Vzpomínka Janu Ottovi věnovaná

Údaje o textu
Titulek:	Vzpomínka Janu Ottovi věnovaná
Autor:	František Herites
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. XXXIII. (1915–1916), čís. 36. s. 426. Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	7. 6. 1916
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Otto

Nedostal jsem mnoho tak radostných psaní, jako bylo ono, v němž mně r. 1876 do Vodňan Bohumil Havlasa oznamoval z Prahy novinu, že u Ottů chystá se nový podnik literární — Salonní bibliotéka. Bude jejím redaktorem a vyzývá mne, abych přichystal knihu pro elitní tu publikaci.

Jak dalece bylo s Havlasou jednáno o převzetí redakce nové knihovny, jest mně neznámo; není podepsán na prvních její knihách nikdo jako redaktor. Ale salonní bibliotéku zahajuje román Havlasův „Tiché vody“.

Následovalo pak střídavě šest knih Jaroslava Vrchlického a tři knihy Svatopluka Čecha, mezi něž vsunut Bedřicha Frídy překlad novel Prospera Mérimée a román Sofie Podlipské Nalžovský. Teprvé až jako 13. pak svazek Salonní bibliotéky vyšly mé Arabesky a kresby r. 1880.

Dlouho dost těžce jsem se odhodlával poslechnouti zvoucího hlasu páně Ottova, který následoval vyzvání přítele Havlasy, vybíral jsem a vážil nedůvěřivě své práce v Lumíru tištěné, nežli jsem s jedním novým a dosud netištěným přídavkem uvil z nich první svou knihu. To už Bohumil Havlasa vyspával své dobrodružné sny v lůně matky země daleko v cizině, v Rusku.

Se jménem Jana Otty, jako nakladatelem mým, spojen jest tedy můj vstup do literatury.

V té době asi seznámil jsem se s p. Ottou též osobně, navštíviv ho v Praze, a zůstali jsme odtud v přátelských vždy stycích. Jednou sešli jsme se hodně dúvěrně. Bylo to ve Vodňanech.

S Otakarem Mokrým jsme smluvili se na návrhu, aby domek v Strunkovicích, ve kterém milý náš Havlasa u své matky tak rád prodléval, označen byl pamětní deskou. Návrh potkal se s vřelým přijetím u pražských přátel našich, z nichž Josef Mauder hned vytvořil a věnoval desku, a tak se malý intimní kroužek mladých českých literátů před třiceti lety sjel ve Vodňanech, aby oslavil památku svého záhy umlknuvšího druha — spolu jaksi symbolicky své vlastní mladosti; neboť mrtvý přítel náš tkvěl nám v myslích jako vtělené veselí a krása mládí.

Zúčastnili se té malé, neokázalé slavnosti Thomayer, Mauder, Vrchlický, Zeyer, Eduard Jelínek, Josef Holeček (koho v rychlosti nejmenuji, ať odpustí), my dva s Mokrým; Jan Lier, který na přípravách měl velký podíl, nepřijel a byl jen duchem s námi. Ze starších nás spisovatelů dostavili se Adolf Heyduk a Sofie Podlipská a k nám se přidružili též dva naši nakladatelé, Jan Otto a Bohuš Šimáček.

Byly to šťastné a nezapomenutelné dva dny! Dostanu-li se ve svých Pamětech k té době, jistě jim budu věnovati nějakou stránku.

Tak drazí jsme byli jeden druhému, taková úcta ku práci druhovu v nás každém zářila a láska k práci vlastní mladistvým ohněm hořela v srdcích našich…

Nálada jistě k důvěrným rozhovorům jako stvořená a tak jsem též s p. Janem Ottou, který byl starší mne o deset let, vyměnil řadu názorů a sdělení, jež mně utkvěla do dnes v duši. Bylo to na zříceninách hradu Helfenburgu, kudy jsme vraceli se do Vodňan a který jest jevištěm Havlasových „Tichých vod“. Tedy nás podruhé jaksi svedl týž světlý zjev. Nikdy jsem již s p. Ottou tak srdečně a hluboce nemluvil, jako tenkrát na Helfenburgu, ačkoli setkávali jsme se ovšem často, zejména po mém přesídlení do Prahy.

Podstoupili jsme také poctivě svá jubilea, podle všech pravidel věd a umění, jak v české veřejnosti se ustálily; padesátiletí, šedesátiletí, pan Otto dokonce už i sedmdesátiletí.

Tenkrát jsem byl na banketu jemu na počest českými knihkupci pořádaném dokonce jedním ze slavnostních řečníků. Ale měl jsem nějak zlý den, nedařilo se mně valně, byl to jeden z mých nejmizernějších řečnických výkonů, který jsem pronesl mně přece tak milému, právě tomuto jubilantu. V duchu jsem ho odprošoval a zavazoval se, že mu vše nahradím, až mu bude osmdesát let — dočkám-li se toho.

Ale nedočkal se toho on sám. Na půl cestě mezi sedmdesátkou a osmdesátkou odbočil nám náhle stranou, uchýlil se do zášerů, kam všichni, ať rádi nebo neradi, dříve či později odejdeme, odkud nikdo nemůže a jistě také již nechce se vrátiti.