Vychovanec pomsty/12.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 87–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tmavá noc byla opět rouchem truchlivým Chotecké údolí zahalila — a opět strměly na koncích jeho k nebesům veliké hrady s vysokými baštami, jako strážníci veškerého kraje. Tesklivé ticho panovalo na hradě Novém. Pokřikování hodovníků, žerty tanečníků, vřeštivá hudba, zvuky zbraně, klení oděnců — vše bylo zmizelo, a jakoby pevnou branou na prostranné náhradí a do bohatých komnat byla liduprázdná pustota vešla — aneb jakoby do hradu sbor nemluvných duchů byl vtrhnul: nikde se nejevilo znamení života. Jen tesklivé skučení psů v boudách, aneb slabé houknutí strážných rolníků na hradbách pronikly někdy touto nepřirozenou tichostí.

O velikou baštu podepřen stál na hradbách mladý Václav, upíraje bystré oči své s namáháním na temnou cestu, kteráž vedla ke hradu. Avšak nevyspání noci předešlé, starosti a práce minulého dne začaly mladé údy jeho již umdlením klíčiti, a víčka se mu bezděky zavřela. Stálť tu v polovičném spaní; tělo odpočívalo, ale duše bděla, uvádějíc mu příhody, kterýchž byl v několika málo uplynulých hodinách přeslechl a zkusil, v divné zmatenici na mladistvou pamět. I viděl se jako malé pachole hráti a běhati na Starém hradě, jehožto stěny stříbrem a drahým kamením se leskly jako jasná, hvězdami posetá obloha. Milostná tvář ženy, kterouž matkou nazýval, usmívala se na něho, kamkoli se krok jeho obrátil, a kdekoli se octnul, stál nad ním laskavý muž, kterýž ho synem jmenoval. Tisíce květin lesklo se na širokém předhradí, sladké ovoce a milé hračky vábily pachole, kamkoli oko jeho padlo. Srdce jeho bylo plno radosti, a dnové jeho ubíhali bez pláče. Tu se náhle divý muž u brány zjeví a počne veselí z hradu tisknouti. Tvář jeho jest ohavně sešklebena, dech jeho zapáchá krví, a oči jeho plápolají jako horoucí pece, ukrutný zážeh vysílajíce do hradu. Nadarmo ukrývá se před ním matka s pacholátkem — nadarmo jej otec zbraní zahání. Ohava se šklebí, a plamenem očí jeho usychá, cokoliv živo na hradě. Matka umdlévá, otec podléhá smrti, pachole zalézá mezi květiny; avšak i ty útlé vadnou při náramném parnu — a pachole pláče po prvé za svých mladých dnů. Tu se náhle stařec vyskytne — přívětivý, laskavý stařec, a vezme pachole do svého náručí, přivine k srdci, a napájí a ochlazuje dítě krví svou, a neohroženě je před očima divokého muže unáší. I utíká s ním dlouhé časy, a pachole u srdce jeho zrůstá i sílí, a vesele opět do světa pohlíží. Konečně dostanou se oba do skvostného paláce. Král tam sedí na zlatém trůně, a veliké množství draze ošacených pánů sklání před ním kolena. Kolem je lesk stříbra a drahého kamení, jakýž druhdy na otcovském hradě vídával. V tom zavzněly trouby ku cti laskavého starce, kterýž byl pachole vlastní krví ochránil. A když nyní Václav očí svých na ochránce bedlivěji upřel, zdálo se mu, jakoby v něm podobu otce hradníka poznával. Opět zavzněly trouby — a Václav procitnul.

Hlásník troubil na baště, dávaje znamení, že hosté k hradu přitrhli.

„Kdo to?“ zvolal jinoch, kvapně si oči protíraje. „Zeptej se, příteli!“

„Řekněte starému Jaroši,“ ozval se mužský hlas před branou, „že tu jsou vzácní hosté z Prahy.“

„Otevři — otevři, Bartoni!“ zkřikl na to Václav. „Spusťte most — neváhejte!“

A sám při tom pospíchal s hradeb k hlavní bráně, kdež byl příbytek starého Jaroše, a rozsvítiv tam pochodeň, očekával pozdních hostí.

