němen vážně se zatáčející, an tuto se skrývá, tam opět vyniká, aby kde potřebí bránil zemi, lidi napájel, loďky nosil a kámen dopravoval.

Zámek stojí na pahorku a pahorek na ostrově, jenž toliko úzkým proužkem země s pevninou jest spojen; někdy pak Němen i ten proužek zakryje a dítko své dokola obejme. Pod záštitou zámku jako hřiby vyrůstají ze země chýže, salaše, baráky, — v čas míru tábor, v čas války poušť, ze které obyvatelé utíkají do Pillen. Zde onde viděti starou vrbu anebo pozůstalou z lesa osiřelou sosnu. Na pobřeží rostou bujné jívy jak zelené vrkoče spolu spletené, a z jich středu vyniká vrba, střehoucí takořka svévolnou tuto havět.

Stará vrba podobna jest vojínu, jenž pamatuje strašné boje, kterýchžto známky na sobě nosí. Kmen z mládí od větrů ohnutý, od hromu potřískaný, od sucha rozpukaný, děravý, vydutý, zpráchnivělý, bez odporu se větru poddává. Kořeny jeho, jak prsty křečovitě zaťaté, drží se země, a kůra jejich napuchlá jest jako žilamí. Vrchol nemá koruny, již zlomila vichřice; vyrostly tu pouze mladé ratolístky, aby ránu zacelily a zastínily. Po jedné straně čouhá okleštěná větev jako ruka natažená ku přijetí almužny, na druhé straně suk, podobný k obnažené kosti. Sněti, souše, konáry, pařezy rozpukané, to vše vypadá příšerně, v noci lidi a zvířata strašíc. A takových pod Pillenami stála v dolině od řeky celá řada, jako vojsko na stráži. Zdaleka vypadají jak obrové přišlí na obranu hradu. Kterou vítr porazil, ta, jakkoli již ukazuje zlaté vnitřnosti své, přilehla těsně k zemi a vyráží nové proutky.

Bylo ráno, ani podzimní ani zimní, nebe šeré, vítr ostrý, dokola jakoby všecko bylo vymřelo, ticho a nikde ani živé duše. Ani v chýžích a barácích neozýval se žádný život. Jedna z krajních vrb, praprababka, s pněm napolo rozdrceným, zdála se oku opodál patřícímu vzdálenější býti od jiných. U kořenů jejích, vyvstávajících a spolu spletených, jakoby něco se pohybovalo, buď vlající to plachta, nebo skrývající se zvěř, anebo člověk ke stromu se tisknoucí.

Ženština, z podzemní chaty blízké osady vystoupivší, pohlednouc v tu stranu viděla něco u vrby se míhati, viděla to zřetelně, potřásla hlavou, i vrátila se zase domů. Vkrátce vyšel odtud člověk v kožiše se srstí navrch obrácenou a pozorně pohlížel do dálky, načež chopiv u dveří stojící kyj pobitý křemenem volným krokem blížil se opatrně k vrbě. Již lépe bylo rozeznati sedícího pod vrbou malého, silného člověka v selskěm soukeném kabátě, majícího na hlavě čapku s dlouhýma ušima na plecech torbu a na pasu uzlíky. Pod kuklí na čelo přitisknutou vyhlížela tvář okrouhlá, opálená, stará u škaredá; pod ní rozkládala se přihrblá ramena, doleji pak rozeznati bylo neforemné ruce člověčí, pak oči zaobalené v hrubé plátno a kůži. U nohou mu ležel silný klacek a šedivý vak.

Odpočívající pod vrbou, na všechny strany se rozhlížeje, viděl i ženštinu, která ho první spatřila, i člověka nyní k němu se blížícího, ale nepolekalo ho to ani dost málo. Tulil se k vrbě jako k matce. Svinuv se do kotouče skryl ruce za ňadra, hlavu krčil mezi ramena a lhostejně hleděl nn příchozího.

Za hospodářem z podzemní chaty vyšedším vyhrnul se rychle i žlutý pes se srstí rozježenou, zastavil se, lapal vítr a zaštěkal, zavrčel, váhal, pak jal se jíti za pánem vždy spěšněji, jakoby měl na pilno ho bránit. Ale čím dále, tím více na něm vyvstávala srsť, oči vystoupily z důlků, pysky odkryly zuby. Hospodář ohlednnv se na psa pevněji stiskl v ruce kyj, neboť psi větří nepřítele. Měl to snad býti nepřítel? Vypadal jako Litvan, a jakkoli příchozí patrně neblížil se v přátelském úmyslu. nepomýšlel na svou bezpečnosť nechystaje se ani k útoku ani k obraně.

Několik kroků před vrbou pán i pes stanuli. Pán se podepřel o klacek, pes sedl, pozdvihl hlavu a zavyl. Bylo to zlé znamení. Sedící na zemi pohnul sebou, vyndal ruce z úkrytu, natáhl nohy a vstal. Byl to člověk malý, zavalitý, silný, ale nikoliv strašný.

„Kdos ty? co tu děláš?“ tázal se příchozí.

