Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Výlet do mladosti

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Vzpomínka na Pavla Křížkovského	Výlet do mladosti	Josef Mánes

Údaje o textu
Titulek:	Výlet do mladosti
Autor:	Josef Miroslav Hovorka
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 139–142. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Věnceslav Jeřábek
Související na Wikidatech: [[d:Q327107|František Věnceslav Jeřábek]]

Viz stranu 69.^{[red 1]}

Táhnou mně hlavou řady upomínek radostných i truchlivých. Duše do nich se zapřádá a zalétá s nimi hluboko do minulosti, se které paměť odkrývá zvolna šedý závoj zapomenutí.

Vyvstává přede mnou žlutavou barvou natřený dům, jenž stojí dosud v Praze v Panské ulici. Vnitřek jeho se valně změnil, ale já vidím všechno tak, jak to bylo před více než dvacetiosmi lety. Sotva jsme vklouzli z ulice do úzké chodby, hned u samých dveří byl vstup do školní světnice, jež byla označena tabulkou „IV a“.

Byli jsme v tomto domě první rok. Nižší třídy na reálce Staroměstské prošli jsme dobře více z bázně před trestem než z lásky k vědění. Tam na počátku let šedesátých vládla ještě žlutá rákoska, kterou mnozí učitelové staré školy dovedli tak mistrně zacházeti, že známky její na rukou a zádech často byly patrny. Na nezbedníky býval dokonce volán školník Kuchyňka, pověstný svým velkým, červeným, třesoucím se nosem a těžkou rukou. Kolikráte jen objevení tohoto člověka a pohled na elastický jeho rákos postačily, aby z největšího zbůjníka stal se kajicník, provinění svá v hořkých slzách litující.

Zcela nový svět otevřel se nám na reálce zvané tehdá „vyšší“, jež počínala čtvrtou a končila šestou třídou. Vnímavá mysl mladická dobře dovedla činiti rozdíl mezi bývalým učitelem náboženství a P. Jos. Laužeckým, vždy odměřeným a do sebe uzavřeným mužem, vážným a tichým, vzácně nestranným a šetrným professorem. Vedle něho imponovala nám klidná tvář Zapova, laskavost Valentova, přísnost Šťastného, dobrá a čistá mysl Beerova, povídavost a srdečnost Zoubkova, spravedlnost Webrova a vždy veselá byť i trochu pedantická nálada Petra Mužáka. Ale jakkoliv jsme milovali všechny své professory (ošklivého slova neslyšel jsem o nich ani od žáků s naprosto špatným úspěchem), přece skoro bez výjimky lnuli jsme k jednomu nejvíce a to byl — František Věnceslav Jeřábek.

Již zevnějšek tohoto mladého tehdáž supplujícího professora se nám velice zamlouval. Vidím ho na katedře před sebou jako by to bylo dnes. Na plné svěží tváři a v hlubokém zraku zračila se skoro vždy příjemná duševní disposice. Jemné knírky doplňovala malá francouzská „kozí brada“, vesta obyčejně otevřená, košile bílá, kravata moderní. Největší péče věnována účesu. Černé vlasy Jeřábkovy pálil kadeřník několikrát týdně, a professor náš zkoušel často plochou rukou uprostřed přednášky pevnost vlasů horkým želízkem upravených. A což ta pozornost, když vstoupil! Jakmile se u stolku objevil, sklonil vždy před námi lehce hlavu, on professor před námi 16—17letými hochy, nad kterými se ještě před krátkou dobou tak často vznášela rákoska.

Řeč jeho byla měkká, elegantní, úsměv byť i trochu dolejším rtem zakřivený, přece příjemný a srdečný. U nás měl němčinu, později také češtinu. V předmětu prvém vykládal hned první rok dle Vernalekenovy čítanky řeckou a římskou mythologii. Již těmito výklady, provázenými zajímavými podrobnostmi z dávnověkosti řecké a římské, zaujal mysl naši úplně. Ale ještě více vábily nás jeho přednášky o české literatuře nové doby.

Školní kniha Jirečkova znala ovšem jen básnické souhvězdí Kollara, Čelakovského, Jablonského, Erbena a Vocela. Ale Jeřábek per nefas často vykládal o Hálkovi a Nerudovi, o kterých ze školních knih ničeho jsme se tenkrát dověděti nesměli. A poněvadž mnozí, lekturou obou tehdá mladých mistrů povzbuzeni, sami směle počali sedlati své Pegasy, byl professor Jeřábek první obětí takové trestuhodné činnosti. Ochotně čítal totiž kulhavé jamby našich poetů satirickými poznámkami je provázeje.

