Záhuba pohanův na Litvě/II.

Záhuba pohanův na Litvě Józef Ignacy Kraszewski
I.	II.	III.

Zámek Marienburský (Malborský) v onom čase, ačkoliv k němu ještě mnoho se přistavovalo a on ještě všelijak byl rozšiřován, stál již v týchž velikolepých obrysech, jakým jevil se později co velebná zřícenina, pokud ještě nevkusná restaurace nevdechla jí jakýsi život mrtvoly.

Na temeni pahorku vypínal se Vysoký Zámek (Hochburg), nejstarší z budov, obsahující kostel, hroby a kapitolní síň; níže odděleno od něho hlubokým příkopem, rozkládalo se Střední Zámčisko, v kterém kupil se všední život rytířů křižovnických; ještě níže, přiléhaje k bařinám a ke břehům Nogasu, zavíral v sobě Dolní Zámek hospodářská stavení a byty knechtův i čeládky. Povídalo se, že tři ohromné hrady tyto, které se byly staly sídlem řádu, když tento se odřekl bojováni na Východě proti nevěřícím, spojeny byly spolu pro případ nebezpečenství podzemními schody, o jichžto vchodu a tajnostech věděla toliko staršina. Každodenní porady, jichž účastnili se veliký mistr, veliký komtur, maršálek, pokladník a časem i několik starších rytířů, odbývaly se obyčejně v Středním Zámku, v tak zvané rytířské síni, jejíž klenutí podpíral jediný žulový sloup.

Porada staršiny u velmistra.

Tu také druhého dne k večeru nacházíme staršinu sedící do kola na kmnenných lavicích, při ohni na velikém krbu hořícím. Samé bílé pláště, samé postavy rytířské s obočim naježeným, tvářemi rozoranými, o širokýrh ramenou a rozložených prsou, stvořených k nošení zbroje a zvyklých na ni. Téměř rodinná podobnosť jejich rysův vysvětlovala se i stejností původu — neboť tenkráte ještě nepřijímán do řádu nižádný Neněmec, — i krví šlechtickou, i způsobem života u všech stejným. Nicméně každý z mužských těch obličejů, vyznačujících se jakousi opravdu knižecí hrdosti u bujnou silou, měl svůj osobní ráz, jakmile v něm zahrál život.

Nejbliže krbu stál veliký mistr, muž vážného vzezření, ale nepříjemného výrazu tváře. Oko jeho těkalo nepokojné, ústa hryzl, čelo vraštil, a třeba byl mezi nejvěrnějšími svými, zdál se pohlížeti na ně s nedůvěrou.

Neodstupný, od nějakého času (od zavražděni mistra von Orselen skrze mstivého Endorfa) velikému mistru přidaný kompan stál u dveří, vedoucích z té síně do jeho bytu. Byl to nejmladší z celého shromáždění, jinoch bystrého vzhledu a sličné rytířské postavy, jenž držel se stranou, jakoby sobě nevšímal staršiny, do jejíž rady neměl práva náležeti. Postaven na stráž neměl opustiti sveho stanoviska. Jméno jeho bylo hrabě von Henneberg.

Mistr Luder kromě nepokojné tváře a pýchy, kterou jej naplňovala knížecí jeho důstojnosť, ničím se nevyznačoval. Tváře velikého komtura, maršálka a pokladníka, hodnostářů skládajících tajnou radu, měly více výrazu, vedouce k domnění, že vláda sice skutečně spočívala v rukou mistrovských, ale řídicí síla v hlavách staršiny, klidné, plné síly a důvěry v sebe, zaujaté velikým úkolem, jejž plnila.

Kromě velikého komtura i ostatních jmenovitě uvedených rytíř Bernard, kterého jsme již včera byli viděli, tak oděný jako v kapli, na pohled tak málo značící a bez úředního postavení jako dříve, seděl v temném koutě jako svědek němý a lhostejný.

Na tváři mistra Ludera jevily se krom nepokoje omrzelost a zemdlení, jakoby zavolán byl býval ku poradě, kdy právě nejvíce mu bylo potřebí oddechu.

Rozmluva šeptem zavedena byla jakousi propravou ke všeobecnému hovoru. Komtur, dříve nežli ji počal, několikráte pohledl na kompana mistrova, Henneberga, dávaje mu očima znamení; když však ten jich sobě nevšímal, přiblíživ se k němu něco mu pošeptal, načež kompan zvolna se hnul ode dveří.

Mistr Luder netrpělivě odkopnul dontnající hlaveň z krbu vypadlou, pak rozhledl se kolem a zamručel: „Mluvte, začněte, poslouchám.“

„Nejlépe asi bude, když vám tu tajemnou zprávu, která muže míti velikou důložitost pro řád, poví a objasní bratr Bernard.“ ozval se veliký komtur, pohlížeje na tohoto.

