Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Vzpomínka na Pavla Křížkovského

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893
Rodné brázdy v šíř i v dál	Vzpomínka na Pavla Křížkovského	Výlet do mladosti

Údaje o textu
Titulek:	Vzpomínka na Pavla Křížkovského
Autor:	František Bílý
Zdroj:	Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 134–138. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Pavel Křížkovský
Související na Wikidatech: Pavel Křížkovský

* 9. ledna 1820 v Holasovicich ve Slezsku, † 8. května 1885 a pochován v Brně.

Literami mohutnými a nesmazatelnými vrývají se dojmy v duši dětskou, a zvuky mateřské mají nevýslovné kouzlo v sobě zejména tam, kde se o ně vede největší boj — ve škole obecné.

R. 1866 (a ještě kolik let potom) nebylo v Brně ani jedné české školy obecné; a tak byla ovšem také škola na loučkách (Lackerwiese) na Starém Brně německá. I náboženství se vykládalo po německu. Ale nám dětem to nebylo nepřirozené, vyrostli jsme už v otravném ovzduší brněnském a pokládali němčinu za jazyk vyšší, školský, úřední, za jazyk „lepší“ společnosti. — Náš katecheta v 1. třídě zdál se nám jaksi smutným, zadumaným, hlavu míval svěšenu — všelijak jsme si to vykládali. Tu jednou přinesl s sebou obrázkové tabulky, znázorňující výjevy z biblické dějepravy, a ukazuje nám je, provázel obrazy výkladem zpola německým, zpola českým. Při tom pozvedl hlavu a jaksi jaře po nás se rozhlížel. A tak to bývalo potom zpravidla při českých výkladech — jen že tyto bývaly dosti řídké, neboť nikdo nechtěl se přihlásiti, že by nerozuměl německy, že je „Slovan“ čili jak Němci říkali „pemák“. A v té postavě přímé, zvýšené vidím jej podnes před sebou jako živého: muže prostřední výšky, silného a zavalitého, širokých tváří, drobných, obrýlených očí s laskavým i přísným zároveň výrazem — slavného „písničkáře“ moravského, jak v neobyčejné skromnosti své se obyčejně nazýval, starobrněnského augustiniána P. Pavla Křížkovského. Bezděčně při tom českém výkladě nám českým dětem (aspoň některým) tála srdce, vypravovali jsme o neobyčejné události doma, símě padalo na úrodnou půdu. Druhý rok jsme dostali jiného učitele náboženství, Němce — P. Pavel prý onemocněl — a již nic nešlo do srdce a málo co i do hlavy. Z tohoto neporozumění naukám náboženským v letech nejvnímavějších možno si z dílu vysvětliti i onu nevšední mravní otrlost, ba zpustlost, jevící se v Brně už u dětí.

Teprve na gymnasiu jsem poznal, jak vzácný muž to měl kdysi na péči naše drobná srdečka. A ještě později porozuměl jsem oné stálé zádumčivosti a řídké rozjařenosti jeho, jakož i methodě, které používal za příkazem Komenského o názorném vyučování.

Zvláštní životní osudy Pavla Křížkovského vysvětlují vše. Narodiv se v Slezsku (v Holasovicích u Opavy r. 1820) byl sám ubohou obětí smutných poměrů národnostních na této přírodně požehnané výspě, od Pražského ohniska však příliš vzdálené a od německého moře nejohroženější. Ovšem ani jako fundatista v Opavě ani na tamějším gymnasiu německém nenabyl vědomí národního. Strýc pak, u něhož bydlel, tlumil v něm i tu jiskru vyššího snažení, která neodolatelně v chlapci pronikala, protivě se všemu hudebnímu vzdělávání jeho, ač sám byl hudebník, aby prý se nezkazil. Na studiích bylo se Křížkovskému samotnému stále starati o uživení, při čemž bídy a nouze zakusil, co jenom si lze pomysliti. Tak se mu odnikud nedostávalo popudu, aby dřímající duch se probudil. Přes to se nadání jeho ozývalo opět a opět a tlačilo chlapce k nejdivnějším počinům. Hned u strýce, když ten nebyl doma, sahal vždy po jeho klarinetu, až se naučil naň pískati. Když pak několik písní uměl, předkládal si noty a dle pískaných tónů se učil i těm. Hudební zábava, „muzika“ bez něho nebyla žádná; dovedl se vždy nějak připlichtiti k muzikantům. Ježto pak věděl, že ho pokuta nemine, nejednou, přišed do školy, už sám se položil na lavici, aby přijal trest. Při mši hledíval se zase dostati na kůr. I stalo se kdysi, že sopranistka zapomněla začíti své sólo. Rázem ozval se místo ní neznámý hlas — malý Křížkovský solo přezpíval bez chyby. Jednu neděli vzal jej strýc do Opavy do kostela. Byla právě zpívaná mše. Kostelní hudba zaujala hocha tak, že potom ledakdy utekl do Opavy, aby si ji poslechl opět. Tresty nepomáhaly nic. Tu se také přihodila událost, která se stala rozhodnou pro celý jeho život. Jsa opětně v Opavě na mši a stoje smutně opodál dveří vedoucích na kůr, byl kterýmsi milosrdným zpěvákem vzat nahoru a tam, když solista se zmýlil, Křížkovský sám od sebe převzal part a dozpíval jej celý k úžasu všech přítomných. Vrátiv se k strýci, mohl pak ho už požádati, aby tentokrát mu prominul bití, že už je přijat za fundatistu v Opavě a bude — studovati. Tak se i stalo.