Jeřábek byl též velký přítel deklamace a byl rád, když každý z nás sám si vyvolil balladu nějakou k přednášení. Poněvadž má maličkost se často ráda u tabule slyšela, vyzvali mne mnozí, abych prof. Jeřábka, jehož velké přízni jsem se těšil, požádal, aby nám sám nějakou báseň napsal, s kterou bychom podnikli deklamatorní zápas. Ale než jsme uskutečnění přání tohoto provésti mohli, přiblížil se svátek třídního professora Valenty. Repetenti nám potvrdili, že prof. V. přijme od svých žáků v den svých jmenin každý projev s velikou radostí. I bylo ustanoveno komité, které mělo okrášliti školní světnici, a já měl požádati Jeřábka, aby nám napsal nějaký hymnus ke cti patrona všech Josefů vůbec a pana třídního zvlášť. Která moudrá hlava tento znamenitý návrh učinila, nevím, ale kdybych věděl, také bych neřekl.

Jednou po vyučování, byla právě přestávka v deset hodin, když žáci se tlačili ze dveří ven pro housky ke školníkovi Bukovcovi, přistoupil jsem ke katedře a pravil k oblékajícímu se professorovi: „Vašnosti, já mám jistou velkou prosbu.“ — „Co pak máte, poeto, snad zas nějakou báseň v sedmnácti zpěvích. Já na to nemám dnes kdy a radím vám, abyste nezanedbával deskriptivu, byla o vás v konferenci řeč.“ — „Vašnosti, já se již učím té deskriptivě, ale přicházím s prosbou, abyste nám napsal báseň na oslavu našeho pana třídního prof. Valenty a jeho patrona.“ Jeřábek skřivil ústa a srdečně se zasmál. „Tedy nějakou gratulaci,“ pravil smích přemáhaje. „Ano, Vašnosti; 19. t. m. je jeho svátek, my uděláme slavnost a já „to“ budu přednášeti.“ — „Milý —ičko,“ pravil Jeřábek podle svého zvyku přivěšuje na znamení dobré nálady zdrobňující koncovku k mému jménu, „to nejde! To já nedovedu! Já jsem jakživ ještě žádnou gratulaci nepsal.“ — „Ale k vůli panu třídnímu, Vašnosti, on bude míti takovou radost!“ — „Není nic platno, já to neumím!“ a professor se chystal k odchodu. „Ale, Vašnosti, vždyť jste básník, my to všichni víme!“ doléhal jsem rozmrzen. „—ičko, vy jste agresivní hoch,“ zněla přísná odpověď. „Budete-li si jednou v životě praktickém přáti mé pomoci, pak vám rád, jako každému snaživému studentovi pomohu. O této hlouposti však nemluvte a dejte mně s ní svatý pokoj!“ Při tom se lehce dotkl mého ramínka, takže jsem mimoděk ustoupil; pak professor odešel a —ička ostal opařený, zruměněný… Ani modrá, maková houska Bukovcova, nejvýbornější výrobek jeho pekařského dodavatele, mu nechutnala, ačkoliv ji smáčel slzami; takového odbytí ani ve snu neočekával.

* * *

Uplynula řada let. Jeřábek opustil ústav jako my. Dostal místo na obecném reálném gymnasiu malostranském a žáci jeho buď studovali dále na polytechnice anebo šli do praktického života. Také mně byl tento úděl přisouzen. Vyvolil jsem si knihkupectví chtěje se státi jako Kramerius apoštolem osvěty, nemaje ovšem ani ponětí o věci samé. Doma někdo rodičům namluvil, že se stanu po několikaletém studování — knihařem a to že bude ostuda pro celý rod. Z toho hrozná bouře. Teprve, když bývalý justiciár našeho panství potvrdil, že také knihkupec může býti vzdělaný člověk, ovšem jen když zná knihy německé, poněvadž české žádné nejsou a nemohl by býti od nich živ, dostal jsem dovolení vstoupiti do ryze německého závodu F. A. Crednera na Staroměstském náměstí. Po celou dobu dlouhé praxe neslyšel jsem v celém závodu v té naší tak zvané Slovanské Praze ani slova českého. Literatura německá byla dole i v prvním poschodí. Knih na tisíce, byl to svého času nejdokonalejší sortiment německý v Praze, ale česká literatura byla strčena do jednoho regálu a říkali jí „Čechischer Schund“.

Ještě skoro dvě léta po praxi ploval jsem bez vesla v moři germánském. Poněvadž v tom místě, kde zřízenec praxi svou odbývá, obyčejně lepšího postavení nedosáhne, nabízeli mně němečtí přátelé vhodné místo v Kaselu se služným 300 tolarů, což bylo postavení na poprvé velice skvělé. Ale zároveň mně řekl sluha v závodu, že také ve „Světozoru“ se stane změna, že tamější administrator vystoupí.

