Vzkazy vlastenecké/Tiché duše

Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais
Čtenářům!	Tiché duše	Písni národní

Údaje o textu
Titulek:	Tiché duše
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 10–15. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Dobré srdce, Nám pěje lid!, „Svět se třese, když vy hrajete“, Autor:Josef Slavík

Byl teplý májový den, ve kterém skáče srdce v ňádrech vesele jako ta pěnkava po větvi; teplý vzduch nasycen byl vůní modrých fialek, které pečlivá ruka nasázela kolem plotu malé školské zahrádky.

U stěny pod rozkvétajícím bezem seděl na drnovém sedátku stařičký muž s hlavou silně posněženou; slunce již po několik jar marně se namáhalo, aby sněžné květy na hlavě starcově rozpustilo. Měl poněkud již obnošený krátký kabátec, z kapsy vyhlížel modrý šátek a na krku měl bílý nákrčník, sahající až po samou bradu.

Seděl tiše — hlavu v dlani…

Byl to stařičký hořovický učitel, Antonín Slavík, kmet více než šedesátiletý.

V zahrádce bylo tak pěkně, fialky jen jen voněly; nad starcem rozvíjel se modrý šeřík a nahoře pod střechou upravovaly vlašťovičky kolébku pro děti. Ty ubohé vlašťovičky! Hmoždí se, pečují, aby svým dětem lože co nejměkčeji vystlaly, starají se po celé léto a potom se jim děti rozletí až někam za kolikáté hory, za steré řeky a snad se s nimi ani víckráte neshledají…

Šedý stařec pozdvihl hlavu a zadíval se zeleným listovím vzhůru k modrému nebi.

Byl to milý stařeček, dobráček kulaté tváře, zavlhlého oka. Půvabné jaro každým rokem vábilo ve starou hlavu smutné vzpomínky…

Vzpomínal na doby, kdy proháníval se po lesnatých stráních kolem chudých Hořovic, kdy s nebožtíkem strýcem, Janem Slavíkem, hladil housle, cello, klávesy na pianě i na varhanách.

Oj, to byly v pravdě jarní doby, samá muzika, samá písnička. Vjelo mu to do všech žilek, tak že od rána do noci hrálo to v něm jako podle noty. Známe ty muzikanty z krve: hrají při jídle, při spaní, při práci, na procházce, vždy a všude. A léta letěla do dálky. Antonín Slavík stal se učitelem ve vesnické škole jivecké, potom ve vlastním rodišti; k němu přibyla švarná paní učitelová a tři čiperové: Antonín, Jozef, Rudolf. Ti hoši zdědili muzikantské vlohy po tatíkovi, hráli s ním na všecky možné nástroje od božího rána do noci až okna řinčela.

Bylo to tatíkovi až k smíchu, když viděl čtyřletého Jozífka s houslemi většími, nežli byl sám, státi u pultu.

Potom se hoši rozprchli do světa. Našel se příznivec hrabě Eugen z Vrbna a Jozífka dal do pražské konservatoře. Když tatíček Slavík posýlal své děti do světa, věděl již, že ulétají mu jako ty mladé vlašťovičky, a že zřídka jen s nimi se sejde.

Často se v něm ozývala ta láska otcovská, zvláště když miláček Jozífek odcházel, ale hoch měl veliké nadání a bude-li z něho jednou velký muzikant, bude jenom ku cti tatíčkovi, celému národu českému a to Slavíkovi nejvíce lahodilo, protože byl Čechem dobrého zrna, toho zlatého zrna Jungmannovského.

Jozífek se v Praze učil tak, že když přijel na prázdniny, byl tatíček sám udiven slyše zvuky, které synek z houslí vyluzoval.

Tyhle všecky vzpomínky táhly hlavou šedého učitele, když zeleným listovím hleděl k modrému nebi.