Řetězy tlusté zarachotily, a po spuštěném padáku vjela do brány na statné brůně dlouhým rouchem zastřená ženština, kterouž dobře ozbrojení a, jak se zdálo, ve zbrani vycvičení oděnci doprovázeli. Po předu šel Chotecký krčmář.

Na náhradí pomohli ženštině ochotně se sedla, a Václav ji uváděl na to do hradu, dosti zvědavě na její neobyčejné tmavé roucho i na vážnou a důstojnou tvář pohlédaje. Úcta mu však držela švitořivý jazyk na uzdě.

Brali se přímo k ložnici Hostiradově.

V této komnatě nacházely se hodinou večerní tři osoby: oba Chotečtí pánové a sluha jejich, Jaroš. Hostirad ležel na loži, bratr nad ním bděl, a starý hradník stál v hlubokých myšlénkách, pln divného očekávání u okna — dílem jakoby na hvězdnatém nebi zprávu o příští hodině čísti, dílem jakoby v tmavém údolí někoho zahlídnouti chtěl.

Hostirad ležel celý sesláblý. V divém zuření byl si obvazek s raněné ruky strhnul, odpor čině vší laskavé péči bratrově.

„Upusťte ode mne, podvodníci!“ soptil s tělesnou i duševní bolestí. „Nadarmo se na kořisť těšíte — já se nedám pro muka uchovati. V proudu vlastní krve tělo své utopím — ale duše má zůstane na živě a bude vás všemi úhly světa pronásledovati. Zoufati budeš, nevěrná šelmo!“ mluvil dále, očima divě po Jaroši toče, „kletba moje bude tě stíhati. Zrada tvoje nepřinese ti sladkého ovoce — ale vlasy sobě vyrveš na hrobě mém!“

Zemdlený sklesl, a bratr chopil se s obnovenou bolestí raněného ramene, aby je opět zavázal.

„Toho jsem tedy docílil službami svými?“ promluvil Jaroš v slovech polotajených, a hlavu svěsiv, oči před sebe upřel. „K tomuto konci přivedla to věrnost má? Bože na nebesích — neuvediž mě v pokušení, abych u vysokém stáří svém reptati se učil! Naděje moje byla silná; avšak nyní počíná se v kořenech viklati.“

V tom zazněla trubka na baště.

„Posel můj se vrací z Prahy!“ promluvil Jaroš hlasitě, a dychtivě se při zvuku tom narovnal. „Okamžení se blíží, kdež budu mít vzíti odplatu za mnoholeté zapření.“

S těmi slovy odešel z komnaty.

Hostirada byla trubka hlásníkova ze slabé mrákoty protrhla. Otevřel oči a chtěl jimi bratra protknouti. Nevěděl v prvním okamžení, co se bylo událo.

„Kdo se to blíží k bráně mého domu?“ jal se pak tázati. „Já jsem nemocen — já jsem u vězení — nechci žádného viděti.“

„Upokoj se, bratře!“ začal ho stařec těšiti, „a seber smyslů svých k radostné hodině. Cokoliv se sběhlo, považuj za dlouhý trapný sen — a probuď se k radostnějšímu jitru, kdež kyne smíření.“

„Nech mne umříti, nenasytný ještěre!“ utrhl se Hostirad. „Řeči tvoje jsou nalíčené; já jim nevěřím.“

„Nejsou, nejsou!“ zvolal stařec a držel jej silou mladickou, aby si nový obvazek zase nestrhnul. „Slova má jsou pravdivá, jako láska má. S čistým, smířlivým srdcem vešel jsem do tvého domu — žádný mě nepoznal, a já se nedal žádnému poznati. Upřímnou službou chtěl jsem poslední kořínek hněvu tvého zničiti — jakožto sluha přízně tvé dobyti, nemaje ani zdání, jakého pokladu zde pro mne chováno. Obměkči srdce své a dej do hlubin jeho lásce vstoupiti. Vyjasni mysl svou a mírným okem na stav náš pohledni. Miluj nás, jako my tebe milujeme —“

„A láska Páně bude s tebou přebývati po všechen věk budoucí, i ulehčí tobě hodinu smrti!“ doložil v tom líbezný hlas u dveří, a do komnaty vcházela cizí ženština v tmavém dlouhém rouše. Za ní objevily se postavy Jaroše a Václava.

