Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Nesmrtelný Kostěj

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Kostěj nesmrtelný	Nesmrtelný Kostěj	O Ivanovi hlupci

Údaje o textu
Titulek:	Nesmrtelný Kostěj
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 117–124.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Kostěj

Byl jeden cař a měl tři syny, byli už odrostlí. Tu jim nesmrtelný Kostěj unesl matku. Nejstarší syn jel jí hledat a nevrátil se. Prostřední taky tak, jel a víc ho nespatřili. Tehdy řekl nejmladší syn, Ivan cařovic, otci: „Tatíčku, dovol, půjdu hledat mamičky.“ Otec nechtěl a řekl: „Bratři zmizeli, a ty chceš taky odjet: umru zármutkem!“ — „Tatíčku! dovol nedovol, pojedu.“ Otec vida, že jinak nechce, dal mu na cestu své požehnání. Ivan šel si pak vybírat koně, ale žádný se mu nehodil; na kterého koli položil ruku, klesl. I šel smutně po městě a potkal babičku: „Což jsi tak smutný? Ivane cařovici!“ — „Vary, babo! položím tě na ruku a druhou připlácnu, bude omáčka.“ Baba druhou uličkou oběhla kolem a potkala zas Ivana, řkouc: „Pozdrav pán Bůh, Ivane cařovici! což jsi tak smutný?“ Ivan si myslil: „Proč se mne ta baba ptá? snad mi může pomoci?“ i řekl jí: „Hleď, babičko! nemohu si najít dobrého koně.“ — „Blázínku! soužíš se a babičce se nesvěříš!“ řekla babička; „pojď se mnou.“ I vedla ho k hoře a ukázala na jedno místo: „Tu kopej.“ Ivan cařovic odkopal zemi a spatřil železné dvéře se dvanácti zámky; zámky hned utrhal, dvéře otevřel a vešel pod zemi: i byl tu přikován na dvanácti řetězích bohatýrský kůň; ten jak ucítil svého jezdce, zařehtal, sepnul se a všech dvanácte řetězů potrhal. Ivan cařovic vzal na se bohatýrské odění, dal koni uzdu a sedlo čerkaské, babičku obdařil penězi a řekl: „S pánem Bohem, babičko!“ Potom vsedl na koně a jel. Dlouho jezdil, až konečně přijel k nějaké velmi vysoké a příkré hoře; nikterak nebylo možné na ni vyjet. Tu taky našel u té hory své bratry; i pozdravili se a jeli pospolu. Přijeli k železnému kamenu, vážil půldruha sta pudův, a bylo na něm napsáno: „Kdo ten kámen vyhodí na horu, bude mít na ni cestu.“ Starší bratři nemohli toho kamene ani pozvednout, a Ivan cařovic najednou jej na horu vyhodil, a hned ukázaly se mu v hoře schody. Ivan nechal tu koně, natočil z malíka do skleničky krve, podal bratřím a řekl: „Jestli že krev ve skleničce zčerná, tehdy mne nečekejte: znamení, že jsem zahynul!“ Potom se s bratry rozloučil a šel na tu horu. Tam dlouho lesem chodil, až přišel k nějakému velikému domu; v tom domě byla živa cařovna, kterou Kostěj taky byl unesl. Ivan chodil kolem ohrady, nemoha dveří najít. Cařovna ho spatřila, vyšla na balkon a zavolala naň: „Tu hle v ohradě je skulina, dotkni se jí malíkem a dvéře se udělají.“ I stalo se tak. Ivan vešel do domu, panna ho přivítala, dala mu jíst a pít, a vyptala se ho, kdo je a co chce? I pověděl jí, že jde, aby matku svou vysvobodil od Kostěje. A panna řekla: „Těžko k matce tvé se dostat, Ivane cařovici! onť je skutečně nesmrtelný — zabije tě. Má tu meč padesáti pudů s tíží: pozdvihneš-li ho, tehdy jdi dál.