Vychovanec pomsty/4.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 27–33. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rytíř Chotecký byl muž asi čtyryceti let a prudkým vášním podrobený. Jako vzteklivec, ale vždy bez velké pohromy, byl si v mnohém boji počínal, dokud Václav II., ta slavná, předposlední ratolest rodu Přemyslova, rozlehlé krajiny žezla svého proti nepřátelům bránil; nyní však byla jen honba, divoké besedy a jiné, mysl i srdce ohlušující zábavy denním jeho dílem. O nenávisti jeho k pohlaví ženskému roznášely se v ústech lidských divné a nestejné pověsti.

V útlinkém věku, sotva že se naň bylo třetí jaro usmálo, ztratil otce, muže mezi českým panstvem na slovo vzatého, váženého pána v dědinách, ctihodného šedesátníka. Matka mu byla již rok před tím na věčnost odešla. Dle poslední vůle otcovské odevzdán byl sirotek péči a poručnictví staršího bratra Břeňka, muže skoro již třicetiletého.

Nestál sice rytíř tento v pověsti srdce velmi lidumilovného, a jméno jeho bylo zkáleno povídkami o skrbství a závisti; ale vychováním bratra svého, zdálo se, chtěl všeliké soudy lidské zahanbiti. Otec by se nebyl mohl o zrůstající pachole pečlivěji a laskavěji starati, nežli se Břeněk staral o bratra; avšak i tento, nepoznav ani otce ani matky, a obou nyní jako v bratru a poručníku nalézaje, z celého srdce k němu tak přilnul, že na něm i s jakousi zženštilou náklonností lpěl, jakož vůbec jeho celá povaha i podoba až do let jinošských mnoho jemnosti a pravé ženské citlivosti v sobě chovala. Pleť jeho byla jako nejútlejší prachové pírko — jako jemná bílá tkanina, pod níž růže vykvétají, a z očí se mu smála živá milostnost. Nebylo člověka, jemuž by se tak rozkošné poupě z kmene šlechetného na první pohled nebylo zalíbilo, a tudíž i bratr, jak se všem zdálo, v líbezném a dospívajícím bratru se kochal. Neprotivil se žádostem jeho, a ledva devatenáctiletého z poručnictví propustiv, hrad otcem odkázaný mu postoupil.

Začal tedy Hostirad na hradě Novém hospodařiti, an zatím Břeněk Starým otcovským vládl.

Toho času rozkvetla Adléta, dcera pána Kosořského, a mladší z Choteckých rytířů ji spatřil, an jako dennice mezi jinými slečnami na hostině se zaleskla. Až dosavad byl živ, jakoby na světě jiných ženských nebylo krom bratrovy manželky a několika jiných ženštin na hradě, na něž ale tím okem dívati se byl uvykl, jakovým v rozkošné zahrádce Chotecké paní na drahé tulipány a jiné sazenice pohlížel. Ale popatřením na Adlétu spadlo bělmo s očí jinošských, a prudce zanítila se duše jeho nepocítěnou posud sladkostí. Chladným stínem zdál se mu býti všeliký cit, kterýkoli jej kdy k bratru a jiným osobám poutal, i myslil, že musí nyní úplnou oddaností a vroucností jediné dívce nahraditi, co byl až posud na celém člověčenstvu promeškal. I zahořel ohněm první lásky k Adlétě, a jiskra milosti této zdála se, že v srdci dívčím věčné potravy nalezne, neboť i Adléta se milostí panenskou k jinochu sklonila. A veškerý kraj se veselil ze svazku dvou spanilých duší a těšil se na blízký sňatek; toliko bratr šťastného ženicha zápasil při tom s tajnou bolestí anebo s těžkým svědomím, a bázeň jevila se na něm napořád vzrůstající, čím blíže den svatební přicházel.

