Vzkazy vlastenecké/Buditelé

Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais
Na vltavských skalách	Buditelé	Otci

Údaje o textu
Titulek:	Buditelé
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 43–49. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Je to smutné, ale pravdivé: Hledáš-li tak lístky o starých učitelích českých, dojista přesvědčíš se jako já, že ty duše nejryzejší, hlavy nejnadšenější, srdce ze zlata, měly život smutňoučký, den ze dne samá trpkosť! Vzpomínám si na celou řadu vrásčitých, běloučkých hlav, jež smutně trůnily na suchém těle, jež poznaly jenom bídu a psotu, jež dřely se do únavy a dřímaly na bídné podhlavničce — ale umříti si nepřály, protože bývala jim každá hodina drahou již pro ty děti a — národ…

Bukovinský pan učitel Chalupa byl jeden z nich, zažil toho také, až jde hlava kolem; prosím vás, v chudém venkovském baráku, v kruhu bratříků a sester, na praeparandě, v nízké jizbě pohorské školy slasti nekvetly, zvláště přidal-li pán Bůh hromádku dětí.

Ale vidíte, to právě pana učitele těšilo, dokud kolem starodávného stolu sedaly drahé jeho duše, zářil vždy blahem vroucím a jsem jist, že brambory na loupačku chutnaly mu lépe nežli leckomu bažanti. Když však pochoval ženu, syna studenta a starší dceru, všecky ve třech letech a všecky „na souchotě“, zbělala popelavá hlava sněhově, tváře svráskatěly a tělo se přiklonilo. Zůstala mu ještě jediná dceruška, poslední dítě, roztomilý rusovlasý diblík.

Ale jak pak má smích vroubiti ústa, jak mají oči zářiti, když ustaraná hlava dobře ví, že nebude to trvati ani rok a rusá hlavička bude tam hluboko pod zemí. Při souchotinách to jinak nechodí…

Nechtějte, abych psal o tomto děsném roce, o lůžku, na kterém vadla něžná květina, o tom pluku bolů a muk…

Pan učitel Chalupa zůstal na světě sám; nezbylo mu nic, nežli čtyři hroby, trochu starého harampátí a balíky knih…

Do školy chodil jako jindy, protože čas odpočinku ještě nepřišel, děti se k němu tulily jako v letech minulých a radosť jejich byla i radostí jeho. V podvečer scházeli se do školy muži již starší, pro poučení si tam chodili, ty balíčky knih a vroucí slova sivého učitele byla lákadlem mocným.

Knížek ve vesnické škole přibývalo, sousedé sami přidávali a mnohý stavil se o trhu u městského knihkupce, aby přinesl nějaký svazeček.

A když některý ze synků vesnických se „povedl“ a tatíček poslal ho na studie, byla prvá prázdninová cesta studentíkova k starému Chalupovi, který toho sice neměl v hlavě tolik, jako učení páni na školách ve městě, ale za to, co v hlavě jeho bylo, zářilo zvláštním ohněm, kterému nebylo možná odolat a který naprosto oněm učeným pánům scházel.

Starý Chalupa byl hlava prostá, která nemohla se rovnati prostudovaným mozkům, ale nad lečíms, co studentíci ze škol přinesli, zachmuřilo se jeho čelo, ruka rozpačitě pohladila šedivé proudy vlasů a rty třesavě řekly: „Vidíš, synku, tak tomu přece jenom nevěřím, ale jinak, víš, docela jinak. Inu, když vám to již povídají, musíš jim to zase tak opakovati, ale věřiti — víš, věřiti tomu nemusíš. Na, tuhle ti něco půjčím, čti!“

Knihy, které synkům půjčoval, byly: Pospíšilovské špalíčky spisů Klicperových, Tylovy spisy, Němcové, Jana z Hvězdy a bylo-li již tuze zle, sáhl pro kroniku… Synek se pak po několik dní neukázal, ale za to vycházel pan učitel na procházku kolem domků synkových rodičů a vida na zahrádce studenta ležícího v huňaté trávě s hlavou skloněnou do knihy, usmíval se a šeptal: „Ten je můj a nikdo mi ho nevezme!“

Bloudek, učiněný bloudek — takových jest již tak málo!