Mistr zumračiv se nevlídně pohledl na sedícího v koutě. Z výrazu jeho tváře bylo se domnívati, že tohoto bratra Bernarda nemá v lásce. Tento zvolna povstav nezdál se toho dbáti, a odměřeným krokem blížil se ke shromážděným u krbu.

Dosavad trvalo mlčení, bratr Bernard se rozmýšlel, ale lhostejně, chladné; aniž zdálo se, že by předstoupení před velikého mistra, jehožto tvář jevila nechuť k němu, stálo ho nějakého přemáhání. Bylo vidět, že mysl jeho sama v sobě byla úplně pevna.

„Mluvte bratře Bernarde!“ pravil maršálek.

„Jest to vážná záležitosť,“ ozval se Bernard, „jíž nikdo lépe nezná nežli já. Třeba na něčem se ustanovit, čas jest veliký. Jedná se o toho jinocha, to knížátko litevské, které jsme před deseti lety vyrvali matce z rukou a chovali ne bez účelu. Já zachránil hocha, a podle mé rady vyrostl mezi námi, abychom z něho svým časem zřídili si příhodný nástroj, který by nám ušetřil prolévání krve. Jinoch…“

Veliký mistr přerval mu řeč, krčením ramenou a vrtěním hlavou.

„Nemáte z toho velikou zásluhu,“ pravil, „že jste to divoké vlče vychovali. Co je nám po něm? Lépe bylo by bývalo, rozbiti mu lebku o sosnu.“

Bratr Bernard nedotknut úšklebkem, pohrdlivě se zasmál. „Třeba doložiti,“ řekl, „že matka jeho, vdova, vládne nad kusem země při hranicích, majíc pevnou tvrz, jíž dobyti bylo by nám těžko. Ona lne vřelou láskou k dítěti. Kdož ví? Dítě vychováno jest v křesťanské víře a přivyklo nám; máme v něm hotoveho spolčence a mana. To vše přece stojí za ten kousek chleba jemu poskytnutý.“

Mistr opět jenom ramenona krčil a smál se. „Milejších bylo by mně několik set rytířů a několik tisíc lidu na ten hrádek, nežli takový zástavník. Matka mělo dosti času oželeti ho a zapomenouti na něj. On vždy jest nespolehliv, časem se v něm krev ozve. Všecek ten výpočet nestojí za deset halířů.“

To řka zajiskřil očima; Bernard stál nepohnut. Nyní ujal slovo maršálek, hned na mistra, hned na Bernarda. Staršina dávala na jevo velikou vážnost ke skromnému tomuto bratru; toliko mistr choval se k němu nešetrně.

„Tenkráte,“ pravil ntaršálek, „když se nám to děcko do rukou dostalo, rada naše jednosvorně měla za to, že potřebí je vychovati a učiniti z něho rytíře. Tak stalo se, a dnes třeba dokončiti, co začato.“

„Toho netajím,“ vece klidně Bernard, „že se naskytují nové obtíže. Kde jde o prospěch řádu, tam káže povinnost bez ostychu přiznati se ke bludu. Jinoch až dosavad šťastně se dařil; nyní potřebí toho zkusiti, zdali by matka, kdyby se jí syn vrátil, nedala za něho kus državy své. Snad bychom za něho mohli dostati Pilleny. Chlapec je křesťan, pobožný; dostane se do Litvy sloužil by nám a nikoliv jí.“

Návrh bratra Bernarda patrně zdál se býti po chuti staršině, neboť pohlíželi na sebe, jakoby mu přisvědčovali. Jediný veliký mistr stál u krbu pohrdlivě zamyšlen, nepřesvědčen. „Já nemám důvěry v takovou podzemní práci,“ zamručel rozmrzele; „já vyhledávám sílu v meči, výboj ve válce; s Polskem, s Litvou, s Pomořím vyjednávati, o slova se hádati, k apoštolské stolici se stížnostmi choditi — to jsou marné záběhy. Tím jen tratíme čas a peníze. Nač toho potřebujeme? Jak svět dlouhý a široký — nám jest na zavolání; na křižovnickou válku proti pohanům poženou se rytíři z celých Němec, z Anglie, z Francie, ze všech zemí křesťanských. To naše síla; jiné nám netřeba. Dětmi bojovati — bídná věc.“

Nikdo neodporoval prohlášeněmu výroku; ale též potupy na Bernarda vrhané nikdo nepotvrzoval. Staršina stála mlčíc, a když mistr se k ní obrátil, snadno mu bylo vyrozuměti, že jakkoliv jí neměl proti sobě, neměl jí také za sebou.

„Všecky pmtředky jsou dobré, které vedou k cíli,“ ozval se po delším mlčení veliký komtur. „Nepohrdejme tím, CO nám do rukou dala Prozřetelnosť.“

Mistr pokrčil mmenonm. „Kdo počal, nechť skončí.“ pravil pohlížeje nu Bernarda. „Co se stalo, odčiniti nám nelze.“

„Já skutečně to dítě zachoval i počítal jsem na ně,“ dí Bernard.

