Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Jinošické jsou to háje…

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Vzpomínka na Josefa L. Zvonaře	Jinošické jsou to háje…	Němé předsednictvo Arkadie

Údaje o textu
Titulek:	Jinošické jsou to háje…
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 53–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Jaromír Rubeš
Související na Wikidatech: [[d:Q3507724\|František Jaromír Rubeš]]

Fr. Rubeš * 19. ledna 1814 v Čížkově na Táborsku; † 10. srpna 1853 ve Skutči; pochován na hřbitově Skutečském.

Jihozápadní kout jindy rozkošné, nyní zpustlé panské zahrady na Rychmburce, kde stála poustevna, bylo utěšené místo k dumání a snění, pokud nebyl zde vykácen kus lesa a na blízku vystavěn veliký taneční altán a kuželník. K poustevně chodíval jsem jako žák „vzorné“ školy rychmburské, v létě skoro denně a později vždy, kdykoliv jsem přijížděl na prázdniny.

Byl jsem tu jako v pohádce. V šest hodin ráno a v šest hodin večer zvučel s vížky poustevny útlohlasý zvonek, vyzývaje vůkolní lid k modlitbě, a vstupujícímu do vnitř dělával šedobradý v hnědém hávu poustevník hlubokou poklonu. Činil ji každému, hubenému panu vrchnímu i zavalitému starému mušketýrovi, jenž své dlouhé, ještě z dob patrimoniálních zděděné rákosky nikdy neodkládal — činil ji též němému Vincovi, jenž zahradu zavíral, ba všemu světu, protože, chudák, musil; bylť k tomu nucen přístrojem, skrývajícím se pod prahem vchodu a pod podlahou poustevny. Proto bez hněvu odpustil jsem starému a vetchému, již tenkrát jednorukému poustevníkovi jeho patrimoniální servilnost a chodíval jsem k němu velice rád, zrovna jako do mlýna k strýci Čejkovi v Šilinkově dolu; vždyť klidně, ba usmívavě snášel mé milostné deklamace a nevyzrazoval nikomu mých tajných hříchů poetických, jež jsem na stolku, vedle jeho dřevené knihy — bible na ní bylo napsáno — do červených sešitů tužkou črtával.

Ale i když jsem nedeklamoval a nepsal, chodil jsem do panské zahrady. Sedával jsem buď vedle poustevníka v přítmí poustevny, abych se oddal svým drobným dumám, neb jsem se uhostil v šeru starých jedlí a smrků před poustevnou, abych čítal z knih, jež jsem si z knihovny nejstaršího bratra svého, Františka, tajně vypůjčil. Z počátku bavilo mne jen čtení veršů z drobných sešitků Rubešova Palečka rozmanité barvy, na nichž vyobrazen byl švihácký Paleček ve fraku, s čapkou s rolničkami na hlavě a v ruce bičík, pak zaujaly srdce mé Erbenovy Národní písně, Básně Jana z Hvězdy atd., později však, když jsem přišel do Prahy na českou reálku, kde nás můj druhý otec, nadšený Jan Krejčí a později J. Erben učili prosodii, pokoušel jsem se zde sám ve skládání milostných hříček rýmovaných.

Roku 1852 přijel jsem v srpnu na prázdniny, a první cesta byla k poustevně, leč nenalezl jsem jí. Černohlavé jedle a mohutné smrky vzaly za své vandalskou rukou lesníkovou, poustevna byla strhnuta, poustevník prodán i se strojem městskému truhláři, a opodál pyšnily se velký, osmiboký altán a velká krytá kuželna. Panští úředníci, ponejvíce Bavoráci, vystavěli obé, aby se mohli dle svého bavit, neboť od dob, co z nařízení vrchní správy knížete Thurn-Taxise, jež došlo z Řezna, prodány byly kulisy, lavice a veškero zařízení roztomilého divadélka blíže školy, jediného to místa zábavě určeného, a co prázdná budova usmívavé Thalie přeměněna ve stáje pro koně páně lesmistrovy, neokázala se v městečku již ani jediná kočující divadelní společnost; lid na německá představení nechodil, a páni úředníci byli by musili jako ochotníci hráti německy jen sami sobě.

