Humoresky (Čechov)/Perpetuum mobile

Humoresky Anton Pavlovič Čechov
Záhadná povaha	Perpetuum mobile

Údaje o textu
Titulek:	Perpetuum mobile
Autor:	Anton Pavlovič Čechov
Původní titulek:	Perpetuum mobile
Zdroj:	ČECHOV, Anton Pavlovič. Humoresky. Praha: Otto, 1904. s. 69–79.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Alois Drábek
Licence překlad:	PD old 70

Vyšetřující soudce Grišutkin, stařík, počavší sloužiti ještě v předreformní době, a doktor Svistickij, melancholický pán, jeli na obdukci. Jeli na podzim, polní cestou. Byla strašná tma, a jen se lilo.

„Taková slota,“ vrčel vyšetřující soudce. „Nejen, že nemáme civilisace a humanity, ale ani pořádného klimatu není. Země, darmo mluvit! Také Evropa, pomyslíš si… Déšť a déšť! Jakoby byl najat, ničema! Jeď, proklatče, rychleji, nechceš-li, ničemo, darebáku, abych ti vyrazil zuby!“ křikl vozkovi, sedícímu na kozlíku.

„Zvláštní, Ageji Aleksejiči!“ pravil doktor, vzdychaje a hale se do mokré šuby. „Ani si nevšímám toho počasí. Mě hněte jakási zvláštní, těžká předtucha. Zdá se mi, jakoby se nade mnou vznášelo jakési neštěstí. A já věřím v předtuchy a… čekám. Všecko se může přihodit. Nákaza mrtvolou… smrt milované bytosti…“

„Aspoň před Miškou se styďte, stará babo, hovořit o předtuchách.“

„Hůř než jest, již nemůže být. Co jest horšího než takový déšť? Víte co, Timoteji Vasiliči? Nejsem s to, abych tak dále jel… Kdybyste mě zabil, nemohu. Třeba se někde zastavit na nocleh… Kdo tu bydlí blízko?“

„Javan Javanyč Ježov,“ řekl Miška. „Hned za lesem, jen co se přejede můstek.“

„Ježov? Jeď k Ježovu! Právě vhod, již jsem dávno nebyl u toho starého hříšníka.“

Jeli lesem, po můstku, zahnuli na levo, potom na pravo a vjeli do velikého dvora předsedy smírčího soudu, jenerálmojora ve výslužbě, Ježova.

„Doma!“ řekl Grišutkin, vylézaje z tarantasu a patře do osvětlených oken. „To je dobře, že jest doma. Napijeme se, najíme a vyspíme… Jest to ničemný člověk, ale třeba doznati, pohostinný.“

V předsíni je uvítal sám Ježov, maličký, vrásčitý stařík pichlavého obličeje.

„Právě vhod, právě vhod, pánové,“ zahovořil. „Zrovna jsme sedli k večeři, jíme vepřovou. A víte, sedí u mne náměstek prokurátora. Zaplať mu Bůh, andílkovi, přijel pro mě. Zítra s ním jedu na sjezd. Máme zítra sjezd, safraporti.“

Grišutkin a Svistickij vstoupili do sálu. Tam stál veliký stůl zastavený zákusky a víny. U jednoho příboru seděla dcera domácího pána, Naděžda Ivanovna, mladá brunetka ve smutečním oděvu po nedávno zemřelém muži; u druhého seděl vedle ní náměstek Ťulpanskij, mladý muž s množstvím modrých žilek v obličeji.

„Znáte se?“ tázal se Ježov. „Prokurátor — moje dcera.“

Brunetka se usmála, a přimhouřivši oči, podala příchozím ruku.

„Tak z cesty, pánové?“ řekl Ježov, nalévaje tři kalíšky. „Dejte se do toho, lidé boží. I já připiji společnosti, safraporti. Nuže, na zdraví!“

Připili si. Grišutkin snědl okurku a dal se do vepřové. Doktor se napil a vzdychl. Ťulpanskij, poprosiv dříve o dbvolení, zapálil si doutník, při čemž vycenil zuby tak, že se zdálo, jakoby jich měl aspoň sto.