Když jsem ho jedenkráte navštívil, s nadšením upřímným vyprávěl mi, jak se mu jeden synek vydařil, ještě sice studuje, „ale tuhle se podívej,“ doložil a vyndal pečlivě zabalené knížky modlicí po své nebožce a ukazoval mezi listy vložené výstřižky drobných básniček…

Tatíček má starosť, aby mu to synka nesvedlo se studií, ale já říkám:

„Ať, což nesběhl Tyl, víte, kmotře, Tyl!“ a kmotr mlčí, ale oko zazáří mu plamenem.

Starý Chalupa kuchtil si sám, topil si sám — nepotřeboval toho všeho mnoho. Když ho dali do pense, odstěhoval se do světničky, kterou rád mu vděčný žák připravil v domě svém a držel se málo doma. Často sotva za týden se vracel, až se vesnička divila, jakže to staré nohy snesou, stále běhati.

Znali ho již po celém okolí, poznávali ho z daleka, nosil vždy modrý uzlíček a v něm knížky…

V chalupách se již těšívali; za prvých návštěv se naň sice trochu hněvali, leckdo se ušklíbl, že zbytečno za potištěný papír vyhazovati peněz, ale později dočkati se nemohli, brzo-li zjeví se obrys skloněné postavy s uzlíčkem v ruce. Jindy klusal do města, aby dal naplnit bedny, kterou potom po uzlíčkách roznosil.

Inu, bloudilo tenkráte takových lidiček mnoho, farář František^[1] z našeho městečka byl zrovna takový, celou kapitolu mohl bych i o něm napsati. Scházeli se spolu ti dva braši šediví a potom běhali po kopcích; farář František neroznášel jenom knížky z fary, ale snášel zase do fary divné haraburdí, které se starým Chalupou leckde vykopali, všelijaké nože, nádoby, podkovy…

Až k smíchu to bylo, když vídávali je lidé, jak spolu po kopcích brousili, každý motyku na rameně a uzlík v ruce. Říkali lidé, že kdyby starý Žižka vstal z mrtvých, na naší faře že našel by všecko, čeho by potřeboval, aby ve staré slávě mohl jeti do nebe.

Všelijací lidé se také k naší faře sbíhali, každý mluvil sladce, aby jen nějaký ten kus lacino vymámil; že prý pro museum v Berlíně, v Drážďanech, ve Vídni. Ale farář František nedal a neprodal, až jednomu, jenž uměl kouzelně mámiti, prodal bronzový náramek — přijde prý do Vídně. Ale když navštívil ho pan učitel Chalupa, byl chuďas ztrápen, sotva mluvil, že přece jenom toho dělati neměl, že Bůh ví, kam to zašantročí a pro nás to byla přece jenom krásná památka. Naříkal na svou starou hlavu, že se přece ještě dala omámiti. Pan učitel jen se usmíval, ale když lamentace bylo přece jenom již mnoho, sáhl do šosu svého modrého kabátu a podal náramek Františkovi.

„Jářku, důstojný pane, pro památku! Byl také u mne, poznal jsem náramek hned, nechati jsem mu to přece nemohl. Mluvil jsem, jak jsem uměl, o vás, jak asi již truchlíte — nu přece ho to chytlo, viděl snad, že jsme takoví dva staří šťáralové, že máme jen to. Prodal to, ale s výdělkem, pane bratře, ale jen když to zase máme, pro památku na podruhé!“

Již jest tomu všemu hezky dlouho, starého Chalupu i faráře Františka dávno již zakopali, ale památka jejich žije, ne sice po celé vlasti, ale v horských vesničkách vypravují si o nich, když dočtli kapitolu a než rozejdou se ku spaní. Těm dvěma památka ta dostačí! Vím, že častokráte v tiché noci rozletí se duchové jejich tam k šedým domům matičky Prahy, do síní českého musea a těkajíce od památky k památce, kývnou na se a usmějí se: „Víte, jak jsme tohle vyhrabali? Tenkrát tam na Hrádku…“

A šťastni vznesou se ku hvězdnému nebi.

---

1. František Petera Rohoznický, sběratel starožitností, spisovatel.