„Čiñte s ním co chcete,“ zamručel mistr nedaje mu domluviti, a obrátil se ke krbu, jakoby zasmušilou tvář svou nechtěl ukázali lhostejnému Bernardovi. „Za mých předchůdců,“ pokračoval, „ačkoliv jim neubírám zásluh, namnožilo se Endorfův. Každý chtěl býti pánem na svou ruku, každý chtěl míti vlastní zásluhu, kde ani sukně, ani koně, ani slámy, ani důležitosti míti rytíři nenáleželo. Každý právě činil co chtěl; ale budoucně tak nebude!“

Bernard zvolna odpověděl: „Kladete-li mně za vinu, k čemu celá naše kapitola dala své přivoleni, tedy svolejte radu k soudu nade mnou. Dostavím se bez odporu; ustanovte místnosť, půjdu na chléb a vodu, třeba s Endorfem.“

Mistr odvrátil se s ušklebkem na tváři. „Dosti,“ pravil; „kdybych vás chtěl souditi, nepotřeboval bych k tomu teprv svolení vašeho. Jakkoli vy tu jako prostý rytíř máte jakýsi vliv nad stav i stupeň svůj, do všeho se mícháte a všecko říditi chcete, já se vás nebojím, nebojím.“

Bernard uklonil se pokorně, ale zároveň jaksi sebevědomě. „Neosobuji sobě ničeho,“ řekl, „nad to, k čemu každý z nás rytířů má právo. Vládě vaší vždy ve všem se podrobuji.“ To pravil bratr Bernard ukloniv se napřed mistrovi, pak ostatním přítomným, načež odešel dveřmi vedoucími do veliké, ještě prázdné jídelny. Na kamenné podlaze rozléhaly se kroky jeho, jichž srážka s hlavou řádu neuspíšila.

Veliký komtur, spolu s maršálkem nejvyšší po mistru hodnosť v řádu zaujímající, s úctou ale bez obavy přistoupil k Luderovi, pohlížejícímu za odcházejícím.

„Vaše Milosť,“ pravil lahodně, „má proti němu nějaký předsudek. Choval jste se k němu příkře. My zvykli míti se k němu šetrně. Máť on zajisté veliké zásluhy o řád, a jakkoliv mu kapitola několikráte podávala vyšší důstojenství, on vždy je odmítnul.“

„Tak!“ odvece mistr. „Nemaje ani titulu ani závazku do všeho se plete, všude šťourá a potají radí. Já ani nad sebou ani vedle sebe takových skrytých pomocníků nesnesu.“

Členové staršiny hleděli jeden na druhého a veliký komtur další spor za nemístný pokládaje umlknul.

Obratem i koncem rozmluvy Luderovo čelo se zamračilo. Možná že cítil, kterak se zbytečně prozradil. Obrátiv se k maršálkovi ptal se ho na přípravy k nastávající výpravě do Litvy. Odpověděno mu, že všecko jest připraveno, a že se jenom čeká na mrazy, až by močály a bahna zamrzly. Dále oznamoval veliký komtur, že z Němec přišly zprávy o brzkém příchodu ochotníkův.

Všecky tyto příznivé noviny však nedovedly mistra rozveseliti. Zůstal zamyšlen, jakoby dosavad ho nebyl přešel hněv na bratra Bernarda. Po chvíli přešed jednou nebo dvakráte síň pohledl na dvjéře do své kapličky a ložnice — na památné to místo, kde zavražděn Osselen — a ukloniv hlavu naproti přítomným vzdálil se do bytu svého. Očekávající ho kumpan Henneberg otevřel mu dveře. Ostatní taktéž chystali se k odchodu.

„Mistr je nespravedliv k bratru Bernardovi,“ ozval se potichu pokladník; „snad ho málo zná.“

Všichni přisvědčili kyvnutím hlavy.

„Jest to skutečně muž úcty hodný, jenž má největší zásluhy o řád,“ dodal maršálek. „Jiní všichni pamatují poněkud i na sebe — jsmeť všickni lidé, — ale ten nikdy neměl jiné myšlenky, leč na velikost a prospěch řádu, ano téměř člověkem býti přestal, tak srostl s tím oděvem, jejž nosí.“

„Ani slávy, ani moci pro sebe nevyhledává,“ řekl komtur. „Ale Luder ho později lépe pozná.“

„A za Bernarda možná se zaručiti,“ doložil usmívaje se maršálek, „že se nevydaří na Endorfa. Nežli by pomýšlel na vraždu, raději sám by podstoupil smrt pro řád.“

Oheň na krbu pomalu uhasínal, staršina počala se rozcházeti. Velikému komturu velice k srdci šlo, že Bernard odešel s utrpěnou křivdou a dotknut nespravedlivými výčitkami. I zaměřil z rytířské síně přímo do jeho bytu — tam ho nebylo.