Tato opravdu s elementární silou prorážející láska k hudbě zachránila Křížkovského našemu národu. Osedlala si zajisté všecku jeho bytost tak, že nezbylo místa sokyním jiným: zůstalť na filosofii v Olomouci, pak jakožto učitel, i potom opět na filosofii v Brně národně netečným, k čemuž přispívaly svou hřivnou stále krušné poměry jeho hmotné. Vždyť chtěl jíti do Chebu za operního pěvce. Teprve v bohosloví Brněnském chystal se znenáhla obrat, a i v tom měla prsty hudba. Ještě jako novic kláštera augustiniánského na Starém Brně Křížkovský sice necítil se Slovanem a k vlasteneckému horování spolunoviců svých, zejména nynějšího preláta vdp. P. Rambouska (jemuž, jakož i P. Řehoři Joklovi a spisku P. Jindř. Geislera vděčím se za mnohé zprávy o zesnulém) a pozdějšího filosofa-básníka Matouše Klácela, choval se úplně apathicky. Jeho srdce bilo jen pro Haydna, Händla, Glucka, Beethovena — to byly jeho ideály. Ale hudebního nadšence všiml si prof. Sušil, jenž také věděl, že Křížkovský již jako posluchač filosofie utvořil z kollegů sbor pěvecký a s ním leckdy hrával v salonech i v kostelech brněnských. Umínil si proto, obrátiti pozornost jeho od hudby klassické k jinému zdroji hudebnímu. Odhalil mu závoj s tajuplných krás písně národní, a Křížkovský byl tak šťasten, že dovedl se ponořiti do jejích hlubin a okřísiti, obroditi v nich svého ducha. Byl to blesk z čista jasna, byl to blesk, kterým se zachvěly nejhlubší útroby jeho srdce, kterým z nenadání oživlo, co dřímalo na dně duše ode dávných, dávných dob dětských. Teprv teď postřehl duchem hudebně tak vyspělým nevyrovnané krásy písní rodného kraje. Jakmile pak Sušil toho docílil, bylo vyhráno: u Křížkovského nastalo současně oboje probuzení: hudební i národní. A jako již to byla vlastnost Křížkovského — nyní pustil se do studia těchto písní se vší energií, s veškerým citem, celou duší svou. Napřed harmonisoval málem všecky písně ze sbírky Sušilovy; pak se pokoušel též v samostatných skladbách — prvotin těch však nedal nikdy do tisku. Přes to zpívají a slýchají se rády. Křížkovský pracoval dále potají, až konečně r. 1860 vystoupil s Utonulou a rok po tom s Dívčou. Kdo kdy zpíval nebo slyšel tyto sbory a nebyl by býval vzrušen v hloubi duše své? Jakýmsi zvláštním kouzlem opřádají naše smysly ty tóny v rozkošné harmonii zvuků se províjející, hned mohutně, hned něžně plynoucí, plnou barvitostí hudební sluch jímající; nemůžeme se jich naposlouchati do syta. V nich cítíme vanutí ducha národního v nejkrásnější ryzosti, bytost naše maní okřívá a sílí — a odtud ten neodolatelný účin. Nejbystřeji to postřehl hned genius Smetanův; nesmrtelný tvůrce národní opery neváhal vyznati, že slyše sbory Křížkovského, teprve poznal, co jest hudba česká.

Sláva jména Křížkovského rozletla se po veškeré vlasti.