Pocestný zasmál se dobromyslně. „Toť vidíš; nač se ptáš?“ odpověděl vesele. „Jsem chudý svalgon,^[1] došloť s námi již tak daleko, že i takoví lidé jako já musí se co žebráci a nuzáci potloukati světem!… Němci zabrali nám mnoho země a lidu. Vuršajti^[2] a svalgonově mrouce hladem zahálejí. Kde zůstal posvátný dub, tam okolo nebo našich jako mravenců, oběti nestačí na jich výživu. Kýž Perkunas vytluče naše utiskovatele!“

Pes slyše ten hlas nepřestával výti a vesničan vrátiv se k němu pohrozil mu, aby mlčel. Co měl svalgonovi odpověděti, sám nevěděl. Skutečně takových věštců, guslařů s nájemných kněží dosti se potloukalo po světě, od chaty k chatě, ode vsi ke vsi. Přijímání jsou pohostinsku, a vždycky našlo se něco k požehnání, k očištění, k usmíření, ku poradě. Nyní však podobní tuláci častěji se objevovali, neboť mnoho dubův a posvátných míst již bylo zpustlo a obsluhovatelé jejich se rozprchli; i nebyli již tak vítáni v chatách přicházejíce každou chvíli.

Šventas před Pillenami.

„A odkud?“ tázal se vesničan po krátkém rozmýšlení.

„Ptej se raději, kde jsem nebyl,“ odpověděl svalgon. „Nejčastěji potloukám se kolem Němenu, neboť to můj rodný kraj; i v Pillenách býval jsem, ale tomu již dávno. Co se tu sňatků požehnalo, co při svatbách nazpívalo!“

„Hm, svalgon!“ zamručel vesničan. „Musím vám věřiti, že jím jste; ale oděvu svalgona nemáte, ani pasu, ani…“

„Což divu!“ odvece svalgon opatrně se blíže. „Obrali mne Němci na hranicích, a byli by mne oběsili, kdybych se jim nebyl dal pokřtiti. Hodili mne do vody, a tak jsem byl zachráněn.“

„Ušel jsi rukám německým!“ zvolal Pillenčík. „Toť zázrak! Oni neodpouštějí nikomu, ani mladým, ani starým, oni zamýšlejí nás všecky vyhubiti. A dokonce poznavše svalgona…“ při tom nedůvěřivě vrtél hlavou.

„Jim neděkuji svůj život,“ pravil pocestný; „oni by mně ho nebyli darovali, ale vševládný Perkunas mne zachránil. Když mne hodili do vody, zaslechli zdaleka hluk, ulekli se skryté zálohy a utekli, já pak doploval ke břehu.“

Pes toliko vrčel. Svalgon sebrav klacek, vak i uzlíky, přistoupil k vesničanu spoléhaje na pohostění, ačkoliv o ně nežádal. Oba vrátili se k chatě.

„Posedím u vás, abych se ohřál,“ pravil svalgon. „Když jste přišel, klapal jsem zuby; zima jaksi časně se dostavuje. Umím, když potřebí, zazpívati jakoukoli píseň; umím též hádati z piva, z vody, z vosku, jak kdo požádá. 0d nemocí pomáhám lidem i dobytku.“

Vesničan neodpovídal, ale vtírajicího se hosta neodpuzoval. Tak volně se loudali k chatám a barákům, z kterých zde onde vyhlédaly hlavy, vycházeli lidé, vyskakovali psi a za nimi vybíhaly bosé, polonahé děti. Pusté až dosavad okolí oživovalo se. Na cizího člověka, třeba byl krajan, Litvan, každý byl žádostiv. Bylo to na hranicích, až kam dosahovali a odkud hrozili Němci; každý byl by se rád dověděl, zdali tulák nepřináší zprávu o nějakém zájezdu, zájmu nebo aspoň ruchu na pomezí. Takoví lidé, kteří ustavičně se potulují, vědí mnoho. Ti, kteří viděli, kterak pocestný míří k chatrči Gajlisově, hrnuli se tam též za ním. Nebyly to již ty staré šťastné časy na Litvě jako před věky. Vždy bylo se báti nepřátelského útoku při hranici, ale hloub do země nepouštěl se, i byly to blahoslavené kraje za pouštěmi a bahny, kam noha jeho nepáchla. Tu od nepaméti seděli lidé jako v hnízdě o světě ostatním nic nevědouce, tu rostly i boží duby a posvátné háje, tu tekly vody živné i léčivé, tu panoval pokoj a po lukách a lesích rozléhaly se dajnos Litvanek a zvonky jejich panenskych fěrtoušků, které jim nikdy nedovolovaly se utajiti. Ale nyní mnoho změnilo se od těch dob, co křižovnici vtrhli železným ohozem přes hranice na sbratřené Prusy počavše dolejší i hořejší země dobývati, hubiti, znepokojovati. V nejhustší poušti nebylo lze míti pokoje, ani nejsvčtějších míst nešetřeno, spáleno Romové, vymýtěny Baublisy, lid vražděn a zajímán. Bylo potřebí státi ustavičně na stráži s napjatým uchem a při prvním podezřelém ozvuku buď prchnouti nebo shromážditi se k obraně. Tím způsobem i pohraniční okresy pomalu se vylidnily, zástupové ubírali se z nich do pouští a močálů, a jen kunigasové seděli na hradištích ozbrojeni a bděli, do posledka bráníce hroby otcův a zemi dědův. Všecko se pomalu změnilo pod nátiskem toho nepřítele, i stará svoboda lesní musila padnouti v oběť, neboť válka potřebovala vůdcův a vymáhala poslušenství. Národ truchlil. Ti, co jakživi o cizincích a sousedech nic věděti nechtěli, při nejmenším šramotu od západu pilně nastavovali uši. Objevení se otrhaného svalgona, neznámého v osadě, vzbudilo nesmírnou zvědavost. Možná že přinášel nějaké zprávy.

