Vzkazy vlastenecké/V borovské škole

Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais
Otci	V borovské škole	Pluh

Údaje o textu
Titulek:	V borovské škole
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 52–57. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Teplé podletní slunce hřálo nad borovskými pahorky, s nichž tichounce splýval jemný, voňavý šelest zasmušilých borovin. Po polích bylo čilo, na každém kuse bělaly se košile pracujících, zelené kožichy osetých záhonů vlnily se lehounkým vanem, luka strakatěla se zvonky, máselnými květy, „krví pána Ježíše“, slzičkami a chrastavci. Bílá věž kostelíčka na vršku vypínala se k čistě modrému nebi. Z borovské školy vycházely právě děti po odpoledním učení.

To Bůh sám ví, co dnes pan učitel švitorné chásce do ňader ukládal, že i nejbujnější cupali zamlklí, že některé z jasných očí byly dosud zality slzami.

Pomalu ztrácel se zástup školáčků, u každého domku oddělil se ze švarného pluku některý chlapík nebo dívčina. A tamto odcházel od kamarádských řad celý hlouček hochů i dívčin a chvátal k malému domku s bílou stěnou a šedavou střechou. Nejšvitornějsí klouček bledovlasý nahlédl do okna a obrátiv se k ostatním, zašeptal tajemně: „Slyšíte, tamhle v tom koutě snad spával!“

„A vidíš,“ odpověděl jiný z chásky vesnické, „tamhle na té zahrádce snad dělával kotrmelce a lezl na hrušky.“

Oči všech zářily zvláštním ohněm; prohlížely si každý šindel, tyčku v plotě, každou větev na zahrádce.

„Pane, kdyby tak byl teď mezi námi!“

„Ten by nám toho napovídal!“

A nejmenší z děvčátek dalo se do smíchu: „Jak pak by chodil s námi, vždyť má vousy!“

„Ať si má, ale má nás rád, vždyť jsme Češi a slyšela’s, jak on má všecky Čechy náramně rád!“ odbyl dívčinu bledovlasý sokolík hlasem káravým.

Při takových slovech vroucích rozcházel se zbytek školáků; kravky již doma čekaly na mladé pastevce…

Bledovlasý klučina přistavil si doma židli k polici, na níž vyrovnány byly noviny. Z balíku novin vzal nejhořejší a zastrčiv je pod vestu běžel do chléva. Domácí byli všickni na poli, jenom babička pomohla mu s kravami a ukrojila pěkný krajíc domácího chleba.

Když krávy rozběhly se po palouce, sesedly se děti ke studánce pod starobnou jedlí. Ale dnes nerozpředly kouzelné své pohádky o vodnících v zelených kabátcích, o vílách a rusalkách, o světýlkách a mužích ohnivých; bělovlasý klučíček vytáhl noviny pod vestou ukryté a povídal celému hloučku: „Tyhlety noviny psal Karel Havlíček!“ A potom ani nedýchali, když rusovlásek četl noviny od písmena prvého do posledního, třeba že málo čemu rozuměli. Vždyť psal ty noviny Havlíček, ten Karel Havlíček z malého domku borovského. Ve všech těch mladých hlavách usídlila se myšlénka jediná: „Až budu velkým, budu také psáti noviny!“ —

V malém pokojíku školy borovské seděl pan učitel Línek a zapisoval něco do knihy, zapisoval si všecko, co po jeho rozumu stálo za opsání, na čistém bílém listě napsal právě „báseň bez samohlásky“.

Chrt strh vrš,
smls prv plž,
shlt hrst zrn,
prch zkrz trn,
shrkl v smrt.

Našel ji v knize, kterou vypůjčil si od pana bratra v Polné.

Pan učitel rád byl by koupil každou českou knihu, ale časy jsou zlé a proto koupí se nejdůležitější, dále nutno opisovati.

Pan učitel Línek byl prostřední postavy, kulatého obličeje, který zdobil stálý úsměv zpola bezzubých úst; vlasy mu již silně šedivěly, ale malé oči svítily jiskrně jako mladíkovi.

Dokončiv své poznámky, probíral se balíčkem sešitků z hrubého šedivého papíru, nad každým listem pohroužil se do myšlének, úsměv stále zdobil pysky, třebaže drobná slza plula po vrásčité tváři. Na vrchní knížce bylo švabachem nadepsáno:

Početní knížka Karla Havlíčka z Borové.

Další stránky popsány byly příklady ze zlomků, pravidly o „regula de tri“ a řadami výpočtů. Knížky tyto míval pan učitel mezi svými knihami nejdražšími.

V duchu svém stále vídal černovlasého, mračivého hošíka zvláštně planoucích očí; vídal ho, jak sedal ve staré lavici a vpíjel slova svého učitele; slyšel ho jak odpovídal vždy zvolna, mudrcky, vážně. Málokdy se ten hoch usmál.

Přede dveřmi ozvaly se kroky, na dvéře někdo rázně zaťukal, dvéře se otevřely…

„Karlíčku!“ sletěl výkřik radosti z učitelových retů a již dobrý staroch tiskl statného muže ve své náručí.

Oči cizincovy zářily blahem, bledá tvář zrůměnila se v objetí starých, dobrých ramen. Tvář ta byla výrazná, tmavými vlasy olemována, pod nosem po polsku splývaly táhlé, tmavé kníry; oděn byl v čamaře.

„Kde pak jsi se tu, hochu zlatý, vzal?“

„Jedu k matičce do Brodu, jeť zatím konec s novinářstvím!“

„Konec…“ zašeptal bolestně Línek.

„Bohužel, alespoň na čas!“

Po letech zažili spolu opět milých, krásných chvilek! V podvečer vyšli si procházkou do Borové, lidé vybíhali z chalup, vítali vzácného rodáka, tiskli chladnou jeho ruku a blahořečili jí nastokráte.

Před svým rodným domkem povídal Havlíček: „Milý pane učiteli, tady přece jenom bývalo zlatě, nejzlatěji!“

Zašli také do polí…

Bledovlasý klučík sotvaže z dálky zahledl pana učitele, honem zastrčil noviny pod vestu. Pan učitel s cizincem kráčeli zvolna k nim — již hoši viděli cizincovu tvář, černé vlasy, vousy.

„Hoši, to je Havlíček, dozajista je to Havlíček!“

A již byli u nich, rozprávěli s nimi a pan učitel vytáhl bledovlasému papíry, jež ze skrýše své vystrkovaly růžky…

Karel se usmál, klučík zarděl.

„A čím chceš býti, synku?“ ptal se Havlíček klučíka.

„Já bych nejradši byl novinářem jako vy!“ zašeptal hoch.

Kolem rtů Karlových kmitl se bolestný úsměv, chladná ruka pohladila hocha po tváři…

O tom dotknutí ještě dnes vypravuje, ještě dnes cítí chladnou ruku na své skráni, ještě dnes vidí veliké oči zářivé — po dlouhá léta vídával je i ve snu…

Toho večera dlela ve škole borovské dvě dobrá srdce, která se po letech našla; jak rozdílen byl tlukot těch srdcí ze zlata!