Nebyl jsem sice nikdy v administraci, ale strach, že bych v Německu zanikl, dodal mně smělosti. Vždyť tehdy málo kdo se z německých sortimentů vracel do Prahy; našelť skoro každý trvalé a výnosné místo v cizině. Na koho se jen obrátit o přímluvu u dra. Skrejšovského, tehdejšího vlastníka listu! Neměl jsem naprosto žádných známostí, byl jsem opuštěn a sám na sebe odkázán, jako v plotě kůl. I vzpomněl jsem si na professora Jeřábka, s kterým jsem však bezmála sedm roků nemluvil. Věděl jsem, že se učitelování vzdal a sedí v redakci „Pokroku“ v domě p. Stýbla na Václavském náměstí. I vypravil jsem se tam s tlukoucím srdcem. Všechny vzpomínky na milovaného professora rázem oživly, já viděl jeho plnou tvář, jeho nakadeřený vlas, jeho francouzský vous, jeho úsměv vždy tak milý, srdečný a vroucí. Otevřel jsem dvéře redakce ptaje se po Jeřábkovi. Poukázali mne do druhého pokoje; vešel jsem, ale stanul jsem u dveří. Tam pracoval sice nějaký pán, ale ten měl již šedivé vlasy, plný vous, rovněž prošedivělý, snědou pleť, sestárlou tvář a chytal se levou rukou za pravé rameno. Pojednou se obrátil ke mně. Já cítil, jakoby mně někdo osten vrazil do srdce.

„—ičko, co tu děláte? Vy jste zmizel s povrchu zemského, čím pak se živíte? Co jsem se po vás naptal.“ A tak to šlo dále.

Byl to přece Jeřábek; nabídl mně stolici, na které jsem učinil svou generální zpověď. Byla dlouhá, ale pomohla. Jeřábek mně slíbil rukou dáním, že se u dra. Františka Skrejšovského, v jehož domě náhodou v II. poschodí bydlil, jistě přimluví a není-li místo zadáno, abych doufal.

Již druhý den jsem dostal lístek od Skrejšovského, abych se představil. Zde jsem zpověď opakoval a předložil vysvědčení školské i odbyté praxe. Bylo mně řečeno, že jsem příliš mlád, že nemám odbornou znalost, že je ohromná síla žádostí, že však s panem professorem ještě promluví.

„Kdy smím ještě přijíti,“ tázal jsem se nesměle. Bylo mně oznámeno, abych přišel do Umělecké Besedy v neděli v deset hodin dopoledne. „Zakládáme spolek žurnalistů,“ pravil, „půjde-li to, nevím,“ dodal doktor mrzutě.

Dostavil jsem se v určitou chvíli a čekal v dlouhé síni, která po smrti Hálkově byla zvána dle jeho jména, na konečný výsledek. Trvalo to půl věčnosti, než páni v sále byli s poradou hotovi. Konečně se vyhrnuli a rychle dveřmi vedle sálu do šatny odcházeli. Já trnul, když i Skrejšovský odešel. Konečně se objevila Jeřábkova tvář. Rychlým krokem ke mně přistoupil a zvěstoval, že jsem přijat, ale pod jednou výminkou.

„Račte ji sděliti,“ prosil jsem uctivě, „splním každou.“

„0 to není, ale vy jste zvyklý v německých obchodech na velké platy, v českých to nejde. Skrejšovský Vám zatím nabízí 720 zl., berte to, když jsem byl supplentem, neměl jsem ani tolik.“

„Ale, pane professore,“ volám radostí záře, „já bych se byl spokojil i s polovičkou, jen když bych zůstal v Čechách.“

„Pak byste se měl státi členem Besedy, když jste tak spokojen a já vám výsledek zde oznámil.“

„S největší radosti, ale já nevím, mám-li k tomu náležitou způsobilost.“

„No malířem nejste, ani muzikantem, to vím, do odboru literárního vás navrhnu.“

„Ale, pane professore, já nejsem literátem.“

„Cože, vy jste po celou tu dobu ničeho nepracoval, vy, který jste mě mohl rukopisy na reálce udusiti? Chcete se polepšiti?“

„Zajisté, jen jestli toho dovedu!“

„To je vaše věc, jestli se nepřičiníte, pak budu litovati, co jsem dnes pro vás učinil.“

* * *

Tak jsem se opět seznámil s Jeřábkem. Tisíckrát jsem mu v duchu děkoval za přímluvu, ale nikdy jsem nebyl vděčným za závazek, který jsem jemu v Besedě Umělecké učinil. Mnoho-li hořkostí bylo by mně bylo uspořeno? Ale přes to já i mnozí jiní vzpomínati budeme na něho jako na učitele výborného, přítele přelaskavého.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Zde Fr. V. Jeřábek.