Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Ladislav Stroupežnický

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Z mých vzpomínek o Jaroslavu Čermákovi	Ladislav Stroupežnický	Vzpomínka na Josefa L. Zvonaře

Údaje o textu
Titulek:	Ladislav Stroupežnický
Autor:	Jan Lier
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 46–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Ladislav Stroupežnický
Související na Wikidatech: Ladislav Stroupežnický

* 6. ledna 1850 v Cerhenicích u Písku; † 11. srpna 1892 v Praze; pochován na hřbitově Vyšehradském.

„Stroupežnický by se rád s vámi setkal,“ pravil mi jedenkrát v létě r. 1878 nebožtík A. H. Sokol.

Nedal jsem se dvakráte vybízeti. Upřímný respekt k slovesné práci a touha seznámiti se s osvědčeným již soudruhem uspíšily moji návštěvu. Vešel jsem k Stroupežnickému se zdvořilou ochotou a byl jsem vlídně uvítán. Moje bezděčná opravdová uctivost ocitla se v harmonickém poměru k oprávněnému sebevědomí hostitele, jenž se slunil právě v záři prvních rozhodných úspěchů v literatuře a na divadle.

„Poslyšte, příteli!“ svěřoval mi Stroupežnický, když bylo odbyto úvodní seznamování tím nelíčeným, srdečným tonem, jenž zůstal vždy základním akordem našich rozhovorů. „Mám v hlavě velký plán. Napíšu dramatickou historii Kryštofa Kolumba. To bude kus, jaký tu ještě nebyl! A udělá cestu kolem světa, jako jeho titulní rek. Rozvrh mám již v hlavě. Ku propracování do podrobna mohli bychom se snad spojiti. Četl jsem vaši „Hraběnku Radovou z Thalbrunnu“ ve „Slavii“. Máte vědomosti, fantasii a květnatý sloh — samé koření, které bych mohl do Kolumba potřebovat. Neříkám, že bych vás chtěl o něco oloupit. Možná, že si Kolumba svedu sám. Ale po případě bych vám z něho nechal něco zásluhy. Co tomu říkáte?“

Přijal jsem vděčně lichotivé uznání Stroupežnického. Mladý spisovatel žízní po chvále, jako mladá žena po lásce. Z vděku byl jsem také ihned k službám. Úplně, ač rozpačitě. Choulostivost vzájemného souladu při pospolité práci na jedné básni mne zarážela. Nerozumím takovému spolupracovnictví podnes. Dovedu si srovnati čtyři ruce na pianě, libretistu a komponistu v opeře, ba i jakž takž konstruktéra i architekta na jedné stavbě a malíře krajin ve spolku s malířem zvířat na témž obraze; avšak dvě duše, dvojakou hudbu, dvojitou tvářnost v jedné básni? Jak to sloučiti v jedinou litinu? Mimo to lekal jsem se autokriticky napřed obrovské spoluzodpovědnosti za velkolepé drama, vypravené, aby si podmanilo svět! Poprvé ocitl jsem se před otázkou, chci-li býti Alexandrem či Napoleonem. Jímala mne závrať.

Ale necekl jsem o svých pochybnostech. Byl by to nevděk. A zahanbující přiznání nedostatečnosti jak by smet.

Rozešli jsme se v nejlepší shodě, abychom se nadále v nezkalené shodě stýkali.

Osobní moje sympathie byla rázem upoutána rodinnou harmonií, kteráž vystýlala domácnost Stroupežnických na Slupi jasnou a teplou útulností. Z vlídných zraků otce i matky Stroupežnického usmívaly se dobrota, sdílnost a roztomilost jako odlesk starých zlatých časů, kdy bylo méně ruchu i moderního pokroku a více míru i patriarchalní lásky na světě. Oba staří lidé byli jedno srdce a jedna mysl, oba byli se synem v citové shodě, jejíž porušení jsem nikdy neznamenal. Tito dva starochové byli mi vždy zárukou dobrého zrna v povaze Stroupežnického. Vždy, ať se dělo cokoli. On ctil a miloval své rodiče s pravou synovskou oddaností, prokazoval jim do poslední chvíle služby a službičky, v nichž zračí se neklamně stálá úslužná příchylnost, bavil a smál se s nimi, jsa za to jejich pýchou a miláčkem. A uměl bavit! Bylť nadán nevšední šprýmařskou vynalézavostí a agilností.