„Nu, což, pánové? Sklínky nečekají! A? Prokurátore! Doktore! Připíjím medicině! Mám rád medicínu. Vůbec mám rád mládež, safraporti. Ať se povídá, co chce, ale mládež půjde vždy vpřed! Nuže, na zdraví!“

Rozhovořili se. Mluvili všickni, kromě prokurátora Ťulpanského, který seděl, mlčel a pouštěl nosem kouř. Patrně se považoval za aristokrata a pohrdal doktorem i soudcem. Po večeři Ježov, Grišutkin a náměstek prokurátora sedli k vintu.^[1] Doktor a Naděžda Ivanovna usedli k pianu a rozhovořili se.

„Jedete na obdukci?“ počala hezoučká vdovička. „Pitvati mrtvolu? Ach! Jakou třeba míti sílu vůle, jakou železnou povahu, nemrknouti okem, zajeti nožem a vraziti jej po rukojeť do těla mrtvého člověka. Mám úctu k lékařům. Jsou to zvláštní, svatí lidé. Doktore, proč jste tak smuten?“ tázala se.

„Mám jakousi předtuchu… Tísní mě nějaká zvláštní, těžká předtucha. Jakoby mě očekávala ztráta milované bytosti.“

„Jste ženat, doktore? Máte příbuzné?“

„Ani živé duše. Jsem samoten a nemám ani známých. Řekněte, milostivá, vy věříte v předtuchy?“

„O, ano, věřím.“

Mezi tím, co doktor a vdovička hovořili o předtuchách, Ježov a soudce vstávali neustále od karet a chodili ke stolu se zákusky. Ve dvě hodiny si Ježov, který byl prohrál, najednou vzpomněl na zítřejší sjezd a uhodil se do čela.

„Holenkové! Co to děláme?! Ach, vy bezbožníci, bezbožníci! Zítra máme jet na sjezd, a my hrajeme! Spat, spat, safraporti! Naďko, marš spat! Prohlašuji zasedání za skončeno.“

„Jste šťasten, doktore, že můžete v takové noci spát,“ řekla Naděžda Ivanovna, loučíc se s doktorem. „Nemohu spáti, když déšť bubnuje na okno, a kdy stenají mé ubohé sosny. Půjdu a budu se nudit s knihou. Nejsem s to usnouti. Vůbec, hoří-li v chodbě na okně proti mým dveřím lampička, znamená to, že nespím, a že mě mučí nuda…“

Doktor a Grišutkin ve vykázaném jim pokoji našli dvě ohromné postele s množstvím peřin. Doktor se svlékl, ulehl a přikryl se i s hlavou. Soudce se odstrojil a lehl, ale dlouho se vrtěl, potom vstal a chodil po pokoji. Byl to nejvýš nepokojný člověk.

„Pořád myslím na tu paničku, vdovičku,“ řekl. „Jaká to rozkoš. Život bych pro ni dal! Oči, ramena, nožky v lilových punčoškách… oheň ženská! Žena jen což! To jest hned patrno! A taková krása náleží čerti vědí komu — právníkovi, prokurátoru! Tomu žilnatému hlupci, podobnému Angličanu! Nemohu, brachu, cítit ty právníky. Když jsi s ní mluvil o předtuchách, pukal žárlivostí! Darmo mluvit, skvostná žena! Div přírody!“

„Ano, úctyhodná osoba,“ řekl doktor vystrkuje hlavu zpod pokryvky. Dojmům přístupná, nervná, citlivá. My tu spolu usneme hned, ale ona, ubohá, nemůže spát. Její nervy nesnesou takové bouřlivé noci. Řekla mi, že se bude celou noc nudit a číst knihu. Jistě že u ní teď hoří lampička.“

„Jaká lampička?“

„Říkala, že hoří-li u jejích dveří na okně lampička, značí to, že nespí.“

„To ti řekla? Tobě?“

„Ano, mně.“

„V tom případě tě nechápu! Přece řekla-li tak, značí to, že jsi nejšťastnější ze smrtelníků. Jsi chlapík, doktore! Chlapík! Gratuluji, příteli! Závidím ti, ale gratuluji! Ani tak nejsem rád k vůli tobě, ale k vůli tomu právníkovi, té rezavé kanálii! Jsem rád, že mu nasadíš rohy! Nu, oblékej se! Marš!“

Grišutkin, když byl opilý, každému tykal.