Sotva že s Gajlisem vešel do chatrného jeho kotce, napolo v zemi skrytého, v kterém uprostřed hořel na kamenech nikdy nehasnoucí domácí oheň, kolem něhož rozestaveny byly větší neb menší kusy křemenů za sedadla sloužící, již dveřmi za nimi počali se tisknouti sousedé. Vnitřek chaty té byl tak bídný jako její zevnějšek, jenž podobal se velikému krtinci. Dým, jenž nemohl tak snadno vycházeli otvorem nad ohništěm, táhl se v modrošedých kotoučích mezi střechou a stěnami. Jedna světnice sloužila za příbytek lidem i domácím zvířatům, která zdála se náležeti do rodiny. V pozadí stáli kravička s telátkem, pár hubených volův a dva malí konící, pokrytí již zimní, naježenou srstí. Opodál na zemi ležely hnědé a černé ovečky, a s nimi v dobrém srozumění procházely se směle kury a husy. Všichni, lidé i zvířata, byli tu zvyklí na pospolitý život, rozuměli si, ustupovali sobě, a často, když zima byla krutá, navzájem tulili se k sobě, by se ohřáli.

Někdy bosé a polonahé děti společně s jehňaty kojily se na ovcích. Hlas hospodářův i hospodynin byl srozumitelným volům jako dětem. Pes bděl stejně nade všemi, bráně nedorostky před zvířaty a zvířata před rozpustilými chlapci. Po jedné straně viselo na stěnách hustě mechem pokrytých rozličné hospodářské nářadí a náčiní, jiné stálo na policích, co bylo cennějšího, skryto bylo v koutě v sypkách nebo bečkách. Pod střechou sušily se zavěšené rozličné byliny, co prostředky proti nemocem, čarám a uhranutí. Neveliký stůl a lavice, jichž místo větším dílem zastupovaly kameny, byly sotva zhruba vytesány. Malými, polootevřenými dvířkami viděti bylo do menší komůrky a v ní radla, rozebrané vozy, kola, loukotě atd.

Svalgon usedl nedaleko ohně na kámen, rozvázal konce čapky pod bradou svázané a ohříval si přestydlé ruce, natahovav je k ohni. To spatříc dívka, která si zvědavě byla prohlížela cizího příchozího, přistrčila několik suchých větví blíže k místu, kde tento seděl, aby mu bylo tepleji. Gajlis popošel do zadu natočit ze soudku alusu do koflíku, jejž dceři nařídil ohřáti. Všichni mlčeli, nechtíce obtěžovati prostydlého cizince, který upřenýma očima hleděl do ohně, všecek zamyšlen, jakoby jeho duše obtížena byla velikým břemenem.

Když alus byl poněkud prohřát, Gajlis podávaje ho pocestnému zticha zeptal se: „Ničeho není slyšet o těch proklatých Němcích?“

„A kterak by nebylo slyšet o nich?“ zamručel svalgon. „Což dovedou pokojně seděti jenom den? U nich jak v úle napořád se to hemží a bzučí… Mezi lidmi se mnoho mluví. Zima přichází, močály zamrznou, možná že co nevidět budou zde.“

Gajlis povzdychl. „Kdyby nebylo našeho zámku a naší paní, která ho brániti chce i musí a nás tu při něm drží, dávno byli bychom odešli do pustin.“

Svalgon nastavil ucho. „Což vy nemáte kunigasy?“ pravil.

„Máme i nemáme,“ odvece Gajlis. „Starý otec kunigasové dávno již ukován k loži, z něhož nevstává. Muž její zemřel od ran v bitvě obdržených, mladého syna jejího odvlekli a snad zavraždili Němci; ona jediná tu vládne, ale vydá za muže i za vůdce. Kdož jiný vytrval by tu na hranici? Kdož jiný dovedl by vystavěti tak pevnou tvrz jak ona?“

„Zázračná žena!“ zamručel svalgon.