Jizbička, kterou on ode dávna měl výsadu sám jeden zaujímati, ač mnoho jiných rytířů bydlilo po dvou, prázdna byla všeho, cokoliv mohlo sloužiti k lepšímu pohodlí. Opravdová řeholní chudoba rozprostírala se tam uprostřed holých stěn, na tvrdé cihlové podlaze sotva s části sítěnou rohoží pokryté. Lůžko bylo takořka brloh, zbroj na koně, v koutě pohozená, dle starého pravidla žádným leskem se neblyštěla. Kdežto u jiných rytířů vždy projevovala se nějaká lidská záliba, jistá duševní nálada neb milý nějaký zvyk, zde viděti bylo, že to příbytek člověka, jemuž všecko jest lhostejno. Nejbystřejší oko nic by tu nevypátralo, co by bylo proti přísným prvotním pravidlům řádu, nyní již velice zmírněným.

S úctou popatřiv na komůrku poustevníka vojáka komtur chystal se k odchodu, když obyvatel její se vrátil. V jeho tváři nebylo viděti ani rozčilení ani hněvu pro učiněnou mu křivdu. Patrně zaměstnával se v mysli něčím jiným, i spatřiv na prahu velikého komtura uctivě ho pozdravil. Oba zároveň vešli do studené cely.

„Bratře Bernarda,“ ozval se rázně hodnostář tonem veselým, „přicházím vás potěšit. Luder vás nezná a jest žárliv na svou vládu; musíte mu odpustiti.“

„Z celého srdce!“ zvolal usmívaje se Bernard. „Nejde tu ani o mne ani o něho. Jsme sluhové veliké věci, nástrojové, na nichž nezáleží, přijdou-li v nic, jen když ona zvítězí.“

„Svatá slova,“ potvrdil komtur; „jednejte podle nich.“

„Jinak nemyslím,“ odvece Bernard. „Pro mne jest hlavní věcí, že mně dovolil v té záležitosti jednati jak chci. Dovedu věc tu ke konci, ale nezdaří se.“

„Proč by se neměla zdařiti?“ tázal se komtur.

Bernard zasmušiv se poněkud pravil: „Proto, že v lidských věcech nic není stálého, a že nejmohutnějšího siláka hloupé zrno písku porazí, když nevidě ho smekne se po něm. Tak jest i se mnou. Choval jsem jinocha, rostl k mé potěše, a nyní…“

„Stůně? však on se pozdraví,“ lhostejně pravil komtur.

„Špitálník nic neslibuje, chlapík schne,“ odtušil Bernard. „Chodím, slídím, nic nevím; hádám však, že té mladé duše něco se dotklo, neboť to není choroba těla. Změnil se mi, obávám se…“ Bernard nedokončil svou řeč.

Veliký komtur jsa na odchodu položil mu ruku na rameno a doložil vesele: „Já se o vás ani dost málo nelekám, ani o to, co před sebe berete. Buďte zdráv.“ To pověděv odešel.

Hluboká tma rozestřela se již v celi, po komturově odchodu pak ihned otevřely se dvéře a vešel sluha s lampou, rukama ji zasláněje.

„Kde je Šventas?“ tázal se potichu Bernard. „Volal jsi ho?“

Sluha toliko hlavou kynul a odešel. Rytíř velkými kroky přecházel po komnatě, patrně na někoho čekaje, Kdykoli na chodbě ozývaly se nějaké kroky, stanul a poslouchal.

V tom pohnuly se dvéře; malá, hrubá, nemotorná jakási postava, která v temnu více medvědu než člověku se podobala, přivalila se funíc do cely, hluboko se poklonila zaúpěla a čekala jak do podlahy vrostlá. Poněkud živěji vzplanuvší knot lampy dovoloval blíže popatřiti na tohoto zvláštního lidského tvora. Tvář okrouhlá, hrubá, veselá, opálená, od dolu řídko obrostlá, neměla do sebe nic význačného, kromě veliké a všeobecné škaredosti. Ničim nevábila k sobě oko, byl to obličej člověka z chatry, sestárlého v těžké práci, otužilého, uchváceného a břemeni zvykleho. Široká ramena, hrubé ruce, prsa vystouplá, nohy krátké a jako špalky mohutné, tělo složité a neohrabané, jakoby z jednoho kusu bylo vytesáno, to vše nevydávalo příznivého svědectví o tomto polozvířeti. Nač mohl rozumný Bernard potřebovati takového chlapa, jehož místo bylo při koních ve stáji?

Nicméně rytíř pokročiv proti němu pohleděl mu do očí. Také Šventas upřel naň zrak, a nepovšimnuté jeho zřenice zasvítily se, ne-li rozumem, aspoň chytrostí a prohnaností, které nebylo potřebí zakrývati před pánem. Ale v neforemném tom trupu vězelo něco skrytého, masem obrostlěho, tajícího se pod hrubou horou. Vyzrazovaly to oči, jež ihned sklopil. S podivným úsměvem, v němž bylo něco pochlebnosti a něco radosti, Šventas poklonil se, a vzav konec bílého pláště Bernardova pokorně jej políbil. Čekal rozkazu.