Jeho stálý, dobrý rozmar byl rovněž trvalým pojítkem mezi námi. Rozplašoval pospolitý trud, obracel hořkost v obveselující ironii, narovnával páteř, když hlava únavou a nechutí se chýlila. Žíravý vtip Stroupežnického neznal mnohdy ovšem milosrdenství. Ale nepamatuji se, že by mne kdy byl citelně ranil. A jsem přesvědčen, že nikomu nechtěl opravdově ublížiti. Brousilť své šípy ostře jen proto, aby se leskly, svištěly a do černého udeřily. Byl to sport a zároveň — se soucitem jsem si to mnohdy konstatoval — projev snahy, dokázati sobě a jiným, že ve společnosti může si zjednati vynikající platnost i ten, komu není přáno, nezkrácenou svou zevnější tvářností příjemně působiti. Známý to zjev, psychologicky řádně odůvodněný. A mimo to plně oprávněný, povážíme-li, jak slušně vyplácívá se nejvšednějším duším laciný kapitálek, spočívající v nerušené, konvenční úhlednosti zevnějšku. Vědomí nedostatku v té příčině, udržované stálou nešetrností bližních v nepřestávající palčivosti, zostřuje přirozeně touhu, zjednati si satisfakci a vítěziti vtipem. Z této stránky rozuměl jsem plně Stroupežnickému. Jeho bezděčný a nepřízní osudu vyvolaný sarkasm zjednal mu arciť více nepřátel, než mu moje porozumění mohlo nahraditi.

A ještě něco. Byl self-made man ve všem všudy. Vědomí takové naplňuje poctivou hrdostí, kterouž mnozí považují za vyzývavost. Byl osobností ze sebe zplna vyhraněnou na všechny strany určitě profilovanou. Pro mne dosti vzácný zjev v naší přechodné době, plné nevyslovených a kompromisních povah. Věděl co chce, věděl co mluví, nelíčil snahy, jež mu byly cizí, nekrášlil se poseurstvím. Byl přítelem každému, kdo mu byl vhod, a nepřítelem každému, kdo se mu příčil. Povaha otevřená, která propůjčovala svým zálibám plného průchodu a nedržela své antipathie nic více na uzdě, než jak ukládá nevyhnutelný požadavek společenský.

Tak jsme byli a zůstali věrnými přátely do poslední chvíle. Z osobní shody.

A z literární neshodnosti. Poněvadž jsme v celém svém založení a pojímání uměleckém zásadně se různili, nebylo mezi námi různic. Naše stanoviska byla rozdílná, nikoli sporná. Trpěli jsme si je navzájem, respektovali je a nepřeli o zásady nikdy. Bylo by to bývalo marné i směšné a hříšné.

Proto také nebylo od našeho prvního setkání mezi námi o Kolumbovi vícekráte ani zmínky. Až komická bývala mi ostražitost, s jakou jsme oba zachovávali mlčení o tomto předmětě. První náš rozhovor zůstal pro vždy nedomluven.

Dopověděli jsme si jej záhy každý pro sebe, tak jako častěji potom ve výměně všeobecných názorů. S úsměvem snášelivého, ač nevěřícího Tomáše slýchal Stroupežnický ode mne, že drama jest básní jako každá jiná báseň v řeči vázané či nevázané, a že pro její vnitřní, uměleckou a trvalou hodnotu jest dokonce podřízeným momentem, líbí-li se v divadelním inscenování čili nic. A podobným úsměvem oplácel jsem Stroupežnickému, bera na vědomost jeho postulát, aby divadelní působivost byla při dramatické básni první vlastností, kteréž všechny ostatní kvality ustupují.