Byla však ještě jedna osoba, na nižto před blízkou proměnou stavu Hostiradova nemalý strach přicházel — a to byl Starochotecký hradník Jaroš. Sprostý byl muž tento, ale šlechetný, a měl větší síly, trapného nepokoje se zbaviti, nežli sám rytíř. I přistoupil k Hostiradovi a vyjevil před ním tajemství, kteréž jako hora prsa jeho tížilo.

„Nešťastník jsem, mladý pane!“ doložil při tom, „že vašich snů a žádostí pěkně ozdobený chrámec nemilosrdnou rukou náhle strhuji; lépe ale jest oči vám otevříti, nežli jste do něho s nevěstou vešli — nežli se vám sloupy a strop na hlavu sesuly, a vy bez úrazu smrtelného ze zřícenin již vyjíti nemohli. Vám nelze manželky pojmouti. Slečna Adléta již o tom ví. Myslil jsem, že nejprospěšněji posloužím, učiniv, aby se při mé zprávě lekla a jako panna zarděla, než aby do manželství kročila, kdež by pak jako u vězení všech rozkoší prázdný život trávila. Ona vás propouští ze slibu, a chtíc vám všelikých mrzutostí a omluv před otcem svým i ostatním světem ušetřiti, jakož i věrné srdce zachovati, mezi stěny klášterní se uzavře.“

I padlo to nenadálé tajemství jako hora na zklamaného ženicha, a zdálo se v prvním okamžení, že ho tíží svou zadusí. Jako zkamenělý stál u stolu, nemoha ani slova ani dechu vydati; potom ale pronikavě zkřikna, vrhnul se na zemi a řval, jakoby se byla skála, na níž hrad jeho stál, u vnitřnostech roztrhnouti měla. Divoký plápol zuřil v žilách jeho a bolestnou touhou, jako neuhasitelnou žízní, hořela ňádra jeho. Nadarmo skvěl se mu před žádoucíma očima v Adlétině milosti chladivý pramen; cítil a poznával nyní ubohý, že jím bolestí svých nikdy neuhasí, alébrž ještě záhubněji v sobě rozžehne, čím žádostivěji se k němu přiblíží. Na to jej uchvátil náramný hněv. Zuřil a chtěl zničiti, cokoliv naň pohlédlo. Zapěněnýma rtoma proklínal zem i nebesa.

S ustrnutím a hrůzou hleděla na to čeleď oddaná, starostlivě obklopujíc pak lože jeho, na nějž ho zimničná palčivost uvrhla. I bylo v skutku politování hodné podívání na sklíčeného jinocha, jejž nyní strašlivé vidění trápilo. Brzo jej děsila podoba bratrova. S divokým plesem chtěl mu meč v prsou zbroditi, náhle však temný chechtot ze sebe vyraziv, budoucí pomstou mu vyhrožoval. Pak se mu opět Adléta zjevila, a v takové chvíli dostoupila zuřivost jeho největšího stupně. Chtěl ji míti u sebe a opět ji odháněl — i líbal ji v povětří a opět vraždil, až pak vysílen bez vlády sklesl a bez sebe zůstal.

Pohádkou byl stav jeho mezi lidmi, a obecný soud připisoval nemoc jeho zklamané lásce. Litovali jej, ale nemohli se příčiny domysliti, proč by se byla slečna Kosořská mezi klášterní zdi ukryla. Milovalať, jak se zdálo, jinocha ušlechtilého se vší vroucností neposkvrněného panenského srdce — a nyní se od něho na vždycky vzdálila. Nadarmo protivil se i otec úmyslu jejímu. Světským hněvem provázena uchýlila se na místo posvátné.

Druhou pohádkou při této události bylo v kraji vůkolním chování Břeňkovo. Po celý čas bratrovy nemoci neukázal se totiž Chotecký pán starší na hradě Novém, ano zdálo se, jakoby se všech lidí štítil a zúmyslně v komnatě své uzavíral. Stala se s ním změna, jako se stala s nešťastným bratrem.