Ale jako krásné budově porozumíme dokonaleji, když nám původce sám vyloží účel a význam každé části její, tak také Utonulou pronikli náležitě teprve ti, jimž přáno bylo, cvičiti ji pod řízením skladatelovým. Podnes vzpomínají zpěváci, kteří ji r. 1861 v Praze zpívali, těch krásných hodin, ve kterých ji opakovali a pilovali k veřejné produkci pod Křížkovským samým. Jeho výklad učil nazírati nejen na tu náplň hudebních skvostů, ve skladbě uložených, nýbrž vysvětloval i každý podrobný obrat, a při tom se odhalovala celá podstata národní hudby. Zvláštní půvab jeho řízení způsobil, že klášter Starobrněnský i hudební spolek Beseda v Brně (jeho přispěním založený) staly se na dlouhá léta středisky předních hudbymilovných živlů a stály na nepřestižitelné výši umělecké.

My jakožto studentíci bývali jsme blaženi, když jsme mohli dělávati totéž, co Křížkovský dělával za mladých let: totiž státi při zpěvácích a hleděti na zanícenou postavu dirigentovu, ve skladbě se říkajíc rozplývajícího. A což když s námi kdysi sám cvičil k cyrillské slavnosti svůj radostnou velebou hlaholící sbor „Ejhle oltář Hospodinův září“, jímž se v chrámě Velehradském rok co rok mysli tisíců nábožných poutníků povznášejí na perutech nadšení a zbožnosti k výšinám nadzemským! Trpělivě nám mistr rozložil napřed slova básníkova; rozebral je do posledního záchvěvu citového a upozornil, jak se slovem básníkovým krýti se musí roucho hudebné. Proto třeba jest jasné výslovnosti, aby na posluchače účinkovalo obé. Ale když někteří studenti při zpěvu přece slova kousali, hned uměl učiniti to směšným vhodnou anekdotou o Hanáčku, který nedovedl vysloviti tištěné slovo „ryby“ jinak, nežli po hanácku: rebe, kdežto jednotlivou slabiku ry a by dobře opakoval za učitelem; ale dohromady opět a opět vyslovoval jen rebe. Když pak učitel už se zlobil, chlapec dostal strach a maje naposledy snad přece dobře vysloviti: ryby, vyhrkl místo toho: rebečke (rybičky). Styděli jsme se do duše býti podobnými onomu Hanáčkovi, a lépe nežli dlouhým napomínáním mistr dosáhl žádoucího účinu tímto žertem.

Křížkovský byl povahy snadno vznětlivé, ke hněvu dráždivý, ale ve společnosti si vedl s vybranou zdvořilostí. Jen že společnosti jak moha se vyhýbal. Kdysi v Praze uspořádali na jeho počest přátelskou schůzi a banket. Křížkovský dlouho nepřicházel. Netrpěliví pořadatelé odebrali se za ním do bytu a přes všecko zdráhání jeho vyvedli jej do domu hostinného. Ale jaké bylo podivení jejich, když pojednou jim zmizel a nebylo, nebylo lze ho nalézti! — I v klášteře málo se stýkal se spolubratry, pokoje jeho byly jakous nepřístupnou svatyní. Stále pracoval a nerad byl vyrušován. Ale ten ostych souvisel ještě s jinou jeho vlastností: řídkou skromností, snad až přílišnou. I když od skladeb, majících za základ národní písně, postoupil ke skladbám úplně samostatným (jako jsou na př. velkolepý sbor Pastýř a poutníci, kantáta Cyrillo-Methodějská: „Hvězdy dvě se z východu berou“ s průvodem piana, pozounů neb orkestru, „Zahrada Boží“, žertovný „Výprask“ ve slohu polyfonním psaný a j.), pořád ještě si nedůvěřoval, písničkářem se nazýval a na veřejnost jen s málo čím vystupoval; mnoho času mu ubíralo ovšem také vedle povinností kněžských (starobrněnská fara jest největší v Brně a v jejím obvodu jsou též nemocnice) cvičení a dirigování zpěvu chrámového jakož i vyučování fundatistů, z nichž některých vychoval vynikající hudebníky, jako jsou ředitel varhanické školy, prof. Lev Janáček v Brně, skladatel Vojáček v Petrohradě, ředitel dvorní opery Vídeňské Jahn a j.