Poesii Stroupežnický vůbec odkazoval do knih. Na jevišti chtěl viděti rušný život, po effektních stránkách zachycený, obratně v plastický obraz skloubený. Účinné rozčlánkování a zakončení aktů, hladká souhra vděčných figur, zručné jejich rozestavení po šachovnici — to vše šlo mu nade všechny krásy básnické. Proto byl velice vlažným obdivovatelem klasiků a výše nežli Shakespeara cenil si moderní francouzské techniky divadelní, z nichž mnohému pro nemalé obveselení Stroupežnického připisoval jsem pouhou efemerní a zhola i pochybnou cenu.

Přes tyto zásadní rozdíly, prostupující důsledně celé naše pojímání slovesného tvoření uměleckého, bývali jsme svorni. Nevím, že bychom se byli kdy nepohodli. Byliť jsme oba nepoddajnými zastanci naprosté individualní svobody básnické práce a shodovali jsme se vždy v úctě ku každému poctivému přičinění.

Stroupežnický sám pracovával s úctyhodnou opravdovostí. Konstruoval, shledával detaily, srovnával, piloval. Každé jeho dílo jest ovocem mnohého přemýšlení, různých studií a pilné práce, kterouž začasté několikrát změnil, než přestal na závěrečné vykvašené podobě. Zvláště při svých složitějších podnicích, jež bývaly mu blaživým, poutavým ač málo vděčným zaměstnáním.

Jak jsem seznal již při prvním našem setkání, Stroupežnický rozpočítával své úspěchy vždy ve velkých rozměrech a to s takovou naivní a radostnou vírou v absolutní správnost svého pojmutí, neklamnou pronikavost svého pozorování a v platnost svého díla, že býval jsem okouzlen. Okouzlen a odzbrojen tolikerou sebedůvěrou, která zaručuje vždy upřímnost snahy a volné rozpjetí osobitosti. Nepokusil jsem se nikdy pochybovati o kterémkoli nevšedním zdaru, jejž si Stroupežnický slibovával pravidelně s překvapující jistotou. V lásce k svému povolání byl šťastným sanguinikem, jejž nižádný neúspěch v nadějích nezvrátil. Přál jsem mu tuto rozkoš, ba býval jsem s to, záviděti mu ji. Jeť oblažující sebeukojení nejcennější zisk z každého díla.

Proto míval jsem skutečně potěšení ze všeho, co se Stroupežnickému vydařilo. Tedy arciť z drobných jeho figurek. Nejsou-li to postavy pochopené do hlubin své typičnosti, zjištěné a vylíčené do podrobna s humoristickou zálibou a energickou vroucností nejlepších genristů! Jeho ševci, rybáři, pobudové, pytláci, rozpustové a jiní „lidé směšní a ubozí“, rovněž jako jednotlivé postavy z jeho selských dramat zůstanou vždy skvosty věrné a láskyplné drobnomalby v pevných, svižných črtách a sytých, sálavých barvách.

Hodnota literární práce Stroupežnického spočívá zajisté v těchto životných plastických podobách, v efektním vystižení rázovitých typů a jednotlivých rysů, jež nejvýrazněji vystupují také z jeho rozsáhlejších komposic. Bylať intuice věrna Stroupežnickému hlavně při pojímání a líčení menších úseků společenského kaleidoskopu. Rozměrnější obrazy skládával pracně kolem vděčných postav a zajímavých podrobností.

