Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/F. Z. Skuherský

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Josef Braun jako kreslíř	F. Z. Skuherský	Ballada dětská

Údaje o textu
Titulek:	F. Z. Skuherský
Autor:	Karel Knittl
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 21–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Zdeněk Skuherský
Související na Wikidatech: František Zdeněk Skuherský

* 31. července 1830 v Opočně; † 19. srpna 1892 v Č. Budějovicích.

Jest nemožno psáti o působení Fr. Z. Skuherského a nezmíniti se zároveň o bývalém ústavu pro církevní hudbu, zvaném pražská varhanická škola. Život Skuherského je částí historie ústavu, který odchoval celou téměř generaci skladatelů českých, a máme za to, že je to část nejslavnější. Skuherský v mladém poměrně věku stal se ředitelem vytčeného učiliště, s paedagogickým jeho rozvojem rozkvétá ústav sám, život obou dokonán téměř současně: sotva provedeno sloučení varhanické školy s konservatoří, podlehl na venkovském zátiší, vzdálen ruchu hudebního, Skuherský dlouholetému neduhu. Poměry na varhanické škole byly koncem let šedesátých velice stísněné, když Skuherský k úřadu ředitele byl povolán. Služné jeho bylo sotva větší, než služné soudního aktuara, učitelé měli postavení horší obyčejných písařů. Nebylo ani učebných pomůcek ani českých učebnic, bibliotheka skrovná, nástroje dosti chatrné. Věc se obrátila poněkud k lepšímu, když dle nového učebného plánu, Skuherským vypracovaného, počet ročníků ústavu vzrostl ze dvou na tři.

Z tohoto výhodného zařízení těžila řada mladých hudebníků. Opustil jsem, jako mnozí moji soudruhové, tenkrát studie, abych se věnoval úplně hudbě. Šel jsem k přijímací zkoušce do školy varhanické. Skuherský zapisoval sám. Zkouška a krátké formality končily otázkou: „Máte zlatku?“

Měl jsem.

„Zaplaťte ji, to je kauce.“

Byl jsem přijat. Taková zlatka měla v tehdejším zařízení varhanické školy veliký význam. Bylať ona nejen kaucí, ale zároveň školním platem za všecky tři ročníky, a poplatkem za upotřebení nástrojů a knihovny školní.

Složením tohoto obnosu dokončen přijímací akt. Avšak běda, komu během roku Skuherský zlatku vrátil. Znamenalo to propuštění z ústavu, což prováděl Skuherský brevi manu, bez dlouhých porad, vždy, když nabyl přesvědčení, že posluchač ať pro chatrné vlohy neb chabou pilnost k hudebnímu studiu se nehodí.

Skuherský byl přísný. Výklady své podával ve formě co možná krátké a úsečné. Co pověděl, neopakoval již. Málo slovy vysvětlil, oč jde, a přikročil hned k příkladům praktickým. Nechtěl míti žáků, spíše přál si viděti před sebou posluchače. Z té příčiny strpěl dokonce, projevil-li chovanec v otázkách vedlejších svůj vlastní názor. V jiných případech nesnesl odporu. Neodepřel sice uznání vědomostem a schopnostem svých svěřenců, ale v zárodku dusil i nepatrnou jich domýšlivost. Byla to horká lázeň pro takového provinilce, jehož opus Skuherský podrobil kousavé, zdrcující kritice, která končila nezřídka krutým výsměchem.

Tím, že Skuherský každý výklad tak říkaje pouze načrtnul, nutil nás k přemýšlení, ostrými posudky budil touhu po zdokonalení a naučil nás snášeti slovo přísné a pravdivé. Studovali jsme.

Pozdější chovanci měli úlohu již snazší: pro ně Skuherský sepsal významné spisy o formách a skladbě hudební, díla, kteráž mohou býti ozdobou literatury každého národa. Jsouť plny vzácných úvah a ukázek z literatury. Pronesený tam na př. úsudek jeho o reformě církevní hudby, v celém rozsahu dochází nyní potvrzení. Zníť: „V době naší, v době to nesmírného vývoje umění hudebního, nemůže zajisté býti úlohou skladatelů církevních sloh mistrů doby Palestrinovy napodobovati, vždyť by pak cena skladeb původu podobného v esthetickém vzhledu byla ne-li malá, aspoň velmi nízká. — — Sloh à la Palestrina vykonal úlohu svou — — v tom směru za nynějších časů nic nového vytvořiti nelze. Co na půdě této nyní vykvetlo, není než pouhé více neb méně šťastné napodobení.“

Nejsou-li tato slova předzvěstí smutného harakiri, které konečné představitelé vytčené reformy byli donuceni vykonati na skladbách vlastního tábora!