Bylo to r. 1824., když schválně zajel do Prahy, aby poslechl svého synka koncertistu. Jozef Slavík hrál tenkráte svůj koncert, o němž koncertista a učitel na konservatoři, Pixis, se vyjádřil, že je to nesmysl, jejž nikdo nezahraje.

A Jozef Slavík, synek z venkovské školy, jej zahrál, až ti staří zkušení houslisté ruce spínali, co ten mladý čarodějník smyčcem po strunách vyvádí a pravili: „Bude-li deset let hráti, nezbude nám nic jiného, než abychom housle odložili.“

A starý tatík Slavík stál v zadu pod galerií s okem uslzeným, rukama sepjatýma a chvěl se štěstím, když sál otřásal se bouří potlesků.

Škoda, že tu nebyla také dobrá žena, tať by na Jozífkovi oči byla nechala. Ale synek po slávě netoužil; když se po velkoměstech potoulal, rád zabočil zase do té hořovické školy ku tatíčkovi a matičce, potom přestal býti světovým koncertistou, potom toulal se s druhy svými po lesích, sháněl divadlo, pořádal besedy. Vždyť i on sdědil po tatíčkovi celé to české měkké srdce, které milovalo rodnou zemi a řeč Lumírovu nade všecko.

Ale když jej zas ta muzikantská nemoc chytla, hrál celé dny a noci, až mu starostlivá matička housle mocí brala z ruky, aby se jí nejdražší dítě nerozstonalo.

Potom odejel mladý Slavík do Vídně, a šel i samému Nicoliovi Paganinimu zahrát. A král houslistů, slyše ty housle guarnerovky, zvolal: „Vy jste ďábel, svět se třese když vy hrajete.“

Noviny rozepsaly se o něm, že ve zručnosti předčil i Paganiniho a v lahodném přednesu že v ničem za ním nezůstává.

Sláva Jozefa Slavíka šířila se celou Evropou, drali se oň na všech stranách, ale Slavík — slavík pěje krátce…

Slavík byl synem Čechie a jak to u nás bývá, když byl na vrcholu, přišla — smrť. Přílišným namáháním a prací jak ve stálém cviku, tak skladbou koncertů pro housle seslábl — ochuravěl.

Ale přece ještě jel do Pešti, kdež mínil koncertovati, tam však přišel si anděl smrti pro vznešenou duši.

Skonal v cizině, daleko od svých drahých — — zmírající oko marně ohlíželo se po klíně mateřském a po láskyplných ňadrech otcovských.

Sedmadvacetiletý umělec Slavík zemřel dne 30. m. května r. 1833 a pochován na Leopoldovském hřbitově v Pešti. Všickni vynikající umělci doprovázeli jej ku hrobu; i náš pěvec Jan Kollár, upřímný přítel a ctitel zesnulého, hodil tvrdé hroudy na rakev velikého genia… Však si naň ve „Slávy dceři“ vzpomněl.

Ubohý Slavíku, proč narodil jsi se v české vísce Jinci, proč nenarodil jsi se někde v Berlíně, neb nad Rýnem či nad Mohanem. Kdo si na tě vzpomene? —

Starý tatíček Slavik pod šeříkovým keřem stíral slzu za slzou…

„Tak vidíte, vy vlašťovičky, takhle mi to mé drahé dítě zakopali až tam v daleku a druzí dva synkové hrají až někde na Rusi — jsem tu tak sám!“…

Potom vstal, volným krokem zašel do svého pokojíku a tam stanul před obrazem — podobiznou mladého muže, spíše mladíka.

Mladík na podobizně měl kučeravé vlasy, pěkné veliké oko a hladký, kulatý, v pravdě slovanský obličej. V ruce držel housle.

Starý učitel stál před obrazem dlouho, tichounce. Jen chvilkami ta svadlá ústa zašeptala: „Můj Jozífku, můj ubohý Jozífku…“

Ano, Jozef Slavík byl Čech a otec jeho byl také pravý staročech!

Ubohé, tiché duše!!