Mnohdy uchvátilo ho jediné úsloví, jediná poutavá podrobnost karakterní; pak šel po známce takové jak lovec po slibné stopě za svou kořistí, pozbývaje ovšem v upjatém sledování vděčné podrobnosti leccos ze všeobecného rozhledu i ze schopnosti, shrnouti podstatné živly ze širších perspektiv do ohniska děje, v němž se mu někdy ocitly povahy a momenty o sobě výrazné, leč nedostatečné ku generalisujícímu, všestranně propracovanému karakterisování doby, společnosti a místa. Jako se mu druhdy zdařilo zachytiti šťastné a vylíčiti případně barvitost periody a profily osob — zásluhou pilné lektury Mikuláše Dačického zvláště v některých kusech historických — tak zase jindy nevedlo se mu portretování dle vlastního přání. Jmenovitě v kusech moderních to postřehujeme, když bylo nutno přibírati ze sfér, které se jeho pečlivějšímu prostudování vymykaly, aneb když individualní záliba či nelibost tu i onu postavu samoděk vyloučila z obmýšleného objektivního vymodelování.

Nemalou potíž míval Stroupežnický také se ženskými Jeho styk s nimi zůstával obmezený, sevřený a zakalený citlivostí muže, jenž ví, že s úhlednými bavílky, tanečníky, zpěváky, poručíky a podobnými mazlíčky obyčejných ženských myslí nemůže konkurovati. Bdělá vždy obava před subtilními nepříjemnostmi redukovala jeho studia ženskosti na kusé, všeobecné poznávání, kteréž mu ovšem při práci poskytovalo nevydatnou zásobu intimnějších, životnějších, karakterních rysů. Zmínil jsem se mu o tom časem, tak po Jitce ve „Velkém snu“; ale těšíval jsem ho ujištěním, že jen skrovnou měrou a dvorně oplácí autorkám, skládajícím mužské hrdiny nejraději z domyslů buď příliš sladkých a pochlebných, nebo valně zakyslých a škarohlídných.

Také prohloubení složitějších záhad psychologických i společenských způsobovalo mu nesnáze, v nichž brával mne rád na potaz, ač věděl, že nesahám do cizí práce, jako si nedám sahati do své. Ukládalť si Stroupežnický v poslední době příliš mnoho. Opouštěje svůj přirozený genre drobného povahopisu a humoristické ironie, dal se unésti proudem moderního realismu, jenž zavádí k neuměleckému vynášení tendence v líčení a řešení konfliktů společenských i duševních. Umělec ocitá se takto na škodu svou a na úkor umění v třenici spletitých, nahodilých a dočasných směrů filosofie a politiky. Stroupežnický vypil si tento kalich odporných nepříjemností za svého „Vojtěcha Žáka, výtečníka“, po němž — k nemalému překvapení samotného Stroupežnického — stigmatisován pojednou za politického stranníka autor, který se politikou vždy tak málo obíral, jako já. I v této střídmosti a střízlivosti byli jsme vždy svorní soudruhové. A rovněž tak v zachování volnosti oproti příboji různých moderních hesel literárních.

Stroupežnický sice počal ve větších svých pracích romantikou na vysokém kothurnu a dospěl k verismu nejzevrubnější kresby obyčejných „dokumentů“. Byl však prostě unášen rozvojem literatury, aniž by se dával v službu té či oné mody. Vždy a z přesvědčení byl se mnou za jedno v odboji proti tyranii a nástrahám jakékoli doktríny, která by ráda svobodu individuality umělecké utopila v nesvobodě vzorových šablon.

Stroupežnický bojoval statečně do poslední chvíle svůj zápas o život. Statečně a poctivě, i když ho divadlo znesvářilo s mnohými. Trpěl v svém úřadě a trpěl zaň, zachovávaje vždy více rozvahy a šetrnosti, než v tolikerém protivenství očekávati lze. Kdo musí vyhověti všem, nemůže vyhověti nikomu. A kdyby anděl byl.

Stroupežnický byl člověk. Řádný muž a karakter rozhodný. S tímto spokojeným vědomím zajisté zavřel oči na vždy. A s tímto vědomím kráčel jsem před rokem za jeho rakví, doprovázeje ku hrobu jednoho ze vzácných svých nejlepších přátel.