Vzkazy vlastenecké/Antonínu Línkovi, učiteli Karla Havlíčka-Borovského

Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais
Karlu Hynku Máchovi	Pomněnky: Antonínu Línkovi, učiteli Karla Havlíčka-Borovského	P. Františku Douchovi, prvému spisovateli mládeže české

Údaje o textu
Titulek:	Pomněnky: Antonínu Línkovi, učiteli Karla Havlíčka-Borovského
Podtitulek:	Nar. 4. dne m. června 1792., zemř. 21. dne m. září r. 1881.
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 69–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Po kraji českém jarní vánky táhly,
duch slávy budil národ v žití nové,
nad zemí vzpláli záře červánkové
a Češi jednou zase k srdci sáhli;
vždyť srdce české ozvalo se v boku
a jednou zase za sta dlouhých roků
po Čechách táhl jarých písní příval;
zachvěl se kraj, tak dlouho smutný, němý,
a Pán Bůh dobrý s nebe k české zemi
s úsměvem na rtu po věcích se díval.
Mláď naše jará, v oku zápal žhavý
pro lid svůj nesla srdce svoje s krví,
proň chtěla žíti, strádat do únavy —
a Karel Tvůj vždy v řadě jich stál prvý!
On jasně viděl, že se ráno blíží,
že vlasti třeba jenom jarých dlaní,
že třeba budiť město, horskou chýži…
V tom boji pro vlasť klesl s hrdou skrání!
A léta zašla — ale národ vděčný
ve hrudi chová pomník jeho věčný!

Tam ve vsi tiché, horském ve úvale,
ve škole nízké Ty’s mu v srdce malé
zasadil símě prvé k vlasti lásky;
Ty’s naučil ho hledět ve kroniku,
Tys vodíval jej vlastí na procházky
za dárek chudý — úsměv jeho rtíků.
Nám odměna jen skrovná všechněm kyne,
jen trsy trní, hrstka květů zřídka,
nám stačí jen, kdy v srdci útlém dítka
to slovo naše vroucí nezhyne!

Ty’s v bídě, potu ze dne ke dni strádal,
při chlebě chudém žil jsi práci pouze,
při té si zasnil vší té lidské nouze,
do srdcí dětských zlatý kov jsi vkládal
jen pro vlasť, naši opuštěnou matku.
Tvůj Karel sám byl ryzím zlatem pravým,
Tvůj obraz nosil v srdci na památku,
vždy Tobě žehnal na životní dráze…
Tak Pán Bůh žehnal svaté Tvojí snaze.
Pro mládež žil jsi, kmete, život celý,
hruď zvolna klesla, vlasy sšedivěly,
teď odešel jsi k říším dálným mhavým.
Juž anděl smrti zavál svými křídly,
Tvá duše vlétla tam, kde Karel sídlí.

Náš Otče dobrý, v říši nad hvězdami,
já znal Tě také, ten Tvůj úsměv sladký,
Ty’s tiše dlíval léta dlouhá s námi,
ó, přijmi ještě chudé moje řádky,
jež do hrobu Ti mezi hrudy klade
upřímná duše, vroucí srdce mladé!
Ze vrásek Tvých a ze schýlené šíje,
z úsměvu Tvého, osvěžené lebi,
já učil se, jak pro národ se žije,
jak prací cestu razíme si k nebi;
Tvé ruky stisk ten cítit budu stále,
Tvé slovo denně ve hrudi mi zvoní.
Ty’s vlasť svou rád měl vroucně, neskonale,
o zasni čarně v hrobě temném o ní!
Dnes hoch Tvůj dobrý, radosť v každém bolu,
v náruč Tě tiskne, starou líbá líci,
teď v ráji Páně sladce sněte spolu,
což Vy jste oba byli bojovníci!