Záhadná povaha

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Záhadná povaha
Autor: Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek: Загадочная натура
Zdroj: ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 65–68.
Licence: PD old 70
Překlad: Alois Drábek
Licence překlad: PD old 70

Kupé první třídy.

Na pohovce potažené malinovým aksamitem pololeží hezoučká dámička. Drahý, třásnitý vějíř vrže v její křečovitě stisknuté ruce, pince-nez každou chvíli padá s jejího hezoučkého nosíku, broška na prsou se zvedá a klesá, jako loďka uprostřed vln. Jest rozčilena… Proti ní sedí gubernský úředník, mladý spisovatel, začátečník, uveřejňující v gubernských listech nevelké povídky, které sám nazývá novelly, z velkosvětského života… S výrazem znalce jí hledí přímo do obličeje. Pozoruje, studuje ji, loví její excentrickou, záhadnou povahu, rozumí jí, chápe ji!… Duše její, celá její psychologie jeví se mu jako na dlani…

„O, chápu vás!“ praví úředník, líbaje jí ruku blíž náramku. „Vaše citlivá, přístupná duše hledá východ z tohoto labyrintu. Ano! Jest to zápas hrozný, obrovitý, ale nemalomyslňte! Budete vítězem! Ano!“

„Popište mě, Volděmare!“ povídá dámička, truchlivě se usmívajíc. „Můj život jest tak plný, tak různotvárný, tak pestrý… Ale hlavní jest — že jsem nešťastna! Trpím ve vkusu Dostojevského… Ukažte světu mou duši, Volděmare, ukažte tu ubohou duši! Vy jste — psycholog. Ani hodina neminula, co tu spolu sedíme v kupé a hovoříme, a vy jste mě již vystihl celou, celou!“

„Mluvte! Prosím vás, mluvte!“

„Poslechněte. Narodila jsem se v chudé úřednické rodině. Otec můj byl dobrý člověk, rozumný, ale… duch času a okolí… vous comprenez, neviním svého ubohého otce. On pil, hrál v karty… bral úplatky… Matka pak… Než co povídat! Nouze, boj o kousek chleba, vědomí nicoty… Ach, nenuťte mě vzpomínat! Byla jsem nucena sama si raziti cestu… Nestvůrné institutské vychování, čtení hloupých románů, chyby mládí, první nesmělá láska… A zápas s okolím? Hrozné! A pochybnosti? Muka rodící se nevěry v život, v samu sebe?… Ach! Jste spisovatel a nás, ženy, znáte. Vy rozumíte… Na neštěstí jsem obdařena širokou povahou. Čekala jsem štěstí a jaké! Toužila jsem býti člověkem! Ano! Býti člověkem — v tom jsem viděla své štěstí!“

„Roztomilá!“ žvatlá spisovatel, líbaje jí ruku u náramku. „Vás nelíbám, ale utrpení lidské! Pamatujete se na Raskolnikova? On právě tak líbal.“

„O, Volděmare! Mně jest potřebna sláva, šum, lesk, jako každé — nač býti skromnou? — ne tuctové povaze. Žíznila jsem po něčem neobyčejném… neženském! A hle… na mé cestě vyskytl se bohatý, starý jenerál… Rozumějte mi, Volděmare! Vždyť to byla sebeobětavost, sebezapření, rozumějte mi! Nemohla jsem jinak jednati. Obohatila jsem rodinu, počala jsem cestovat, konati dobro… Ale jak jsem trpěla, jak nesnesitelná, nízká a všední zdála se mi objetí toho jenerála, ač třeba spravedlivě dodati, že svého času statečně bojoval. Byly okamžiky… hrozné okamžiky! Avšak posilovala mě myšlenka, že stařík dnes nebo zítra zemře, že počnu žíti, jak bych chtěla, oddám se milovanému muži, budu šťastna… A mám takového muže, Volděmare! Bůh ví, že mám!“

Dámička úsilně mávala vějířem. Obličej její bral na se plačtivý výraz.

„Stařík zemřel. Něco mi po něm zůstalo, jsem svobodna, jako pták. Teď mohu šťastně žít… Není-li pravda, Volděmare?… Štěstí mi ťuká na okno. Třeba je pouze vpustit, ale… nelze! Volděmare, slyšte, zapřísahám vás! Teď se mohu oddati milovanému muži, mohu se státi jeho družkou, pomocnicí, nositelkou jeho ideálů, mohu býti šťastnou… mohu oddechnouti… Však jak jest to všecko na tom světě všední, ošklivé a hloupé! Jak jest to všecko podlé, Volděmare!… Jsem nešťastna, nešťastna, nešťastna! Na mé cestě stojí opět překážka! Opět cítím, že mé štěstí jest daleko, daleko! Ach, co muk zakouším, kdybyste věděl! Co muk!“

„Co že? Co vám stojí v cestě? Prosím vás, mluvte! Co že?“

„Jiný bohatý stařík…“

Zlomený vějíř zakrývá hezoučký obličej. Spisovatel podpírá pěstí svou mnohodumavou hlavu, vzdychá a s výrazem znalce-psychologa se zamýšlí. Lokomotiva píská a supí, v zapadajícím slunci zardívají se záclony na oknech…