Pozvolna a stěží pozdravil se Hostirad na těle, avšak z duše nemohl střásti chorobu, která veškerou povahu jeho z kořen převrátila. Dlouhý čas mu nikdo ani na oči přijíti nesměl. Zdáloť se mu, jakoby naň z každého oka všetečná zvědavost šilhala a na všech tvářích posměch spočíval. Celé dny sedával v komnatě, ani se nehýbaje, ani slova nemluvě. V hluboké, trudné myšlénky pohřížen ledva že chvílemi v temných nesrozumitelných slovech zamumlal.

Bledá, ztrápená líce jeho zohyzďovala se při tom podivnými posuňky, a oči střílely kolem, jakoby na stráži byly, aby mu nikdo v tajné spředení úmyslův jeho nevkročil. V oněch dobách neblížil se k němu nikdo nežli hradník Jaroš, kterýž od té chvíle, co mu byl strašlivé tajemství vyzradil, již ani z hradu Nového neodešel, ačkoli ho starší povinnost na hrad rytíře Břeňka volala. Nemluvil s ním sice mladík nešťastný, ale také se ho nestrachoval. Bylo mu, jakoby v poctivém a věrném sluhovi, kterýž mu jindy hračky upravoval, pohádky povídával a meč tasiti učíval, soudruha neštěstí svého nalezal.

Najednou, jako když hladový sup celý den na skalině seděl a nadarmo zrakoma jiskřícíma po kořisti vyhlížel, až pak náhle v dálce něco kmitnouti zahlídnuv, střelhbitě z brlohy vyletí, tak vyrazil Hostirad z černých myšlének svých, a pojav jediného zbrojnoše, beze vší přípravy do světa odejel.

„Ty budeš pod mou střechou a na statku mém zatím hospodařit,“ promluvil k Jarošovi, an již na koni seděl, „a vydáš počet, až se navrátím, až dá-li ďábel, že se navrátím.“

„Zastiň vás ruka boží, pane rytíři!“ zvolal hradník. „Jakých myšlének se to chytáte?“

„Bratrských, čili pekelných; neboť mne nebe vyvrhlo!“ zachechtal se Hostirad. „Řekni to panu Břeňkovi, a vyřiď mu, aby na mne nezapomněl. Já se budu již ode dneška na shledání naše těšiti. Bosýma nohama budu k svatému hrobu putovati a v žíněném rouchu modlitby za něj konati!“

Takto zmizel nešťastný milenec z dědiny otcovské, a po nějakém čase začala z Uher i z daleké Italie pověst o českém rytíři se roznášeti, který byl k udivení všech soudruhů v mnohé tuhé bitvě zoufanlivě odvážlivých činů hrdinských vykonal. Ozývaloť se při tom arci také jméno Hostiradovo, ač k neuvěření všem, kdož byli jinocha zženštilého dříve znali, a tudíž nemohl nikdo jisté zprávy o něm podati.

Zatím uběhla tři léta, an tu z nenadání, jako byl zmizel, Hostirad zase v dědině Chotecké se objevil. I nepřijel tenkráte samoten. Táhl za ním zástup oděnců, mužů v boji a všelikém zápasu s lidmi i živly vycvičených, otužených a na pohled divokých. S podivením hleděla čeleď Chotecká na přicházející hosti, a Jaroš ledva že zrakům věřil, an Hostirada na předhradí potkal. Méně zkušené oko bylo by také stěží v zesílené, mocné, poněkud i tělnaté postavě bývalou podobu mladšího pána Choteckého vypátralo. Na osmahlé tváři a v divě se pohybujících očích nebylo ani památky po jinošské jemnosti. Prudké vášně, často zažité víno a válečné snažení byly mu do nich jakousi urputnost a opovrhování vším světem vtiskly, učinivše z něho jako školou nehod lidských proběhlého, dospělého muže.

