Přeskočit na obsah

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Před čtvrt stoletím

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Před čtvrt stoletím
Autor: Josef Ladislav Turnovský
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 100–102.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:Josef Barák
Související na Wikidatech: Josef Barák

Jos. Barák * 26. ledna 1833 v Praze; † 15. listopadu 1883 v Praze; pochován na hřbitově Olšanském.

Dobře okované, těžké dvéře vězeňské, nad nimiž připevněna černá tabulka s nápisem „Nro 48. Für 1 Kopf“, byly zastrčeny závorou. Za dveřmi vpravo hrubý stolek a židle, v levo dvě železné pryčny slamníkem a houní opatřené a na té jedné pryčně jsem ležel.

Bylo to v době, kdy Herbstova spravedlnost u všech lidí po česku do novin píšících zjednala platnost pořekadlu: „Musíme tam všichni.“

Byl jsem tam. V polobdění hovím si na pryčně. Tu slyším kroky venku na chodbě a přede dveřmi ozve se známý hlas: „Tedy zde?“ — „Ano, prosím,“ odpovídá vězeňský dozorce a zároveň vrzne závora, dvéře se otevrou a na prahu mého vězení objeví se — Josef Barák.

Ačkoli jsem věděl, že ve vězení Novoměstské radnice pražské nezůstanu dlouho sám, ze známých přece mne Barák příchodem svým překvapil. Věděl jsem, že byl vypraven do Kostnice s jinými poutníky, kteří šli navštívit místo utrpení a skonu mistra Jana.

Skočím s pryčny, tisknu příchozímu ruku a tázavě mu hledím v líce.

Pověděl krátce: „Dnes ráno měli jsme odejeti, ale přišli si pro mne o čtvrté hodině do bytu a tu jsem.“

Tak to tehdy bývalo. Paragrafy 65. a 300. trestního zákona houpaly se nad hlavami českého člověka jako meč Damoklův. A někdy bylo ještě hůř, i paragraf 58 — velezráda kmitala se na obzoru českém.

Nad Barákem vznášela se několikrát, ale „na štěstí“ zbylo z ní obyčejně jen rušení veřejného pokoje a řádu — paragraf 65. Tak bylo i tentokrát. Ve své „Svobodě“ klopýtl Barák vícekrát o osudný paragraf a byl obžalován. A nejsa o výsledku žaloby ani v nejmenších pochybnostech, myslil, že mu nebude škoditi, podívá-li se na nějakou chvíli do Švýcar, kam ho již předešli někteří jiní zločinci čeští ze stejných příčin. Pouť k Husovu spáleništi byla mu právě vhod. Avšak oko spravedlnosti Herbstovy bylo bdělé. Sotva že nastalo ranní šero, oko této spravedlnosti dovedlo dva policisty do Barákova obydlí v Michalském klášteře v Sirkové ulici a s tímto bezpečným gleitem Barák zavítal do radnice Novoměstské a do mého zatímného útulku.

Bylo to žalné shledání s dávným přítelem, ale potěšili jsme se záhy. Barák byl úplně resignován. Věděl, že se nedostane tak brzo z vazby a v tomto vědomí postaviv se před soud, k otázce předsedově o své vině odpověděl:

„Nejsem vinen, ale vím, co mne čeká, a proto dím s Dantem: Vzdejte se naděje všichni, kdo sem vstupujete.“

Předseda soudu za ten výrok obžalovaného poučil, že nemůže vědět, kterak proces dopadne — a za hodinu potom diktoval mu trest několika měsíců žaláře.

Barák to lehce nesl, byl připraven. Nic ho nepřekvapilo, že v druhém procesu přibylo mu opět několik měsíců a v třetím zase. Jen se usmíval.

Inspektor věznice, starý rada Neumann, ráno po příchodu Barákově dal si mne zavolat do kanceláře. Měl pověst přísného pána, ale my to na něm neshledali.

„No jak, jste spokojen, že jsem k vám dal Baráka?“ tázal se, vystříhávaje velikými nůžkami papírové tajtrlíky.