Libé polosvětlí plynulo po komnatě ze stříbrné lampy, a jako nadpozemské zjevení vypadala v něm příchozí ženština. Podivně byl zvuk hlasu jejího Hostirada projal, a s klopotným srdcem, trnoucí po těle, upřel na ni zdivočilý muž zraků svých.

„Nelekej se podoby mé, rytíři Chotecký,“ jala se žena s jemným pohnutím mluviti; „jestli ti jinak po dvaceti letech z paměti zcela nezmizela.“

„Adléto!“ zvolal Hostirad, „ty anděli mého doufání, ty zaniklá hvězdo má, ty ses mrakem noci mé ještě jedenkráte prodrala? — Jsi-li to, mluv?! Anebo vysílá doba půlnoční nejmocnějších duchů svých?“

„Jsem Adléta tvá!“ odpověděla ženština líbezně, „a přicházím ještě jednou prosící do tvého domu. Hostirade, víš-li, co jsi mně slíbil, an jsem jako dnes po oné strašlivé noci, po zhubení otcovského domu před tebe vstoupila? S pláčem slíbil jsi obměkčiti srdce své a nahraditi láskou dítěti, čím jsi byl na otci a matce, obou zabitých, se provinil. A jak jsi plnil sliby své? Bůh slyšel přísahy tvoje, a nechtěje dle věčného milosrdenství svého, abys nesplněnou, křivou přísahou duši svou obtížil, zachoval ti kajícnou lítostí očištěného bratra, přivádí syna jeho k dědičným právům — a ty se ještě jako zúmyslný hříšník, jako bohaprázdný zuřivec vedení jeho protivíš?“

„Ustaň, ustaň, ženo čarovná!“ bědoval rytíř, ukrývaje zahanbené tváře v podušku. „Slova tvá jsou ostré, plamenité šípy a zuří v prsou mých.“

„Nechť ať se plamen v srdci tvém zanítí,“ promluvila Adléta, „a všeliké trusky hněvu pozemského ztráví. Připrav srdce své k lásce a radosti, neboť obojího se máš dočkati. Podej bratrovi ruku k smíření — a podejte ji pak oba věrnému sluhovi k poděkování. Věz, že jsi neranil dnes dítě bratrovo.“

„Co povídáš, ženo nábožná?“ lekli se oba bratří Chotečtí, každý ovšem z jiné příčiny. „Hrála s námi tedy šalebně ústa Jarošova?“

„Nehrála,“ odpověděla Adléta; „ale ostýchala se posud a nestačila vysloviti velikost oběti, kterouž byl věrný sluha synům dobrodince a pána svého přinesl, jakož mu byl umírajícímu přislíbil. Přistup blíže k dlužníkům svým, Jaroši!“

A Jaroš učinil několik kroků blíže. Nebyl to však již jadrný, hbitý, srdečný a k skutku hotový stařec, jakovým se byl ještě v předešlé noci a minulého jitra prokázal. Jediným dnem byla jej bolest jako křehkou třtinu sklátila. S hlavou svěšenou stál tady, jakoby výroku smrti očekával.

„Rozumím žalosti tvé, muži bezpříkladný!“ promluvila k němu zase Adléta. „Věrnost nehrozila se velikého činu, ale skončení skličuje nyní duši tvou. Ale což ti nelze nadíti se jiné, trvanlivější odplaty a útěchy, kdyby tě světská minula? Avšak ani ta nesmí tebe minouti! Tobě, mladíku,“ obrátila se k Václavovi, „kladu to především na srdce. Nezapomeň, co pro tebe věrný sluha učinil. Strastiplná měla býti mladost tvá, a pohroma hrozila věku tvému; ale Jaroš tě zachoval krví svou. Stejného stáří bylo dítě jeho, když uchránil Břeňkova syna před bolestnou smrtí v hladově sežírajícím plamenu, kterýž mu jako prorocká pochodeň leta budoucí osvítil, a pamětliv přísahy své, že ani vlastního blaha k prospěchu pánův Choteckých šetřiti nebude — udal před vášnivým Hostiradem vlastní dítě své za syna zhynulého rytíře, a díval se, jak pachole jeho u všeliké nehodě zrůstalo, an zatím dítě cizí na srdci jeho bezpečně spočívalo.“

„Soudce na výsostech!“ zvolal Břeněk stříbrovlasý, v sladké, ale trapné nejistotě s Adléty na Jaroše a na Václava pohlédaje. „Mám-li pak uchu svému věřiti? Jaroši — Jaroši! ty bys byl k vůli mně nehodnému hlas otcovského srdce tak umořil? — ty bys byl syna svého trápiti nechal, abys dítěte mého ušetřil?“

Jaroš neodpovídal. Hlava jeho zůstala skloněna; slze kanuly mu po tváři. Třesoucí se po celém těle stál vedle něho Václav.

