Vychovanec pomsty/1.

Vychovanec pomsty Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 7–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Podzimní večer byl si ustlal na strakatém koberci opadalého listí — mlhou a tichostí naplnilo se rozlehlé údolí, na jehož koncích dva pevné hrady stály, obrovské stráže celého vůkolí. Byla to sídla pánů Choteckých, lidem vůbec jen Starý a Nový hrad nazvaná.

Na hradě Novém, ulitém na temeně vysokých a nepřístupných skalin, odpočíval denní lomoz v hlubokém mlčení. Všeliký obyvatel, od pána až k poslednímu čeledínovi, byl se již na lože uchýlil; toliko na hradbách potkávali se chvilkami dva strážníci, hlasitým houknutím nebo kusem nějaké písně druh druhu znamení o sobě dávajíce — a vedle veliké brány pod ohromnou baštou, v malém hradníkově příbytku, bděly ještě jiné dvě osoby, o věcech, jak se zdálo, oběma důležitých přemýšlejíce aneb horlivou rozprávku vedouce.

Na nízké habrové stoličce seděl tam totiž letitý hradník Jaroš, a maje lokte o kolena opřeny, díval se mladému zbrojnoši Zbyňkovi, kterýž tu na lípovém špalku sedě šípy ostřil a do toule srovnával. Vedle něho, na hrubém stole z dubových prken, poskakoval v hliněném kahánci zažloutlý plamínek.

Postava šedivého Jaroše, zvláště jak tu nyní sehnut seděl, nebyla veliká, ale složitá, jadrná a navzdor šedesáti rokům ještě plna síly a jarosti. Husté a visuté obočí jeho zastiňovalo dvé tmavých, ale jiskrných očí, a vráskovité čelo s velikou lysinou podobalo se lesknavému pergamenu, kdežto psána byla povídka o přestálých strastech. Po tváři jeho střídalo se hluboké zarmoucení s jemným, ale jen pořídku probleskujícím, a to ještě bolestným úsměvem, kterýž na ní letmo zasvítal, kdykoli stařec očí svých na jinocha upřel. Avšak i tento se po šedivci bedlivě a poněkud starostlivě ohlédal, i pilně při tom na dílo dbaje, bez ustání s úkolem svým ke konci pospíchal. Bylť asi osmnáctiletý, štíhle zrostlý, příjemné tvářnosti a jak se podobalo, nad jiné stavu svého způsobný, ačkoliv mu na mozolovitých rukou viděti bylo, že se od nejmladších let jenom hrubou a sprostou prací obíral. V pohledu a chování jeho jevila se nejsrdečnější prostota, spojená s jakousi vážnou, mládeneckému věku neobyčejnou mužností.

„Nekaboň se, otče!“ promluvil nyní k starému hradníku, na jehožto čele právě nejčernější mračno mrzutosti vyvstalo, „nekaboň se, netruchli a nehněvej se! Mně to překáží v díle a tobě kazí noc. Nežli kohout zazpívá, bude Václav u dveří — nemusíš ani závoru zastrčiti, nechceš-li, aby tě klepáním probudil.“

„Zbláznil jsi se, kluku?“ odpověděl stařec, hlavu poněkud pozdvihna. „Brána jest dávno zavřena, a neumí-li ten světoběžník lítati, nevím, jak by se dostal do hradu a k mým dveřím, nežli kohout zazpívá. Či-li vězí ten celý boží den někde na hradě? Co jest? Mluv!“

„Já nemohu nic jiného říci, nežli že nevím, kam zaběhl,“ řekl Zbyněk. „Znám však srdce i hlavu jeho, a vím, že mu obojí nedovolí, otci svému dlouhých starostí dělati.“

„I aby tedy zkrkavčel za moje krátké starosti — Bože mi těžké hříchy odpusť!“ zvolal stařec, rychle s nízkého sedadla vyskočiv. „Je to synovské chování? Je to uctivost a láska k své milostivé vrchnosti? Veliké štěstí, že se pán celý den po klukovi neptal. Co bych mu byl řekl? Měl jsem mu oznámiti, že mu střízlík vzdoruje?“

„Co bys mu byl řekl, nevím; ty jsi moudrý muž a laskavý otec, i byl bys uměl odpovědíti. Ale co se té milostivé vrchnosti pana Hostirada týká —“

„Co jest?“

„Ten by mohl v mnohých věcech jinačí býti, nežli vskutku jest,“ odpověděl mladík neohroženě a jakoby nic naostřený šíp do toule ukládal.