„Však jindy nebývala takovou za živobytí mužova,“ ozval se druhý vesničan. „Teprv když Němci jediné dítě její, malého synka, odvlekli a muže jí zabili, ze msty stala se bojovníkem. Pamatujíť lidé dobu, kdy ustavičně jen zpívala, pěkně se strojila a chlapečka kvítím ozdobeného na rukou chovala. Teprv ztrativši chotě i dítě přestala býti ženou, i stala se tak strašnou, jako nějaká bohyně z Dungusu sestoupivší.“

„Div divoucí!“ zvolal svalgon. „Já o tom dávno slýchal, ale třeba křižovníci dítě jí uchvátili, o tom nebylo slyšeti, že by je byli zabili. Oni prý mnoho takových chlapců chovají na svých zámcích, aby je posýlali na vlastní jejich krev.“

Gajlis nedůvěřivě zakroutil hlavou. „To jsou liché povídačky,“ pravil. „Což jsme jich neviděli ve válkách? Oni nikomu nedarují život. Mladým děvčatům, podrževše je několik dní v táboře, hlavy stínají, dětem lebky o kamna rozbíjejí, starce koním do smrti ušlapati dávají. Ani křtíti nechtějí, smějíce se prosícím o život.“

„O starších to pravda, to vím sám i díval jsem se na to,“ potvrzoval svalgon; „ale malé chlapce někdy odvádějí a chovají na živě.“

„Naše kunigasová, Reda,“ pravil jeden z těch, co stáli u dveří, „věděla by o tom, kdyby syn její byl živ; ale ona se mstí za jeho smrt.“

Svalgon zavrtěl hlavou. „Matka by arciť měla nejlépe věděti o svém dítěti, a kdyby nevěděla, tušila by. Ale já musím státi na svém, že jsem slyšel, a to ne jen jednou, kterak lidé povídali, že chlapce neusmrtili. Jeden starý prý se nad ním slitoval, na vychování ho vzal a učinil z něho Němce.“

Gajlis zachvěl se, i vztáhl ruce vzhůru. „Perkune, mocný bož!“ zvolal hluboee dojat, „trestej je hromem a ohněm! Rodného syna posýlati na matku, prsa dítěte vydávati na meč matčin!! Kéž by jich země pohltila!!“

Svalgon všecek se zachvěl, ústa se mu stáhla, zamlčel se.

U prahu mezi davem stál za tě rozmluvy člověk mlčící, jemuž jiní trochu místa učinili, prokazujíce mu jakousi šetrnost. Sukně jeho nevelmi se různila od jiných, přes ni měl na sobě krátký kožíšek, na nohou spodky soukené a škorně lemované kožešinou, na hlavě špičatou koženou čepici liščinou obroubenou, v ruce železnou sekeru. Nemladý, obličeje okrouhlého, lící vysedlých, očí bledých ale bystrých, podoba] se jaksi vojínu, ale zároveň i dvořanu. Poslouchal pozorně, co vypravoval svalgon o synu vdovině, a když ten dopověděl a vsichni umlkli, on ode dveří postoupiv blíže usedl na kámen vedle přibylce. Pohleděli sobě do očí. Svalgon jej pozdravil, potom jakoby se zakoukal do ohně tvářil se lhostejným, ale chvílemi pokradmu zvědavě pohlízel na souseda.

„Jest tomu již dávno, co jste slyšel tu pověst o našem děcku?“ zeptal se ho soused.

„Neslyšel jsem to ani teprve dnes ani včera,“ pravil obojetně svalgon. „A ještě více, nepovídáno mi to jenom na jednom místě, a pověst ta udržuje se po mnoho let.“

„Podivno!“ zamručel poslouchající a odmlčel se. „Víte co,“ pravil pak, „naše Reda a starý otec její, Kaleka Valgutis, rádi mají lidi, kteří umějí vypravovati dávné pověsti a zpívati staré písně; vy byste měl jíti k nim na hrad. Tam dávají lepší jídla i nápoje, nežli chudý zdejší lid, zajisté že vás pohostí a dobře obdarují, neboť Reda jest štědrá. Stálo by za to, abyste jí opětoval co víte.“

An takto mluvil, z bezděčného pohnutí starého svalgona ne nesnadno bylo možná uhodnouti, že se radostí zachvěl… oči se mu zajiskřily; ale hned zase ukazoval tvář pokornou a postavu zbědovanou.

„Ach, otče můj,“ jal se mluviti, „kterak já, otrhaný ubožák mám jíti ke kunigasům, před kterými třeba padati na tvář? Ani já, ani můj oděv není podle toho… Ostýchám se.“

Dvořan, silnou rukou do kolena se udeřiv usmál se. „Však tě neoběsí, aniž ti hlavu nesrubnou; Němec nejsi aniž jím smrdíš. Ovšem, kdyby v tobě Reda větřila zrádce neb Němce, neradil bych ti dostati se v její ruce. K jejímu rozkazu jsou dva křižovničtí rytíři v železném odění jak stáli vrženi na hranici a za živa upáleni; ale svalgonovi, chudému věštci, tu nikdy oni vlasu s hlavy nespadlo.“

Přes toto tvrzení pocestný slyše ta slovu bledl a chvěl se — snad zimou; a jakkoli nutil se k smíchu, nehleděla mu z očí veselost.

Zovoucí jej do zámku šťouchl ho loktem. „Nuže,“ pravil, „rozmyslete se, pojďte se mnou, já vás doprovodím.“

Svalgon ješte váhal. Po chvíli však zmuživ se vstal stenaje. „Budiž,“ řekl, „půjdu s vámi.“

Zároveň vstal i druhý.