“ Ivan cařovic netoliko pozdvihl meče, ale jím také vzhůru máchnul, a pak šel dál. Přišel ke druhému domu, a věda, jak otevřít, vešel tam a tu svou matku našel; objali se a plakali oba. Ivan i zde také zkusil sílu svou, vyhodiv kouli nějakou, která vážila půldruha tisíce pudů. Nastal čas, kdy obyčejně Kostěj domů přicházel, a matka schovala Ivana. Tu Kostěj přišel a řekl: „Fi, fi! ruské kůstky tu nevidět, ni slyšet o ní, a ruská kůstka mi přišla sama na dvůr! kohos tu měla? ne-li syna?“ — „I pán Bůh uchovej! sám jsi kdes lítal po Rusi a nahltal se ruského puchu, a teď se ti o něm zdá,“ odpověděla matka Ivanova, i lichotila se k němu, vyptávala se na ledacos a řekla: „A kde je tvá smrt, nesmrtelný Kostěji?“ — „Moje smrt,“ odpověděl Kostěj, „je tam a tam: stojí tam dub, pod dubem truhlice, v truhlici zajíc, v zajíci kachna, v kachně vejce, a v tom vejci moje smrt.“ Pak ještě nějakou chvilku tu zůstal a uletěl. Ivan cařovic potom se rozloučil s matkou a vydal se na cestu pro smrt nesmrtelného Kostěje. Šel dlouho cestou, nejedl a nepil, i pomyslil si z hladu: „Kýž by mi se nyní něco vyskytlo!“ A hle, tu vlček! Ivan ho chce zabit; ale z brlohu vyskočila vlčice a řekla: „Nezabíjej mého dítěte; budu ti prospěšna!“ — „Budiž!“ pomyslil si Ivan, pustil vlka a šel dál. Vidí vránu „Počkej, na té si pochutnám!“ i chtěl ji zastřelit. A vrána řekla: „Nezabíjej mne, budu ti prospěšna.“ Ivan se rozmyslil a pustil ji. Přišel k moři a zůstal na břehu stát. V tom vymrštila se štička na břeh. Ivan ji chytil a pomyslil si: „Teď se najím.“ Odkud odtud vzala se stará štika i řekla: „Nezabíjej, Ivane cařovici! mého dítěte; budu ti prospěšna. Ivan taky tu štičku propustil; potom si sedl na břeh a přemýšlel, jak se dostat přes moře? Štika věděla, co si myslí; i položila se přes moře a Ivan přešel po ní jako po mostě. Přišel k tomu dubu, kde byla smrt Kostějova; dostal tu truhlici, otevřel — zajíc vyskočil a utekl. Tu se pustil za ním vlk, kterého Ivan ušetřil, chytil zajíce a přinesl. Ivan vzal zajíce, rozpáral, i vyletěla z něho kachna a ta tam. Odkud odtud vzala se vrána s vraňaty a za kachnou, chytila ji a přinesla. Ivan dostal vejce, ale potom je upustil do moře. Štika mu je zas přinesla; pak si lehla přes moře a Ivan po ní přešel a vrátil se k matce. V tom přiletěl Kostěj nesmrtelný a řekl: „Fi, fi! ruské kůstky tu nevidět, ni slyšet o ní, a ruština tu zapáchá.“ — „Což to povídáš? Kostěji! nikoho tu nemám,“ odpověděla matka Ivanova. A Kostěj opět řekl: „Jsem nějak nemocen!“ — Ivan stisknul vajíčko a Kostěj od toho bolestí se svíjel. Potom Ivan vyšel, ukázal vajíčko a řekl: „Hle, Kostěji nesmrtelný, tvoje smrt!“ Kostěj padl před ním na kolena: „Nezabíjej mne, Ivane cařovci! budem dobrými přáteli, celý svět nám bude poddán.“ Ale Ivan nedal se oklamat, rozmáčknul vajíčko — a Kostěj nesmrtelný umřel. Potom Ivan a matka jeho vzali s sebou, čeho bylo třeba, a vydali se na cestu domů; na cestě stavili se u té cařovny, ku které Ivan nejprvé přišel, a vzali ji s sebou; až potom přišli k té hoře, kde bratři Ivanovi vždy ještě čekali. Tu řekla ta panna: „Ivane cařovici! vrať se ke mně domů: zapomnělať jsem svatebních šatů, briliantového prstenu a nešitých střevíček.