Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/XV

Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun
XIV	XV

Údaje o textu
Titulek:	XV
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Václav Beneš Třebízský

(O sebraných spisech. Doslov.)

Provodivše Vácslava Beneše-Třebízského zpod rodné doškové střechy Třebízské, kdež mezi starými českými hlavami vesnických rozumářův a písmáků vyklíčilo jeho nadání, až ke hrobu nad posvátnou skalou Vyšehradskou, kdež mezi prvními zápasníky národními ustlala mu věčné lůžko vděčnost národa: připojíme nyní ještě něco málo slov o jeho Spisech sebraných, k nimž jakožto dodatek psali jsme tento skrovný životopis. Pisatel těchto řádků vyzván byl hned po smrti Benešově, aby pořádal souborné vydání jeho spisů v téže intenci, jak obmýšlel zesnulý spisovatel. Tato intence byla již dána spisovatelem samým; neboť vyjma povídky vesnické v novějších dobách jednající, jež zařadil sám Beneš do samostatného oddílu s titulem „Pod doškovými střechami“, přál si míti všecky historické skladby své seřaděny do těchto oddílů: I. „V červáncích kalicha“, II. „V záři kalicha“, III. „Pobělohorské elegie“. Z tohoto rozvrhu bylo nám zjevno, že spigovatel seřadil všecky spisy své chronologicky, tak, aby čtenář kráčel s ním ruku v ruce od dob starších k novějším. Již z úcty k poslední vůli zesnulého mistra přijali jsme toto rozdělení, jehož zásada, tušíme, při vydávání souborných skladeb s dějem současného čtenářova života o věky vzdáleným, jedině jest správná a výhodná spisovateli i čtenáři, jenž takto nepoznává dobu pozdější dříve, dokud obraz starších dob byl nezažil. Při smrti Benešově toliko první oddíl „Pod doškovými střechami“, obsahující povídky vesnické, byl vlastní prací jeho spořádán; počali jsme tedy pořádati již oddíl druhý, do něhož zařadili jsme dle výslovné vůle spisovatelovy skladby, jejichž dějová doba odpovídá titulu „V červáncích kalicha“. Již tehdy nebylo nás tajno, že Beneš neurčil pro práce, jichž děj sáhá do dob dávnějších nežli jsou počátkové české reformace, oddělení zvláštního; buď nechtěl jich vůbec pojati v Sebrané spisy anebo byl by potom nutně musil pro ně utvořiti oddíl zvláštní. Ale vůle nakladatelstva byla, aby všecky práce Benešovy v Sebraných spisech byly vydány; proto nezbývalo, než po zařadění spisů do ostatních dvou oddílů, pod tituly: „V záři kalicha“ a „Pobělohorské elegie“ utvořiti pro skladby vybývající a sahající v doby dávnější, než tituly Benešem nazvaných tří oddílů označovaly, oddělení zvláštní, Sebraných spisů jakožto celku páté.

