Vychovanec pomsty/10.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
9.	10.	11.

Údaje o textu
Titulek:	10.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 77–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl krásný podzimní den. Slunce dostoupilo polovičku své denní pouti.

Jasně rozepnuta visela nad Novým hradem modrá nebes opona. Pod ní na prostranném náhradí stály z celého hradu snešené stoly, a kolem nich sedělo rozmanitých jedlíků a pijáků. Byli to Chotečtí zbrojnoši a rolníci z Hostiradových dědin.

S úmyslem, i na věc nejhorší se odvážiti, byl starý Jaroš po ránu opět k hradu se navrátil, veda s sebou houf ozbrojených rolníků.

„Hohó — Bartoni, otevři!“ zvolal na branného a strážníka veliké bašty. „Co děláš? Neváhej! Pán se bude beztoho již mračit, že jsme dříve nepřišli — honem! Ať se co nevidět s novou posádkou seznámíte, kdyby se Korytanům ještě jednou zachtělo o naše zdi se pokusiti!“

„Nu, nu, vždyť vám snad již na patách nesedí,“ mumlal branný, bez nejmenšího podezření padací most spouštěje; „a z té selské čeládky nebude míti rytíř velikého prospěchu, leda že mu sklepy vyčistit pomůže.“

Jarošova oddanost a věrnost ve službě Choteckých pánů byla tak známa, že nikomu na hradě ani napadnouti nemohlo, že by hradník něco proti vůli rytířově činil a bez vědomí jeho tolik cizích mužů na hrad přiváděl.

Bez hluku a zastavení obsadil jimi stařec hned chodbu k pánově ložnici, a tak zůstalo všemu lidu hradnímu tajemstvím, cokoliv se pak v ní událo.

„Houhou, hoši!“ zkřikl Václav, kterýž byl mezi houfem rolníků s otcem do hradu se dostal, aniž to byl stařec, plný důležitých myšlének a trapných starostí, zpozoroval, „houhou!“ zkřikl, když se byli v komnatě Hostirada zmocnili, a on pak seběhna dolů po kamenných schodech, na náhradí několik zbrojnošů zastihl, an hlavy k tajnému rozmlouvání sestrkovali. „Hoši, chystejte hrdla! Dnes bude veselo na Chotči — veselo, až nás všechny závrať popadne. Rytíř dá dva sudy vyvaliti, a kdo daru jeho nejlépe užiti dovede, bude mu host nejmilejší!“

Čeleď Chotecká, jež po noci nepokojné všeho jiného spíše nežli kvasu a veselí se nadála, ovšem dlouho pobízeti se nedala, a když jí na to sám Jaroš hodnou zásobu mouky a masa z pánovy špížnice vydal, bez průtahu k rozpustilému dni přípravy činila.

Pod záminkou, že v dnešním veselí i lid z dědin pánových zúčastniti se má, přitrhl brzy na to ještě jiný zástup rolníků do hradu, a když hlásník hodinu polední oznamoval, usedli vousatí oděnci Hostiradovi s těmito hostmi za rozestavené po náhradí stoly a prázdnili pod šírým nebem plné číše na zdraví dobrotivého rytíře, který se zatím v krutých bolestech na loži válel.

Domácí lid nemohl ovšem pochopiti, proč se dnes Hostirad mezi nimi ani neokazuje, anebo proč mu vlastně dnes hody přistrojil; avšak stran této poslední pochybnosti dostal posléze vysvětlení od Václava, kterýž vínem a událostmi dnešního jitra rozčilen, sám a sám mezi stoly prázdný sud přivaliv i na dno postaviv, nahoru vylezl a pak s něho k rozesmálým hodovníkům hlasitě řečniti začal.