„Ó, pane rado, jsem velmi vděčen,“ povídám.

„Já si to myslil hned,“ smál se rada, „a což pan Barák — bude s vámi také spokojen?“

„Řekl bych, že ano, ale netroufám si mluviti za něho.“

„Tedy se ho zeptáme.“ Dal mne odvést a poslal pro Baráka, od něhož přijal raport mému podobný.

„Mluví se o jeho přísnosti,“ pravil s úsměvem Barák do cely se navrátiv, „a on je zatím starobný dobráček.“

Rada Neumann dovedl u nás leccos přehlédnouti. Politické časopisy, kromě úřadních, nesměli jsme ve vězení čísti — k čemu pak se mají vězňové rozčilovati? Avšak Barák cestami, které se mi teprv později okázaly, dostával časopisy denně, ano čítali jsme i čísla konfiskovaná, kteréž výhody se nedostalo ani našim bližním na svobodě.

Dobročinné dámy měly také jinak péči o pohodlí Barákovo. Byla nám přiřknuta lepší strava než jiným trestancům, tak zvaná špitálská; avšak ani té jsme skoro ani neokusili. Barák dostával denně — podnes nevím odkud — tak značné zásoby krmí, někdy až přímo labužnických, že mohl se mnou bez znatelné ujmy svému tělu sdíleti se bratrsky, což také činil.

Psáti jsme ve vězení také nesměli. Ale byli jsme zásobeni náčiním psacím do libosti a vysýlali své „motáky“ kam jsme chtěli. Dobrý občan Čvančar, náš strážník, vulgo bachař, byl prostředníkem, jemuž jsme se vděkem zavázali.

Ve chvílích nudy cvičili jsme se ve frančině. Barák už obstojně francouzky uměl a dával mi lekce. Dlouho jsme však při tom nezůstali, vzrušující dojmy nejbližších dnů nedaly nám klidu.

Spravedlnost žádala nové a nové oběti. — Brzo po Barákovi zatkli a uvěznili Františka Šimáčka, pak přivedli Karla Tůmu, Františka Göbla-Kopidlanského, Tolmana a jiné dobré známé, z nichžto největší soustrast u nás starších vzbudil mladičký, asi dvacítiletý právník. Přivlekli ho do vězení Novoměstské radnice nikoli pro zločin či přečin spáchaný tiskem, nýbrž pro řeč prý velezrádnou, jižto měl kdesi v Šárkách při pivě. „Ubohý hochu,“ znělo to v našem kruhu šeptem i hlasně, když jsme zvěděli, čím je útlý jinošík viněn. Barák slzel — a věru, ty slzy vroucího soucitu krásně mu slušely!

Z řeči mladíkovy jsme vypozorovali, že vlastně sám neví, kterak k té velezrádě přišel. Těšili jsme ho všemožně a želeli toho, že jen dvě hodiny denně můžeme býti pohromadě, ráno od 9 do 10, odpoledne od 4 do 5 hodin na procházce po malém čtverhranném nádvoří. Ale hoch se brzo vzpamatoval a chvílemi i žertoval. Jen když mu byla budoucnost připamatována, zasmušil se.

Radili jsme mu k učení se cizím jazykům, aby jednou, až si odbude trest, mohl v některém comptoiru obchodním nebo při literatuře zjednati si snazší existenci. Přijal rady a počal se učiti tuším anglicky a některým slovanským řečem. „S právnictvím asi už nebude u vás nic,“ pravil mu Barák a — zmýlil se. Zdali asi kutnohorský advokát a poslanec zemský a říšský Dr. Bedřich Pacák toho všeho vzpomíná?

Kolem Baráka byla již na denním „luftě“ shromážděna hezká společnost, když mi bylo vězení opustiti. Dostalo se mi za přečin paragrafu 300 tr. z. pouze šestinedělního vězení, kdežto Barák dotáhl to za paragrafy 65 a 300 na žalář patnáctiměsíčný. Ten trest odseděl si v Novoměstské radnici a u sv. Václava do poslední hodiny. Zavřeli ho v červenci 1868 a propustili v říjnu 1869.