„Což? k Redč?“ tázal se Gajlis.

„Ovšem.“ pravil dvořan: „na hradě nemají se čím baviti. Děvčata, báby i všichni co nás tam jest vypověděli jsme již vše co jsme uměli, a to desetkrát.“

Svalgon sebral svůj vak a své uzlíky, a oba vydali se na cestu. Úzká stezka vedla odtud přes zmíněný svrchu přesmyk země k zámku, jak daleko šla, viděti však odtud nebylo. Z jediné to stezky rozvětvovala se za hrází celá síť jiných vyšlapnných mezi drobným kamením, mechem a vybledlou špatnou travou. Větší cesty nikde nebylo viděti, u pahorku pak ani vrat, jimiž by se vcházelo do zámku. Dvořan stezek nedbaje kráčel přímo k náspu, který zdola hledícím zakrýval čásť ohromných dřevěných stěn.

Svalgon spěchal za ním, a nepozorován rozhlížel se bedlivě na všecky strany. Tak dostali se pod samý vysoký násyp země, uprostřed něhož trčely zde onde ohromné kamenné balvany. Stromy na náspu rostoucí, koly a prkna pod pískem vyhlédající držely pohromadě zemi, aby se nerozsypala. Nyní, na samém podvalu, dostali se na pěšinu. Dvořan, který šel napřed, zastaviv se počkal na svalgona, vzal jej za rameno, posunul před sebe, a nežli tento mohl se obhlednouti a zpamatovati, nacházel se ve tmě. Násyp se byl před nimi jakýmsi zázrakem otevřel, i stáli nyní ve vlhkém jakémsi průchodě, nic vůkol sebe nevidouce. Průvodčí pevně věštce za rameno drže pobádal jej ku předu. „Jen směle,“ pravil, „roztáhni ruce u hmatej po stěně… nepadneš.“

Temný průchod zatáčel se nejprv na levo, pak v pravo. Svalgon cítil, že sestupuje dolů, potom to šlo zase trochu vzhůru. Objevila se mdlá, drobná světélka, jako několik jasných hvězd na nebi nočním. Byly to skuliny ve dveřích nedokonale k sobě přiléhajících. Svalgonovi se uvolnilo, kdyz je rukama namakal; otevříti však jich neuměl, a teprv průvodčí jeho vyvedl jej na denní světlo. Stáli na úzké cestě, za kterou viděti bylo příkop a za tím ohradu z husteho kolí. Nad ní čněly vzhůru zdi hradní. Tou cestou šli až ke druhé fortně, chráněné ohromnými kamennými balvany. Za těmi nebylo jí vidéti; teprve když dostali se za kamennou hradbu, průvodčí svalgonův zaklepal na úzká dvířka, která se otevřela.

První vešel provodčí, veda za ruku věštce, jehož co cizince nebyla by stráž vpustila; také smečka psů zvětříc neznámého zuřivě se naň sápala. Novým tmavým průchodem přišli do vnitřního nádvoří. Tu teprv mohl svalgon zblízka popatřiti na budovu, která nezdála se býti vystavěna rukou lidskou. Vzhůru čnély tu zdi do takové výše, že nelze bylo dostihnouti vrcholu jejich, hladké, pevné, o nichž zdálo se, že nižádná moc lidská nedovede jich pobořiti. Podivením zaražen pohlížel na ně svalgon s obavou u úctou.

Nahoře v jistých vzdálenostech od sebe viděti bylo černé vřezy jako úzká okna. Na vyčnívajících zde onde trámceh visely provazy a lana, jak člověčí ruka silná. V pravo i v levo kolem tvrze, jak hluboká mísa, rozkládal se prostranný dvůr. Ten byl pln lidu, neboť byla doba rozdávání potravy, i hemžilo se ho jen okolo dřevěných nádob kuchyňských a velikých hrnků hliněných, z nichž pára se kouřila. Nikdo by se nebyl nadál, že tichý ten hrádek chová v sobě takové množství zásob. Lid pak ten, jak svalgon znamenal, byl mladý, vybraný, silný a čerstvý. Chodili mezi ním desátníci, činíce pořádek, ale po otcovsku, lahodně, smějíce se, konejšíce, žertujíce a prozpěvujíce.

Pocestný by tu snad byl déle pomeškal, aby si lépe prohledl zámek, ale dvořan státi mu nedaje táhl jej za sebou.

U hradeb, které jej zakrývaly, stál domek sroubený z břeven sosnových, dlouhý, nízký, z jehož komínů i střechou mezi tenkým šindelem, jakým byl pokryt, dobýval se dým.

Před domem vrtělo se několik bab v bílých plenách na hlavě, u nich stála děvčata s kosami na plecech. Na pruhu opírala se v boky žena již ne mladá, otylá, červená, celá jantarem ověšená, prohlížejíc sobě svalgona.