„Co si myslíte, Ageji Aleksejiči! Bůh ví co, skutečně,“ odpověděl stydlivě doktor.

„Nu, nu… nepovídej, doktore! Stroj se a val… Jak to zpívají v ‚Životu za cáře‘? A na cestě lásky den trhám jako kvítek… Oblékej se, má duše. Nu tak! Timošo! Doktore! Nu tak, dobytku!“

„Odpusťte, nerozumím vám.“

„Co tu rozuměti! Jest to astronomie, či co? Oblékni se a jdi k lampičce, tam porozumíš.“

„Podivno, že máte tak nepěkné mínění o té dámě i mně.“

„Nech filosofování!“ rozzlobil se Grišutkin. „Můžeš ještě váhati? Vždyť jest to cynism!“

Dlouho přesvědčoval doktora, zlobil se, prosil, ano i klekl, a končil tím, že mu hlasitě vynadal, plivl a svalil se na postel. Ale za čtvrt hodiny najednou vyskočil a vzbudil doktora.

„Poslouchejte! Nechcete k ní rozhodně jít?“ tázal se přísně.

„Ach… proč bych chodil? Jaký jste vy nepokojný člověk, Ageji Aleksejiči! Hrůza — s vámi jezditi na obdukci.“

„Nu, ať vás tedy čerti vezmou, půjdu k ní sám! Ne… nejsem horší než ten právník aneb doktor-baba. Jdu!“

Oblékl se rychle a šel ke dveřím.

Doktor na něho tázavě pohlédl, jakoby nechápal, a potom vyskočil.

„Myslím, že žertujete?“ tázal se, zastupuje Grišutkinu cestu.

„Nemám kdy s tebou mluvit… Pusť!“

„Ne, nepustím vás, Ageji Aleksejiči. Lehněte si… Jste napilý!“

„Jakým právem mě nechceš, eskulape, pustit?“

„Právem člověka, který jest povinen chrániti řádnou ženu. Ageji Aleksejiči, vzpamatujte se, čeho se chcete dopustit! Jste stařec! Jest vám šedesát sedm let!“

„Já stařec?“ urazil se Grišutkin. „Který ničema ti řekl, že jsem stařec?“

„Napil jste se, Ageji Aleksejiči a jste rozčilen. To není pěkné! Nezapomínejte, že jste člověk a ne zvíře! Tomuto sluší, podřizuje-li se pudu, ale vy jste král přírody, Ageji Aleksejiči!“

Král přírody zrudl a strčil ruce do kapes.

„Ptám se tě posledně: pustíš anebo nepustíš?“ křikl pronikavým hlasem, jakoby křičel v poli na vozku. „Kanálie!“

Ale ihned se lekl vlastního hlasu a odešel ode dveří k oknu. Ač byl opilý, přece se styděl za svůj pronikavý křik, který jistě vzbudil celý dům. Po chvíli mlčení přistoupil k němu doktor a dotekl se jeho ramene. Oči jeho byly vlhké, tváře mu hořely.

„Ageji Aleksejiči!“ řekl chvějícím se hlasem. „Po ostrých slovech, když jste, zapomenuv na všecku slušnost, vynadal mi kanálií, uznáte, že nemůžeme zůstati pod jednou střechou. Velice jste mě urazil… Dejme tomu, že jsem vinen, než… čím jsem vlastně vinen? Počestná a vážená dáma, a vy si najednou dovolujete podobné výrazy. Odpusťte, nejsme dále přátely.“

„Výborně! Nepotřebuji takových přátel.“

„Odjedu v tu minutu, déle nemohu s vámi zůstati, a… doufám, že se již nesetkáme.“

„Vy odjedete, na čem?“

„Svými koňmi.“

„A na čem já pojedu? Co to má být! Chcete být naposled hrubým? Přivezl jste mě svými koňmi, jste povinen mě také odvézti.“

„Odvezu vás, liboli vám. Ale hned… Ihned odjedu. Jsem tak rozčilen, že zde nemohu déle zůstati.“

Grišutkin a Svistickij se potom mlčky oblékli a vyšli na dvůr. Vzbudili Mišku, sedli na tarantas a odjeli.