„Bůh mě miluje,“ zvolal Jaroš, s mužné postavy ani oka nespouštěje, „anebo ďábel se mnou šašky vyvádí, že tebe, pane můj, dnes nacházím, ač jestli mne oko neklame a ty můj pán a velitel hradu tohoto jsi.“

„Mám ti pověděti o tajném znamení?“ rozkřikl se rytíř, a hlas jeho nebyl zvuku bývalého zcela pozbyl. „Čili tě příchod můj poděsil, věrný hospodáři, že nevíš, jak mě obelžeš a oklameš, nemaje počtů srovnaných?“

„Bůh je můj svědek, a tuto hlava má, křivdu mi činíš, pane můj! Jakákoli změna s tebou se děla divným nebes určením, já zůstal věrným a vděčným sluhou synů dobrodince svého. Raduji se, pane, že tě vidím takto zachovaného a zmužilého, i zdá se mi, žes nejen z tuhého zápasu tělesného, alébrž i z krutého boje s vnitřní bouří vítězně a šťastně vynikl. A raduji se dvojnásobně, že jsi dnes přijel, an tě sám Bůh jako na smířenou k svatému křtu v bratrově domě přivádí.“

„Co pravíš?“ vykřikl Hostirad a skočiv s koně, kteréhož ihned jeden z oděnců za uzdu pojal, ztěsna k samému hradnímu se postavil. „Co pravíš, věrný hospodáři? Bratr můj slaví křtiny? Ha, tedy přece Bůh modlení moje vyslyšel!“

Radostné trhnutí po tváři a divoký, pronikavý chechtot z plného hrdla provázely slova jeho.

„Bůh požehnal po mnohých letech lůno rytířčino,“ jal se Jaroš odpovídati, strnuv po těle divokou prudkostí Hostiradovou, „a potěšil truchlícího manžela spanilým synáčkem.“

„Potěšil ho?“ zaskřípal Hostirad zuby. „Nuže, já ho také potěším!“

„Navštívíš tedy dům otců svých a rozveselíš tváře obyvatelů jeho?“

„Navštívím, ale až se tam hostů nejméně nadějí, a pak tam žádného nepotěším, leda by všeliká pomsta babskou pohádkou byla. Vyřiď jim to, nebo, jak vidím, vystrojil jsi věrné a služebné tělo své k panským křtinám, a já ti nebudu radost kaziti, haha! žádnému na světě! Slavte hody beze mne! Vylezte na nejvyšší vrch svého blaženství; tím hlouběji a mně vítaněji sletíte, až vás jednou navštívím!“

Po těch slovech od žasnoucího hradníka se obrátiv, zase na komoně svého vyskočil a chtěl vjeti do hradu, an ho náhle z brány přicházející sbor vystrojených děvčat opět zarazil.

„Co to?“ zvolal u velikém podivení. „Cvičíte se na mém hradě v tanci a ve hrách milostných?“

„Jsou to vesnická děvčata,“ odpověděl Jaroš, „a rády by s mou ženou do Starého hradu vešly, aby se podívaly na slavnost.“

„S tvou ženou?“ trhl sebou rytíř, i trhl uzdou, že se kůň pod ním vzpínati začal. „Tys pojal ženu? a učinil jsi mně na vzdor a na posměch z hradu mého pelech rozkoší? Pryč mi s očí, licoměrný pochlebníče, i se ženou a se vším, co sukní sluje! Ani slova nechci o tobě věděti!“

A vztekle zaraziv koni bujnému ostruhy do boku, letěl jako na perutích bouře ku bráně. S hrozným křikem rozskočily a rozbíhaly se vyděšené dívky; jenom žena hradníkova, s požehnaným životem, ve spěchu klopýtnouc, k zemi klesla. Frkaje přeskočil ji rozehnaný kůň, kolem se rozlehlo vřískavé zkřiknutí z dívčích hrdel; s rozpjatýma rukama běžel Jaroš k upadlé manželce, a s nelidským smíchem vtrhla tlupa cizích oděnců do hradu.