Za náhradu vystavěli si tančírnu. V létě chodili sem po kanceláři též hojně úředníci okresího soudu z blízké Skuče; jestiť Rychmburk od Skuče vzdálen jen malé půlhodiny, a rychmburské pivo, zvláště březňák, bývalo vždy výtečné.

„Chodí sem též pan adjunkt Rubeš,“ vypravoval mi jednou otec, „bývá zde dost často, vždyť ho znáš, je to ten, co vydával Palečka; tuze hodný pán, ale trochu churavý.“

Hořel jsem touhou, abych poznal osobně muže, od něhož uměl jsem — a posud je umím z paměti — hojnost drobných deklamací, kterým jsem se učil z části pro školu a z části pro studentské naše besedy. Nemohl jsem se neděle ani dočkati, a do Skuče, kam jsem ondy musil co den k panu učiteli Dreyerovi na němčinu a latinu, nerad jsem o prázdninách chodíval.

Otec, jenž znal Rubeše z rozmanitého soudního řízení, ukázal mi jej v panské zahradě ve společnosti skutečských i rychmburských úředníků. Seděl opřen volně o stěnu altanu, maje levou nohu pohodlně na lavici položenu; před sebou měl džbánek s pivem a číši, v ústech pak dlouhou sádrovou dýmku. Byl obého vroucím ctitelem, jak tomu nasvědčují „Veselá píseň zarmouceného“ a deklamovánky „Pivo“ a „Dýmka“, ač v prvém nikdy nevycházel z míry.

Díval jsem se na něho s jakousi posvátnou úctou, srdce mi se chvělo a bušilo zrovna tak, jako když jsem ponejprv spatřil K. J. Erbena, ba snad ještě více; ta chorobná snivá tvář v kontrastu s veselými deklamacemi hluboce mě dojímala. Vzpomněl jsem si na všecky ty milé chvíle při čtení jeho deklamovánek, na jeho přerozkošné listy žertovné, jež vtipem jen sršely, na jeho roztomilé povídky „Pan amanuensis na venku“ a „Proč nepozdravil u vrbiček“, na jeho čtení „Člověk malá pohádka“, na „Harfenici“, plnou něhy a citu, atd…

Chtěl jsem znáti každý rys jeho milé, ušlechtilé a veselé ondy povahy, oka nemohl jsem od něho odtrhnouti, vše mimo něj bylo pro mne mrtvo; vždyť jsem si bezvolně vzpomněl na slova svého milého učitele Krejčího, jichž pravda posud nešetřená v mé duši plane: „Paleček naučil více Čechů česky čísti, více duší získal našemu národu, než všecky sklady grammatik; jeho zásluhy o národnost naši jsou nesmrtelny!“

Zahleděv se na Rubeše, tenkrát asi 40letého, jenž profilem ke mně jsa obrácen hovořil, často při tom pokašlávaje, s mladým rychmburským farářem, P. Brychtou, který tenkráte napsal pěknou monografii panství rychmburského, nepozoroval jsem ani, že shromáždění objednali si též skrovnou zahradní hudbu. By] to známý po vůkolí, vyškolený harfeník Procházka, pěkně urostlý člověk, jenž si nemálo zakládal na svém umění a slušném zpěvu. Procházka — potulný hudebník lepšího rázu — býval od rychmburských úředníků vždy rád vídán; měl ještě dva druhy, houslistu a violistu. Hráli všelijaké kusy taneční a doprovázeli rozmanité vlastenecké i veselé písně, jež Procházka zvučným barytonem dosti slušně zpíval. Přehráli vždycky jakýs kousek taneční — v neděli se též v panské zahradě tancovávalo — pak následovala píseň a tak střídavě. Náhle ohlásil Procházka zasáhnutím do strun, že bude zpívati. Hovor se ztišil a zpěvák přehrav zprvu sloku melodie, počal zpívati „Veselou píseň zarmouceného“, k níž aktuár Morávek, Mýťan rodilý, jako k mnoha písním Rubešovým složil nápěv. Procházka zpíval s jakousi vervou a okázale, až se to po celé panské zahradě rozléhalo a hudbu skoro dusilo:

„Ať žije pivo! pivo a zpěv!
Pivem a písní mladí se krev;
pivo a píseň rozhřeje hruď,
pito a pito a zpíváno buď!“…

a kdo byli Češi mezi přítomnými, ba někteří Bavoráci, kteří se písni částečně přiučili, zpívali dále s Procházkou v chóru:

„Pivo a zpěv —
množí nám radost, dusí nám hněv,
mladí nám krev a hřeje nám hruď;
pito a pito a zpíváno buď!“

A Rubeš se napil a ostatní s ním. Zatím Procházka dále zpíval:

„Přijdeme sem — svět pustý je krám,
Pandora všecko zkazila nám,
blaho je pryč a slasti ty tam,
naděje prý jen zůstala nám —“

a chor zase vpadl:

„A ta je klam!
Takových braků netřeba nám!
kdo ji chce mít, aj, ten si vem —
My chceme pivo, he, pivečko sem!“

Veselí se rozproudilo zahradou, Rubeš se spokojeně usmíval; těšilo ho to, a zas si zavdal. Když po nějaké chvíli hudebníci přehráli dva neb tři kousky, přiblížil se P. Brychta k Procházkovi a šeptal mu něco do ucha. Procházka kývl hlavou na důkaz, že rozumí, když pak znovu dal znamení, že hodlá zpívati, a lomoz hráčů u kuželek utichl, zazněla z úst jeho zamilovaná Rubešova píseň: „Vzpomínky jinošické“.

Hleděl jsem stále na Rubeše. Sotva zaslechl první sloku písně, sklonila se hlava jeho ku předu, oko se přimhouřilo, bledá jeho tvář zvolna se ruměnila, a ruka odkládala dýmku. Poslouchal tiše, neodváživ se ani odkašlati, což před tím dosti často a někdy i dosti namáhavě se stávalo, jen prsa rychleji zdála se pracovati a popadati dechu; churavěl již delší čas velmi povážlivě. Zdálo se mi, že každou novou slokou tvář Rubešova více rudla a hlava ku předu se klonila, konečně rukou čelo podepřel a oči sobě přikryl; ostatní sdílně naň pohlíželi. Píseň vždy dál a dál se rozvíjela, až s jakýms upřímnějším a vroucnějším tonem Procházka zakončil:

„To jsou háje jako ráje —
tam mou píseň, vánku, nes:
Přes ty hory, přes ty doly,
přes ty vody, přes ten les!“

Když skončil, ozvalo se tu a tam obligátní tleskání, ale Rubeš ani hlavy nepozvedl; dumal a bloudil asi dále ve vzpomínkách jinošských a jinošických, v myšlénkách o svém mládí, své Julii, svém štěstí v písni a neštěstí v životě, a když opětně pozvedl hlavu, zdálo se mi, že oko bylo zarudlé, jen tvář stejně bledá jako před zpěvem, ba snad ještě bledší. Té noci nespal jsem dlouho; divně se mi dělo v hlavě i v srdci; mé duše zmocnila se jakás nevýslovná soustrast, jež tím více rostla, čím více jsem se dovídal o jeho životě.

Chodil jsem častěji do Skuče, abych opět spatřil Rubeše, ale nespatřil jsem ho; odcházíval hned z úřadu za město, kráčeje mimo rodný dům skladatele Tomáška ke hřbitovu a do polí s hlavou k zemi schýlenou, často pokašlávaje. Snad hledal své ztracené štěstí! Později ulehl, jak otec se mnou sdělil, a když jsem rok na to přišel na prázdniny a tatíčka na něho se tázal, odpověděl mi smutně: „Ten dobrý pán, sama srdečnost, včera zemřel a zejtra má pohřeb.“

Nebyl jsem na něm — na pohřbu své předrahé matičky nebyl jsem také; srdce hrozilo mi puknouti. — — Studenti nesli ho k hrobu; tam leží skoro uprostřed na hřbitově skutečském pod prostičkým železným pomníkem, a nedaleko něho leží můj drahý starostlivý otec. Když jest mi navštíviti hrob tatíčkův, zastavím se také na hrobě Rubešově, na hrobě našeho prvního a posud nepřekonatelného humoristy.

Budiž požehnána památka Tvá, pěvče ubohý; zajisté skutkem se stalo, co jsi ondy napsal, zakončuje poslední svou píseň: „Něco na cestu“:

„Pak snad uznáte — o blahé zdání!
Také mnou že zvuků přibylo,
když se z jitra hlučně zvonilo
na Slovanů slavné požehnání!“

Národ Tvůj vděčně to uznává a žehná památce Tvojí.