„Matuše,“ oslovil ji dvořan, „přivádím vám hladového věštce, kterého jsem lapil na silnici pro naši paní. Dejte mu jísti a pití, by se mu rozvázala ústa k písním a bajkám.“

Hospodyně ustoupila ode dveří, aby mohli vejíti, a ukázala jim na pravo. Tam byla ohromná síň, v níž, jako v každé, hořel uprostřed oheň. Vybrané hladké kameny, jeden vedle druhého, sloužily za sedadla kolem něho. Lidu sedělo tu mnoho, a byl to lid zvláštní. V pozadí, pasem svým obřadovým až do podpaždí otočen, v sukni, dokola obrou- bené kozinou, s dlouhou bradou, odpočíval starý vejdalot. Vedle něho seděl s paličkami za pasem ozbrojenec tak urostlý, že mu jen konec nosu a oči uprostřed obličeje svítily. Ramenatý to jakýsi Prušák, přihrbený, od hlavy do paty vězící v kůži z rozličných zvířat slátané. Dva starcové v kožiších, s dubovými věnci na hlavách, vypadali jaksi po kněžsku. Ti hleděli v oheň bez hnutí, nic neslyšíce a nic nevidouce. Osamocen, s rukama nazad svázanýma ležel u kamenů člověk, o kterém nelze bylo hned uhodnouti, je-li zajatec anebo zločinec. Tvář jeho, s vystávajícími lícními kostmi, potažená žlutou koží, podobala se téměř mrtvole mezi živými. Mimo to se tu otáčelo několik chlapců a přecházelo několik děvčat, přinášejících a odnášejících misky a kotlíky, nad nimiž vykonávala dohled ona obtylá žena, ustavičně ve dveřích se okazujíc. Šumot byl veliký, plno dýmu a dušno, cítiti bylo rozličná jídla i divné zápachy, od jalovce, všelijakých bylin, škvařícího se tuku. Z temných koutů ozývala se chvílemi nějaká písnička, ale brzy jako přestrašené ptáče zase umlkala.

Vstup neznámého člověka rázem obrátil naň oči všech. Jedni zdvihali se, aby si ho blíže prohledli, jiní tázali se dvořana jej provázejícího, odkud se vzal.

Svalgon, poněkud rozpačit, posadil se na nejprvnější prázdný kámen, a když jedna dívka podala mu talíř, dal se chtivě do jídla. Nešlo mu asi ani tak o ukojení hladu, jako o rozmyšlení, jak sobě tu má počínati. Vydávaje se za svalgona musil jím zůstati, a vejdalot pohlížel naň, hotov učiniti s ním zkoušku. Vždyť oba náleželi do jednoho cechu. Se všech stran zahrnovali cizince otázkami. Zaměstnán jsa jídlem nemohl dávati dlouhé odpovědi, pročež odbýval je toliko půlslovy. Ale nedařilo se mu hrubě. Když vypravoval, že byl tam i onde, že viděl to i ono, odporovali mu někteří, kteří též bývali v těch místech. Na čele vyvstával mu pot, musil se brániti a vylhávati. Nebylo mu valně okolo srdce, ale uchopil se v čas dobrého prostředku. Těm, kteří mu odmlouvali, začal se posmívati, z čehož povstala všeobecná veselosť, a kdežto pred chvílí bylo panovalo zádumčivé ticho, byli tomu všichni vděčni, ze měli se čemu zasmáti.

„Jaké to divení!“ pravil k těm, kteří mu odporovali: „vy jste tam také byli, a co jiného viděli jste, nežli já? Kolik lidí, tolik očí. Stalo se, že jsem spatřil vlka, ale můj bratr nazval jej beranem.“ To řka utřel si hubu, odstavil talíř, a skončil litevským příslovím: „Pošel medvěd, schovejte trouby.“

Jeden z posluchačů odpověděl jiným litevským příslovím: „Nač mlátit plevu, když z ní ani pelu nevytlučeš?“

Ubrániv se takto útočníkům přidržel se svalgon číše, i měl již pokoj od nich. Někteří vyšli na dvůr, jiní usedli aneb uložili se k ohni. Věštec seděl jakoby byl ospalý, a dřímotou vyhýbal se rozmluvě.

Tak minula značná čásť dne, a svalgon měl dosti času se zotaviti. Dvořan, který jej byl přivedl, mezi tím odešel, i neukázal se až večer.

„Nyní jest čas,“ pošeptal mu přistoupiv k němu. „Reda již ví, ze jsem jí přivedl člověka, jenž umí písně a staré pohádky. Pojďte se mnou.“

Svalgon poupraviv na sobě oděv hodil torbu do kouta a mlčky následoval svého průvodčího.

V druhém konci stavení, na kamenné podezdívce, nacházely se komnaty kunigasové, z menších trámů v srub sbité, mechem lépe ucpané a stropem před zimou a nečasem chráněné. Když tam vešli, byly již počaly obvyklé večerní přástky. Oheň uprostřed živen smolnou loučí rozesýlal jasné světlo. Kolem něho seděla bíle oblečená děvčata, předouce a zpívajíce.