„Ty se opovažuješ pána mistrovati?“ zkřikl Jaroš. „Ty — jenžto jedině z chleba jeho jídáš a sousty milosti jeho se živíš?“

„Ba řekni raději: drobty lhostejnosti jeho, jež by vymetli a zahodili, kdybych já tu právě nebyl, abych je pojídal! — Nezatínej pěsti, otče Jaroši! — tys, tys to jediný, pro jehožto vlídnou ke mně lásku, jako k vlastnímu synovi, jsem již dávno do světa nezaběhl, jako dnes ráno Václav učinil.“

„Mlč!“ zakřikl ho stařec, a odvrátiv se od něho, mumlaje začal semotam přecházeti. „Nerozumná, prostořeká pacholata jste! Aby nad vámi člověk jen pořád metlu držel!“

„Že dovedu metlu trpělivě snésti, nejednou jsem, tuším, tobě i pánovi dokázal,“ prohodil Zbyněk s prostou mírností. „Nikdy jsem před pokutou se neskrýval — ačkoli nevím, zdali bych ji na jiném hradě byl tak často musel trpěti. Pán má divné vrtochy — to mi nevyvrátíš, i mohl bych ti, an jsme již o tom jednou začali, nejednu věc na mysl uvésti. Tak mi na příklad řekni a vysvětli, proč žádnou ženskou na hradě netrpí?“

„Jakže?“ trhl sebou hradník a zvědavě očí svých na mladíka upřel. „Kdo ti vložil tuto otázku na jazyk?“

„Aj, kdož to bude — hlava nebo srdce moje, tatíku!“ odpověděl jinoch s patrným zarděním. „Jindy jsem si toho na hradě ani nevšimnul, dřív se o to nikdy nestaral — což mi bylo do ženských? — i myslil jsem, že to na hradech vůbec jinak býti nesmí a nemůže. Měl jsem také napořád se psy, s koňmi a se zbraní co dělati, užívaje s myslí spokojenou, co mi den a noc samy sebou přinášely, a nedbaje na světě na nic jiného, nežli co jsem vůkol sebe vídal, aneb čemu mě ústa tvá vyučovala. Ale teď — aj, otče Jaroši! — teď jsem zkusil a poznal, jakž Bůh zemi naši na jiných místech ještě krásněji utvořil, nežli na hradě Choteckého pána. I shledal jsem, že je hrad náš pustým vězením — ostatní svět naproti němu rozkošnou zahradou, a dívky v té zahradě nejrozkošnějšími květinami. Ano, otče — jen se na mne dívej! — já to zkusil a poznal, a všickni lidé mimo hrad náš mi dosvědčují, že se nemýlím. Proč tedy jen rytíř, ty a vy všickni v tomto skalnatém hnízdě na ženské nevřete? proč toliko vy s dívkami a ženami se veseliti nechcete?“

Takto byl Zbyněk v jednom proudu mluvil, a slova jeho nabývala napořád větší vřelosti. Pozorně, s rukama nazad přeloženýma, očí neodvraceje, byl ho Jaroš poslouchal, a podivení vstupovalo mu do tváří.

„Já tě nechal mluviti a povědíti, cos na srdci a na jazyku měl,“ začal na to mladíku vážně odpovídati; „zdá se mi však, že jsi ještě všecko nepověděl. Kdy a jak jsi poznal, že je hrad náš pustým vězením?“

„Jediné pohlédnutí do jasných očí Dobruščiných přesvědčilo mě, že nesmím ráj mezi našimi hradbami vyhledávati.“

„Do smolného varu měl jsi pohlednouti — nikoli do dívčích očí; to by ti bylo méně škodilo. Kdo je ta Dobruška — a kdys jí pohlédl do očí?“

„Když jsem byl před osmi nedělmi za pánovým rozkazem u Choteckého kováře,“ jal se Zbyněk prostě vypravovati, „trápila mě žízeň, a já se zastavil u krčmy, kdežto pod velikou lípou pěkná studně stojí. I ochladím se poněkud a chci svou cestou dále — an tu najednou pronikavý křik a o pomoc volání z krčmy zaslechnu. Vrazím tedy do jizby a spatřím, že se tu děvče třem chlapům brání, kteří — Bůh milý ví jak, jí ublížiti chtěli. I přiskočím za ně a silnou ranou jednoho do hlavy udeřiv, že se hned na zemi svalil, chopím druhého za chřtán, vytrhnu meč a hrozím, že ho protknu, jestli kdo ještě na děvče sáhne. Slovem, abych mnoho řeči nenadělal, šťastně jsem ty lotry zahnal a děvče ochránil. Byla prý to, jak mi napotom lidé ze vsi povídali, trojice zlých hostů, jižto s nynějším králem do země přišli a nyní po krajích jako ve svém hospodaří.“

„Korytané?“ zvolal stařec. „Bůh je zatrať! Musí mi ta loupežná čeládka i v tichém hradě hoře dělati! Nepovídej dále — znám to, znám. Vím již, co se potom dělo. Děvče bylo hezké —“

„Jako v naší kapli obraz!“ prohlásil se jinoch s neobyčejným zápalem, a zastrčiv poslední šíp do plného toule, rychle se vzchopil. „Když jsme pak o samotě zůstali — neboť krčmář i krčmářka byli odešli na koupi a nechali dceru samotnu hospodařiti — když jsem pak na polekanou a radostí, vděkem opět rozveselenou dívku pohlédal, nemoha slova pronésti, protože se mi dech úžiti a krev od srdce k hlavě valiti začala — ach, tenkráte mi bylo, jakobych teprva poznával, proč jsem na světě; bývalí trapní dnové moji byli v zapomenutí, a radostnější na mne z budoucnosti kynuli!“