„Tak učinil hradník váš, bratří Chotečtí!“ promluvila zase Adléta. „Mně bylo svěřeno tajemství věrného sluhy, a já slíbila svědectví dáti před světským soudem o právech pravdivého dědice na Chotči. I přihlaste se tedy k sobě, otče a synu! — ať alespoň uvidím, zdaliž ani tímto pohledem srdce bratrské nezměkne.“

„Lidé, lidé! co to dnes tropíte se starým srdcem mým?“ zvolal Břeněk u velikém pohnutí. „Zpráva tvoje, ženo nábožná, jesti tak divná a blahostiplná, že nevím, jak jí uvěřiti mám, člověk často zklamaný. Jsi-li však ty synem mým, jinochu čacký! — ó tedy pospěš do náručí mé, ať zkusím, jak rozkošeplodné synovské obejmutí jest!“

Při těch slovech rozpínal po Václavu staré, chvějící se ruce; avšak mladík neklesl na prsa prosebného starce, nýbrž v hlasitý pláč vypukna, s neobyčejnou, vášnivou prudkostí Jarošovi okolo krku se vrhnul.

„Nic — nic! tys otec můj, muži šlechetný!“ zvolal prudce, „a nyní teprva chceš pana Břeňka smyšlenou pohádkou potěšiti, abys mu nových bolestí ušetřil, kdyby snad pravý syn jeho umříti měl. Já jsem tvůj syn, a nedám se práva toho snad pro marné světské uctění zbaviti.“

„Tys můj syn,“ odpovídal mu stařec hlasem zajíkavým, „tys mé dítě, vděčnou láskou ke mně upoutané, i budeš na Jaroše, na prosby a naučení jeho pamatovati, nechť se jakkoli budoucí dnů tvých řada ustaví; tys dítě láskou a péčí mou odchované — ale pravý, přirozený otec tvůj jest Břeněk Chotecký. Ty jsi Zbyněk, syn jeho — a dítě moje leží raněno na loži!“

„Raněno na loži?“ opětoval jinoch s pronikavým zkřiknutím. „Ubohý Václav poraněn za mne? — on trápen za mne? A já tedy v skutku odchován cizí láskou — k neuvěření velikou obětí? Ó můj Václave — ó můj Václave!“

I byl se při těch slovech jako z náramné bolesti za hlavu chopil, a potom sebou trhna, rychle z komnaty utíkal.

„Synu! synu!“ volal za ním Břeněk. „Mám-liž věřiti, že tento mé dítě jest? Co pak se v prsou jeho nižádný hlásek neozývá, jenž by mu velel uvrhnouti se v okamžení tomto na srdce otcovské?“

„Na tuto chvíli nebyl jsem připraven,“ odpovídal Jaroš slovy temnými; „tuto chvíli neměl jsem vyobrazenu na mysli své, když jsem se k oběti odhodlal. A jakož nyní syn tvůj před tebou utíká, bojím se i já přistoupiti k synovi svému a říci jemu: Raduj se, hochu, se mnou — tys dítě moje! — Čili jsem měl práva, vsaditi leta mladosti, ba život syna svého do hry? Byl se on zavázal přísahou, věrně sloužiti pánům Choteckým? — Ó mstiteli věčný, neuvediž mě na soud svůj!“

Žalostivě zakryl při tom oběma dlaněma uslzených tváří svých, a z hluboka si oddechnuv, smutně za mladíkem odcházel, kterého byl po dlouhá leta synem nazýval.