V pozadi stála zena tváře vážné a jako noc smutné, vzrostu nehrubě vysokého, ale silná a lepotvárná. Jakkoliv oděv její byl s části ženský, na hlavě pak měla smuteční vdovskou roušku, zakrývající bujné vlasy, nicméně postava její, výraz tváře i pohyby činily ji podobnější k muži. Ano bedra její objímal i pás sloužící k zavěšení meče. Stála, jakoby se byla zakoukala v oheň a ponořila v poslouchání písni — podobna kamenné soše. Lidé v komnatě přítomní drželi se opodál, netroufajíce si pohleděti na ni; a zašilhal-li někdo po ní, ihned strachem klopil oči.

Opodál za ní, kam jen slabší odblesk ohně zasahoval, na loži vysoko kožemi vystlaném, něco se hýbalo. Chvílemi vynikala z černých vlasů dlouhá, bledá tvář, na níž černé misto naznačovalo otevřená ústa. Patrně zdvihala se i klesala. Byl to věkem shrbený Valgutis, otec Redin, který ještě některou chvíli takořka probouzel se k životu, zpíval, věštil, vstával, ano zdálo se, že na jakousi hodinku nové nabude síly, aby pak zase upadal v ospalost a mlčení na celé měsíce.

Děvčata zpívala starou píseň:

„Vyšel, vyšel otec na podvoři krásné,
zlaté klíče zvoní, ráno syny budí.
Vstávejte, mé děti, na nohy, synové!
hej, podvoří naše vrazi obklopili,
sestry vaše cizí lidé pryč odvedli.
Honem v hon za nimi, dostihnem je ráno,
vojsko rozprášíme, sestry vybavíme,
v táboře je najdem.
Poznáme je snadno. majiť zlaté vlasy,
a na vlasech zlatých přepásky zelené,

na přepáskách s routy věnečky spletené,
na věnečkách temných kvítky pozlacené.
Sestřičky kochané, milé dívky moje,
odkud jste dostaly ty kvítečky zlaté?
Na vojně, na velké, tam mezi vojskami,
tam jsme my dostaly kvítky naše zlaté.“

Píseň se skončila, ale kunigasová, vždy bez hnutí trvajíc, zdála se pořád poslou- chati. Bylo to pro děvčata znamením, že mají ještě dále zpívati. Tato bázlivě pohleděvše na svou velitelku pošeptala si cosi, od ucha k uchu běželo heslo, a starší z nich, před- zpěvovačka, začala po malé chvíli písničku jinou:

„Zdaž vítr o půlnoci dul? Zda vystoupila řeka? Či Perkun zahučel? či vrhal blesky?
Nedulť v půlnoci vítr, nevystoupila řeka, ni Perkun nezahučel, ani netloukly hromy.
Sestřičko milená, proč jsi se tak náhle zarmoutila v mysli, proč nepěješ písně?
Jak mám písně zpívat? jak veselá býti? Zahrádka zničena k veliké mé škodě, routa pošlapána, růže otrhány; lilie polámány, rosa setřesena.
Vousatí to lidé přibyli od moře, vystoupili na břeh, zahrádku zničili. Routu podupali, růže otrhali, lilie polámali, i rosu setřásli. A já sama, sama, sotva ukryla se pod haluzí routy, pod věnečkem temným.“

Skončena i druhá píseň; Reda ještě stála i poslouchala. Svalgon, maje na ni oči upřené, všimnul si toho, když píseň zmiňovala se vousatých mužích, kterak brvy její se stahovaly a rty chvěly. Také dívky asi zpozorovaly, že zpěv jejich přivedl jejich velitelku do rozčilení; neboť sotva dozpívaly smutnou dajnos, starší zanotovala ihned jinou živější, tonem veselejším:

„Milé slunéčko, boží dceruško, kde jsi tak dlouho bloudilo? Čemu jsi nás opustila? Kdo tě zadržel na cestě?
Za mořemi, za horami zmrzlé psstoušky jsem hřálo. — stálo jsem tam na stráži u sirotků, chudých lidí.
Milé slnnéčko, boží dceruško, kdož ti z rána ohnisko rozkládá? Kdo ti večer lůžečko ustýlá?
Mám dvě služky věrné, jitřenku i hvězdu večernici, ssstřičky. Jitřenka mně oheň ode svíce rozžehá, večernice na noc lůžko stele. Též mám dltek mnoho po nebi rozsetých i bohatství mnoho, co se zlatem třpytí.“

Kunigasová Reda stála nenasytně poslouchajíc, děvčata pak zpívala písně pořád nové. Chvílemi pozdvihl se na posteli bledý obličej starého Valgutise s holou lebkou a černými ústy široko otevřenými — ale zase klesal a mizel.

Svalgon koukal, poslouchal, a divy se s ním dály. Byltě do jizby vešel se strachem, s chytrostí a s liščím pohledem malinkých očí. Jeho vzezření prozrazovalo, že vše co viděl a slyšel působí mu jakousi zlost, že v nitru svém ukrývá pocit nepoctivý. Jenom s takovým a ne jiným mohl se sem vkrásti onen Šventas, jejž křižovníci vysýlali jako vyzvědače na posluchy; Šventas, který, jak povídal, žil dlouhá léta prahna po pomstě za zkažené své štěstí, za zhoubné úklady proti němu, jenž sotva ušel smrti z rukou svých bratří, zacež pak od drahně let sloužil nejukrutnějším nepřátelům Litvy, křižovníkům, vysýlán jsa od nich na špehy vyzvídal a donášel jim radosť maje zkrve, kterou prolévali.