„Na cestu!“ promluvil Bernard zticha položiv prst na ústa.

„Dobře, tatíčku, na cestu tedy, na cestu.“ odvětil Šventns chraptivým hlasem v lámané němčině cizím názvukem pronášené, při čemž ustavičně se smál, ukazovav dlouhou řadu malých, ostrých zubů. „Na cestu, tedy na cestu!“ opakoval. „Což já někdy uléhám chorobou jako jiní? Já každou chvili jsem hotov; hůl do ruky a hajdy. Ale kam pak?“ tázal se zvědavě očima mžouraje.

Bernard mlčel. „Což kdyby na Litvu?“ zašeptal.

„Ó, ó! ale co to?“ rozesmál se Šventas. „Bude-li třeba, půjdu i na Litvu. Což jsem tam nebýval?“

„Jest třeba tam jíti a zdráv se vrátiti,“ doložil rytíř; „záleží na tom. Jíti tam, chytře vylákati z lidí tajemství a mně oznámiti.“

Na místě odpovědi udeřil se Šventas v prsa.

„Ale poslouchej,“ pokračoval Bernard, „ty bestie litevská, aby se ti na svobodu puštěněmu nezalíbily divoké živobytí a dávné surové obyčeje, abys nezradil mne a řád. Dobyl bych tebe z podzemí a dal pověsiti jako psa!“

Chlapem trhlo to v celém těle při těch slovech, div že neposkočil, i pozdvihl vzhůru obě hrubé pěsti.

„Vy mne neznáte!“ zvolal skoro hněvivě. „Což já tam od vás nechodil, ne jednou ani dvakrát, ale desetkrát na výzvědy, slídě a věrně vše donáašeje? A co je mně do těch sveřepců, těch pohanů? Což není vám zjevno mé živobytí, neznáte srdce mé? Však jsem se vám dal sám v moc, abych se mohl mstíti svému rodu po celý život, pokud duše v těle. Pověšeného od svých uřízla mne matka. Vzali mně milenku, spálili chalupu, všecko nespravedlivě. Oni nejsou moji bratři, má krev, ale moji vrahové. Proto jsem šel sloužit vam.“ Pro vzlykot nemohl hned mluviti dále, až teprve po nějaké chvíli upokojiv se dokončil: „Kam mám jíti, tatíčku? Jen poteče-li pak jejich krev, půjdu, ó půjdu!“

Bernard se nerozmýšlel, nachýliv se k chlapu zeptal se ho: „Víš-li, kde leží Pilleny?“

Chlap pokynul hlavou, že ví.

„Sedí tam…“

„Stará Reda, vdova po kunigasovi,“ přejal mu řeč Šventas, „jíž syna jako malého chlapce ukradli a zabili. Ta bába vydá za tři zuřivé muže. Tam vlézti, jako dostati se do vosího hnízda anebo položiti se ke spaní do mraveniště.“

Bernard pohledl naň. „Nechce se ti?“ tázal se.

Šventas dal se do smíchu, máchaje mohutnýma rukama. „Já se nebojím ani vos ani strašných mravenců,“ pravil; „nač pak mám rozum? a nač mi Bůh dal chytrosť?“ To řka dělal před sebou rukama jakési znamení.

„Potřebí nejenom jíti do Pillen,“ mluvil rytíř dále, nýbrž i snad se tam pozdržet. Reda zajisté pláče pro syna, jehož snad jako ty považuje za mrtvého; ale co pak, kdyby byl na živě?“

Šventas opět počal se smáti. „Za živého,“ pravil, „dala by dobré výkupné.“ Pak hlavou kývaje doložil hlasem sníženým: „Živ nebo neživ, vybrat jí nějakého chlapce stejného věku a podobných vlasů: po tolika letech nepozná.“

„Ale možná že ho nezabili, když jej ukradli.“ pravil rytíř hlasem povážlivým — „Považ, Šventase, že ty… ty… odkud se ohlásíš!“

„V Pillenách?…“ řekl pacholek přemýšleje. „Kdož ví, odkud se hodí?“

„Řekni, žes od hranic. Ale za koho se chceš vydávat?“ tázal se Bernard.

„Za koho, inu za žebráka, hadače, tuláka,“ zabručel Šventas.

„Povídej, žes mezi lidmi slyšel, kterak v křižovnických zámcích roznáší se pověst, jakoby kdesi živ a vychováván byl ukradený chlapec.“

Šventas zatleskal rukama. „Však já je jak náleží obelhu, nebojte se.“ dodal se smíchem.

