Vyhlídky do života

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vyhlídky do života
Autor: Ignát Herrmann (jako —on)
Zdroj: Národní listy, roč. 27, č. 211. s. 3
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 03. 08. 1887
Licence: PD old 70

Do soudní síně číslo I. vstupuje 24letá, chudobně, skoro hadry oděná ženština a v loktech její spočívá rozmilé, sličné, asi čtyřměsíční děťátko, malý Vojtíšek. Tento Vojtíšek jest nevinnou příčinou, že jeho matka pohnána jest před kriminál.

Marie Škvárova ze Lhoty u Mýta, služka, seznámila se kdesi s nádenníkem Emanuelem Wolfem, kterýž pracuje nyní ve Příbrami. Známost tato proměnila se velmi brzy v důvěrný poměr, jehož následkem porodila Škvárova dne 14. března 1887 děcko, rozmilého, čilého chlapečka.

Rozumi se, že Škvárova, kteráž bydlela společně s Wolfem, žádala, aby dal otec malému robátku jísti. Avšak tu byl konec písničky, konec lásky. Příchodem malého Vojtíška vychladlo pojednou srdce nádenníkovo. Emanuel Wolf, nevídaný surovec, nejen že nepřispěl v na děcko ani krejcarem, on prodal každý hadr Škvárovy, tak že ji svlékl téměř do naha, a když mu bránila, když se dožadovala podpory pro děcko, které hladem plakalo, zbil Wolf Škvárovou, že se nemohla hnouti…

Konečně, nevědouc, jak si pomoci, přišla Škvárova jednoho dne, 14. června, za Wolfem na dvůr domu č. 33 ve Příbrami a položivši dítě vedle něho, an si spravoval kalhoty, odešla se slovy: Tak, teď se o ně starej sám — já nemám sousta do úst ani pro sebe ani pro ně!

Ditě plakalo, matka odcházela, domnívajíc se, že hlas nevinného robátka obměkčí surového otce. Avšak zmýlila se. Emanuel Wolf, když Škvárova odešla, povstal také a vzdálil se, děcka si nevšimnuv. Bylo by se snad ukřičelo, kdyby se ho nebyla ujala jedna sousedka. Marie Škvárova nevydržela dlouho bez dítěte. Neuplynuly ani dvě hodiny, když se vrátila a pídila se po něm. Doufala, že je nalezne v rukou otcových — zvěděla však, že Wolf odešel od synáčka, ani se ho nedotknuv. Pak tedy znova ao ujala nešťastného tvora sama a živila ho žebrotou, milosrdenstvím cizích lidí.

Než bída její byla nepřekonatelná. Dne 29. června byla matka tak schvácena a vylačněla, děcko tak umořeno, že se jí zdálo, že jí v rukách umře. Zase šla za necitelným Wolfem na dvůr a položila mu tam dítě na kabát, kterýž ležel vedle něho a pověděvši, že odchází, žádala ho, aby on se staral. Ale po odchodu Škvárovy zvedl se nádenník zcelu chladnokrevně, odstrčil dítě s kabátu a vzdálil se také. I tentokráte ujala se plačícího děcka milosrdná sousedka, sama téměř žebrácká, a chovala je po tři dny, až se navrátila matka, která neměla ve světě stání a chtěla se přesvědčit, jak se chlapci vede. Mezi tím však věc udána četnictvu, pak soudu a na Marii Škvárovou vznesena obžaloba pro zločin zanesení dítěte, z něhož se měla včera před čtyřčlenným soudem zodpovídati.

Před soudem rozvinul se obraz nejvyšší bídy. Nešťastná ženština popisovala, jak surově a ní nakládal nádenník Wolf, jak míjely celé dny, kdy neměla sousta do úst a kdy děcko marně pláčem upomínalo, že se mu chce také jísti. Pak šla k milenci svému a žádala ho, aby jí denně dával aspoň desetník na výživu její a děcka, ale jeho odpovědí byly — rány… Konečně mu položila dítě k nohám, doufajíc, že jeho kamenné srdce přece se slituje — doufala marně. A nyní ji kyne kriminál! Když mluvila matka, bylo děcko tiché, ale jakmile vypukla ve štkání, počalo plakati i ono, jako by potvrzovalo slova matčina.

Soud, jemuž předsedal pan rada Lipavský, nenabyl přesvědčení o vině žalované. Odložení stalo se takovým spůsobem, že dítěti nehrozilo nijaké nebezpečí. Bylť při tom otec a když ten se vzdálil, ujaly se děcka sousedky.

Mezitím, co se odbývala porada soudu, plakala Škvárova hořce v předsíni a konejšila dítě. Tři posluchači líčení, svědkové neskonalé bídy nešťastné ženy, poskytli jí podporu tří zlatých, aby po vyjití ze soudní budovy aspoň nejnutnější potřeby ukojila a Škvárová děkovala v slzách za pomoc. Po prohlášení rozsudku vydán rozkaz, aby byla ihned propuštěna a za málo hodin nastoupila ubohá cestu ke Příbrami ve průvodu svědkyně, oné sousedky, která se její dítěte za nepřítomnosti matky byla ujala.

Lidumilům, kteří nemají dětí, ale pozemských statků v hojnosti, naskytovala by se tu vhodná příležitost, aby umírnili nejen nezměrnou bídu padlé, nešťastné ženy, ale by i zachránili dítě od záhuby, kteréž jinak jistě propadne. Snad by je ráda odevzdala milosrdným rukoum, kteréž by se ho chtěly ujmouti. Pisatel zprávy této ochotně by podal bližší zprávy.