Po celá ta dlouhá léta Šventas ani jednou se neodvážil do chat a kotců mezi rodiny, které by mu připomínaly jeho vlastní, a od mnoha let neslyšel písní litevských. Nyní zavzněly mu v uchu a probudily ohlas v jeho srdci. Zaschlé to srdce, prahnoucí divokou pomstou, uzavřené, zšílelé, zachvělo se mu v prsou, až se za ně chytil, sám sebe se uleknuv. Probudil se v něm jiný člověk, kterého již neznal. Písně najednou mu připomínaly léta dětinská, mladosť, matku, sestry i tu nevěstu, kterou mu odňali — ale nepopouzelo ho to k nové mstě, nýbrž slzy vyhrkly mu z očí. Nevýslovná tesknota po Litvě pojala ho — oslepila. Nenáviděný od ného vlastní jeho svět stanul mu před očima volaje: Což nejsi ty mým dítětem? čí krev teče ve tvých žilách? čím vinni jsou bratří tvoji, kteří ti ničím neublížili? kdežto ti, kteří do krve zranili duši tvou, nežijí! A ty přivádíš vrahy na rodinu svou, sloužíš těm, již rodáky tvé pohlcují, paseš se vlastní krví?“

Svalgon plakal. Zda slyšel slova písní, zda jim rozuměl, sám nevěděl; sam nápěv jej očaroval, neboť to byl ten, jejž za oněch časů slýchával u studně, v poli, v lese, když děvčata vracela se z hub. Před očima jeho písní z hrobu vyvolána stála rodná matka jeho, i slyšel, jak mluvila k němu: „Tys to, jejž kojila jsem prsem svým? Co jsem na tobě zavinila?“

Šventas chvěl se i utíral si oči; bylo mu tak, jakoby cizí nějaký člověk byl do něho vstoupil, jemu radil a rozkazoval. Chtěl se mu opříti, ale on dusil mu prsa, obtěžoval mozek, tlumil dech, volaje: „Já jsem tu pánem! poddej se.“ Svalgon vstal i otřásl se, neboť mu bylo, jakoby jej noční můra dusila. Před očima lítaly mu světlé i černé mžitky. v jizbě stávalo se mu dušno. Píseň na chvíli umlkla, nebylo jí slyšeti, ale přes to všechno ona v uších i v srdci mu hrála. Podivno! Za těmi písněmi zpívanými dobývaly se z hlubin jiné zpěvy zapomenuté, neslýchané od dětinství. Jedním pásmem přicházely nekonečnou řadou, vstávajíce z hrobu zapomenutí a znějíce hlasem matky, sester, nevěsty. Starý, zdivočilý člověk lekal se toho, co nosil v sobě. Slzy uschly mu v očích, rád by byl utekl odtud, aby neslyšel toho lákání, a vrátil se do německého zámku — ale jakoby ho tu bylo něco přikovalo, nohy vrůstaly mu v zemi.

Dvořan, který jej byl přivedl, i ostatní lidé s podivením naň pohlíželi, neboť svíjel se, jako bolestí nějakou zachvácen. A vsechno to způsobila moc jedné písně.

Konečně Šventas přestal již zpírati se té přemoci, musilť jí se poddati; opřev se o stěnu zamhouřil oči, a viděl již ne to co bylo před ním, ale svět zemřelý, jejž kouzelná píseň, jako niť ze zlatého klubka, vyvíjela. Nevěděl již, kde se nachází. Před ním stála chata v lese, u ní veliký kámen, na kterém někdy sedával otec, někdy sestry plachty sušily, on sám někdy malé kamínky na hromádky rovnal. Tu tekla řeka, a nad ní věšely hlavy žluté kvetoucí kosatce, nesoucí bílé jakési hrozny. Zpomínal si, kde večeřívali, kam se chodil koupat, i na třešňovou zahrádku při chatě, na dvorek, na studni, též na stezku od ní do vrchu vedoucí.

Žádný z těch, kteří mu byli ukřivdili, nevynořil se z mlhy před ním… zmizeli kdesi nadobro nesmějíce se mu ukázati. Přicházeli jen ti, které miloval, bledi z mohyl vystupujíce, vztahujíce k němu ruce a snažně prosíce: „Nebudiž vrahem!“

Svalgon tak úplně pohřížil se. v toto bloumění, že, když poslední píseň dozněla a v uších začali mu zpívati a kvíleti umrlí, dvořan musil dotknouti se jeho boku, neboť měl za to, ze ze mdloby usnul.

Otevřev oči spatřil svalgon před sebou opodál stojící Redu, ana upírá naň zvědavý svůj zrak. Pohled ten nanovo vzbudil ve Šventasovi touhu po pomstě, i obrátil myšlenky své k srdci — ale tam už jí nebylo.

---

1. Pohanský kněz litevský.
2. Vuršajti, stupeň v pohanské hierarchii litevské; věštec.