Vzkazy vlastenecké/„Kde domov můj?“

Vzkazy vlastenecké Karel Václav Rais
Řeči mateřské	„Kde domov můj?“	Na vltavských skalách

Údaje o textu
Titulek:	„Kde domov můj?“
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Vzkazy vlastenecké. Praha: Alois Hynek, 1885. s. 37–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jest podzimní mlhovitá noc, na nebi ani hvězdičky a země dýchá mrazivě.

Praha již spí.

V malém pokojíku v prvém patře jednoho z pražských domů staroměstských svítila ještě lampa. Byl to jednoduchý, útulný pokojík: Stolek, skříň s knihami, piano, dvě postele, na zdi několik obrázků, mezi nimi podobizny, Mozartova, Beethovenova a ještě několik méně důležitých předmětů bylo nábytkem útulné světničky.

Po pianě rozházeny byly haldy not a listy notového papíru.

Na odestlaném loži ležela mladá ještě paní v tichém spánku. Vlasy splývaly jí přes čelo a bílé ruce sepjaty byly nad poduškou.

U postele bděl ještě mladý, málo více než třicetiletý muž pěkné milé tváře, dobráckého oka.

Chápavý čtenář řekne dojista: „Aha, vlastenec!“ Ano, vlastenec, bdící u lože nemocné své choti…

Díval se úzkostlivě na bledou tvář a poslouchal tichý, ale nepravidelný dech své drahé nemocné choti.

V ruce držel kousek papíru, na němž pevnou rukou, písmem pěkným, zřetelným napsány byly verše počínající slovy: „Kde domov můj?“

Byl to rukopis nebožtíka Josefa Kajetána Tyla — nešťastníka, který celý život svůj posvětil svaté myšlénce vlastenectví!

Mladý muž zadíval se chvílemi na papírek a znova četl slova Tylova:

Kde domov můj?
Hučí voda po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ —
zemský ráj to na pohled!“

Duše jeho toulala se v té chvíli v blízku Kunětické sříceniny, ve vesničce Vosicích…

Tam ve vesnické škole viděla za starým klavírem bledého hoška se starým tatíčkem učitelem, který počítal: „První — druhá — první.“ —

Potom zaběhla si na kůr týnský a loretánský v Praze, podívat se na mladistvého zpěváčka a shledala, že jest nápadně podoben hoškovi z vosické školy.

Vešlať chlapci ta muzika do krve; jsa studentem byl z polovice muzikantem, jsa právníkem místo aby louskal paragrafy, drnkal na pianě a skládal již písničky — rozumí se, že samé české, vlastenecké — „země česká domov můj!“ — Kdož by zpíval jinak, než jak máti učila.

A mladý muž četl dále:

„Znáte v kraji bohumilém
tiché duše v těle čilém,
jasnou mysl, znik a zdar
a tu sílu, vzdorů zmar!“

Ano, „a tu sílu, vzdorů zmar!“

Byla jich chudáků hrstka a již chtěli si zpívati: „A tu sílu, vzdorů zmar!“

Potom seděl mlčky, jenom tak chvilkami zanotoval si tichounce, spíše šeptem: „Kde domov můj?“

A opět hleděl na tu bledou tvář s rozpuštěným vlasem, poslouchal nepravidelný dech a zase myšlénkami zavládla vzpomínka na smutnou zemi českou — zemský ráj to na pohled!

Potom opět notoval si po tichu…

Půlnoc dávno přešla, ale mladý manžel ještě hleděl na bílou tvář a na drobné písmo na papírku…

Potom vstal, zticha šel k pianu a na kus papíru poznamenal si trochu not.

Konečně z lehounká políbil ženu na čele a ulehl také…

Když prvé paprsky jitřní vnikly do okna, seděl mladý muž opět u postele.

A když nemocná ženuška otevřela milá očka a usmála se, šel zvolna k pianu a plným hlasem zapěl píseň:

„Kde domov můj, kde domov můj?“

Až se očka mladé paní zalila.

Zapěl ji poprvé tím nápěvem, který rozléhá se dnes celým světem! —

Dne 21. m. prosince 1834. zpíval nebožtík zpěvák Strakatý v novém Tylově kuse: „Fidlovačka, aneb žádný hněv a rvačka“ píseň „Kde domov můj?“ na slova Tylova od Františka Škroupa složenou.

Strakatý představoval tenkráte žebráka, věděl Tyl, proč právě žebrák píseň tu poprvé zpíval.

A ty, čtenáři milý, z hloubi duše píseň tu zpívaje, vzpomeň si na skladatele — Františka Škroupa.

Kdož pak si naň vzpomene?