„Cyniku…“ bručel soudce. „Neumíš-li zacházet s pořádnými ženami, seď doma a nechoď do domů, kde jsou ženy.“

Bylo nesnadno posouditi, plísnil-li sebe nebo doktora. Když se tarantas zastavil u jeho bytu, seskočil, a zacházeje za vrata, zvolal:

„Nepřeji si vaší známosti!“

Minuly tři dni. Doktor, skončiv své návštěvy, ležel na pohovce a z dlouhé chvíle četl v „Kalendáři lékařském“ jména petrohradských a moskevských lékařů, snaže se nalézti nejhezčí a nejzvučnější. Duše jeho byla tichá a klidná jako nebe, na jehož blankytu stojí nehybné skřivánek, a bylo to následkem toho, že se mu minulé noci zdálo o požáru, což znamená štěstí. Najednou zaslechl šum přijíždějících saní (napadlo sněhu), a na prahu se objevil vyšetřující soudce Grišutkin. Byl to neočekávaný host. Doktor se zvedl a se strachem a v rozpacích naň pohlédl. Grišutkin zakašlal, sklopil oči a zvolna zaměřil k pohovce.

„Přijel jsem se vám omluvit, Timoteji Vasiliči,“ počal. „Byl jsem k vám poněkud nezdvořilý, ano, zdá se, že jsem vám řekl i nějakou nepříjemnost. Pochopíte můj stav tehdejší, vzniklý následkem přílišného pití a té staré kanálie, a odpusťte mi.“

Doktor vyskočil a se slzami v očích stiskl podávanou mu ruku.

„Ach… odpusťte! Marie, čaj!“

„Ne, čaj nechci… Není kdy. Místo čaje, poručte kvas. Napijeme se a pojedeme k pitvě mrtvoly.“

„Jaké mrtvoly?“

„Nu, toho poddůstojníka, jehož jsme jeli onehdy pitvat, ale nedojeli jsme.“

Grišutkin a Svistickij se napili kvasu a odejeli k obdukci.

„Rozumí se, že se omlouvám,“ mluvil cestou vyšetřující soudce: rozohnil jsem se tehdy, ale přece, víte, mě mrzí, že jste nenasadil tomu prokurátoru parohů… Kanálie!“

Projíždíce Alimanovo, spatřili u hostince ježovskou trojku.

„Ježov je tu!“ řekl Grišutkin. „To jsou jeho koně. Zajděme tam a podíváme se… Napijeme se selterské vody a podíváme se na sklepnici. Zde jest znamenitá sklepnice. Ženská jen což! Div přírody!“

Cestující vylezli ze saní a vešli do hostince. Tam seděli Ježov a Ťulpanskij a pili čaj.

„Kam jedete? Odkud?“ divil se Ježov, vida Grišutkina a doktora.

„Jedeme na obdukci, ale nemůžeme dojeti. Zapadli jsme do očarovaného kruhu. A kam vy jedete?“

„Na sjezd, holenku.“

„Proč pak tak často? Vždyť jste tam jeli předvčírem!“

„Čerta jsme jeli… Prokurátora bolely zuby, a i já jsem nebyl celou tu dobu v dobré kůži. Nu, co budete pít? Přisedněte, safraporti. Chcete vodku nebo pivo? Dej nám, sklepnice, jedno i druhé. Ach, jaká to sklepnice!“

„Ano, znamenitá sklepnice,“ souhlasil soudce. „Ženská jen což!“

Za dvě hodiny vyšel z hostince doktorův Miška a řekl jenerálovu kočímu, aby vypřáhl a provedl koně.

„Pán poručil… Sedli ke kartám!“ pravil a mávl rukou. „Teď se odtud do zítřka nehneme. Nu, i policejní komisař jede! To tu budeme sedět ještě do pozejtří!“

K hostinci přijel komisař. Poznav ježovské koně, příjemně se usmál a vyběhl po schůdkách nahoru.

1. hra v karty