Když už v Besedě Brněnské sbormistrovství převzal žák jeho Janáček, Křížkovský býval přítomen produkcím svých sborů, které tento spolek stále udržuje v paměti obecenstva, v zadu, mezi stojícím obecenstvem. Kolikráte viděli jsme jej státi v koutě s hlavou schýlenou úplně zabraného v pěvecký výkon, a při nastávající bouři potlesku vždy plaše prchati! Přes to jej uznání těšilo a bylo hojivým lékem na jeho nedůvěřivost a pochybovačnost. Projevů upřímné uznalosti pak dostávalo se mu hojně a neobyčejných. Tak na př. třetí sbor jeho Dar za lásku, podobný orkestrálnímu scherzu nějaké ouvertury a stojící jaksi mimo všecka pravidla sboru, provozován byl také na německém gymnasiu brněnském od žáků při akademii školní. Hosté z předních kruhů německé společnosti naplňovali prostranný sál do posledního místečka. Česká skladba Křížkovského však je uchvátila tou měrou, že sbor ten — jediný ze všech — musil býti opakován. Roku 1863 byl v Brně na oslavu jubilea Cyrillo-Methodějského mimo jiné též koncert v Lužánkách uspořádán všemi pěveckými spolky na Velehrad putujícími, počtem asi 50. Dostavil se ovšem též pražský Hlahol. Koncertu byl přítomen mimo jiné vynikající osobnosti též Fr. Palacký a dr. Fr. L. Rieger. Řídil jej Křížkovský. Když pak spustilo tisíc nejlepších zpěváků českých zmíněnou již kantátu Cyrillomethodějskou: Hvězdy dvě se z východu berou…, všecko obecenstvo uchváceno bylo nejhlubšími dojmy. „Velebnost sboru unášela mysl každého v jiné světy, a když zapěli sborové: „Zlomte svodnou osnovu těchto nectných okovů“, nebylo lze ubrániti se slzám pohnutí“, psal referent brněnského časopisu. Ovace skladateli činěné lze přirovnati jen k vichřici, zachvátivší obecenstvo. To tleskalo, dupalo, křičelo (a což teprv my malí!), mávalo šátky, a Palacký osobně vzdal čest a chválu skladateli, za ním také jiní. Ne Cyrill již a Methoděj, nýbrž oslavovatel jejich, kterým ovšem duch jich znovuvzkříšen, byl předmětem oslavy, hrdinou večera.

Té asi doby Křížkovský byl vyzván, aby složil pro prozatímní divadlo české v Praze operu. Nedošlo k tomu, aby změřil síly své na velikém díle. Proč? Pronesla se pověst, že mu brněnský biskup hr. Schaffgotsch dal na jevo přání, aby nadále zanechal skládání milostných a světských vůbec. Opravdu Křížkovský od roku asi 1866 nevystupoval s novými tvorbami na veřejnost, ač prý skládati nepřestal. Hádáme, že odtud vyprýštila také jeho zádumčivost. Orlu byla ostřižena křídla. Oddal se nyní všecek hudbě církevní, a záhy nejjemnější struny jeho nitra zachvěly se ozvěnou hlaholu Cecilianského. V tom směru počal reformovati hudbu chrámovou v Brně a od r. 1872 též v Olomouci, kamž byl povolán arcibiskupem kníž. Fürstenberkem. Netřeba podotýkati, že pečlivějšího zastance reforma ta nemohla získati. V Olomouci Křížkovský opět trochu ožil. Tamější čilý spolek pěvecký Žerotín, jehož duší jest nadšený hudbymil P. Geisler, dovedl jej získati sobě a tím i poněkud světu. Šťastně na něm také dvě nové skladby vyloudil: Vesnu a Jest jaro.

Mrtvice přerušila r. 1883 další pobyt mistrův v Olomouci a přinutila jej k návratu do Brna. Uzavíral-li už dříve nitro své proti každému, teď již dokonce lidem se vyhýbal. Nedovedl přemoci ani jakési omrzelosti a nesnášenlivé nedůtklivosti, ba uměl býti také jízlivým. Jediná událost ještě hodila hrst jasných paprsků do jeho duše a zahřívala pak mu srdce až do poslední hodinky: oslava uspořádaná jemu r. 1884 Pražským Hlaholem v Brně na klášterním náměstí. Jakoby Osud sám byl vyslal o svatodušních svátcích toho roku Hlahol do hlavního města markrabství, aby ještě jednou na konci pozemské pouti své Křížkovský poznal, že nežil nadarmo, že mu národ za jeho tvorby dal v odplatu lásku svou. Byly to snad poslední slzy radosti, které slovutnému skladateli vstoupily do očí při pohledu na ty tisíce, tu shromážděné ku poctě jemu, prostému klášterníku. A my jsme plakali s ním: tenkrát pohnutím nadšeným, a necelý rok později opět (8. května r. 1885) — žalem nad jeho smrtí.