Bernard se zamyslil. Další plán potřeboval rozvážení. On nechtěl se úplně svěřiti svému polodivému poslu, který bystrýma očima zdál se mu myšlenky vyčítat z duše, chytře se usmívaje. Bernard přecházel po komnatě. „Dosti na tom,“ pravil; „jdi a mluv, jak ti nařízeno, a měj dobrý pozor co řekne, co se jí vyrve ze srdce. Vždyť jest matka.“

„Baba jest,“ vece Šventas, „já o ní slyšel. Msta dávno již proměnila ji v muže. Jediná pomsta za dítě naplňuje všecku její mysl.“

„Tím lépe,“ dí Bernard; „a což když se doví, že žije!“

Šventas dlaní sobě ústa zandav počal hlavou i celým tělem potřásat a házet. Zdali se smál, divil anebo nepokojil, bylo těžko rozeznati. Smál se, ale smích jeho tentokráte méně byl veselý a upřímný.

Rytíř přistoupiv k němu znova mu vše opakoval, co na něm žádal. Chlap kýval hlavou při každém slově, a bystrý vzhled oka jeho svědčil o tom, že dobře pochopoval svou povinnosť. Pak opět chopil konec pláště rytířova i políbil jej. Potom ukloniv se až k samé zemi obrátil se a vytratil se z cely.

Bernard zůstal sám. Ani rozmluva s velikým mistrem, která by jiného byla pobouřila, ani rozkazy dávané v tak vážné věci Šventasovi nedovedly vyrušiti ho z klidu, do kterého se byl vžil dlouhými lety otužen. Přecházel a možná že již přemýšlel o jine záležitosti řádu, neboť chvílemi se zastavoval, pohřížen v sebe a mnul si čelo.

V tom zaklepáno na dvéře. Bernard podivil se pozdní návštěvě, ale šel otevřít. Zvolna i opatrně o holi vcházeje objevil se člověk velmi starý a shrbený. Na sobě měl řádovou sukni bez pláště, bez kříže i všelikého jiného odznaku; ale dle vzezření poznati bylo muže, jenž byl si vědom své důstojnosti, třeba žádného úřadu nezastával. Vlasy jak sníh bílé vyhlížely pod černou teplou čepičkou, které vcházeje nesundal; krátce přistřižená brada a sivý vous nešvařily tvář sličnou, ale několika jizvami poznačenou. Jedna z nich krvavým znamením přetínala nos i líce, druhá vrývala hluboký důl do skráně. Stařec vlekl za sebou jednu nohu napolo bezvládnou, a prsty kostnatých jeho rukou byly napuchlé a zkřivené. Byla to zřícenina, ale pěkná a vymáhající úctu. Líce vráskami pokryté zachovaly výraz mužné odvahy a sebevědomí, k čemuž přiměšovala se jakási trpkost, stahující ústa smutkem a úšklebkem.

Byl to nejstarší z rytířů křižovnických v té zemi bojujících, Kurt hrabě Hochberg, jehož zámožná rodina pocházela od Rýna. Před několika desetiletími přišel sem po bouřlivém živobytí následkem rodinných sporů bojovat proti pohanům a zůstal tu. Ztýrán válkami, ve kterých nejednou klesl na bojišti hledaje smrť, ale vždy jakýmsi zázrakem byl zachován, neměl již ku komu se vrátiti a přirostl do své kamenné klece. Bratři nejednou chtěli jej zvoliti komturem, pokladníkem — ano mohl i o samo mistrovství se ucházet; on však jako Bernard odmítal od sebe všeliká břemena a pouze jako tento s velikou láskou bděl nad osudem této mečové kolonie německé, o jejíž prospěch co nejhorlivěji se zasazoval. Ale Bernard byl činným, Kurt pak již jenom naříkal a mručel, a všemu co nového zaváděno se posmíval. Pro dávné jeho zásluhy snášeli to bratří od něho, jakkoli krmil je pravdou až příliš trpkou.

Starý hrabě málokdy hýbal se ze své komnaty; na podzim a v zimě, když v něm ozývaly se pošramocené kosti, seděl v kožích zaobalen u krbu. Jeho návštěva u Bernarda nebyla bez významu. Tento ihned se domýšlel, že musí souviseti s výtkami, které mu byl činil veliký mistr. Kurt maje za to, že bratr bolestně cítí tu křivdu, pokládal za svou povinnosť, jíti mu vyjevit svou soustrasť.

„Vida, vida,“ počal již ve dveřích, „mistr Luder již ukazuje zuby! Nechce trpěti, aby tu směl kdo co jednati mimo něj. Již pustil se do vás!“

Bernard lhostejně pokrčil ramenoma.

„Jest mi vás líto,“ pravil stařec hlasem bezvýrazným, bezzubým, „srdečně líto! Ale na tom on nepřestane! Starý náš řád, jeho práva i obyčeje, to vše naši mladí předělají, až z posvátné řehole stane se nestvůra.“

I jal se třesoucí se rukou rozkládati v povětří. Bernard, vida jej s těžkostí na slabých nohou stojícího, přišoupnul mu jedinou stolici své komůrky. Kurt usedl na ni stenaje. Hospodář věděl, co jej očekává: musil vyslechnouti všecko, co se dlouhým mlčením bylo nashromáždilo v zarmouceném srdci a hlavě křižovníkově.