Jinde zase čteme: „Jsou na omylu, kdož míní, že práce již proto by směla býti považována za dílo umělecké, že se může vykázati značným počtem vzácných kontrapunktických výtvarů. Takou domýšlivost nalézáme často u hudebníků, ku skládání jen poskrovnu schopných, již si však získali vzornou pílí pozoruhodné obratnosti v práci kontrapunktické, ovšem jen suchoparné.“ Není-liž to skvostný posudek děl, v kterých cvičí se posluchači i účinkující v křesťanské trpělivosti, jichž provedení však přece bývá označeno za významnou událost velikého zevního úspěchu.

Abych seznal umělecké náhledy Skuherského podrobněji, k tomu jsem měl příležitost, když jsem se r. 1882 sám stal učitelem na škole varhanické. Skuherský tehdy již trpěl nervosou obrovského druhu; mým úkolem bylo v přednáškách jej zastupovati, kdykoliv ochuravěl. Jak samo sebou se rozumí, musel jsem bedlivě stopovati postup jeho vyučování a všímati si pokynů, kterých tu a tam se mi od něho dostalo.

Avšak i jinak bylo potřebí mnohou péči věnovati ústavu. Jednalo se o značné zvýšení zemské subvence. V obšírných zprávách, v úvahách denních listů, v soukromých rozmluvách s jednotlivými osobnostmi vyloženy důležitost a význam varhanické školy pro umění domácí. V té věci Skuherský (jsa ovšem přesvědčen o vydatné podpoře předsedy jednoty p. dra J. Tragyho) vedl agitaci s neobyčejnou energií a důvtipem: agitace ta přinesla ústavu konečně tolik hmotných prostředků, že další blahodárná působnost jeho navždy byla pojištěna.

Od té chvíle (r. 1884) nastal v celém zařízení varhanické školy dokonalý převrat. Ředitel spoléhaje na spolučinnost nás mladých sil, zavedl do nejmenších podrobností vypracovaný řád, všecko zařízení upraveno tak přesně, že ústav bylo lze v každém ohledu nazvati vzorným. Skuherský osvědčil při tom netušenou houževnatost, ráznost proti žactvu, přímost a rozvážlivost proti učitelům. Jakkoli celý sbor učitelský (mimo prof. Blažka) sestával z jeho bývalých žáků, zachoval v jednání s námi vždy imponující šetrnost: každé domlouvání, informace jakéhokoliv druhu, vše vyjednáno mezi čtyrma očima. V rozmluvách upozorňoval nás na nové zjevy hudebního spisovnictví, udílel rady, podněcoval studium a z každého našeho úspěchu, třeba i mimo školu, jevil upřímné potěšení.

A přece, co k němu jsme cítili, byla vždy na prvém místě nelíčená úcta k představenému. Skuherský nebyl z lidí, kteří v tajné záhyby svého cítění dají nahlédnouti; ano připadalo mi vždy, jako by něžný projev násilím v sobě potlačiti chtěl. Jen v řídkých případech vytryskly z jeho nitra tony vřelejší.

Tak jevil se Skuherský mnohému jako osobnost vlastností na vzájem si přímo odporujících. Zavinil to jeho chorobný stav, o němž jako bývalý studující lékařství byl přesvědčen, že náhle přetrhne nit jeho žití, což se také stalo. Podléhaje nervovým záchvatům zdál se dnes býti tak odpuzujícím, jako včera vlídným, dnes byl přílišně odmítavým a zítra zase shovívavým.

Skuherský byl bedlivým pozorovatelem rozvoje hudebního v Čechách. „Smetana,“ pravil kdysi, „nedomůže se uznání v cizině tak brzo jako Dvořák, poněvadž je tak zcela náš.“ Vyplnilo se na vlas.

Veřejné pochvale upíral významu, který se jí namnoze připisuje. „Dokud se účastníte spolkových neb jiných veřejných podniků, jste respektován; nastane-li však doba, kdy budete nucen činnosti takové se zříci a žíti v ústraní, nebude se nikdo o vás zajímati, kdybyste ve svém oboru sebe lépe prospíval. Zmizíte — a sotva si toho kdo povšimne.“

Skuherský zemřel 19. srpna 1892 v Budějovicích.

Třířádková zvěst o jeho úmrtí uveřejněna ve směsici denních zpráv — — —

Zmizel, a sotva si toho kdo povšimnul.