„Přátelé, při víně a pečeni v radosti shromáždění!“ točil se kolem do kola, „někteří jsou mezi vámi zajisté, kteří o podivných příhodách pánů Choteckých rozličné pohádky slyšeli, jiní snad, kteří neslyšeli. Náš pán měl jednou otce, jakož je věc velmi přirozená, a měl také bratra, jakož i to věc dosti přirozená býti může. Že mu otce pochovali, o tom věděl; jestli ale kdo bratra pochoval, to nevěděl; a hle! skoro po dvacíti letech navrátil se bratr jeho — a žádný ho nepoznal. Chodil po hradě, chodil po našich dědinách — a žádný ho nepoznal. Tobě, Mareši, nedávno sekera se špalku do nohy sklouzla — víš-li, kdo ti ránu zahojil? Ty, Bartáku, ondyno si jsi ruku vyvrtnul — víš-li, kdo ti ji narovnal? Rytíře Hostirada vlastní bratr to byl, jejž bylo mnohé oko již jako dávno v Pánu zesnulého, čili spíše od jedné veselé noci pod ssutinami vlastního domu schovaného oplakávalo. To vy se divíte! To vy koukáte! Ano, ano! ctihodný lékař náš je bývalý rytíř Břeněk, pán Starého hradu, a kdybyste skrze zdi prohlednouti uměli, viděli byste, jak se nyní s panem Hostiradem, mladším bratrem svým, v ložnici objímá.“

„Zdráv buď náš starý pán!“ ozval se zvučný hlas mezi rolníky. „Pán Bůh ho potěš a posilni v jeho starostech a radostech!“

„Pán Bůh ho potěš!“ zvolal po něm houf rolníků, v nichžto neočekávaná tato zpráva novou naději znítila, a z plných konvic proudil se líbezný nápoj do ochotných hrdel.

„Zdráv buď Hostirad, jediný pán náš!“ zkřikl na to mezi čeledí Choteckou muž veliký, na bojišti a po lesích otužený a v Hostiradově službě zestaralý. „Zdráv buď!“ zkřikl ještě jednou, „a kdo se nemodlí se mnou, tomu narazím lebku, že ji bude mít co živ ovazovati!“

Při tom se byl dle celé výšky své vztýčil, očima kolem stříleje, jestli by kde odporného smýšlení nalezl.

„Zdráv buď! zdráv buď!“ zvolal Václav; „píte, hoši — píte, přátelé, na zdraví nejhodnějšího rytíře! A ty, vousatý, nedůvěrný Dobši!“ obrátil se k zbrojnoši, „nebuď po druhé hned s vyhrožováním po ruce. Čili myslíš opravdu, že by nikdo na světě již tak hodným býti nemohl jako pan Hostirad? Pomysli — pan Břeněk jest jeho vlastní bratr, oba jsou kmenové z jednoho těla a z jedné krve. Ty jsi pana Břeňka ovšem neznal, jelikož tě rytíř Hostirad odněkud z uherských lesů přivedl; ale zeptej se našich mužů, kteří ho ještě v paměti chovají — ti tobě o něm krásných pohádek povědí. A slovem, abyste mi všickni uvěřili, jak štědrý, laskavý a přející pan Břeněk býval, natáhněte ruce — tuhle vám něco posílá.“

Při tom vytáhl z ňader jeden z oněch sáčků, jež byl starý Jaroš před úsvitem z truhly své vyndal, a bera z něho peníz po penízi, před každého hodovníka dva lesklé stříbrné groše hodil.

„Vy, hoši domácí,“ mluvil dále, „máte prý to na zdraví jeho propiti, a vy, poctiví přátelé z Chotče, z Mořiny a Vořechu máte prý ženám dobrý den udělati. Kromě toho všeho vyřiďte sobě a všem poctivým duším poděkování pana Břeňka za všeliké dobré kousky, jichž jste kdy synáčku jeho poskytli, an tu mladá léta v přísné škole trávil, aby se k budoucím dnům otužil.“

„Co to mluvíš o synáčkovi?“ zabručel veliký Dobeš. „Já o něm ještě ani slova neslyšel, a nevím, že bych mu byl co dobrého udělal.“

„Ty? To můžeš míti pravdu; ale mnohým štilcem jsi ho potěšil.“

„Já — dítě rytířské štilcem?“ zahučel zbrojnoš a stáhl huňaté obočí. „Nemluv mi do očí takové lži, kterými se zadávíš! Kde jest a kdo jest ten rytířův synáček?“

„Kde jest — kdo jest?“ opakovali po něm všickni oděnci Chotečtí; ale nežli jim Václav aneb kdo jiný z přítomných rolníků odpověděti mohl, zazněla před hradem prostá, ale veselá hudba, vyzývajíc k oblíbenému národnímu tanci.