Nejednu nesnáz bylo nám při tomto pořádání překonati; ale při tom všem hleděli jsme, aby každý oddíl, každé pořadí a každý jeho díl byl celkem harmonickým a aby, pokud jen v daných okolnostech bylo možná, vyhověno bylo zásadě chronologické.^[1] Zároveň pokládali jsme za nutné, aby u všech prací vytčen byl letopočet, kdy byly psány, což, trváme, zejména pro historika literárního nemalou má důležitost. Hlavní nesnáz nám se naskytující byla ta, že mnohé práce, které dobou dějovou sahaly do oddílů Benešem vyznačených, byly v době vydávání těchto oddílů ještě prvním majetkem nakladatelů, jimiž poprvé byly vytištěny. Nezbývalo než vyčkati zákonné projití toho práva a zařaditi je tedy až do onoho oddělení pátého, které jsme ku čtyřem Benešovým musili zříditi, aby bylo kam zařaditi práce s dějovou dobou předreformační. Tak se stalo, že vedle prací, sahajících do této doby, seřadili jsme v tomto oddílu pátém i práce, které by se byly hodily do rámce druhého, třetího a čtvrtého oddílu, kdyby bylo bývalo v čas, kdy oddíly tyto vydávány byly, nakladatelstvo Sebraných spisů smělo je vydati. Proto dali jsme tomuto pátému oddílu prostý název „Z různých dob“. Avšak těchto děl, na něž nakladatelstvo Sebraných spisů nabylo práva pouhým vyčkáním zákonné lhůty od prvního otištění — byly to práce uveřejněné v časopisech — bylo poměrně velmi málo proti těm, jež byly vyšly již samostatně u nakladatelstev jiných. Beneš jakož neurčil pro práce, sahající dějem do doby předreformační, zvláštního oddílu při Sebraných spisech, tak také nevyjednal si s nakladateli výminky, za kterých práce o sobě již jinde vydané by byl mohl pojmouti do Sebraných slpisů, dokud nejsou ještě u dotčených nakladatelů rozebrány. Zvláště některé práce vyšlé nedlouho před jeho smrtí, byly u velikém počtu výtisků na skladě u nakladatelů původních; jinde zase, zvláště na počátku své spisovatelské dráhy, zdá se, že si s nakladateli určitě nevyjednal, že postupuje jim ten který spis svůj pro jedno vydání, jakož obecně jest zvykem. Nemělať na takovéto spisy obec Třebízská, jak dokázal i její proces o objemný obraz „Pod skalami“, žádného práva; proto nebylo by se mohlo žádné z těchto děl v Sebraných spisech vůbec otisknouti. Musily tedy získány býti takové práce pro Sebrané spisy ještě zvláštními úmluvami s dotyčnými nakladateli přes úmluvu nakladatele Sebraných spisů s obcí Třebízskou, podle níž měl právo vydati všecky spisy Třebízského a tímto způsobem téměř celé dvě třetiny prací Benešových pro Sebrané spisy musily býti získány. Pokud pak přece zbylo několik málo — ani ne pět — prací, k jichž vydání nakladateli Spisů sebraných dosíci práva zákonného se nepodařilo, vydány budou svým časem jakožto dodatek, jakmile nakladatel Spisů sebraných práva k nim nabude. A tím uzavírajíce nejen Sebrané spisy Vácslava Beneše-Třebízského, ale i skrovné vypsání jeho života, povahy a působení, přivádíme v krátce ještě jednou před oči čtenářovy světlý obraz spisovatelův.

Zrozen uprostřed lidu, vychován mezi vymírajícími vesnickými rozumáři a písmáky, posvěcen jejich zpěvy, jejich pamětmi, jejich veselostmi, jejich touhami a stesky za básníka, zůstal věren po celý život jejich stanovisku jako umělec; poesii těchto písmáků sesílil tón a náladu, oživil barvy a vechvěl do ní všechen cit hlubokého srdce svého, tak že skladby jeho nejvlastnějším původem svým kotvíce v srdci lidu, hluboce dotýkaly se srdce národa. Věren lidu jako spisovatel, zůstal při něm v české vsi i jako duchovní po všecken život svůj. Pro lid pracoval a namáhal se perem spisovatele a slovem kněze bez únavy, až do úpadu; na lid myslil, když v samotě cizí jizby, vzdálen rodného kraje, za noci, na smrtelném loži, blízek mrákotám neodvolatelné smrti, mroucími rty zašeptal nevýslovně srdce rozrývající slova: „Jsem tak mlád a mám tolik krásných věcí v hlavě, jež chci českému lidu napsati. Ach, nedejte mně umříti!“

Láska k vlasti znamenala u něho lásku k lidu a láska k lidu znamenala mu bez oddechu pracovati a plniti své povinnosti kněžské i spisovatelské. Je-li toto konání povinnosti, jak praví Smiles, „vtělením nejvyššího ideálu života a povahy“, on k němu dospěl jako kněz i jako spisovatel; je-li dosažení mravného karakteru nejvyšší metou čistě lidského snažení, on ji dosáhnul jako člověk. On byl vědomí i svědomí českého člověka; ryzí, očistěné a neporušené. Jeho spisy zůstavujeme čtenářstvu, aby se hřálo jejich žárem, a literární historii, aby klidným úsudkem je posoudila. Ale jeho povahu povznášíme jako vzor jednoho z nejlepších Čechů současných k následování jednotlivcům; nejednáme tím proti duchu našeho spisovatele, neboť i on velmi dobře byl si vědom, že není-li mravní ryzosti u jednotlivců, postrádá jí národ, a národ bez mravní ryzosti že nemá budoucnosti. Nechť tedy jeho spisy nepřestávají působiti v srdci národa a jeho povaha v srdci jednotlivců; jen tak budeme hodní jeho práce, jeho snah, jeho myšlenek a té hroudy rodné země, v které tělesné jeho zůstatky pět let již práchniví a nad níž nikdy nebylo srdci jeho ničeho dražšího …

---

1. Pokládáme tuto za povinnost, poděkovati amanuensisovi c. k. dvorské knihovny vídeňské, Ferd. Menčikovi, jenž nás za dlouhý čas přátelsky podporoval při shromažďování prací Benešových, pokud nám ve Vídni nebyly snadno po ruce.