“ Mezi tím spustil Ivan matku a svou nevěstu cařovnu dolů; bratři je přijali, pak vzali spustidlo a přeřezali, aby Ivan nemohl se spustit, a matce i panně pohrozili, aby doma nic o Ivanovi neřekly. Když přišli domů, radoval se otec, že se mu děti a žena vrátily, ale pro Ivana se rmoutil. — Ivan pak vrátil se do domu své nevěsty, vzal svatební prsten, ty šaty a střevíce; potom přišel na tu horu, a nemoha dolů, hodil prstenem z ruky do ruky. Tu se mu zjevilo dvanáct mládenců: „Co poroučíte?“ řekli. „Přeneste mne s této hory.“ A mládenci hned jej spustili. Ivan si dal prsten na prst, a oni zmizeli. Když přišel do své země a do toho města, kde otec a bratři jeho zůstávali, zastavil se u jedné babičky: „Co nového, babičko, ve vaší zemi?“ — „Ba co, panáčku! naše paní cařová byla zajata u nesmrtelného Kostěje; její tři synové šli jí hledat, dva ji našli a vrátili se, ale třetí, Ivan cařovic, se nevrátil, a nevědí, kde je? a cař se pro něj rmoutí. A ti synové s matkou přivezli nějakou cařovnu, a nejstarší chce se s ní oženit; ale ona ho prvé posílá někam pro svatební prsten, a nebo aby jí takový dali udělat, jakého potřebuje; a kolikrát už to vyhlašovali, ale nikdo se ještě nenašel.“ — „Jdi, babičko! řekni caři, že ten prsten uděláš, a já ti pomohu,“ řekl Ivan cařovic. Babička se hned ustrojila, běžela k caři a řekla: „Vaše cařské Veličenstvo! já ten svatební prsten udělám.“ — „Udělej, udělej, babičko! budeme tomu rádi,“ řekl cař; „ale neuděláš-li, přijdeš o hlavu.“ Babička celá ustrašená přišla domů, a Ivan spal, měl z babičky žert. Babička plakala a hubovala, že ji podvedl na smrt, až z toho pláče potom usnula. Ráno pak Ivan vstal a babičku budil: „Babičko! vstávej, jdi a dones prsten; ale ať za něj více nevezmeš nežli dukát. A budou-li se ptát, kdo prsten dělal? řekni, že ty sama; o mně nepovídej.“ Babička se zaradovala a prsten donesla; nevěstě se líbil: „Takový chci mít!“ řekla. I přinesli babičce plnou mísu zlata; ale ona si vzala jen jeden dukát. Cař řekl: ‚Což si, babičko, tak málo bereš?“ — „Nač mi tolik toho, Vaše cařské Veličenstvo! budu-li potom potřebovat, však mi dáš.“ — Potom po některém čase roznášely se pověsti, že nevěsta posílá ženicha pro svatební šaty, a nebo aby jí takové dali ušit, jakých potřebuje. Babičce i to se podařilo (neb Ivan pomohl), a svatební šaty přinesla. Potom přinesla také nešité střevíčky, a vzala si pokaždé jen po dukátu, a říkala, že ty věci sama udělala. Proslýchalo se, že ten a ten den bude u caře svatba. Když ten den přišel, nařídil Ivan babičce: „Dávej, babičko, pozor, až nevěstu přivezou na oddavky, tehdy mi pověz.“ Babička nepropásla. Ivan cařovic oblekl hned na se cařské šaty, vyšel a řekl: „Hleď, babičko, kdo jsem já!“ Babička mu k nohoum: „Panáčku, odpusť, že jsem na tě hubovala.“ — „Bůh odpouští.“ — Přišel do chrámu; bratra jeho tam ještě nebylo. Postavil se podlé nevěsty; oddali se spolu a vedli do dvorce. Na cestě potkal se s nimi ženich, bratr nejstarší, a vida, že nevěstu vedou s Ivanem cařovicem, s hanbou zpátky se vrátil. Otec radoval se nad Ivanem, zvěděl o potutelnosti bratrův, a když bylo po svatbě, starší syny své ze země vypověděl a Ivana cařovice udělal svým nástupcem.