„Mlč, mlč!“ zakřikl ho stařec. „Nepoddávej se liché naději, abys ještě trapnějších dnů nezkusil! Na hradě našem je proviněním o věcech takových mluviti, aneb i na ně mysliti.“

„Ale proč — proč tady na ženské nevřete? proč s nimi obcovati nechcete?“

„Zdali s nimi kdo z čeledi naší obcovati nechce, nevím, a tudíž ho také před tebou omlouvati nemusím,“ odpověděl hradník hlasem mírným, jakoby otec dobrému synu poučení dával. „To jediné vím, že z lidu našeho nikdo na ženu pomysliti nesmí, řídě se v tom dle vůle a rozkazu pána, kterýž lidu poslušnému jinou stranou zajisté nahrazuje, čeho mu snad v této jedné věci nepřeje. Proč ale pán ženských okolo sebe trpěti nechce — na to se neptej! já to nevím; tuším ale, bude-li nám toho věděti jednou potřeba, že se toho také dovíme.“

„Mně ale jest toho věděti již potřeba!“ zvolal mladík, nad obyčej rychlými slovy mínění své pronášeje. „Jáť bych rád věděl, proč by mi rytíř veleti měl, abych Dobrušku nemiloval! Bůh otec stvořil mě podle obrazu svého — jak jsi mě učíval — a nikoliv rytíř Hostirad; Bůh vložil blaženost lásky do prsou mých, a nikoliv rytíř náš. Je-li nepravá ta láska moje, nedovolená — aneb jak ji koli jmenuješ — ať ji sám Bůh z prsou mých opět vymýtí; pan rytíř nemá jí co veleti —“

„Aj, ty tvrdohlavý rouhači!“ zarazil ho hradník. „Budeš ty si vybírati, co Bůh a co pán pro tebe učiniti mají? Nedal-liž ti Bůh pána, abys ho byl poslušen? poslušen zde na zemi — jako jeho samého na nebi? Mlč a neodmlouvej!“

Rázně takto dokončiv, kvapně se od jinocha odvrátil a mrzutě semotam přebíhati začal. S velikou mírností a mlčky chápal se Zbyněk toule i chystal se k odchodu.

„Ty tedy to děvče z krčmy Chotecké miluješ?“ zeptal se ho zase v několika okamženích stařec, jakoby vězel u velké starosti.

„Miluji,“ odpověděl mladík tiše.

„A vídals ji tedy také od té doby častěji? — I jakž pak bys nevídal! Kde a kudy — nebudu se ani ptáti, neboť láskou střelený probřede vodou i ohněm — a přišel bych beztoho zase jen věcem nedovoleným na stopu, jelikož bez dovolení z hradu ani vycházeti nemáš. Ale proč jsi mi to dříve nesvěřil? — dokud ještě času bylo, před nebezpečím tebe vystříhati?“

„Aj, milý otče Jaroši!“ odpověděl Zbyněk s lehkým usmáním, „jakmile jsem Dobrušku spatřil, bylo by všecko vystříhání bývalo zbytečné; neboť prvním na ni pohlednutím utkvěl mi obraz její v srdci tak hluboko, že ho tam nelze vyhladit, leda bys to srdce utratil. Ostatně pověděl jsem ti dnes všecko z vlastního nabídnutí; i byl bych to třeba dříve učinil, kdybych se byl nadál, že o tom tak důležitých slov naděláš.“

„Nevěděl jsi o vůli rytíře našeho a o zákonech na hradě našem?“

„Mně ani nenapadly, neboť jsem uznával, že se ničeho zlého nedopustím, an se děvčeti láskou zaslibuji; ale krčmář mi na podivné vrtochy rytíře našeho připomněl —“

„Co je krčmáři do pánových vrtochů?“ rozhorlil se stařec. „Poděkovati se tobě mohl, že jsi mu holku zachránil; ale zamilovanému zbrojnoši měl kládu před práh položiti. Se žebráckou mošnou musil by do světa, kdyby se pán dověděl, že své dítě jednomu z hradní čeledi namlouvá. Vypustiž tedy tu pletku z mysli a nedělej sobě a mně trpkých dnů.“

„Toho nežádej, otče Jaroši!“ zvolal Zbyněk s velikou odhodlaností, „nechceš-li spolu, abych i na něco jiného zapomněl a Chotecký hrad opustil.“

„Jakže, kluku?“ rozjitřil se hradník a s jiskřícíma očima k mladíkovi přikročil. „Jaks to zapísklo, ty malé zezulátko? Jsou to tvé díky? jest to tvá oddanost, tvá věrnost — jdi mi s očí! Pěkných radostí jsem se na vás dočkal — na tobě i na Václavovi! Jdi!“

„Dobrou noc, milý otče!“ řekl Zbyněk srdečně, a přehodiv toul přes plece, odešel mírně z hradníkovy jizby.