„Já,“ pravil tento plivaje a nedaje Bernardovi k slovu, pamatuji jiné časy, jiné lidi, prvotní řád, tak jak sem z Palestiny se přistěhoval — to vám nejlépe mohu pověděti já — vlečen jest do záhuhy. Boha jiz u nás není, řádu málo, rytířstvo zhrdlo — samá rozpustilosť, samá pýcha! Čím dál tím hůř!“

„Já nevidím ještě tak velikou zkázu,“ začal Bernard.

„Protože jsi sám dobrý,“ přejal mu ře Kurt. „Já předvídám zlé, zlé. Oči moje toho již nespatří, ale řád padne jako mezek s nákladem zlata na poušti a krkavci mu vyžerou boky, rozsápají vnitřnosti.“

Bernard chtěl vzíti řád v obranu, ale stařec nikterak ho nepřipustil ke slovu. „Ty málo pamatuješ starých našich časů.“ pravil. „Byly to jiné, lepší časy. Byl mezi námi duch jiný, byli jsme rytíři kříže Kristova i pravdivými řeholníky; dnes jsou z nás loupežní rytíři! Na výpravu šli jsme, postivše se o vigilii, s písní o Rodičce boží; neměli jsme ani pohodlného lože, ani zlatých řetězů na krk, ani vína na cestu, ani kompanův ani knechtův, aby za nás nosili břemena a zbroje. Všichni bratři byli sobě rovni… a dnes!“

„My podnes cítíme se sobě rovnými.“ řekl Bernard.

„Ejhle!“ odvece Kurt. „Odkud vzali jste pláště šeré! Kdo se nevykáže původem ze čtyř erbův, musí nositi šerý, ačkoliv jest šlechtic a tak dobrý jako druzí. Erb erbem; nejstatečnější, nemá-li jmění, není-li bohat, musí obléci šerý. A ty šeré pláště lépe se odrážejí od bílých. Ejhle!“ zamručel stařec, „veliký mistr má kompana — už jej také všichni bílí musí míti, a hnedle jim nebude jednoho dost. Jindy o velikých svátcích dáváno kotlík pigmentu na posilněnou, teď ho roznášejí celé láhve po celách. Jindy nebylo dovoleno promluviti na ženskou: hle! teď staršina zjevně chová v městě milostnice.“

„Otče!“ ozval se Bernard k omluvě.

„Bratře můj! já se neklamu; tak jest. Bůh mi svědkem! Musím mluviti, neboť mi srdce puká; posvátný řád kříže Kristova miloval jsem, ale řád Belialův oškliví mi se.“ Vzdychnul a na chvíli zamyslil se, oči pohaslé k zemi sklopiv. „Jaký bude konec?“ zvolal pak, „takový jako templářů! ba možná, že nás očekává, ještě cos horšího! Králové hltavě hledí na naše poklady, papež odrodilých dětí se odřekne.“

„My, díky Bohu,“ odpíral Bernard, „nejsme ještě modláři a odpadlíci jako oni byli.“

„Slovem ne, ale skutkem jsme!“ zvolal stařec. „Kdo nežije dle Boha, ten Boha zapírá.“ Zemdlen oddechl sobě Kurt, polože ruku na prsa mocné se dmoucí.

„Děkuji vám za soustrasť,“ pravil Bernard kořistě z přestávky; „ale já si Ludera neberu tak tuze k srdci. Nechť si mluví a myslí co chce, já budu také po svém jednati.“

„A já budu mluviti,“ řekl stařec. „Také smělé slovo něco vydá, kdyz ruky povznésti síly nedovolují.“ Vzdychnuv zeptal se pak tonem lahodnějším: „Což onen chlapec, kterého jste po lidsku a po křestansku vychoval, jednav tak velmi chvalitebně; ten tomu jaksi nechce rozuměti?“ Při tom úšklebně se pousmál.

„Ještě ke všemu tomu se roznemohl,“ pravil Bernard.

„Však on se pozdraví,“ odvece lhostejně stařec. „V tom věku nebývá choroba nebezpečna. Jinoch dospívá, krev se mu bouří. Potřebí jej na koně posadit a dát se mu vyskotačit.“

„Otec špitálník praví, Ze již na koně nesedne,“ doložil smutné Bernard.

„Dejte ho některému komturovi, aby měl trochu více svobody,“ zamručel stařec.

„Na všecko to jsem již pomýšlel,“ pravil Bernard, „i sám k tomu radil.“

Stařec nepřikládal nemoci velikou váhu. Sám tolik svizelů vítězně přetrpěv a život zachovav nemohl pochopiti, kterak by choroba mohla se státi nebezpečnou. Jej hlavně zajímalo to, co kolem sebe viděl a načež nepřestával horliti a sobě stěžovati.