„Synu, synu!“ šeptala při tom ústa jeho. „S jakým okem nešťastného otce svého uvítáš? Ach, kéž bych ti mohl stará svá ňádra otevříti, abys tam krvavým písmem naznamenané shledal dny mladosti své! Ale já nemohl jinak učiniti — a cos dosavad pohřešil, co jsem ti dle slibu a domnění svého na jevo dáti nesměl, ačkoliv srdce otcovské při tom pukalo — to ti sterou měrou nyní nahradím! — Mladý rytíř teď s tebou snad již mluví?“ rozprávěl sám k sobě dále a na chodbě k ložnici bývalého lékaře se zastavil. „Pověděl ti již, co mě prsa tíží, a co před tebou svaliti se obávám? Zlořečíš mi? Žehnáš otci nešťastnému, synu můj?“

Ale jinoch, bývalý nejmladší zbrojnoš na Chotči, nezlořečil ani nežehnal starého sluhu. Vedle lože jeho seděla krčmářovic Dobruška, a libostný úsměv spočíval na zbledlých lících raněného milence. S bázní a bolestí byla přišla dívka spanilá do hradu. Vědělať již, jaké štěstí i neštěstí mladého zbrojnoše potkalo, i byla se již odhodlala, položiti lásku svou do hrobu. Avšak starý Jaroš uvítal ji, jakoby se v stavu milencově pražádné změny nebylo stalo, i těšil a prosil ji, aby dobré mysli při raněném zůstala, an se k ní veškerá touha jeho skláněla.

I nechali dívku zatím u jinocha samotnu, a v té chvíli, zdálo se, vešlo utěšení v srdce jeho. Nikdy jako dnes nemluvila ústa jeho tak sladce a milostně. Dívka mu arci v tom brániti měla; avšak láska lásku ráda poslouchá a sama ráda štěbetá. Mluviliť o dnech budoucích, o dnech radosti.

„A mne pak nech býti nejsprostší mezi služkami svými,“ pravila dívka; a jinoch s tváří poněkud uzardělou ležel naznak ani se nehýbaje, a jemné usmání hrálo mu okolo úst; „mne pak nech radovati se v lesku tvém a sloužiti dle věrnosti dívčího srdce — a z každé radosti tvé rozmnoží se i radost má!“

Jinoch se usmíval při slovech dívčích; ale úsměv jeho byl poslední úsvit zapadajícího slunce. S úsměvem na tváři — vypustil duši, a nezaslechl nářek milené dívky, věrného přítele a nešťastného otce.

Adléta se navrátila do tiché své samoty s tou myšlénkou, že laskavými slovy v prsou Hostiradových bouři zažehnala; avšak ostatní přátelé našli vášní plného rytíře z jitra — mrtvého. Zklamav opatrovníky nalíčenou mírností a spánkem, strhnul si opět obvazky a v krvi své dokonal.

* * *

Na jednom ze svých ročních výletů na Karlův Týn byl jsem také, z obyčejné cesty se uhnuv, do Chotče přišel. Mrakem do černa potažená obloha vybízela mě před blízkým lijavcem nějakého přístřeší hledati, a tak jsem bez dlouhého rozmýšlení do první chalupy vkročil, kteráž v údolí u cesty stála. Za příčinou nepříjemného počasí zdržel jsem se v ní skoro celý den, a dal si pověsti o bývalých dvou hradech vypravovati. Stařičký rolník, skoro devadesátiletý dědeček, nemaje v hospodářství již na nic dohlížeti, uměl dobře povídati. Bezpochyby byl tu samou věc na lavici u velkých kamen již mnohokráte synům a vnoučatům vypravoval. Já sepsal Vychovance pomsty podle jeho podání. Stařeček mi pak ovšem také ještě pověděl, že brzy na to zlí Korytané z pomsty hrad Chotecký oblehli; avšak mně se nezdálo, povídku až do těch dnů roztáhnouti, jelikož hladoví nepřátelé před tímto pevným sídlem, kdež nový pán již vládl, nic velikého nesvedli. Dále mi povídatel za jistou zprávu udával, že bývalý veselý Václav, potom rytíř, krčmářovic Dobrušku sám si oblíbil, a že se jím také spanilá panenka nad ztrátou prvního milence potěšiti dala. V starých knihách jsem arci o tom ani slova nenašel; ale věc možná to jest i k víře podobná, jako to, že nešťastný Jaroš, ten obraz věrného sluhy, posléz do blízkých lesův se uchýlil a poustevnický život veda, za lidské slabosti pokání činil.

Laskavý čtenář toto vše sám, vedle chuti své, na mysli si vyobrazí, a jestli mu jinak povídání moje dost učinilo, tuto práci, kterouž naň vkládám, milerád mi promine.