Bernard poslouchal jej více z úcty nežli se souhlasem, dopřál mu uleviti svému hoři, a když Kurt chystal se vstáti, neboť mu zde začalo býti zima, ujal ho za ruku a chodbami doprovodil do jeho komnaty.

Již bylo ticho v celém zámku, nadcházela hodina odpočinku; rytířové ukládali se ke spaní, jen mezi čeledi znáti bylo ještě nějaký ruch. Bernard nevrátil se do svého bytu, nýbrž po krátkem přemýšlení vyšel ze zámku na podvoří a zamířil k zámku dolnímu, kde nalézal se špitál. Tam bydlili veliký špitálnik i pomocníci jeho, a Bernard věděl, že nejen v tuto dobu, nýbrž třeba po celou noc horlivý a hovorný staroušek Silvester neuléhal na odpočinek. Nikdy nikdo neuhodl, kdy spí a kdy se probouzí. Dle starého pravidla řádu kladl se na lože oblečen, často jen sedě podřímoval, a když služebná čeleď myslila, že usnul, on s lampou v ruce objevoval se u lože nemocných, anebo tam, kde jich ošetřovatelé byli povinni bdíti.

Vyvolení Silvestra na jediné to důstojenství v řádu, ktere svěřováno bylo lidem nezaváznným ke skládání účtů ani z činnosti své ani z peněz, bylo tak šťastným, tak přiměřeným, tak ospravedlněným, ze ani ti, kteří mu záviděli jeho velikou svobodu, neopovažovali se proti němu reptati. Bylť on zosobněným milosrdenstvím křesťankým. Pohled na lidské utrpení činil jej velice úslužným a lahodným, a poněvadž člověk nemocný snáze se projevuje takovým jakým jest, znal Silvester lid lépe než kdokoliv jiný. A znaje jich nehorlil proti nim, ale litoval jich.

Bernard, jakkoli ve mnohých věcech různil se od špitálníka, šetříl ho jako jiní. Zastihl starce právě v komůrce naplněné vůní jakýchsi východních balšámův a zastavené množstvím nářadí, šatstva, desk, hrníčkův a láhvic. Sílvester odpočíval na loží, ale tiché kroky Bernardovy jej vyrušily, že okamžením vzchopil se na nohy. Zvyklý býti ze spaní vytrhován nepotřeboval teprv pamatovati se, přejel si jen rukou po tváři, a stopy snu mu ihned z ní zmizely.

„Přicházím nevhod, je-li pravda?“ řekl Bernard vcházeje; avšak odpusťte, mne souží nepokoj o toho jinocha.“

Špítálník rozpřáhl ruce na znamení, že nemůže pověděti nic potěšitelného.

„Není mu hůře?“ tázal se Bernard.

„Ale také ne lépe,“ odpověděl Silvester. Rytíř hleděl pátravě v zachmuřenou jeho tvář.

„Nic lépe, nic!“ opakoval špitálník. „Ještě včera nebyl jsem jist, zdali choroba jeho pochází od krve aneb od mysli, neboť jest dvojí. Ale dnes mi se zdá, že se nemýlím, pokládám-li ji za jakousi tesknotu…“

„Po čem?“ ptal se zvědavě Bernard.

„Těžko jest uhodnouti,“ vece špitálník; „mladost, víte, mívá nevyzpytatelné tajnosti. Ve Francii mají přísloví, že když mladá vína se kvasí, stará v sudech jim přizvukují… Tu náhle řeč svou přerušil.

„Mluvte, mluvte!“ jal se ho prositi Bernard, mocně dojat neukončenou jeho řečí.

„Víte kdo jest,“ zašeptal Silvester. „Kdož ví, zda litevská krev nekypí v něm, když hnízdu hrozí nebezpečenství?“

„Ale on nic neví o sobě!“ zvolal Bernard.

„Třeba nevěda pociťuje kdo jest.“

„Kterak by to mohlo býti?“

„Kdož z nás ví, co může býti a co nemůže býti?“ odvece klidně Silvester. „Sunt arcnna rerum!“ dodal potichu, jako sám k sobě. Bernard se zamyslíl.

„Dnes nebyl tak pokojný a nemluvný, jako včera, když jsme ho viděli večer,“ vypravoval špitálník. „Chodil po malé komůrce, jakoby se tloukl v kleci; na lících měl ruměnec, v oku horečku. Z pozdálečí se mi zdálo, jakoby zpíval nějakou píseň, a když jsem se ho tázal, nepřiznal se mi.“

Bernard stáhl obočí. „Kněze mu potřebí a modlitby,“ řekl, „duše nepokojná. Pošleme mu Antonína.“ Špitálnik proti tomu nic nenamítal.

Více již spolu nemluvili, neboť každý zdál se míti jiné myšlenky, s Bernard vrátil se do své cely, nenaléhaje na to, aby viděl svého mladého vychovance.